Tři králové - Prien, Schepke, Kretschmer
Již od prvních zářijových dnů 1939 se bitva o Atlantik vedla se zavilou bezohledností a urputností. Německé ponorky triumfovaly a nebylo konvoje, který by nebyl napaden a nezaplatil krutou daň potopenými loděmi. V roce 1940 potopily U-booty" 471 obchodních lodí a začaly vážně ohrožovat britské námořní komunikace. Lví podíl na tomto úspěchu měla tři německá ponorková esa, kapitán-poručíci Günther Prien, Joachim Schlepke a Otto Kretschmer.
Jako první byl do role národního hrdiny pasován Prien, který na podzim 1939 se svou ponorkou "U-47" pronikl do britské námořní základny Scapa Flow a v tomto srdci Royal Navy potopil bitevní loď a tanker. Ač nebyl kmenovým důstojníkem Kriegsmarine, začínal u obchodního loďstva, stal se tento zanícený nacista vynikajícím profesionálem a do března 1941 měl podle propagandy na kontě 245 tisíc (ve skutečnosti 192 tisíc) BRT potopeného lodního prostoru.
Schepke, který velel "U-100", byl naopak veselé letory a rád se předváděl, takže role boha, do níž byl propagandou za potopení 230 tisíc (ve skutečnosti 146 tisíc) BRT pasován, ho zjevně těšila. Nejnebezpečnějším byl ale mlčenlivý Ota, jak se přezdívalo Kretschmerovi, veliteli "U-99". Chladně sebevědomý profesionál, zcela oddaný kariéře, útočil podle precizně vykalkulovaných plánů a své vedoucí postavení mezi esy s 282 tisíci tun potopené tonáže pokládal za samozřejmost. Oprávněně předpokládal, že až skončí jarní kampaň 1941, bude první, kdo překročí magickou hranici 300 tisíc zničených BRT (dosáhl 314 tisíc), a vyhraje bedničku šampaňského, o níž se s Prienem a Schlepkem vsadil při závěrečné pitce před vyplutím.
Začátkem roku 1941 byli Britové ve válce sami a stáli proti ponorkám téměř s prázdnýma rukama. Potrvá ještě dva roky, než budou k dispozici dálkové letouny, eskortní letadlové lodi, účinné radary, rádiové zaměřovače, akustická protiponorková torpéda a rakety. Avšak v roce 1941 stáli proti ponorkám stále jen se starými torpédoborci z 1. světové války a z velrybářských lodí vyvinutými doprovodnými korvetami, což byla nedostatečně vyzbrojená a s délkou 80 m příliš malá plavidla pro oceánskou službu. Nejdůležitějšími zbraněmi stále byly lidské oči, byť zanícené trvalým nedostatkem spánku, odvaha a především neochvějné odhodlání boj nevzdát.
V březnu panuje na Atlantiku bouřlivé počasí. To právě využil Prien, když se 10. března 1941, kryje se vlnami a dešťovou přeháňkou, vmísil do sestavy konvoje OB-293, směřujícího do Británie. Už rok a půl, co válka trvala, měly německé ponorky i kus štěstí. Není se odvrátilo a byl to Prien, koho postihla smůla jako prvního. Když náhle přeháňka skončila, ocitla se "U-47" přímo před torpédoborcem "Wolverine" komandéra Jima Rowlanda. Jakmile pominul šok z nečekaného setkání, "Wolverine" zvýšil rychlost, jak to jen rozbouřené moře dovolovalo, a rozjel se proti "U-bootu". Tehdy udělal Prien chybu. Ponořil se, čímž ztratil rychlost a obratnost. První útok hlubinnými náložemi ponorce pokřivil vrtulové hřídele, které se rozvibrovaly a působily značný hluk. Prien se musel vynořit, aby se ponorka nedala zaměřit sonarem, a doufal, že v noční temnotě ho torpédoborec ztratí. Nicméně i na hladině byly šrouby "U-47" tak hlučné, že je akustik torpédoborce zaslechl, "Wolverine" dalším nájezdem přinutil Priena k ponoření a cílenou salvou hlubinných náloží poslal jeho "U-47" ke dnu, aniž by někdo přežil. Na bednu šampaňského zbývali už jen dva účastníci sázky.
Komandér Rowland nevěděl, koho vlastně potopil. Teprve po několika dnech, když britský rádiový odposlech dešifroval depeše, jimiž Dönitzovo velitelství marně vyzývalo Priena, aby se ozval, přinesl britský tisk pod palcovými titulky zprávu o senzačním vítězství. Německo ji v novinách neutrálních států dementovalo a na přímý Hitlerův rozkaz bylo potopení Prienovy "U-47" i s celou posádkou tajeno před německým národem až do 23. května 1941, kdy nacisté usoudili, že fámy, které se začaly ve veřejnosti šířit, jsou nebezpečnější než pravda. (Proto i dnes některé populární publikace chybně uvádějí nacisty podstrčený 8. květen 1941 jako datum potopení.)
Schepkemu a Kretschmerovi se vedlo lépe. 12. března potopili několik lodí, které se zatoulaly od konvojů a 15. března, aniž o sobě věděli, zaútočili na konvoj HX-112, bráněný doprovodnou skupinou komandéra Donalda Macintyrea, tvořenou pěti torpédoborci a dvěma korvetami. V noci na 16. březen jako první zaútočil Schepke. Odpálil vějíř čtyř torpéd a zasáhl tanker, aniž by bezradné lodě eskorty poznaly, odkud ponorka zaútočila.
Další noc bylo torpédováno pět lodí a Macintyre na palubě velitelského torpédoborce "Walker" byl bezmocný. Jedinou šancí jak odhalit ponorku, útočící na hladině (což byla specialita německých es), bylo sledovat dalekohledem zpěněnou stopu odpáleného torpéda zpět ke zdroji. Proto v noci na 17. březen 1941, když šly ke dnu další lodě, zoufalý Macintyre upevnil svůj dalekohled do vidlice na zábradlí můstku a nařídil kormidelníkovi, aby začal s "Walkerem" cirkulovat. Zorné pole v dalekohledu se měnilo jako při pohledu z kolotoče a Macintyre konečně v sektoru, kde lodě konvoje nebyly, zahlédl na temné hladině oceánu bílou nitku. Zvýšil rychlost na 30 uzlů a vrhl torpédoborec přímo na stopu. Koncentrovaný útok hlubinnými náložemi, který následoval a k němuž se připojil i torpédoborec "Vanoc", nepřinesl jednoznačný výsledek. Explozemi rozbouřená voda znemožnila odposlech sonarem a tedy i konečný důkaz, že ponorka byla opravdu zničena.
Po tomto preludiu musely oba torpédoborce přerušit akci a vyčkávat. "Walker" toho využil k tomu, aby vzal na palubu trosečníky z čerstvě torpédované obchodní lodě "J. B. White". Sotva se tak stalo, vyrazil náhle "Vanoc" jako šílený vpřed a jeho velitel o pár minut později lakonicky ohlásil: "Taranoval jsem a potopil U-boot!" Byla to Schepkeho "U-100". Jak vypovědělo pět přeživších zajatců, Schepke věděl, že pod vodou by měl horší šanci na únik a zůstal na hladině. Spoléhal, že v noční tmě ho torpédoborec mine. "Projede před přídí, chlapci," uklidňoval muže ve věži. I k němu se ale válečné štěstí v tomto okamžiku obrátilo zády, nechal se zmýlit kamufláží torpédoborce s bíle namalovanou vlnou odhazované vody na přídi. "Vanoc" udeřil do ponorky právě na úrovni věže, rozmačkal ji, pokroucené pláty sevřely Schepkeho tělo ve smrtelném obětí jako železná panna, a pak ponorku s proraženým tlakovým tělesem zatlačil pod sebe do hlubin.
Co se toto dělo, akustik Backhouse na "Walkeru" zachytil kontakt, při následném útoku poručík Langdon odpálil šest pečlivě zaměřených hlubinných náloží, načež komandér Macintyre položil torpédoborec do ostré zatáčky, aby zopakoval nájezd. Nebyl zapotřebí, neboť "Vanoc" signalizoval, že za jeho zádí se vynořila ponorka. Osvětlil ji reflektorem a v jeho záři se objevila Kretschmerova"U-99". Oba torpédoborce okamžitě zahájily palbu ze všech hlavní, přičemž na "Walkeru" se do podávání granátů zapojili i trosečníci z "J. B. White".
Ačkoli ve svých memoárech komandér Macintyre pochybuje o přesnosti této chaotické noční palby, z věže ponorky záhy zablikal signál "potápíme se", a její posádka začala skákat přes palubu. Macintyre vymanévroval "Walker" tak, aby chránil jeho trupem trosečníky před větrem a vlnami, a Britové je začali vytahovat na palubu.
Byl mezi nimi i Kretschmer, který svoji "U-99" opustil jako poslední. Vstoupil na palubu "Walkeru" i se dalekohledem Zeiss, které nechal admirál Dönitz vyrobit speciálně pro svá ponorková esa. Ještě než stačil tento skvělý přístroj hodit přes palubu, vyrval mu jej z rukou námořník Peter Sturdee a předal Macintyrovi jako právoplatnou kořist. Posloužil pak tomuto britskému veliteli, aby se potopením dalších "U-bootů" stal sám esem.
Kretschmer, z něhož se vyklubal vášnivý hráč bridge, během karetních partií s mechanikem Osbornem a kapitánem a prvním důstojníkem z "J. B. White" přiznal, že se již vracel domů bez torpéd. V okamžiku setkání velel jeho zástupce, který, když spatřil nepřátelské torpédoborce, zpanikařil a nařídil poplachový ponor. Kdyby ponorka zůstala na hladině, s velkou pravděpodobností by unikla a Kretschmer by mohl vypít vyhranou bedničku šampaňského. Takto strávil zbytek války v zajateckém táboře, kde se neblaze proslavil uspořádáním soudu nad velitelem "U-570", který svou ponorku Britům potupně vzdal.
Po válce dožil jako spokojený penzista v Německu. I jeho vlastně postihla smůla a také "U-99" likvidovali Britové s notnou dávkou štěstí. Když Kretschmer spatřil na můstku "Walkeru" podkovu pro štěstí, prý řekl Osbornovi, že i jeho ponorka nesla podkovu, ale obráceně připevněnou, s konci směřujícími dolů. "My věříme, že z takové podkovy štěstí vyteče, a jak jste se přesvědčil, je to pravda," odpověděl mu potutelně Osborne.
Ztrátu dalších dvou ponorkových es přiznali Němci až 25. dubna 1941. Stali se obětí vlastní propagandy a nemohli připustit šok, který by současný odchod dvou národních hrdinů do Valhaly vyvolal ve veřejnosti. Proto se v následujících letech Goebbelsova propaganda mírnila a zbožnění ponorkových velitelů brzdila. Ačkoli německé ponorky měly i nadále navrch, ta březnová vítězství torpédoborců "Wolverine", "Vanoc" a "Walker" před lety byla prvním světélkem na konci dlouhého a krvavého tunelu, v nějž se bitva o Atlantik proměnila.
převzato z www.valka.cz
Naposledy upravil mysak_bob dne 20. 06. 2008, 10:12, celkově upraveno 2 krát.
Naposledy upravil Sarroth dne 04. 11. 2006, 14:32, celkově upraveno 1 krát.
_________________
War... War never changes...
-----------------------------------------------------------------------
Pravidla fóra | Rady ohledně psaní na DF | Ponorkářův slovník | Hledat
. Když by se toho ujal nějaký zkušený člověk, mohlo by to být fajn...