Tento letoun byl jedním z nejúspěšnějších dvouplošníků bojujících ve druhé světové válce. Byl značně pomalý a bezbranný proti jakémukoliv leteckému napadení. V námořnictvu se mu lehce posměšně přezdívalo ?Stringbag?, volně přeloženo asi jako ?motouzem převázaný balík?. Lišil se od dvojplošníků první světové války svou mohutností, ale v období druhé světové války byl již značně zastaralý. Operačně nasazován je přesto až do konce roku 1945, a jeho využívání končí až v padesátých letech.
I když se jednalo o letoun zastaralý, stal se úspěšným torpédovým bombardérem, zejména proti slabě opevněným a chráněným cílům o čemž svědčí jeho nasazení na italské frontě u Tareta a navíc napomohl k poškození jedné z největších bitevních lodí světa- Bismarcka. Jejich výhodou byla jeho konstrukce, která byla značně silná a odolná, snadná údržba a výborné letové vlastnosti. Jeho značnou předností bylo to, že mohly startovat z letadlových lodí i na dosti rozbouřeném moři. Počátkem roku 1942 byly letouny převážně využívány k protiponorkovým hlídkovým letům.
Hlavní technické údaje :
TTD: Swordfish Mk.II
Typ : torpédový bombardér
Pohon : jeden 9ti válcový hvězdicový motor Bristol Pegasus 20
Výkon : 820HP/603kW
Rozpětí : 13,80 m
Délka : 10,80 m
Výška : 3,75
Plocha křídel : 56,40 m²
Hmotnost prázdná : 20135 kg
Hmotnost max. : 4 035 kg
Rychlost max. : 230 km/h
Rychlost cest. : 185 km/h
Stoupavost : 152 m/min
Dostup : 3 870 m
Dolet : 1 240 km
Výzbroj : dvouhlavňový kulomet 7,7 mm, 1 x torpédo 730 kg nebo 1 x 680 kg hlubinná mina nebo puma
Posádka : 2 ? 3 datum výroby : 1937
Grumman TBF/TBM Avenger
Historie letounu.
V roce 1940 přistoupilo americké námořnictvo k velkorysému programu, jehož cílem byla modernizace a rozšíření flotily letadlových lodí. Snaha byla bezesporu motivována celkovou politickou situací ve světě a stále jasněji se rýsovala i nevyhnutelnost budoucího střetnutí s Japonskem. Nejslabším článkem námořního letectva byla v té době kategorie palubních torpédových a bombardovacích letounů.
8.dubna 1940 uzavřel Úřad pro letectví amerického námořnictva kontrakt na postavení dvou prototypů palubních torpédových a bombardovacích letounů s firmou Grumman Aircraft Engineering Corporation. Práce se neprodleně ujal tým vedený Williamem T. Schwendlerem a jím navrhovaný letoun nesl zřetelmé stopy ?příbuzenského? poměru ke stíhacímu letounu F4F Wildcat. XTBF-1 byl vzhledem k účelu, pro který byl určen, schopným nést kromě tříčlenné posádky (pilot, letovod-střelec a radista-střelec) buďto letecké torpédo, nebo čtyři 227 kg pumy, resp. hlubinné nálože. Výzbroj tvořil pevný kulomet ráže 12,7 mm uložený v pravé přední části trupu, dále kulomet ráže 12,7 mm ovládaný střelcem sedícím v otočné prosklené věži a nakonec kulomet ráže 7,62 mm, ovládaný střelcem ležícím ve spodní části trupu. Šestadvacet měsíců po zadání zakázky byl připraven první prototyp ke vzletu, který se uskutečnil 1. 10. 1941. Stroj byl intenzívně zkoušen a první sériový TFB-1 převzalo námořnictvo 30. 1. 1942. Do konce května jich bylo dodáno 85 kusů. V závodě Grumman v Bethpage bylo vyrobeno 1526 kusů, z nichž mnoho bylo později modifikováno na jiné verze.
Bojový křest prodělal Avenger (Mstitel) při bitvě o Midway v červnu 1942. Firma Grumman byla nucena řešit uvolnění svých kapacit plně pro výrobu stíhacích letounů, a tak předala výrobu firmě General Motors, která se od prosince 1943 stala výhradním výrobcem a vyráběla je ve svém závodě pod označením TBM.
Kromě letectva námořnictva Spojených států a americké námořní pěchoty mělo dostat 1058 kusů také britské námořní letectvo (skutečně dodáno 958 kusů).Stroje byly upravovány instalací britských zaměřovačů, radiostanic, dýchacích souprav, kamer a podobně. Britské Avengery se poprvé zúčastnily bojů v Pacifiku v červnu 1943, byly využívány k ochraně konvojů v severním Atlantiku apod. Britští piloti s nimi dosahovali dobrých výsledků, i když do akcí proti ponorkám létali na podstatně starších strojích- torpédových letounech typu Swordfish s nezakrytou kabinou.
Hlavní technické údaje
Výrobce : Grumman Aircraft Engineering Companyů; General Motors Corporation
Typ : třímístný palubní a pozemní torpédový a bombardovací letoun
Motorová jednotka : jeden dvouhvězdicový čtrnáctiválcový motor typu Wright R-2600-8 nebo -10 Double Cyklone s výkonem 1 250 kW (1 700 k)
Rozměry : rozpětí 16,51 m, rozpětí se složenými křídly 5,79 m
Délka : do verze TBM-3 12,19 m, TBM-3 E 12,48 m
Výška : 5,30 m
Hmotnost : prázdný TBF-1 4 580 kg, TBM-3 4 787 kg
Hmotnost vzletová s přetížením: TBF-1 7 214 kg, TBM-3 8 278 kg, TBM-3 E 8 117 kg
Výkony : max. rychlost TBF-1 445km/h, TBM-3 430 km/h
Počáteční stoupavost : 7,3 m/s
Praktický dostup : TBM-1 až 3 asi 7 132 m, TBM-3 E 9 170 m
Dolet s výstrojí : 1600 ? 1950 km
Výzbroj : TBF/TBM-1 1x kulomet r. 7,62 mm v trupu, 1x kulomet r. 12,7 mm ve hřbetní střelecké věži, 1x kulomet r. 7,62 mm ve spodním střelišti, 1x torpédo Mk XIII nebo až 908 kg pum v pumovnici
Výzbroj : TBF/TBM-1 C, TBM-3 s výjimkou kulometu v trupu, navíc 2x kulomety r. 12,7 mm v křídlech a závěsy pro 8 raket HVAR pod křídly
I.) Plánek
II.) Konstrukce střelecké věže
III.) Stroj pozdějšího prezidenta G. Bushe
1)Peruť VT-8 z letadlové lodě USS Hornet byla první jednotkou amerického námořnictva, jež v lednu 1942 zařadila Avengery do své výzbroje. Zcela nový Grumman TBF-1 je zachycen před vzletem.
2)Pěkné počasí....
3)Známý snímek z března 1944 : TBM-3 právě dostal od palubního důstojníka pokyn ke startu z paluby USS Franklin.
1)
2)
3)
Hawker Hurricane
Britský jednomístný stíhací letoun Hawker "Hurricane" patřil k nejznámějším a nejoblíbenějším strojům ve 2. světové válce. Jeho prototyp s označením F.36/34 (specifikace britského ministerstva letectví) byl zalétán 6. listopadu 1935 (prototyp budoucího "Spitfiru" startoval poprvé 5. března 1936 pod označením F.37/34). Letoun (s tov. číslem K 5083) hned zpočátku prokázal vynikající obratnost a ovladatelnost a výtečnou strukturální pevnost při všech režimech letu. S motorem Rolls-Royce Merlin "C" o výkonu 754 kW (1.025 k) ve výši 3.353 m a dvoulistou dřevěnou vrtulí dosahoval ve výši cca 6.100 m max. rychlosti 502 km/h (při hladině moře 434,5 km/h a ve výši cca 3.050 m 483 km/h). To byl na svou dobu skutečně výkon obdivuhodný. Přitom měl letoun úctyhodnou výzbroj 8. kulometů Browning ráže 7,7 mm s 334 náboji na zbraň. Není proto divu, že byl tento na svou dobu výtečný a moderní stroj přijat bezprostředně po úspěšných zkouškách do výzbroje Britského královského letectva (RAF) a zadána výroba na první velkou sérii o počtu 600 kusů. Výrobu urychlila i skutečnost, že - až na maličkosti - nebylo nutno na prototypu nic měnit a firma Hawker, která si byla velmi dobře vědoma vynikajících kvalit svého stíhače zahájila přípravné práce k sériové velkovýrobě ještě před podepsáním oficiální objednávky. A tak již 12. října 1937 startoval první sériový Hurricane I. (s tov. číslem L1547).
Prvním útvarem RAF, který dostal nový stíhací stroj do výzbroje, byla 111. stíhací peruť v Northoltu (přezbrojení bylo ukončeno již v lednu 1938). Letouny měly podobnou konstrukci jako předcházející stíhací dvojplošníky firmy Hawker (např. "Fury"). Celokovová konstrukce letounu (včetně příhradového trupu) byla potažena plátnem. Přední část trupu až za kabinu byla zakryta odnímatelnými kryty z hliníkových slitin (obdobnou konstrukci měl i čs. stíhací letoun B-534). Protože plátnem potažená křídla byla pro letoun s tak vysokou rychlostí technologicky nevhodná, byla v roce 1938 zkonstruována křídla celokovová. První Hurricane s celokovovým křídlem vzlétl 28. září 1939 a již 29. září byl předán RAF. Protože celokovová křídla byla pro další vývoj stroje nezbytná, přešla veškerá výroba na tuto konstrukci.
V té době však zasáhly do bojů i další- již zdokonalené verze letounu. Původní Hurricane Mk.I měl motor Rolls-Royce Merlin II o výkonu 757 kW (1 030 k) a dvoulistou dřevěnou vrtuli. Pozdější verze Mk.I dostaly motor Merlin III. o přibližně stejném výkonu, ale s třílistou stavitelnou vrtulí De Havilland nebo Rotol. Zlepšila se i ochrana pilota zavedením pancéřového skla a pancéřového opěradla jeho sedačky.
Dne 11. června 1942 startoval poprvé Hurricane Mk.II s výkonnějším motorem Merlin XX. o výkonu 927 kW (1 260 k), třílistou automaticky stavitelnou vrtulí Rotol a zesílenými křídly pro instalaci účinnější výzbroje. Postupně tak vznikly verze II. A s 8 kulomety Browning ráže 7,7 mm (u útvarů RAF zavedena od 4. září 1940) a verze II.B s 12 kulomety stejného typu (zavedena od října 1940).
Začátkem února 1941 byly ke zkouškám připraveny čtyři první Hurricany Mk.IIC (tov. čísel V 2461, Z 2588, Z 2885 a Z 2891) se čtyřmi kanóny Oerlikon (nebo Hispano) ráže 20 mm s celkem 364 náboji (91 na zbraň). První z nich letěl poprvé již 6. února 1941 a od konce května téhož roku byly Mk.IIC dodávány let. jednotkám RAF. Tato verze patřila k nejúčinnější a bylo ji také ze všech Hurricanů vyrobeno nejvíce. V době jejího vzniku však význam Hurricanů jako stíhacích letounů rychle klesal a jejich roli přebíraly rychlejší a modernější Spitfiry. Tato skutečnost však rozhodně neznamenala konec jejich bojové činnosti - pouze její změnu do funkce především stíhacího bombardéru. Zejména verze Mk.II se zesílenými křídly, které umožňovaly montáž pumových závěsníků pro dvě pumy o váze 113 kg (250 lb) nebo 226 kg (500 lb) se pro tuto bojovou činnost výborně hodily. Nejúčinnější a nejobávanější v tomto směru byla právě verze Mk.IIC. Hurricany v roli stíhacích bombardéru si záhy vysloužily přiléhavý název "Hurribomber" a zahájily svou velmi účinnou bojovou činnost proti fašistické dopravě v okupovaných státech 30. října 1941.
Vývoj Hurricanů pokračoval dalšími obměnami. Především v severní Africe se osvědčila protitanková verze Mk.IID, která poprvé startovala 18.září 1941 a která byla vyzbrojena dvěma protitankovými kanóny Rolls-Royce B.F. ráže 40 mm s 12 náboji na zbraň (později se dvěma kanóny Vickers S s 15 náboji na zbraň). Poslední sériovou verzí Hurricanu byla Mk.IIE, zalétána v roce 1943 a určena (podobně jako Mk.IID) výhradně k útokům na pozemní cíle. Byla vyzbrojena 8. neřízenými protizemními raketami o hmotnosti 27,2 kg (60 Ib). Po vyprodukování 270 strojů byla verze Mk.IIE přeznačena na Mk.4. Letoun měl univerzální křídlo s možností montáže dvou kanónů Vickers S ráže 40 mm, 8 raket (neřízených protizemních, jednoduché konstrukce. Základ tvořila jednoduchá trubka naplněná tuhým palivem s výbušnou hlavicí o hmornosti 18 kg nebo plnou hlavicí 11,3 kg), závěsníků na 2 pumy 113 kg nebo 226 kg, nebo 2 přídavných nádrží. Používání raket bylo natolik úspěšné, že bylo rozhodnuto zvýšit počet nesených raket se 6 na 8 kusů a používat výbušné hlavice s hmotností 27 kg. K rozsáhlejšímu použití raket došlo až v roce 1943. Při útoku se rakety s protipancéřovou výbušnou hlavicí (27 kg)odpalovaly na cíl ze vzdálenosti 270 m až 370 m, s protipancéřovou plnou hlavicí 11,3 kg ze vzdálenosti okolo 180 m. Sériové stroje měly motor Merlin 24 (nebo 27) o výkonu cca 1 192 kW (1 620 k). Hurricanů Mk.IV bylo vyrobeno 524 (mimo uvedených 270 strojů původní verze Mk.IIE).
Poslední postavenou verzí Hurricana byla Mk.V, postavená jen ve dvou kusech, z nichž první byl zalétán 3.dubna 1943. Oba letouny odpovídaly v podstatě verzi Mk.IV., byly však vybaveny motory Merlin 32 o výkonu 1 202,5 kW (1 635 k) a čtyřlistou vrtulí.
Hurricany bojovaly prakticky na všech frontách 2. světové války. Poměrně značné množství jich bylo dodáno i do SSSR - celkem 2 592 strojů verzí Mk.IIA, IIB, IIC, IID a IV. (ne všechny však přišly na místo určení v důsledku potopení některých nákladních lodí německými ponorkami nebo letadly při útocích na spojenecké konvoje). První Hurricany se objevily na Východní frontě v prostoru Murmanská již v létě 1941 (v rámci britských perutí č. 81 a 134), tedy nedlouho po přepadení SSSR fašistickými vojsky. Další dodávky následovaly ze středního východu (Mk.IIB a IIC) - proto mají tyto stroje tropické chladiče. Poměrně velký počet Hurricanů byl do SSSR přesunut také z Kanady (přes Island, odtud konvoji do SSSR). Hurricany tak úspěšně bojovaly proti němcům i na sovětsko-německé frontě.
Hlavní technické údaje
Motor : kapalinou chlazený řadový dvanáctiválec do V Rolls-Royce Merlin XX o výkonu 1 460 hp
Rozpětí : 12,19 m
Délka : 9,81 m
Výška : 3,98 m
Nosná plocha : 23,93 m²
Hmotnost : 3 649 kg
Max.rychlost : 547 km/h
Cest.rychlost : 466 km/h
Výzbroj : 4 kanóny Hispano, nebo Oerlikon ráže 20 mm a možnost nést 2 pumy po 113 kg nebo 226 kg
Dolet : 720 km s přídavnými nádržemi až 1 540 km
Dostup : 10 850 m
Posádka : 1
Plánek
Kamufláže
Na palubě letadlové lodi
...rakety
Na číhané
Lockheed P-38 LIGHTNING
Lockheed P-38 Lightning byl jedním ze tří typů amerických stíhacích-bombardovacích letadel, který koncem 2. světové války zalétal spolu s Mustangy a Thunderbolty i nad naše území, aby v roli ?hloubkařů? nebo ?kotlářů? paralyzoval především železniční a silniční dopravu.
Od roku 1936 připravovala pro firmu Lockheed Air-craft Corporation studie dvoumotorových přepadových stíhacích letounů dvojice konstruktérů ? Hall Hibbard a především Clarence l. ?Kelly? Johnson, později velmi významná osobnost v tomto oboru. Použití dvou motorů mělo posloužit k podstatnému zvýšení palebné síly a k výhodnému umístění zbraní v ose nového letounu. Firma tak mohla dosti pružně reagovat na konkrétní zadání amerického armádního letectva, které obdržela v únoru 1937 pod označením X-608. Ze šesti uvažovaných koncepcí byla ta, jež navrhovala umístit pilota a zbraně do malé trupové gondoly, vetknuté do středu křídla, spojující dva štíhlé trupy s motory. MODEL 22, jak byl projekt označen, mel být vybaven pohonnými jednotkami typu Allison V-1710-C, které byly chlazené kapalinou a měly dvanáct válců uspořádaných do ?V?. Jejich výkon dosahoval 846 kW a byl podpořen instalací turbokompresorů General Electric na horní straně trupů. Letoun byl vybaven příďovým podvozkem.
Firma Lockheed obhájila svůj projekt vůči dalším čtyřem účastníkům soutěže a 23. června 1937 získala smlouvu na stavbu jednoho stroje s označením XP-38. Stavba prototypu byla zahájena po upřesnění některých technických detailů a musela být pro něj vyvinuta i odlišná verze motoru V-1710 s opačným smyslem otáčení ( vrtule P -38 byly protiběžné).
Prototyp byl vyroben v závodech v Burbanku v Kalifornii, ale byl poškozen při pojížděcích zkouškách a posléze 27. 1. 1939 vzlétl k dosti dramatickému prvnímu letu, trvajícímu 34 minuty. Projevily se vibrace a některé další závady a 11. února byl první prototyp zničen při havárii.
Armádní letectvo neztratilo ve slibný typ důvěru, a tak získala společnost kontrakt na stavbu 13 předsériových strojů Model 122 ( YP - 38 ) s motory Allison. Měly být vyzbrojeny novým 37 mm kanónem Colt-Browning M 9 a dvěma páry kulometů ráže 12,7 a 7,62 mm.V zásobnících mělo být uloženo 15, 200 a 500 nábojů pro zbraň a s touto výzbrojí měl letoun dosahovat rychlosti 652 km/h ve výšce 6 100m. Americké letectvo objednalo dalších 66 modelů 222, tentokrát již P ? 38 ? LO. Na rozdíl od YP 38 již nesly výzbroj čtyř kulometů ráže 12,7 mm, kanón a pancéřování pilotní kabiny. Výroba pokračovala verzí P -38 D, která měla mj. i samosvorné palivové nádrže; její dodávky byly ukončeny v říjnu 1940 a počet objednávaných P ? 38 neustále stoupal.
Lightnink Mk.I, určený pro V. Británii byl vybaven motory V-1710-C15 bez turbokompresorů, které měly ve výšce 4267 m výkon 802 kW; jejich vrtule se otáčely stejným směrem. V průběhu výroby se prováděla řada úprav a vylepšení, letouny byly např. přizpůsobeny pro použití přídavných nádrží, většina P-38 F a H mohla nést dvě pumy s hmotností 454 až 762 kg. Od verze P-38 F-15 dostal Lightning tzv. Fowlerovy klapky pro zlepšení manévrovacích schopností v boji.
Na sklonku léta 1943 přišly do Velké Británie nové P-38 J, lišící se na první pohled odlišnými vstupy vzduchu pro chladiče pod motorem a na bocích trupů. Řada vylepšení a úprav se příznivě projevila na vlastnostech a výkonech stroje, a tak se na standard verze ?J? upravovaly i stroje verzí P-38 G a H v závodě v Dallasu. Lockheed vyrobil celkem 2970 kusů P-38 J.
Lightningy se dobře osvědčily jako dálkové stíhací bombardéry, doprovodné stíhací, fotoprůzkumné nebo speciální letouny na evropském i tichomořském válčišti, ale s koncem války byly u prvoliniových jednotek nahrazovány obratnějšími stíhacími letouny P-51 Mustang. Produkce Lightningů dosáhla do srpna 1945 úctyhodné cifry 9923 vyrobených exemplářů.
Hlavní technické údaje
Výrobce : Lockheed Aircraft Corporation, též Consolidated-Vultee, USA
Typ : jednomístný dálkový stíhací, stíhací bombardovací a fotoprůzkumný letoun
Motorová jednotka : dva řadové dvanáctiválcové motory, kapalinou chlazené motory Allison V-1710
Motorová jednotka : P-38 E až G - V-1710-49/53 nebo 51/55 s výkonem 846 do 1066 kW
Motorová jednotka : P-38 L a M ? V-1710-111/113 s výkonem 1177 kW
Rozměry : rozpětí 15,85 m; délka 11,53 m; výška 2,99 m
Hmotnost :prázdný od 4 990 kg do 6 350 kg
Maximální hmotnost : P-38 F 9 050 kg, P-38 G 8 900 kg, P-38 J 9 806 kg, P-38 L, M 9 798 kg
Výkony : max. rychlost 630 ? 666 km/h;
Stoupavost : 14,7 - 18,6 m/s
Praktický dostup : do verze G 11 580 ? 12 190 m, verze H, J, L až 13 410m
Dolet bez přídavných nádrží : 563 ? 740 km, maximálně až 3 650 km
Výzbroj : zpravidla 1 kanón M 1 nebo An-M-2 ráže 20 mm se 150 náboji a 4 kulomety ráže 12,7 mm s 500 náboji pro zbraň, od verze P-38 F-1 možnost zavěsit pod křídla dvě pumy o hmotnost 454 kg (později až 726 kg). Pozdější verze (P-38 L) mohly nést neřízené rakety r. 127 mm.
Plánek
Kamufláže
Uložení zbraní
Wellington
Vůbec nejrozšířenější britský bombardovací letoun druhé světové války se měl původně jmenovat Crécy podle místa vítězné bitvy Angličanů z r. 1346 (nám dobře známý Kresčak, spojený se smrtí Jana Lucemburského), avšak Ministerstvo letectví se s rozhodnutím sira Roberta McLeana, předsedy společnosti Vickers-Armstrongs Ltd. neztotožnilo a v druhé polovině roku 1936 prosadilo reprezentativnější jméno Wellington. Létající i pozemní personál bombardovacího letectva si na oficiality zřejmě příliš nepotrpěl a nazýval věci po svém - pro něj byl Wellington po následujících deset let prostě "Wimpey".
Dvoumotorový bombardovací letoun, při jehož stavbě byla v plné míře uplatněna geodetická konstrukce, vznikal coby odpověď letecké sekce společnosti Vickers na ministerské zadání B.9/32 z října roku 1932, podle něhož měl vzniknout stroj s hmotností nepřevyšující 3 000 kg, schopný unést alespoň 450 kg pum na vzdálenost 1 200 km, jenž měl být poháněn motory Bristol Mercury VI nebo Rolls-Royce Goshawk. Skupiny konstruktérů fy Vickers v čele s Rexem R.Piersonem a Barnesem N.Wallisem však považovaly specifikace ministerstva za příliš limitující a v září 1933 předložily projekt středoplošníku s vyšší hmotností, se silnějšími motory, ale také s vyššími výkony, schopného podle propočtů dopravit asi 2 000 kg pum na vzdálenost 3 500 km.
Ještě téhož roku byla podepsána dohoda o stavbě jednoho prototypu s továrním označením Vickers Type 271. Nový letoun poprvé vzlétl na letišti ve Weybridge 15.června 1936. K nebi tehdy stoupal robustní stříbřitý středoplošník s takřka doutníkovitým trupem, poháněný hvězdicovými devítiválci Bristol Pegasus X. S výsledky zkušebních letů byli piloti i konstruktéři vcelku spokojeni, a i když se prototyp téměř o rok později zřítil, Ministerstvo letectví nehodlalo ze své první objednávky a výrobu 180 strojů, podepsané v srpnu 1936, jakkoliv ustupovat - spíše naopak, protože kvalitativní i kvantitativní aspekty přezbrojení bombardovacího letectva měly nejvyšší prioritu.
Ministerstvo vydalo nové specifikace B.29/36, podle nichž byl typ upraven pro sériovou výrobu a operační službu. Bylo provedeno mnoho vnitřních i navenek patrných změn: například obranná střelecká výzbroj měla být napříště umístěna v přední, zadní a také ve spodní (vysunovací) střelecké věži, umístěné za pumovnicí a v průběhu praktického využití letounů téměř vždy vymontované. Tvary trupu, vertikálních i horizontálních ploch byly podstatně změněny a do upravené třídílné pumovnice mohlo být k útokům na kratší vzdálenosti naloženo až 9 kusů pětisetliberních, na větší vzdálenosti až 9 kusů dvěstěpadesátiliberních pum. Tato první sériová verze, označovaná jako Vickers Type 290 Wellington Mk.I byla pětimístná, vybavená motory Pegasus XVIII s výkonem 772 kW (1 050 k) a její posádka se mohla bránit čtyřmi kulomety ráže 7,7 mm, z nichž dva obsluhoval střelec v zadní věži typu Vickers.
První Wellington Mk.I vzlétl v prosinci 1937, dříve dodané stroje posloužily k ověřovacím zkouškám, na jejichž základě byly provedeny některé úpravy spojené s funkcí výškového kormidla atd. RAF dostala do konce roku 34 strojů a v srpnu 1939 mělo Wellingtony Mk.I ve stavu deset perutí. Z výroby vyšlo 181 strojů této verze. Další verze Mk.IA (typ 408) již byla kromě ve Weybridge vyráběna také v Broughtonu u Chesteru v celkovém počtu 187 kusů.
Tato verze se stala jakýmsi předobrazem Wellingtonu Mk.II, připravovaného pro montáž řadových i hvězdicových motorů a byla vybavena třemi střeleckými věžemi Frazer-Nash s celkem šesti kulomety. Šestimístné Mk.IA byly v některých detailech dále upraveny (vzhledem ke hmotnosti okolo 12 700 kg byly například zesíleny a redislokovány podvozky), avšak létaly výhradně s motory Pegasus XVIII. Jistý počet těchto strojů byl v průběhu následujících let upraven na transportní verzi C Mk.IA (později Mk.XV). Označení Mk.IB nesl zřejmě jediný stroj, upravený z Mk.IA ke zkouškám s věžemi Frazer-Nash a se závěsy kulometů v bočních oknech, jejichž využití se stalo u mnohých dalších standardem.
V typové řadě Wellingtonů zaujala významné postavení verze Mk.IC (typ 415), u níž byly zúročeny všechny doposud získané poznatky - létala s upraveným hydraulickým systémem, s elektrickým rozvodem o napětí 24 V a u velké většiny z 2 685 strojů byla využívána též boční střeliště. Do výroby se posléze zapojila i další továrna v Blackpoolu a u operačních perutí přivítali první "céčka" těsně před vypuknutím války - v srpnu 1939. V tak rozsáhlé výrobní sérii pochopitelně existovaly mezi skupinami strojů odlišnosti, vyplývající jak z běžného vylepšování, prováděného v průběhu výroby, tak i z přizpůsobení typu k plnění zvláštních úkolů. Například některé letouny (typ 423) měly pumovnici upravenou pro zavěšení později velmi využívané trhavé pumy ráže 4 000 liber (1 814 kg), zvané "Cookie", pro potřeby Coastal Command bylo zase upraveno 138 Wellingtonů Mk.IC tak, že mohly nést pumy nebo torpéda apod.
Wellington Mk.II (typ 406) byl jakousi zálohou pro případ nedostatku motorů Pegasus - v upravených gondolách čtyřset vyrobených exemplářů pracovaly řadové, kapalinou chlazené pohonné jednotky Rolls-Royce Merlin X s výkonem 842 kW (1 145 k), které však výkony této verze nevylepšily - naopak, toto spojení nepřineslo očekávaný nárůst rychlosti, nosnosti a spíše komplikovalo výrobních proces.
"Dvojky" byly vyráběny od roku 1940 ve Weybridge, tvořily výzbroj čtyř perutí a u řady dalších "přisluhovaly" až do roku 1942, kdy byly vyřazeny z první linie. Několik strojů posloužilo ke zkouškám střeleckých věží a proudových motorů.
V letech 1941 až 1943 byla v závodech v Chesteru a v Blackpoolu vyráběna velká série Wellingtonů Mk.III (typ 417), čítající 1 517 exemplářů, vybavených hvězdicovými čtrnáctiválci Bristol Hercules III o výkonu 1 048 kW (1 425 k), většinou však motory Hercules XI s výkonem 1 103 kW (1 500 k). Také "trojky" přicházely s řadou dílčích vylepšení do služby v roce 1942 a staly se oporou činnosti Bomber Command v době, než mohly být perutě plně přezbrojeny na nové čtyřmotorové typy. Později byly "trojky" stále častěji už na výrobních linkách vybavovány zadní čtyřkulometnou střeleckou věží FN 20A. I z této série byly vybírány stroje ke zkouškám vrtulí, techniky výsadků, ke zkušebnímu svrhování rotujících pum, k vlekání cvičných kluzáků apod.
Wellington Mk.IV (typ 424) byl poháněn americkými dvouhvězdicovými motory Pratt & Whitney TwinWasp R-1830-S3C4-G o výkonu až 883 kW (1 200 k). Nejprve bylo těmito motory vybaveno 28 draků Wellingtonu Mk.IC, později v Chesteru vyrobili 195 nových letounů, které byly v průměru o 70 km/h rychlejší a dolétly dále než Mk.III, největším uživatelem Mk.IV se od poloviny roku 1941 staly tři polské perutě, působící v RAF. Na základě propozic B.23/39 Vickers postavil dva prototypy a jeden sériový Mk.V - čtyřmístný výškový bombardér s přetlakovou kabinou, s dostupem přes 11 000 m, pro řadu problémů nepřijatý do sériové výroby. Lépe dopadla souběžně vyvíjená verze s výškovými motory Merlin 60, vyrobená v prototypu a ve čtyřiašedesátikusové sérii s označením Mk.VI. Označení Mk.VIA neslo 27 letadel, upravených z Mk.V pro motory Merlin a 29 strojů Mk.VIG mělo na palubě radionavigační zařízení Oboe. Řada těchto letadel posloužila k různým zkouškám, některé však byly použity v bojových akcích bez valného úspěchu.
Wellington Mk.VII byl postaven v jediném exempláři- šlo o spojení draku Mk.II se silnějšími motory Merlin XX. Na základě požadavků velitelství pobřežního letectva byly z verze Mk.IC vyvinuty speciální průzkumné a hlídkové GR Mk.VIII (typ 429) s motory Pegasus XVIII, vyrobené v počtu 394 kusů, 58 z nich neslo ve vysunovací věži světlomet Leight k osvětlení napadeného plavidla, radiolokátor ASV Mk.II a různý počet hlubinných náloží nebo dvě letecká torpéda. 65 letadel bez světlometu mohlo nést jen pumy, zbytek vyrobených strojů, určených pro denní hlídkovou službu mohlo nést pumy, hlubinné nálože nebo torpéda.
Wellington verze Mk.IX vznikl v jediném exempláři a byl určen pro dopravu vojáků. Poslední bombardovací verzí Wellingtonu byl Mk.X (typ 440), dodaný v počtu 3 804 kusů s motory Hercules XVIII. Ve Velké Británii, na Blízkém i Dálném východě je využívalo na 20 perutí. Vznikl vývojem z Mk.III zástavbou motorů Hercules VI, XVI či XVIII - v Británii dosloužil u bombardovacích perutí na začátku roku 1944, poté byl využíván k plnění řady dalších úkolů, k výcviku posádek i při zkouškách zařízení. Na jiných bojištích sloužil u bojových perutí až do konce války - výroba verze Mk.X a Wellingtonů vůbec byla ukončena až v říjnu 1945.
Velkou rodinu Wellingtonů doplňují varianty, určené k plnění speciálních, zejména průzkumných a hlídkových úkolů. Obvykle vznikaly úpravou právě vyráběných, či přestavbou dříve vyrobených letadel. Tak například z Mk.X vznikl námořní průzkumný GR Mk.XI (typ 418) s radiolokátorem ASV Mk.III v přídi bez věže, ale s "podbradkem" krytu antény pod přídí. Model s radiolokátorem ASV Mk.II nesl v přídi i v zádi věže nápadné antény typu Yagi na trupu, pod křídlem a na přídi. V počtu 58 kusů byl dodán noční protiponorkový GR Mk.XII se světlometem Leigh, 844 kusů čítala série GR Mk.XIII - šlo o letadla, určená pro denní průzkum nad mořem (ASV Mk.II, motory Hercules XVII), řadu námořních průzkumných letounů završil noční GR Mk.XIV z roku 1943 (v podstatě Mk.XI i s motory Hercules XVII, ASV Mk.III a světlometem Leigh), vyrobený v počtu 841 a k plnění náročných úkolů velmi dobře vybavený veškerou tehdy dostupnou avionikou. K transportu sloužily Wellingtony C Mk.XV a C Mk.XVI (upravené z Mk.IA a Mk.IC), k výcviku osádek nočních stíhacích letounů RAF využívala verzí T Mk.XVII (z GR Mk.XI) a T Mk.XVIII (z GR Mk.XIII) - celkem 80 strojů, a konečně, k výcviku posádek sloužily až do roku 1953 Wellingtony T Mk.XIX, upravené z Mk.X.
Firma Vickers-Armstrongs uplatnila v souvislosti s vývojem Wellingtonů více než 40 typových čísel, rovněž údaj o celkovém počtu vyrobených strojů je impozantní a hovoří nejčastěji o 11 461 dodaném exempláři. Zavalitý a zdánlivě dobromyslný bombardér Vickers Wellington se stal od samého počátku války symbolem britského úsilí o narušení německé výrobní mašinérie ze vzduchu. Vzdor svým technickým omezením plnil tento úkol dobře a stejně se osvědčil i v námořním protiponorkovém průzkumu a v dalších úlohách, které mu byly svěřovány.
Poměrně málo je známo o pokusech změnit Wellington na denní výškový bombardér, schopný dostupem unikat nepřátelským stíhačům i protiletadlové palbě. Vytvořit takový stroj bylo snem mnoha letectev světa na sklonku třicátých let a dovést v této fázi myšlenku k realizaci se podařilo vlastně jen Němcům typem Junkers Ju 86P a R a to ještě v omezené míře. Britské pokusy odstartoval požadavek ministerstva letectví na firmu Vickers-Armstrong z podzimu 1938, aby navrhla výškovou verzi Wellingtonu s přetlakovou kabinou. Specifikace B.23/39 z roku 1939 mluvily již konkrétně o bojovém dostupu 10 675 m s nákladem alespoň 450 kg pum a o maximálním dostupu 12 200 m. Pro firmu to nebyl snadný úkol, protože Wellington neměl celokovový trup, ale skořepinovou kostru svinutou z geodeticky propletených duralových profilů a potaženou plátnem. Do ní bylo tedy nutno začlenit velký výřez a do něj vsadit přetlakovou kabinu jako uzavřený a samostatný stavební díl.
Tříčlenná osádka byla tedy u nového typu Vickers 407 uzavřena v celokovové komoře válcového tvaru s vejčitou přídí a polokulovitou zádí, kde byl i kruhový vstupní otvor. Vše bylo dlouhé 4,65 m a průměr byl 1,65 m. V prostoru zhruba 9 m³ se do plného dostupu udržoval tlak odpovídající hladině 3000 m. Pilot mohl vyhlížet malým krytem vystupujícím ze hřbetu, pro ostatní byly k dispozici nevelké průzory, z nichž ten pro pumový zaměřovač měl ploché zasklení. Zadní střeliště mělo být přetlakové, nového typu Frazer-Nash 70, ale nebylo nikdy hotovo. Zůstalo tak původní upravené na dálkově ovládaný typ 20A. Ve výškách se měly kulomety zablokovat pro střelbu přímo dozadu a odpalovat z kabiny. Napadení ve výšce se nepovažovalo za pravděpodobné a kulomety měly působit spíše odstrašujícím efektem.
Potíže nastaly s motory. Pro typ 407 se předpokládaly dvouhvězdicové výškové Bristol Hercules VIII (tovární označení HE8MS) s turbokompresory a výkonem po 1176 kW (1600 k). Nebyly včas hotovy a jako první z výškových Wellingtonů, verze B Mk.V, vzlétl typ 421 (se sériovým číslem R3298) s nevýškovými Hercules III po 1047 kW (1475 k). Datum prvního vzletu se nedochovalo, plánovalo se na 1.dubna 1940, ale došlo k němu později. K letovému provozu byl uvolněn 31.srpna 1940 a v důsledku německých náletů na prostor Weybridge byl ke zkouškám přelétnut do Blackpoolu. První výškový let do 6000 m se uskutečnil 21.října 1940, ale musel být přerušen, protože překryt kabiny a průzory zamrzaly. Po vyřešení jejich vytápění horkým vzduchem stroj dosáhl o deset dnů později výšky 9000 m. Původní typ 407 (R3299) se do letových zkoušek zapojil až v listopadu 1940, ale motory Hercules VIII zklamaly a nedávaly slibovaný výkon. Stroj nikdy nedosáhl předpokládaného dostupu. Vzdor potížím ministerstvo objednalo sérii 30 kusů, z nichž bylo dokončeno devět draků. Skutečně létající však byly jen typ 426 se sériovým číslem W5796, používaný pro různé zkoušky. Existence stroje W5816 (typ 443) je sporná. První létající Wellington Mk.V R3298 dostal později motory Hercules XI s turbokompresory a stal se typem 436. Sériové číslo si ponechal.
Nedlouho po zahájení vývoje výškového Wellingtonů se zrodil projekt na bází kapalinou chlazených motorů Rolls-Royce Merlin řady 60 s dvoustupňovým dvourychlostním kompresorem a s výkonem 1176 kW (1600 k). V roce 1941 získala tato verze prioritu a drak pětky sériového čísla W5795 prošel urychleně potřebnou úpravou. Stal se typem 431 a k létání byl uvolněn 28.října 1941. Jeden čas používal křídlo s vloženou částí prodlužující rozpětí o 3,66 m a údajně dosáhl výšky 12 200 m. Přešel pak na zkušebnu, RAF v Boscombe Down a později k firmě Rolls-Royce. Typ 431 byl již čtyřmístný a označoval se jako Wellington Mk.VI. Také stroj W5797, neboli typ 442, zůstal u motorářské firmy pro zkoušky motorů Merlin 60 a 62. V továrně mu říkali Wellington Mk.VIA, protože šlo o draky původních Mk.V předělané na Mk.VI. Vzniklo ještě 27 kusů verze Mk.VIA (W5798 až W5815 a DR471 až DR479), z nichž však jen W5801 a W5802 krátce působily u 109.squadrony RAF. Jen W5802 vykonal údajně dvě denní akce nad Německem. Ze tří Mk.VI (typ 431) měly dva (DR480 a DR484) závěsník na pumu 1816 kg, třetí DR528 měl běžnou pumovnici pro až 2043 kg menších pum. Celkem 32 Wellingtony Mk.VIG (typ 449) bylo vybaveno zařízením Oboe pro bombardování bez vidu cíle (DR481 až DR483, DR485 až DR504, DR519 až DR527). Mk.VIG a některé VIA létaly se zakapotovaným zadním střelištěm beze zbraní. Jednotlivé typy se odlišovaly také tvarem průhledné pilotovy kupole nad kabinou, některé ji měly v půdorysu eliptickou, jiné kruhovou.
Dosti značné úsilí vynaložené na vývoj výškových Wellingtonů nebylo bojově využito. Nová bombardovací de Havillandova Mosquita dokázala mnohem více, ale zkušenosti s přetlakovými kabinami se uplatnily u jiných typů.
Wellington byl v první části války nejvýznamnějším a nejobávanějším britským bombardérem (počáteční problémy se spojením křídel, motorových gondol a trupu, s velkými dveřmi pumovnic a věžemi byly brzy vyřešeny). Firma Vickers na něm zopakovala úspěch své geodetické konstrukce z letounu Wellesley.
Od denních náletů RAF rychle upustila a přešla na noční kvůli snížení zranitelnosti bombardérů. Poté, co velitelství bombardovacího letectva (Bomber Command) přešlo na nové čtyřmotorové těžké bombardéry, začaly welingtony plnit řadu nejrůznějších úkolů a speciálních misí.
Wellingtony byly vyráběny až do konce války. Po jejím skončení mnohé přestavěny na cvičné (hlavní varianta byla T.10), sloužily až do roku 1953. Při jejich výrobě (celkem 11 461 strojů) byly používány motory Pegasus, Hercules, Merlin a Twin Wasp.
Hlavní technické údaje
Mk.IC
Motor : dva hvězdicové devítiválcové, vzduchem chlazené motory Bristol Pegasus XVIII s výkonem 1 050 HP
Rozpětí : 26,26 m
Délka : 19,68 m
Výška : 5,33 m
Nosná plocha : 78,04 m²
Hmotnost : 8 417 kg
Vzletová hmotnost : 12 928 kg
Max.rychlost : 378 km/h
Výzbroj : 4x kulomet Browning ráže 7,7 mm po dvou ve věžích a dva kulomety Vickes K ráže 7,7 mm v bočních oknech, náklad pum do hmotnosti 2 041 kg
Dolet : 2 905 km
Dolet s přídavnými nádržemi : 4 104 km
Dostup : 5 486 m
Posádka : 6
Mk.VI
Motor : dva řadové kapalinou chlazené dvanáctiválce Rolls-Royce Merlin Mk.60 o výkonu 1 600 hp
Rozpětí : 26,26 m
Délka : 18,82 m
Výška : 5,40 m
Nosná plocha : 78,04 m²
Hmotnost : 9 207 kg
Vzletová hmotnost : 13 825 kg
Max.rychlost : 483 km/h
Výzbroj : čtyři kulomety Browning ráže 7,7 mm v zadní věži
Nosnost : až 2 043 kg pum
Dolet : 2 430 km
Dostup : 11 750 m
Posádka : 4
Stručná charakteristika Wellington B Mk.X
Základní funkce : Střední bombardér
Pohon : Dva motory Bristol Hercules VI nebo XVI
Výkon : 2x 1249 kW
Rozpětí : 26,26 m
Délka : 19,68 m
Výška : 5,17 m
Plocha křídel 78,04 čtv. m
Hmotnost : prázdná 11 940 kg
Hmotnost : max. 16 556 kg
Rychlost : 410 km/h
Poč. stoupavost : 320 m/min
Dostup : 6710 m
Dolet : 3540 km
Výzbroj : 8x 7,7mm kulomet; 2014 kg bomb
Posádka : 6
První vzlet : Prototyp 15.6.1936
Datum výroby : Mk.I prosinec 1937
Datum výroby :Mk.X 1942
Výčet hlavních verzí
Typ
I Motor Pegasus XVIII, 1050 HP. Původně dvojitý 7,7mm kulomet Browning v jednoduchých věžích Vickers v přídi a ocase; vnitřní náklad pum byl 2041 kg. Mk.IA měla střelecké věže Nash a Thompson, Hlavní verzi IC přibyla dvě boční střeliště (některé kusy měly zpočátku výzbroj na spodní straně trupu).
II Motor Merlin X, 1145 HP. Jinak stejná jako IC.
III Motor Hercules III nebo XI, 1375 HP. Zadní střelecká věž se čtyřmi kulomety. Hlavní typ Bomber Command v období 1941-42.
IV Motor Twin Wasp R-1830-S3C4-G, 1200 HP. Létala u dvou polských perutí.
V Motor Hercules VIII, turbokompresorový. Experimentální konstrukce s přetlakovou kabinou pro velké výšky, postaveny 3 kusy a přestavěny na verzi VI.
VI Motor Merlin R6SM, 1600 HP. Konstrukce s přetlakovou kabinou a velkým rozpětím, bez výzbroje a speciálního vybavení. Používala se u 109. perutě a jako cvičná pro navigační radarový systém navádějící bombardéry na cíl.
VII Motor Merlin. Existoval pouze jeden kus, testoval střeleckou věž s kanónem Vickers S ráže 40mm pro stíhačku P.92; později měl dvojité kýlovky.
VIII Konverze z verze IC na pobřežní průzkumné letadlo s radarem ASV, reflektorem Leigh na přídi; dvě 18palcová torpéda nebo protiponorkové zbraně. Některé měly zařízení pro likvidaci magnetických min.
IX Konverze z IC.
X Motor Hercules VI nebo XVI, 1675 HP. Standardní bombardér podobný verzi III.
XI Zdokonalený pobřežní typ verze X. Měl velký kryt radarové antény pod nosem, torpéda, zatažitelný reflektor Leigh.
XII Podobná verzi XI, reflektor Leigh na spodní straně trupu.
XIII Návrat ke standardu Mk.II s radarem ASV.
XIV Konečná pobřežní verze s krytem radarové antény ASV.III pod nosem, s raketami na křídlech a reflektorem Leigh v pumovnici.
XV, XVI Nevyzbrojené přestavby verze IC pro velitelství dopravního letectva.
Plánek
...
...
...
...
...
Consolidated B - 24 Liberator
Historie letounu.
Bombardovacímu letounu B-24 dali jeho výrobci do vínku bojové jméno Liberator (Osvoboditel), ale do historie letectví se zapsal poněkud zastíněn slávou ?Létajících pevností? B-17. Jeho význam však nebyl v žádném případě zanedbatelný- vždyť od dodání prvního stroje tohoto typu do uzavření poslední výrobní linky 31. května 1945 bylo vyrobeno 18 181 Liberatorů?.
V roce 1935 vydalo velitelství Army Air Corps specifikace C-212 pro vývoj nového čtyřmotorového bombardovacího letounu. Kalifornská firma Consolidated Vultee Aircraft Corporation reagovala projektem bombardéru označeného jako Model 32, jehož koncepce vycházela ze zkušeností získaných při zkouškách létajícího člunu (model 31) téže firmy. 30.3.1939 s ní podepsalo americké armádní letectvo smlouvu na postavení prototypu s označením XB-24. Rychlý průběh jednání bezesporu ovlivnilo nebezpečí válečného konfliktu.
Tým konstruktérů vedená Isaacem Laddonem zvolil pro nový letoun, jehož předností měl být velký dolet, štíhlé křídlo s tzv. Davisovým profilem, slibujícím nižší aerodynamický odpor. Letoun byl pojat jako hornoplošník a v objemném trupu bylo místo pro dvě velké pumovnice. Požadavky na výkony byly tvrdé a předpokládaly dosažení rychlosti nejméně 480 km/h, dolet přes 4 800 km a dostup nejméně 10 700 m.
XB-24 vzlétl poprvé 29. prosince 1939. Dosahoval sice jen rychlosti 439 km/h a rovněž jeho dostup a výkony ve výšce byly spíše zklamáním, ale vzhledem k mezinárodní situaci objednalo americké letectvo brzy sérii sedmi ověřovacích strojů YB-24 a 38 sériových B-24 A.Francouzi a Britové projevili zájem o 120, respektive 164 strojů.
XB-24 byl poháněn čtyřmi hvězdicovými čtrnáctiválci Pratt&Whitney R-1830-33 (S3C4 G) Twin Wasp s mechanickými kompresory a s výkonem maximálně 883 kW. Předsériové stroje doznaly oproti prototypu jen málo změn. První vyrobené YB-24 A směřovaly do Velké Británie pod označením LB-30 A (Model 32) a sloužily pro dopravu osob i nákladu přes Atlantik.
Další dvacetikusová série LB-30 B Liberator I byla dodána v polovině roku 1941 a Britové stroje zařadili vzhledem k nosnosti a doletu k pobřežnímu letectvu. Liberatory I byly většinou vybaveny radary s velkými anténami na hřbetě trupu a kanónem ráže 20 mm ve výstupku pod trupem. USAAC převzalo první B-24 A v červnu 1941 a používalo 9 dodaných kusů úspěšně při dlouhých dopravních letech. Liberator II se lišil od svých předchůdců prodlouženou přední částí trupu a instalací střeleckých věží Boulton Paul na zádi a hřbetě trupu.Američani používali Liberator II pod označením LB-30 jako dopravní letoun bez výzbroje nebo jako bombardovací se střeleckou věží Martin A-3 na hřbetě a otevřeným střelištěm v zádi trupu. Jeden stroj byl speciálně upraven pro sira Winstona Churchilla, který v něm v průběhu války vykonal řadu významných cest.
Firma Consolidated Vultee testovala v roce 1940 vývojovou variantu XB-24 B se samosvornými nádržemi. Hlavní změnou však byla instalace čtyř motorů R-1830-41 s turbokompresory, které umožnily zachovat výkonem motoru 883 kW i ve výšce 7 625 metrů. Instalace turbokompresorů na spodní straně motorových gondol také ovlivnila jejich tvar, který byl nyní v průřezu eliptický s vodorovnou delší osou ? tento tvar gondol měly všechny další Liberatory. Z tohoto typu byla také odvozena verze B-24 C, která nesla střeleckou věž Martin těsně za kabinou pilotů a v zádi již byla instalována otočná věž Consolidated A-6.
Začátkem února 1942 přicházely k jednotkám B-24 D, vyráběné v rozsáhlé sérii, kterých bylo celkem vyrobeno 2 738 kusů. Z toho šlo 366 Liberatorů III k RAF a asi 147 Liberatorů G.R.V upravených pro námořní hlídkovou službu. Americké námořní letectvo využívalo od začátku roku 1943 B-24 D upravené na standart PB4Y-1 k protiponorkové a hlídkové službě.V tak rozsáhlé sérii se u jednotlivých výrobních bloků B-24 D měnila skladba výzbroje, výstroje a množství detailů. Poslední B-24 D nesly novou kulovitou střeleckou věž typu Sperry pod trupem.Výrobní linky opouštěly kromě bojových strojů i různé upravené účelové verze, např. C-87 Liberator Express, cisternové B-24 E/C-109, fotoprůzkumné F-7 a další. Verze B-24 E a B-14 G se lišily od B-24 D v podstatě jen variantami obranné výzbroje. B-24 H měly v upravené přídi instalovánu věž Emerson A-15. Verze B-24 J byla vyrobena v počtu 6 678 kusů a v několika modifikacích. Ve velkých sériích byly ještě vyrobeny typy B-24 L a M, lišící se různou kombinací střeleckých věží a detaily.
Tím končila bohatá typová škála Liberatoru, stroje bezesporu výjimečných kvalit.
Hlavní technické údaje (údaje platí pro verzi B-24 J)
Výrobce : Consilidated Vultee Aircraft Corporation, San Diego, Kalifornie, USA,
Typ : dálkový bombardovací letoun, posádka 10 mužů
Motorová jednotka : 4 x Pratt & Whitney R-1830-65 Twin Wasp ? dvouhvězdicové čtrnáctiválce s turbokompresory, každý s výkonem 883 kW při vzletu
Rozměry : rozpětí 33,52 m; délka 20,47 m; výška 5,49 m
Výkony:
Maximální rychlost : 467 km/h
Počáteční stoupavost : 274 m/min
Praktický dostup : 8 534 m
Dolet : při rychlosti 306 km/h a s 2 268 kg pum 3 540 km
Výzbroj : 10 kulometů Browning 12,7 mm ( 8 umístěno v párech v motoricky ovládaných střeleckých věžích typu Consolidated nebo Emerson v přídi, typu Martin na hřbetě trupu, v kulové spodní věži typu Briggs-Sperry a ve věži Consolidated (Motor Products) na zádi, 2 kulomety ručně ovládané střelci (byly umístěny v bocích střední části trupu); dvě pumovnice s možností pojmout až 3 629 kg pum; dvě pumy o hmotnosti do 1 814 kg mohly být podvěšeny pod křídly namísto interního nákladu pum.
Plánek..
Plánek boku
Kamufláž
Nálož Mk-54
Věže
...
...
Sunderland
Hlavním letounem protiponorkové a protilodní strážní služby v britských vodách byl na počátku války velký létající člun Short ?Sunderland? Mk.I. Sunderland má na kontě první německou ponorku zničenou letounem britského pobřežního velitelství. Byla to U-55, zneškodněná 31. ledna 1940. Později se tyto létající čluny zaměřily především na službu v Biskajském zálivu, odkud vyplouvaly nacistické ponorky na ?lov?. Vývoj ?Sunderlandů? směřoval k většímu doletu a dokonalejší výzbroji. Verze M.R.Mk.II byly zaváděny na podzim 1941. Měly na hřbetě střeleckou věž s dvěma kulomety 7,7 mm. Mk. III dostaly nový výhodnější tvar kýlu a Mk. V, sloužící koncem války, měly americké motory Pratt & Whitney R-1830-90B. Některé ?Sunderlandy? měly i v příďových věžích čtyři kulomety, jiné měly výzbroj doplněnou ještě kulomety v bočních oknech a dokonce i v zasklení pilotní kabiny.? Sunderlandy?, stejně jako ostatní letouny pobřežního letectva, však mohly být plně účinné až od počátku roku 1943, kdy byly zavedeny velmi účinné protiponorkové hlubinné nálože Torpex. V lednu 1944 dokonce jedeen stroj vyřadil ze vzdálenosti 1 100 m kulometnou palbou obsluhu PL-kanonů ponorky U-426 a pak ji potopil pumami.
Značně zdokonalený ?Sunderland? M.R.Mk.IV se objevil v prototypu až v dubnu 1945, již pod označením ?Seaford?. V přídi a v zádi byly věže s dvojkulomety 12,7 mm, na hřbetě věž se dvěma kanóny 20 mm, dva kulomety 12,7 mm byly na bocích trupu a dva pevné v přídi měly ráži 7,7 mm. Tyto stroje byly určeny pro pacifickou oblast.
Short Sunderland M.R.Mk V
Typ: čtyřmotorový průzkumný a protiponorkový létající člun
Vyráběn: 1944
Posádka: 13
Motor: 4x Pratt & Whitney R-1830-90B
Hmotnost: prázdná 16 800 kg, vzletová 27 200 kg
Rozpětí: 34,38 m
Délka: 26,01 m
Výška: 9,79 m
Plocha křídel: 138,14 m2
Max. rychlost: 341 km/h
Dostup: 5 480 m
Dolet: 4 300 km
Výzbroj : 8x pohyblivý kanón, 2x pohyblivý velkorážní kulomet, 910 kg dalších zbraní (pum)
Plánek.
Barva.
...
...
...
Consolidated "Catalina" PBY
Ve všech vodách sloužily letouny Consolidated PBY, známé za války pod britským označením ?Catalina?. Catalina byla nejslavnějším létajícím člunem celé druhé světové války. Své velké křídlo měla umístěné na pylonu na vrcholku trupu. Měla velký dolet a byla velmi spolehlivá. Mezi její záporné vlastnosti ovšem patřila její pomalost, která ji činila zranitelnou. Jedna z Catalin se proslavila objevením japonského bitevního svazu včetně čtyř letadlových lodí - tato informace pomohla Spojeným státům rozdrtit japonské loďstvo v Bitvě o Midway.
Modely PBY-5A a PBY-5B byly obojživelné verze, všechny ostatní Cataliny byly létající čluny. Nejčastější verze PBY-5 byla dodávána od září 1940 a její obojživelná obměna PBY-5A se zatažitelným příďovým podvozkem od ledna 1941. Postupně bylo možno zvýšit náklad hlubinných náloží, pum nebo torpéd na 1 800 kg. Výzbroj tvořily obvykle dva kulomety 7,62 mm v příďové věži, po jednom kulometu 12,7 mm v bočních zasklených ?boulích? a jeden 7,62 mm ve střelišti za kýlovým stupněm. Námořní arzenál N.A.F. ve Filadelfii vyvinul modifikaci PBN-1 ?Nomad? s kulomety 12,7 mm v přídi a delším doletem. Na tomto podkladě potom vznikla verze PBY-6A s velkým radiolokátorem nad trupem před křídlem.Americké námořnictvo začalo za války používat i velkých čtyřmotorových průzkumných látajících člunů -Coronado- ve verzích PB2Y-3 až -5.
Hlavní technická data
Osádka : 7 ? 9 mužů, dle typu a výzbroje
Délka : 19,46 m
Výška : 6,15 m
Rozpětí : 31,70 m
Hmotnost :
Prázdná : 9 485 kg
Maximální : 16 066 kg
Motory : 2x Pratt & Whitney R-1830-92 o výkonu 895 kW
Max. rychlost : 314 km/h¨
Dolet : 4 030 km
Výzbroj :
3 × 7.62 mm kulomety (dva ve věžičce nosu, jeden ve střelišti za kýlovým stupněm)
2 × 12.7 mm kulomety ( každý v zasklené boční kopuli)
1 814 kg bomb nebo hloubkové nálože
Plánek
Boční
...
V letu
Bomba
Anténa
Palubní deska
Auu..
Podklady: http://cansonet.free.fr/ http://www.catalina.org.uk/catalina-history http://www.daveswarbirds.com/blackcat/photo.htm http://www.pby.com/Photos.html
pokračování příště.....
Literatura : Křídla vlasti, Letectví a kosmonautika, Vojenská letadla - Václav Němeček, (NAŠE VOJSKO), Letadla 1939-48, Jaroslav Schmid, MODELPRES - Profily letadel II. světové války
"Plujte hluboko, pomalu a potichu"
Naposledy upravil elksar dne 10. 05. 2008, 07:41, celkově upraveno 19 krát.
Naposledy upravil Sarroth dne 22. 01. 2008, 02:05, celkově upraveno 2 krát.
Naposledy upravil Wara dne 31. 10. 2006, 00:09, celkově upraveno 1 krát.
