O minové válce se v porovnání s jinými složkami moc nehovoří, ale i tento druh boje měl velkou váhu. Za vše hovoří skutečnost, že 20 % všech ztrát spojeneckých obchodních lodí způsobily právě miny. Miny bylo možné používat defenzivně i ofenzivně. Na začátku války položili Britové urychleně minovou přehradu u východního vjezdu do průlivu La Manche a další minová pole podél východního pobřeží Velké Británie. Byly také vypracovány plány na opakování rozsáhlé severní minové přehrady z roku 1918, která se táhla od Orknejských ostrovů téměř až k norskému pobřeží, tomu však zabránila německá invaze do Norska. Přesto byly miny položeny alespoň v Dánském průlivu mezi Islandem a Grónskem.
Obě strany využívaly miny ofenzivně tím, že je kladly před vjezdy do přístavů a kotvišť. Kladly je tam hladinové lodě, ponorky a letadla. Na začátku války měly obě strany ve své výzbroji konvenční kontaktní miny. Němci se jako první pokusili nasadit magnetické miny, na což Britové odpověděli odmagnetizováním svých lodí. Potom přišla akustická mina, kterou přiváděl k výbuchu hluk lodních strojů. Odpovědí na ni bylo ?kladivo Kango?, produkující hluk, které bylo připevněno před příď lodě. Tlakové, čili ?ústřicové? miny se objevily v roce 1944. Ty přiváděla k výbuchu změna tlaku vody způsobená průjezdem lodi nad minou. Jedinou odpovědí na tuto minu bylo shazování náloží do podezřelých oblastí, nebo zpomalení lodí těmito oblastmi proplouvajících. Další minou, kterou vyvinuli Britové, byla přísavná mina, kterou bylo možné připevnit magnetem k trupu lodě. Miny byly opatřovány stále sofistikovanějšími nástrahami proti zneškodnění, díky čemuž byla práce na moři nervy drásající a nebezpečná záležitost.
Velmi důležitou roli hrála minová válka v evropských vnitrozemních mořích- Baltském a Černém. Zejména na Baltu položily obě strany rozsáhlé minové přehrady, které učinily z minové války hlavní druh bojové činnosti německého a sovětského námořnictva.
Kontaktní miny:
Driftující mina
Plíživá mina
Vznášející se mina
Tento typ byl ovládán hydrostatickým ventilem, který se otvíral při zmenšení tlaku vody a vypouštěl amoniak, což snižovalo vznášení a mina si tak udržovala stálou hloubku.
Anténová mina
Byla druhem kontaktní miny určeným proti hladinovým lodím i ponorkám. Anténa byla vyrobena z mědi a plovák se vznášel asi tři metry pod hladinou. Když se antény dotkl železný trup lodě, odpálil elektrický obvod minu.
Tyto miny byly základním typem používaných v protiponorkových přehradách.
"Tykadla" na každé mině tvořily skleněné trubice s kyselinou v olověném pouzdře. Při nárazu lodě se skleněná trubice rozbila a kyselina uzavřela elektrický obvod, čímž odpálila minu. Plovoucí miny byly velmi účinné zejména v mělkých pobřežních vodách, uplatňovaly se především ve vnitrozemských mořích.
Magnetické miny:
Lodě s kovovým trupem vytvářejí charakteristické magnetické pole. Tohoto principu bylo využito při konstrukci magnetické miny. Němci je položili do ústí Temže již v první fázi války a potopili tak velké množství lodí. Miny, jež se shazovaly z letadel na padácích byly válcovitého tvaru s 425 kg náloží. Odjištění začalo po shození z letounu a zastavilo se, když mina klesla do hloubky 5,5 metru. Když mina klesla na mořské dno, uzavřel se elektrický obvod a mina byla živá. Při pokusu ji vytáhnout nad nastavenou hloubku se opět zapínal jistič. Aby byly lodě chráněny před touto minou, bylo potřeba je odmagnetizovat. Kolem trupu byl ovinut elektrický kabel procházející lodním generátorem, jenž magnetizmus trupu zrušil.
Odstraňování min (Tralování):
Účinnou metodou tralování ukotvených min byla Oropesova metoda vynalezená Brity v roce 1919 Cílem bylo přeřezat kotvící kabely. Používalo se kabelem obalené lano s nůžkami upevněnými na lanu v určitých intervalech. Závaží udržovalo lano v příslušné hloubce a vydra ( kus dřeva, který ?plaval? jako vydra ) ji udržovala daleko od lodního šroubu. Plovák bránil vydře v ponoření ke dnu. Když byly kotvící lana přeřezána, vypluly miny na hladinu a byly přivedeny k výbuchu palbou z pušek. Výhodou bylo, že mohla být použita flotila minolovek a jen čelní loď byla v nebezpečí, protože ostatní mohly být kryty tralováním těch před nimi. Oropesova metoda se používala běžně i za druhé světové války.
Vzhledem k nasazení magnetických a akustických min však musela být později kombinována s jinými metodami. Jedna z nich se zaměřovala na ničení magnetických min. Tralování se provádělo pomocí elektrického kabelu napájeného generátorem na minolovce, který vysílal šestisekundové impulzy, což stačilo na odpálení min. Později se začaly používat minolovky s dřevěným trupem, který samozřejmě magnetické pole nevytváří.
zdroje: Kronika 2.sv.
Naposledy upravil Sarroth dne 22. 01. 2008, 03:11, celkově upraveno 2 krát.
Naposledy upravil hp. dne 02. 02. 2007, 19:20, celkově upraveno 3 krát.
_________________
Osobní složka | SH3- galerie | Xfire profil
