Myšlenka této taktiky spočívala v nasazení určitého počtu ponorek a jejich koordinovanému útoku na konvoj. Celý útok probíhal zhruba takto: první ponorka která konvoj spatřila, ho z co nejtěsnější vzdálenosti (ale tak aby nebyla objevena) sledovala a průběžně hlásila jeho polohu, kurz a rychlost (anglicky nazývána "shadower"). BdU (velitelství německé ponorkové zbraně) tyto informace zachytila a vyslala rozkazy všem ponorkám v blízkosti konvoje. Ty pak vyrazily konvoji v ústrety. Ponorka sledující konvoj měla rozkaz neútočit (nebylo-li to nevyhnutelné) a vyčkávat přiblížení ostatních člunů. Během dne plula většinou pod vodou a během noci se vynořila k dobití baterii a vyvětrání ponorky. Když se "vlci" shromáždili kolem konvoje, BdU vydalo rozkaz k útoku.
Většinou se tak dělo za soumraku, kdy šero a nízká silueta ztěžovali rozpoznání ponorky. Nyní když měli povolení k útoku, měl každý kapitán volnou ruku k navedení ponorky do správné palebné pozice - lov začal. Někteří velitelé vypálili torpéda z velké vzdálenosti mimo dosah eskortních lodí (většinou vějíř několika torpéd). Jiní velitelé (nutno dodat že to byli ti nejlepší z nejlepších, proslaven tím byl zejména Otto Kretschmer) naváděli své ponorky do středu konvoje a ničili ho pak zevnitř (to působilo ve formacích konvoje paniku a některé lodě se srazili a následně potopili a přispěli tak vlastně k uspěchům německé ponorkové zbraně) Jelikož ponorky uvnitř konvojů útočili z bezprostřední blízkosti, nepotřebovali tolik torpéd k úspěšnému potopení cíle.
Jakkoli byla taktika dokonalá, hlavní strategií byl útok v noci, během dne se "vlci" stáhli a z povzdáli konvoj sledovali, dokud za soumraku zase neudeřili. Čím více takto decimování konvoje prodlučovali, tím více ponorek se mohlo dostavit a připojit k útoku. Touto taktikou ponorky lehce převýšili počet eskortních plavidel. Tímto se obraná síla eskortních plavidel musela buď rozdělit, nebo zatímco se soustřeďovala na jedínou ponorku, další mohli zatím na plavidla v konvoji nerušeně útočit a potápět cenný náklad těchto lodí. Tím ještě více přispívali k panice a dezorientaci plavidel a eskorty konvoje. Tato taktika byla tak úspěšná, že když v listopadu 1940 vlčí smečka (U-46 - U-99 - U-100 - U-101 - U-123) napadla konvoj SC-7 a ze 34 lodí konvoje potopila 21. Jiná smečka zaútočila ještě téhož měsíce na konvoj HX-79 a ze 49 lodí jich ke dnu poslala 12 (75000 tun lodního výtlaku) jejími členy byla skoro samá esa U-28, U-46, U-47, U-48, U-100. Tyto dva "masakry", jež se odehrály takřka současně, vstoupili do historie jako "Noc dlouhých nožů".
Po první světové válce, kdy byla již tato taktika neúspěšně vyskoušena, bylo jasné že: ponorky, které byly roztroušeny v oceánu daleko od domovských přístavů postrádali dostatečně výkonné vysílače ke komunikaci s velením; nebyl tu nikdo, kdo by řídil a koordinoval útoky. Nejdůležitější pro ponorkovou zbraň byl někdo charismatický s dostatečnou předvídavostí a schopnostmi rozvinout tuto taktiku tuto osobu získali Němci po první světové válce v Karlu Dönitzovi, který tuto myšlenku dovedl k dokonalosti. Důležitým faktorem a impulsem pro rozvoj této taktiky byl ve druhé světové válce pád Francie, čímž se Němcům otevřela cesta do Atlantiku. Němci mohli zahájit totální válku
_________________
Ponorky jsou bezpečnější než letadla...důkazem tohoto tvrzení budiž fakt, že je mnohem více letadel pod vodou, než ponorek ve vzduchu.
Pravidla fóra | Rady ohledně psaní na DF | Ponorkářův slovník | Hledat
