Historie vývoje japonských miniponorek v průběhu druhé světové války je stále do jisté míry obestřena tajemstvím a některé prameny připisují autorství klíčových projektů soukromým osobám. V této souvislosti bývá pozornost věnována vysloužilému námořnímu důstojníkovi, kapitánovi Norjoši Jokou, veteránovi rusko-japonské války, zabývajícím se od doby konfliktu myšlenkou na uplatnění tzv. živých torpéd . Uvádí se, že v roce 1933 generální štáb námořnictva Jokouovy představy odmítl vzhledem k jejich nepokrytě sebevražednému charakteru.
Jeden z japonských námořních historiků se zmiňuje o vlivném civilistovi jménem Nišimura. Jeho člun byl postaven v loděnicích Micubiši v polovině třicátých let, unesl při výtlaku asi 20 tun jednoho až dva muže posádky a v ponořeném stavu se mohl pohybovat, hnán elektrickým motorem výkonu 16 k, rychlostí až asi 4,5 uzlů /8,3 km/h). Byl nevyzbrojen a vše nasvědčuje, že byl používán především k podmořskému výzkumu.
I když projekty mohly mít ve své době určitý vliv, největší zásluhy mohou být pravděpodobně přiznány skupině námořních důstojníků pod vedením kapitána Kaneharu Kišimota. Temto důstojník zpracoval v roce 1933 plán vývoje miniponorky, později označované jako Typ A. Generální štáb námořnictva plán přijal s výhradou, že nová ponorka nebude sebevražednou zbraní. Nezodpovězená zůstává otázka, do jaké míry výhrada odpovídá původnímu záměru?.
Práce na miniponorce byly zahájeny v námořních loděnicích v Kure v roce 1934.
Od saného začátku se jednalo o utajený projekt, v různých fázích vývoje byly miniponorky označovány kódovými názvy: A-Hjoteki (Cíl A), H- nebo A-Kanamono (kovové příruby H nebo A), Maru-Iči, Go-Sen a Bakugeki-Hjoteki (cíl k nácviku protiponorkového boje). V roce 1938, po několika stavebních etapách, konečně vznikl model, určený k hromadné výrobě, označovaný Ko-Gata (Typ A).
Miniponorka typ A
Prototypy ponorek vyrobené v roce 1934 byly určeny výhradně ke zkouškám a nebyly vybaveny velitelskou věží ani výzbrojí. V roce 1936 byly na vodu spuštěny dvě upravené varianty Ha 1 a Ha 2 s malou věží a každá z nich měla dva 450 mm příďové torpédomety, umístěné nad sebou. Podstatným nedostatkem těchto lodí, stejně jako všech dalších ponorek typ A, byl omezený akční rádius a vytrvalost. Byly totiž poháněny jedním elektromotorem o výkonu 600 k, odkázaným pouze na kapacitu baterií uložených v ponorce. Dvoumístné miniponorky typ A dosahovaly na hladině rychlosti až 23 uzlů (42,5 km/h) a akční rádius činil zhruba 148 km, pokud byla zachována rychlost 19 uzlů (37 km/h). Ovšem tehdejší japonská vojenská doktrína počítala především s vedením obranné války v pobřežních vodách a zde mohly miniponorky operovat kryty hladinovými loděmi a letectvem.
Vletech 1939 - 1940 byla objednána výroba dvaatřiceti miniponorek typ A (číslovány od Ha 3 do Ha 44), výrobu zajišťovaly loděnice Kure ve specializované pobočce v Ourazaky. Zde také vzniklo v letech 1941 - 42 dalších patnáct exemplářů (Ha 46 až Ha 52, Ha 54 až Ha 61) miniponorek typ A pozdějšího provedení s několika úpravami. Zatímco dřívější typ měl ústí torpédometů otevřená, později vyrobený typ měl na nich uzávěry a byl vybaven anténami, chrániči lodního šroubu a ocelovou -pilou- na řezání protiponorkových sítí, to vše ovšem poněkud snižovalo rychlost plavby ponořeného plavidla.
Ko-Hyoteki.
Typ A.
nákres.
Typ : TYP A (KO-GATA nebo KO-HYOTEKI)
Výtlak pod hladinou : 46.74 tuny
Délka celkem : 23.9 m
Šířka : 1.8 m
Ponor : 1.8 m
Pohon : 1x el. motor 441 kW
Max. rychlost
na hladině : 23 kt (43 km/h)
pod hladinou : 19 kt (35 km/h)
Dosah
na hladině : 80 nm / 2 kt
pod hladinou : 20 nm / 19 kt
Výzbroj: 2x 450 mm torpédo
Posádka : 2
Počet dokončených kusů : 62
nákres.
foto.
foto typ A.
foto typ A.
foto Ko-Gata.
foto Ko-Hyoteki.
foto.
foto.
foto.
foto.
foto.
foto.
Miniponorky typ B a typ C
Na základě dostupných pramenů lze konstatovat, že všechny větší akce, ve kterých se uplatnily miniponorky typ A, byly založeny na sebeobětování jejich posádek. Ke snížení šance na přežití přispíval především nedostatečný akční rádius těchto plavidel, a proto vznikl projekt typ B na řešení zmíněného problému. V únoru 1943 bylo dokončeno jediné plavidlo typ B (Otsu Gata) s číslem Ha 45, poněkud větší než typ A. Kromě elektrického motoru o výkonu 600 k neslo ještě dieselový motor o výkonu 25 kW (34 k), jenž byl určen nejen k pomalé plavbě na hladině, ale i k dobíjení baterií. Posádku dvou mužů doplnil třetí člen posádky, palubní inženýr. Zkoušky Ha 45 vedly koncem roku 1943 k zadání objednávky na výrobu 15 exemplářů miniponorek typ C (Hei-Gata) s čísly Ha 62 až Ha 76, jež měly být stavěny v Ourazaki. Tato třímístná plavidla se odlišovala od typu B pouze rozšířenou zásobou pohonných hmot a také doba potřebná k znovudobytí baterií, která si u typu B vyžádala osmnáct hodin, byla poněkud zkrácena. V přídi plavidla byly opět umístěny dva 450 mm torpédomety, s nimiž mohl typ C plout na hladině rychlostí 6,5 uzlu (12 km/h) při zachování akčního rádiusu 555 až 647 km. Při plavbě pod hladinou činil akční rádius plavidla 185 km při rychlosti 4 uzle (7,4km/h) či jen pouhých 33 km při rychlosti 18,5 uzlu (34 km/h). Některé exempláře typ C byly dokončeny se zvětšenou velitelskou věží, vybavenou dvěma periskopy a sloužily k výcvikovým účelům.
Typ: -TYP C- (HEI-GATA)
Výtlak pod hladinou : 50.6 tuny
Délka celkem : 24.9 m
Šířka : 1.8 m
Ponor : 1.8 m
Pohon : 1x diesel 29.4 kW (40 k), 1x el. motor 367,5 kW (500k)
Max. rychlost
na hladině : 6.5 kt (12 km/h)
pod hladinou : 18.5 kt (34 km/h)
Dosah
na hladině : 300-350 nm / 6 kt
pod hladinou : 120 nm / 4 kt, 18 nm / 18.5 kt
Výzbroj: 2x 450 mm torpédo
Posádka : 3
Počet dokončených kusů : 15
nákres.
foto.
Miniponorka typ D Korjú
I když miniponorka typ A nebyla určena k provádění sebevražedných útoků, byla při těchto akcích použita. Naproti tomu typ C byl především využit k místní obraně, operujíc z filipínských základen, ale nebyl nikdy použit při sebevražedných akcích, i když byl spolu s ostatními miniponorkami v polovině roku 1945 připraven k finální sebevražedné obraně japonských ostrovů. K provedení útoků, založených výhradně na sebedestrukční taktice, byl určen až typ D (Tei Gata), obvykle nazývaný Korjú (Šupinatý drak), jehož plány byly dokončeny začátkem roku 1944, tedy v době, kdy se japonské císařské námořnictvo rozhodlo pro zavedení dalšího prostředku podobného charakteru, tzv. živého torpéda Kajten. Miniponorka Korjú nebyla o mnoho větší než její příbuzná s označením typ C, avšak ve svých útrobách nesla pět mužů a vznětový motor s výkonem 100 kW (136 k), jenž ji umožnil nejen plout na hladině vyšší rychlostí, ale především rychleji dobít baterie, a to během osmi hodin. Zvětšení prostoru posádky vedlo k použití menšího elektrického motoru a s ním mohla ponorka plout pod hladinou rychlostí pouze 15 uzlů (28 km/h). Původní projekt byl upraven do té míry, že Korjú byla vyráběna v pěti konstrukčních celcích a ty mohly být převezeny z početných malých dílen do loděnic k finální montáži. Do září 1945 mělo být podle plánů vyrobeno na 540 miniponorek typu Korjú a v každém následujícím měsíci měla výroba dodat dalších 180 plavidel. Americké letecké bombardování a nedostatek materiálu však vedly k tomu, že do konce války bylo dokončeno jen 115 plavidel a 496 bylo nalezeno v různém stadiu rozpracovanosti.
Korjú měla při plavbě na hladině akční rádius 1850 km při 8 uzlech (14,8 km/h), a při plavbě pod hladinou maximální rychlostí činil rádius 592 km; s těmito výkony mohl typ D představovat účinnou zbraň, pokud by byl nasazen podle původních záměrů a velkých počtech v okolí filipínských a okinawských základen. Ale již v lednu 1945 bylo zřejmé, že tyto miniponorky budou především použity při bezprostřední obraně japonských ostrovů, kde se nabízela možnost miniponorky vypouštět přímo z pobřežních základen a do vody je dopravit po kolejích či jeřábem. Některé miniponorky měly v přídi místo torpédometů instalovány výbušné nálože, plavidla vybavená prodlouženou velitelskou věží a dvěma periskopy byla využívána k výcviku posádek Kajtenů.
Sebevražedná miniponorka Kairjú
nákres.
Model.
foto typ D.
foto kairjú.
foto typ D.
Miniponorka Kairjú (Mořský drak) měla svůj předobraz jednom exempláři plavidla typu A. Prototyp s krycím označením S-Kanamono (kovové příruby typ S) se lišil již tím, že měl jakási křídla s hloubkovými kormidly, vetknutá do boků trupu v úrovni velitelské věže. Druhý prototyp, rovněž přestavěný z tapu A, byl vyroben v roce 1944 a posloužil jako předloha pro výrobu připravovanou v jokosuckých námořních opravnách. Nové plavidlo však mělo být podstatně menší a svojí koncepcí připomínalo -živá torpéda- Kajten a německou miniponorku Biber.
Miniponorky byla předurčena k místní obraně v oblasti Filipín a Okinawy a do jisté míry se s ní počítalo jako se sebevražedným obranným prostředkem k obraně japonských ostrovů. Byla svým způsobem improvizací určenou k hromadné výrobě a konstrukčně představovala celek, složený dohromady při finální montáži ze tří hlavních částí. Na hladině byla poháněna automobilovým motorem Isuzu o výkonu 85 k, spojeným s jedním šroubem a dávajícím miniponorce maximální rychlost 7,5 uzlu (13,9 km/h). Akční rádius při plavbě na hladině činil při konstantní rychlosti 5 uzlů (9,25 km/h) asi 832 km, při plavbě pod hladinou pracoval elektrický motor s výkonem 58,8 kW (80 k) a ten udělil plavidlu maximální rychlost 7,5 - 10 uzlů, při rychlosti tří uzlů činil akční rádius ponořeného plavidla přibližně 67 km.Miniponorky se navzájem v některých případech mírně odlišovaly v závislosti na použitém automobilovém motoru a na tvaru instalovaných bojových náloží. Původní projekt předpokládal použití dvou 450 mm torpéd, zavěšených v úchytech pod spodní boční částí trupu, ale nedostatek torpéd a záměr obětovat tato plavidla při sebevražedných útocích nakonec vedl k tomu, že většina Kairjú byla dokončena s šestisetkilogramovou náloží, tvořící příď trupu.Nízká rychlost plavidla vzbuzuje pochybnosti o jeho reálné bojové hodnotě-je také nanejvýš pravděpodobné, že žádná z miniponorek typu Kairjú nebyla bojově nasazena.
Typ: TYP D (KORJÚ)
Výtlak pod hladinou : 60.6 tuny
Délka celkem : 26.2 m
Šířka : 2,04 m
Ponor : 2,04 m
Pohon : 1x diesel 110,2 kW (150 k), 1x el. motor 58,8 kW (80k)
Max. rychlost
na hladině : 8 kt (15 km/h)
pod hladinou : 15 kt (28 km/h)
Dosah
na hladině : 1 000 nm / 8 kt
pod hladinou : 320 nm / 15 kt
Výzbroj: 2x 450 mm torpédo
Posádka : 5
Počet dokončených kusů : 115
typ D Korjú.
KAIRJU
Výtlak pod hladinou : 19.6 tuny
Délka celkem : 17,3 m
Šířka : 1,37 m
Ponor : 1.37 m
Pohon : 1x benzinový motor 62.4 kW (85 k), 1x el. motor (stlačený vzduch)
Max. rychlost
na hladině : 7.5 kt (14 km/h)
pod hladinou : 10 kt (18,5 km/h)
Dosah
na hladině : 450 nm / 5 kt
pod hladinou : 36 nm / 3 kt
Výzbroj: 2x 450 mm torpédo nebo bojová hlavice o hmotnosti 600 kg
Posádka : 2
Počet dokončených kusů : 215
Kairjú.
U-KANAMONO
Výtlak pod hladinou : 15,2 tuny
Délka celkem : 14 m
Šířka : 1.98 m
Ponor : 1.98 m
Pohon : 1x pneumatický motor z torpéda
Max. rychlost
na hladině : 3 kt (5,5 km/h)
pod hladinou : (na hladině)
Dosah
na hladině : není známo
pod hladinou : není známo
Výzbroj: 1x 450 mm torpédo
Posádka : 2
Počet dokončených kusů : 14
Experimentální miniponorky.
Kromě uvedených a popisovaných plavidel byla v Japonsku navržena a vyrobena řada prototypů plavidel, která nebyla nikdy zařazena do sériové výroby. Jediným typem z této řady, vyrobeným ve větším počtu exemplářů, se stal ponorný člun známý pouze pode krycím názvem U-Kanamono (kovové příruby typu U). Tato primitivní zbraň silně připomínala poloponorné čluny Konfederace z dob americké občanské války, plula těsně pod hladinou, řízena dvěma muži a byla vybavena nízkou věží posazenou na čtrnáctimetrovém doutníkovém trupu o průměru 1,96 m. Výtlak plavidla byl jen asi 15,2 tuny a do pohybu jej uváděl jednohřídelový pneumatický motor převzatý z torpéda, s nímž dosahovalo rychlosti pouhých tří uzlů s velmi omezeným akčním radiusem. V přídi byla instalována trubice torpédometu ráže 450 mm.
Nejmenším z japonských ponorných člunů byl dvoumístný, téměř dvanáctitunový Šinkaj (Mořský záchvěv), určený k sebevražedným výpravám do kotvišť spojenců.Na přídi trupu o maximálním průměru 1,2 m byla připevněna odpojitelná, magnety opatřená nálož s hmotností 907 kg, jenž měla být připevněna na trup nepřátelské lodě pod čarou ponoru. V srpnu 1944 byl dokončen jediný exemplář tohoto plavidla, nesoucí krycí název 9-Kanamono (kovové příruby typ 9), který se mohl pod vodou pohybovat díky elektrickému motoru s výkonem 14,7 kW rychlostí až devět uzlů (16,6 km/h). Plavidlo bylo 12,5 m dlouhé, velmi nestabilní a bylo pronásledováno mechanickými závadami.
K útokům na spojenecké kotviště měla být určena varianta plavidla typ C, zvaná M-Kanamono (kovové příruby typ M), postavená v jednom exempláři, vybavena stejnými motory, avšak bez torpédometů. Místo nich nesla čtyři miny. Uvádí se, že prototyp byl opatřen pásovým podvozkem, zajišťujícím pohyb po mořském dnu.
Poslední z experimentálních miniponorek byla Maru-Se(člun SE), vyrobená v roce 1944 pro japonskou císařskou armádu. O plavidle je známo pouze to, že bylo poháněno pokusným motorem Walter, vyvinutým v Německu a pracujícím na podobném principu rozkladu peroxidu jako motor, použitý u pokusného plavidla Kajten II. Sním dosahovalo při plavbě pod vodou rychlosti 15 - 20 uzlů (28 - 37 km/h). Výzbroj měla tvořit dvě nově vyvíjená, elektricky poháněná torpéda.
Šinkaj.
U-Kanamono.
Model.
Italské miniponorky.
Prvenství v nasazení miniponorek za bojových situací zřejmě náleží italskému námořnictvu. Italové zkonstruovali už v průběhu I. světové války několik malých ponorných člunů s výtlakem asi 16,25 tuny při plavbě na hladině, ale protože nebyly použitelné k činnosti na otevřeném moři, nasadili je pouze k obraně důležitých přístavů v Jaderském moři. Tyto průkopnické konstrukce byly v polovině třicátých let ?oprášeny?. Řada italských námořních důstojníků by v té době ráda disponovala zbraní, schopnou skrytě proniknout do významných britských středozemních základen na Maltě, v Gibraltaru a v Alexandrii. Mezi nimi zvláště vynikal fregatní kapitán Angelo Belloni, známý později jako šéf výcviku dobrovolníků, získaných pro službu v Decima Flottiglia MAS (10. lehká flotila), což bylo označení oddílu, využívajícího speciální útočné zbraně.
Později mezi tyto zbraně patřilo především řiditelné torpédo Maiale, ale v předválečných letech se spíše počítalo s miniponorkami, pronikajícími do nepřátelských kotvišť a útočících torpédy či přepravujících skupinu žabích mužů vybavených destrukčními náložemi.Italské námořnictvo v podmínkách nejpřísnějšího utajení postavilo a od dubna 1938 využívalo miniponorky C.A.1 a C.A.2 (C=Costiero-tipo, neboli pobřežní typ). Plavidla vznikla v továrnách firmy Kaprony v milánském Taliedu.
C.A.1 a C.A.2 představovaly v původní podobě dvoumístné čluny s výtlakem 13,7 tuny na hladině s délkou 10 m, s průměrem 1,96 m a s ponorem 1,6 m. Při plavbě na hladině je poháněl jednohřídelový dieselový motor MAN s výkonem 44,1 kW (60 k) a s ním mohly plout maximální rychlostí až 6,5 uzlu (12 km/h) s dosahem až 700 námořních mil (1 295 km) při rychlosti 4 uzlů (7,4 km/h).Pod vodou přišel ke slovu elektrický motor Marelli o výkonu 18,4 kW, ten udělil miniponorce rychlost až 5 uzlů (9,25 km/h) a při rychlosti 3 uzlů (5,5 km/h) plavidlo pod hladinou doplulo na vzdálenost až 57 námořních mil (105 km). Výzbroj tvořila dvě 450 mm torpéda, zavěšená zvnějšku.
Technicko-taktická data
Typ: C.A.1
Výtlak pod hladinou : 16,7 tuny
Délka celkem : 10 m
Šířka : 1,96 m
Ponor : 1,6 m
Pohon : 1x diesel 44,1 kW (60 k), 1x el. motor 18,3 kW (25 k)
Max. rychlost
na hladině : 6,5 kt (12 km/h)
pod hladinou : 5 kt (9 km/h)
Dosah
na hladině : 700 nm / 4 kt
pod hladinou : 57 nm / 3 kt
Výzbroj : 2x 450 mm torpédo
Posádka : 2
Počet dokončených kusů : 1
Typ: C.A.2 (verze z r. 1941)
Výtlak pod hladinou : 14,2 tuny
Délka celkem : 10 m
Šířka : 1,96 m
Ponor : 1,6 m
Pohon : 1x el. motor 15,4 kW (21 k)
Max. rychlost
na hladině : 7 kt (13 km/h)
pod hladinou : 6 kt (11 km/h)
Dosah
na hladině : není známo
pod hladinou : 70 nm / 2 kt
Výzbroj : 2x 450 mm torpédo nebo 8x bojové nálože o hmotnosti 100 kg
Posádka : 3
Počet dokončených kusů : 1
Typ: C.A.3/C.A.4
Výtlak pod hladinou : 14,2 tuny
Délka celkem : 10,47 m
Šířka : 1,9 m
Ponor : 1,83 m
Pohon : 1x el. motor 15,4 kW (21 k)
Max. rychlost
na hladině : 7 kt (13 km/h)
pod hladinou : 6 kt (11 km/h)
Dosah
na hladině : není známo
pod hladinou : 70 nm / 2 kt
Výzbroj : 20x 2 kg magnetické miny
Posádka : 3
Počet dokončených kusů : 2
Typ: C.B
Výtlak pod hladinou : 42,72 tuny
Délka celkem : 14,99 m
Šířka : 3 m
Ponor : 2,1 m
Pohon : 1x diesel 66,1 kW (90 k), 1x el. motor 73,5 kW (100 k)
Max. rychlost
na hladině : 7,5 kt (14 km/h)
pod hladinou : 7 kt (13 km/h)
Dosah
na hladině : 1 400 nm / 5 kt
pod hladinou : 50 nm / 3 kt
Výzbroj : 2x 450 mm torpédo, 2 miny
Posádka : 4
Počet dokončených kusů : 22
Zkoušky s novými plavidly prokázaly jejich nezpůsobilost k překonávání vzdáleností při plavbě na otevřeném moři, ale stále zde byla možnost je využít k samostatným bojovým akcím v klidných, mělkých pobřežních středozemních vodách navzdory tomu, že zde působily značné letecké síly nepřítele. V roce 1941 došlo námořnictvo k rozhodnutí, že miniponorky budou do cílových oblastí dopravovány na palubách mateřských hladinových plavidel a za noci pronikat do chráněných kotvišť a pokládat nálože. Z miniponorek byly odstraněny dieselové motory i závěsy pro torpéda a výtlak se tím pádem snížil na 12,2 tuny při plavbě na hladině a na 14,2 tuny pod vodou. Maximální rychlost plavby pod hladinou se zvýšila na 6 uzlů (11 km/h) a dosah plavidla při plavbě pod hladinou rychlostí 2 uzlů (3,7 km/h) nyní dosáhl 129 kilometrů. Miniponorku obsluhovala tříčlenná posádka, minimálně jeden člen posádky byl vycvičen také jako potápěč -žabí muž-.
typ C.A..
Typ C.B..
foto C.B.10.
foto C.B.12..
fotoC.B.12..
BRITSKÉ MINIPONORKY
Velká Británie ve výboji miniponorek za Itálií nikterak nepokulhávala, snad dokonce v tomto oboru měla určitý náskok. Už v letech 1909 až 1912 navrhl příslušník Královského námořnictva poručík Godfrey Herbert Devastatora, jednomístný ponorný člun, jenž založil tradici britských plavidel tohoto druhu, vyzbrojených odpojitelnou bojovou hlavicí. Projekt byl v roce 1912 předložen Admiralitě, který jej odmítla s odůvodněním, že nemůže být zaručena bezpečnost řidiče plavidla a že tedy jde v podstatě o sebevražednou zbraň. Tato polemika vzbudila pozornost námořního kapitána Maxe Hortona, ponorkového -esa- z první světové války, jenž navrhl některé úpravy, zlepšující kvalitu plavidla a podle tvrzení jeho životopisce akceptoval do jisté míry představu, že člen posádky takového plavidla -může být postradatelný-. Na počátku druhé světové války se stal admirál Sir Max Horton, signální důstojník ponorkového loďstva, vehementním propagátorem vývoje a nasazení takzvaných britských Midgets -trpasličích- ponorek.
Vývoj britských ponorek za druhé světové války neovlivnily pouze Herbertovy projekty. Už v roce 1915 si nechal zaměstnanec firmy Siebe a Gorman Robert H. Davis patentovat třímístné plavidlo s -únikovým- prostorem a v roce 1924 předložil Max Horton osobně projekty tří typů ponorných člunů: typ A, vycházející z Herbertových představ, dvoumístný typ B s odpojitelnou částí, obsahující jak bojovou hlavici, tak hlavní motory, a konečně typ C, vybavený závěsem pro jedno torpédo, uložené pod trupem. I když technické řešení plavidla typu C vzbudilo jistou pozornost, žádné z nich nakonec nebylo do výzbroje přijato s obvyklým zdůvodněním : příliš připomínalo sebevražedné zbraně.
Na přelomu let 1939-40 se admirál Horton dozvěděl, že jakási soukromá loděnice u Southamptonu postavila miniponorku s využitím mnoha technických řešení včetně Davisova -únikového- prostoru podle návrhů ponorkového vysloužilce z 1. světové války, fregatního kapitána Cromwella H. Varlete. Navzdory jisté opozici vyzkoušel Horton spolu s fregatním kapitánem Herberkem Varleyovu miniponorku a neprodleně zajistil její zdokonalení, jehož se ujalo Ředitelství pro námořní konstrukce. Tak se zrodilo -plavidlo X-.
Charakteristika -plavidla X-
Prototypy -plavidel X-, dvoumístné X-3 a X-4, vznikaly na počátku roku 1942 a brzy je následovala série dvanácti operačních miniponorek třídy X-5, oněch -trpasličích- ponorek, využívaných královským námořnictvem k bojovým akcím v evropských vodách.
Typ : -X-5- CLASS
Výtlak
pod hladinou : 30,48 tuny
Délka celkem : 15,7 m
Šířka : 1,8 m
Ponor : 2,3 m
Pohon : 1x diesel 30,8 kW (42 k), 1x el. motor 22,0 kW (30 k)
Max. rychlost
na hladině : 6,5 kt 12 km/h (s náložemi)
pod hladinou : 5,5 kt 10 km/h (s náložemi)
Dosah
na hladině : 1 860 nm / 4 kt (bez náloží)
1 320 nm / 4 kt (s náložemi)
pod hladinou : 80 hodin / 2 kt
Výzbroj : 2 boční nálože o hmotnosti 1 996 kg
Posádka : 4
Počet dokončených kusů : 12
X-3 popis.
X-5 nákres.
X-5
Bez náloží měla X-5 na hladině výtlak 27,4 tuny a k pohonu byl použit Gardnerův dieselový motor, který poháněl jeden lodní šroub. Plavidlo obsluhovala posádka čtyř mužů, jeden z nich měl dokonalý potápěčský výcvik.
Miniponorka typu X-5 měla čtyři hlavní části. První prostor, přední, byl vlastně jakousi přestupovou komorou, která mohla být zaplavena a odkud mohl potápěč ponořené plavidlo opustit, aby umístil nálože či odstranil překážky a kam se mohl po splnění úkolu vrátit. V přední části plavidla se nacházel ještě prostor pro baterie, uprostřed byl prostor posádky, odkud byla loď řízena a v zadní části trupu byly umístěny oba motory. Podoba výzbroje těchto plavidel přesně odpovídala charakteru bojových úkolů, které měly plnit : útočit na velké válečné lodě v kotvištích. Plavidla X-5 nenesla torpéda ale byla vyzbrojena pouze velkými odnímatelnými náložemi. Na každé straně trupu byly zavěšeny v ocelových rámech a tvarovány tak, aby těsně přiléhaly k povrchu plavidla, každá z těchto dvou náloží obsahovala téměř dvě tuny, přesněji 1 993 kilogramy speciální výbušniny Torpex. Když je posádka plavidla pod nepřátelskou lodí uvolnila, aktivoval se zabudovaný časovací mechanismus a na dně ležící nálož mohla explodovat do 36 hodin po uvolnění.
Plavidla X byla robustní, disponovala pozoruhodným dosahem a výdrží, byla schopna se bezpečně ponořit do hloubky 91 metrů a pobýt v této hloubce až 80 hodin. Výdrž plavidel byla v podstatě limitována lidským faktorem, při plavbě v rozbouřeném moři byla nestabilní a to pochopitelně negativně ovlivňovalo bojeschopnost posádky, odkázané na dlouhý pobyt ve velmi stísněném prostoru. Proto byla obvykle vlečena do cílové oblasti za oceánskými ponorkami.
Typ : -XE- CLASS
Výtlak
pod hladinou : 34 tuny
Délka celkem : 16,2 m
Šířka : 1,75 m
Ponor : 1,75 m
Pohon : 1x diesel 30,8 kW (42 k), 1x el. motor 22,0 kW (30 k)
Max. rychlost
na hladině : 6,5 kt 12 km/h (s náložemi)
pod hladinou : 5,5 kt 10 km/h (s náložemi)
Dosah
na hladině : mírně vyšší než u třídy ?X-5?
pod hladinou : mírně vyšší než u třídy ?X-5?
Výzbroj : 2 boční nálože o hmotnosti 1 996 kg
Posádka : 4-5
Počet dokončených kusů : 11
XE-7.
X-craft.
X-25.
Typ : WELMAN
Výtlak
pod hladinou : 2,08 tuny
Délka celkem : 4,3 m
Šířka : 1,1 m
Ponor : 1,75 m
Pohon : 1x el. motor 1,83 kW (2,5 k)
Max. rychlost
na hladině : 3 kt 5,5 km/h
pod hladinou : 2 kt 4 km/h (s náložemi)
Dosah
na hladině : není známo
pod hladinou : 20 hodin / 1,7 kt
Výzbroj : 1x magnetická nálož o hmotnosti 254 kg
Posádka : 1
Rozměry se vztahují k plavidlům bez náloží.
Miniponorky typu Welman
Welmanův (téže Wellmanův) jednomístný ponorný člun lze zařadit spíše někam mezi kategorii -trpasličích- ponorek a takzvaných řiditelných torpéd. Toto malé plavidlo navrhl armádní důstojník, bylo 5,1 metru dlouhé i s odnímatelnou bojovou hlavicí. Výtlak plavidla na hladině činil 2 084 kg a ponor dosahoval 1,75 metru. Výdrž plavidla při rychlosti 1,7 uzlu byla 20 hodin a bezpečně se mohlo potopit až do hloubky 90 metrů, v bojových podmínkách nemělo operovat hlouběji než ve 23 metrech.
Řidič plavidla seděl v těsném prostoru pod pozorovací věžičkou, vybavenou neprůstřelnými skly a svoje plavidlo spíše vedl na základě přímého pozorování než podle přístrojů (základní přístroje měl k dispozici).Vztlak plavidla vyrovnával pomocí ručních a nožních čerpadel a směr ovlivňoval řídící pákou. Na přídi byla namontována bojová hlavice s hmotností 254 kg, uvolňována ve chvíli, kdy se ke trupu nepřátelské lodi -přisály- silné magnety. Miniponorky měly být dopravovány do cílové oblasti na palubách velkých oceánských ponorek, torpédových člunů nebo torpédoborců.
Welman nákres.
Německé miniponorky
Německé válečné námořnictvo, Kriegsmarine, zahájilo pokusy s využitím miniponorek poměrně pozdě. V prvních letech války byla pozornost zaměřena především na čtyřmístné plavidlo V 80, postavené výhradně jako zkušební zařízení pro testy Walterových turbín . Bylo 26 m dlouhé a mělo výtlak 72,1 tuny při plavbě na hladině a 81,3 tuny při plavbě pod vodou, ale nemůže být považováno za miniponorku v pravém slova smyslu. Zastánci užití speciálních útočných miniponorek k obraně důležitých pobřežních základen nemohli své názory v letech počátečních německých triumfů prosadit. Koncem roku 1943 však již bylo zcela zřejmé, že spojenci dříve či později překročí Lamanšský průliv, a proto byly vydány pokyny ke zformování útvarů /K/ a k zahájení prací na vývoji prvních -speciálních zbraní- použitelných proti lodím, především řiditelných torpéd.
Na rýsovacích prknech německých konstruktérů se brzy objevilo další plavidlo k vedení tohoto způsobu boje, a tím byla miniponorka Biber (Bobr). Zodpovědnost za její vývoj převzal korvetní kapitán Bartels, jenž byl zřejmě ovlivněn koncepcí britské miniponorky typu Welman, ukořistěné v neporušeném stavu v Bergenu. Bartels předložil své návrhy firmě Flenderwerke v Lübecku 4. února 1944 a o šest týdnů později již osobně řídil zkušební plavidlo-prototyp nazvaný ADAM. Plavidlo posoudil a k výrobě doporučil osobně velkoadmirál Dönitz a Biber byl zařazen do služby Kriegsmarine již 29. března 1944.
Technická data miniponorek :
Miniponorka V 80
Typ : malý U-boat V-80
Rok vzniku: 1940
Posádka : 4
Výtlak na hladině: 72,1 t
Výtlak pod hladinou: 81,3 t
Délka: 25,0 m
Ponor : 2,1 m
Výška: 3,2 m
Max. rychlost
na hladině: 4 kt
pod hladinou: 28 kt
Dosah
na hladině: není známo
pod hladinou : 50 nm / 28 kt
Max. ponor: není známo
Množství paliva: 20 t H²O²
Výzbroj : bez výzbroje
V-80 foto+nákres.
Typ : typ XXVIIA -HECHT-
Výtlak pod hladinou : 12,19 tuny
Délka celkem : 10,4 m
Šířka : 1,68 m
Ponor : 1,52 m
Pohon : 1x el. motor 9,5 kW (13 k), 1x el. motor 18,3 kW (25 k)
Max. rychlost
na hladině : 5,6 kt (10 km/h)
pod hladinou : 6 kt (11 km/h)
Dosah
na hladině : 78 nm / 3 kt
pod hladinou : 40 nm / 6 kt, 69 nm / 4 kt s přídavnou baterií
Výzbroj : 1x 533 mm torpédo v podvěsu nebo 1 mina
Posádka : 3
Počet dokončených kusů : 3
Hecht-nákres.
Charakteristika miniponorky Seehund
Jestliže lze považovat uspěchaně vyvinutou, nedbale postavenou miniponorku Biber s benzinovým motorem za nejhorší plavidlo tohoto druhu ve druhé světové válce, může být naproti tomu miniponorka typu XXVIIB Seehund (Mrož) pokládána za nejlepší. Byla tak úspěšná, že poměr ztrát tohoto typu nepřekročil 10% a nelze ji tudíž považovat za sebevražedný prostředek.
Účelně navržený Seehund měl navzdory krátkému dosahu některé přednosti, které mohly být předmětem závisti posádek konvenčních ponorek, jeho vybavenost a vlastnosti připomínaly miniaturizovanou oceánskou ponorku: Byl určen pro dvoučlennou posádku, byl 11,9 m dlouhý, výtlak činil 14,9 tun a na hladině byl velmi dobře ovladatelný. Jeden lodní šroub byl poháněn dieselovým motorem Bussing a výkonu 4,1 kW (60 k), což postačilo k dosažení rychlosti 7,75 uzlu, tj. 14,3 km/h při plavbě na hladině. Plavidlo bylo jen obtížně zjistitelné pohledem či radarem při plavbě na hladině a pokud přece jen ke zjištění a k následnému útoku došlo, mělo dobré šance na přežití: v případě potřeb se ponořilo během 3-5 sekund (operátor jednoduše přidal plyn a nastavil hloubková kormidla na ponoření). Malá hmotnost plavidla pomáhala vzdorovat útokům hlubinných náloží. Pokud plul Seehund pod vodou, byly výkony poněkud slabší. V tom případě pracoval elektrický motor AEG o výkonu 18,4 kW (25 k), maximální rychlost nepřekročila 6 uzlů (11 km/h) a dosah 117 km, dodržoval-li operátor rychlost do 5,5 km/h . S Biberem spojovala Seehund jen výzbroj tvořená párem elektrických torpéd ráže 553 mm.
Typ : typ XXVIIB -SEEHUND-
Výtlak pod hladinou : 14,94 tuny
Délka celkem : 11,9 m
Šířka : 1,68 m
Ponor : 1,52 m
Pohon : 1x diesel 44,1 kW (60 k), 1x el. motor 23,5 kW (32 k)
Max. rychlost
na hladině : 7,75 kt (14 km/h)
pod hladinou : 6 kt (11 km/h)
Dosah
na hladině : 300 nm / 7 kt, 500 nm / 7 kt s přídavnými nádržemi
pod hladinou : 63 nm / 3 kt s přídavnou baterií
Výzbroj : 2x 533 mm torpédo v podvěsu
Posádka : 2
Počet dokončených kusů : 285
SEEHUND nákres.
SEEHUND nákres.
kresba.
kresba.
foto. 
foto.
foto.
foto. 
foto. 
Charakteristika miniponorek typu Biber a Molch
BIBER
Jednomístné plavidlo zvané Biber mělo výtlak pouhých 6,6 tuny, délku devět metrů, 1,6 m v průměru a ponor 1,37 metru. Při plavbě na hladině jel rychlostí až 6,5 uzlu (12 km/h), poháněl jej automobilový benzínový motor Opel-Blitz s výkonem 23,5 kW (32 k), pod hladinou pracoval elektrický motor z torpéda a miniponorka mohla v tom případě plout až 9,8 km/h. Dieselový motor vhodný k použití v tomto plavidle nebyl k dispozici a zabudovaný benzínový motor představoval potenciální smrtelné nebezpečí, každý operátor Biberu riskoval otravu kysličníkem uhelnatým, pokud plul s uzavřeným poklopem po dobu delší než 45 minut. Posádky byly sice vybaveny dýchacím aparátem a zásobou kyslíku na dvacet hodin, ale mnozí z operátorů bojové mise právě z těchto důvodů nepřežili. Biber disponoval dosahem 240 km při plavbě na hladině rychlostí 6 uzlů (11 km/h) a pod hladinou doplul na vzdálenost pouhých šestnácti kilometrů při rychlosti 9,25 km/h .
Řidiči, ovládající toto plavidlo, seděli ve velmi těsném prostoru s hlavou v 711 mm vysoké věžičce, opatřené okénky z neprůstřelného skla a periskopem o délce 1 219 mm. Na bojovou plavbu s sebou brali čokoládu obohacenou kofeinem a jiné simulanty k překonání únavy a stresu. Orientovali se vizuálně, jen s pomocí náramkového kompasu. Biber byl celkem obratný při plavbě na hladině, ale nedokázal udržet zvolenou rovinu plavby pod vodou, stabilní byl jen na hladině, pokud bylo moře klidné a na mořském dně bezpečně mohl klesnout do hloubky 30 metrů. Výzbroj tvořila dvě elektrická 533 mm torpéda G7e, alternativně mohl nést dvě miny.
Typ : -BIEBER-
Výtlak pod hladinou : 6,6 tuny
Délka celkem : 9 m
Šířka : 1,6 m
Ponor : 1,37 m
Pohon : 1x benzinový motor, 1x el. motor z torpéda 9,5 kW (13 k)
Max. rychlost
na hladině : 6,5 kt (12 km/h)
pod hladinou : 5,3 kt (10 km/h)
Dosah
na hladině : 130 nm / 6 kt
pod hladinou : 8,6 nm / 5 kt
Výzbroj : 2x 533 mm torpédo v podvěsu
Posádka : 1
Počet dokončených kusů : 324
Bieber nákres.
Bieber nákres. 
kresba. 
foto.
foto. 
foto. 
foto.
foto. 
foto. 
MOLCH
K provádění bojových operací v pobřežních vodách byla stejně jako Biber přizpůsobena i miniponorka Molch (Mlok). Byla vetší, měřila 10,8 metru a vytlačila 11,2 tuny vody, přičemž pohon v tomto případě zajišťoval jednohřídelový elektrický motor z torpéda. Na hladině se pohybovala rychlostí až 8 km/h, pod hladinou dosahovala rychlosti až 5 uzlů (9,25 km/h), ale pouze s jednou motorovou jednotkou měla dosah jen 92,5 km při rychlosti čtyřech uzlů (7,4 km/h). Řidič této miniponorky nebyl ohrožen jedovatými plyny, jako tomu bylo u Biberu, seděl v zadní části plavidla pod pozorovací věžičkou, mohl s plavidlem klesnout až do hloubky čtyřiadvaceti metrů a pod vodou doplout na vzdálenost až 74 kilometrů. Na rozdíl od Bieblu bylo možno tuto miniponorku pro plavbu pod hladinou patřičně vyvážit. Pod trupem byla ve speciálních závěsech uchycena dvě torpéda.
Typ : -MOLCH-
Výtlak pod hladinou : 11,2 tuny
Délka celkem : 10,8 m
Šířka : 1,82 m
Ponor : 1,82 m
Pohon : 1x el. motor 10,2 kW (13,9 k),
Max. rychlost
na hladině : 4,3 kt (8 km/h)
pod hladinou : 5 kt (9 km/h)
Dosah
na hladině : 50 nm / 4 kt
pod hladinou : 40 nm / 5 kt
Výzbroj : 1x 533 mm torpédo v podvěsu
Posádka : 1
Počet dokončených kusů : 363
Molch nákres.
Molch nákresA.
foto. 
foto.
foto.
foto. 
První z experimentálních miniponorek (to znamená takových, které nebyly zařazeny do služby) byla typ XXVIIA nazvaná HECHT (Štika), vyvinuta Úřadem pro námořní konstrukce v první polovině roku 1944. Jednalo se o třímístné plavidlo tvarově i výkonově podobné Molochu a bylo zřejmě variantou jmenovaného typu. Lišilo se především výzbrojí : plavidlo Hecht bylo konstruováno tak, aby mohlo nést odnímatelnou bojovou hlavici. V době těsně před zařazením do výroby přišla změna požadavků. Hechtměl být na příště vybaven rozšířenou boční částí určenou k umístění tří -žabích mužů-. S nafukovacím člunem, vycvičených k pronikání do nepřátelských přístavů. V Keilu bylo postaveno celkem třiapadesát plavidel tohoto druhu, ale nakonec byly pouze příležitostně využívány k výcviku operátorů bojových plavidel.
V červenci 1944 bylo zformováno Versuchskommando 456 (experimentální útvar č. 456). Vznik prosadil vrchní velitel /K/ flotily viceadmirál Hellmuth Heye a útvar měl použít zejména při vývoji a zkouškách podmořské výstroje. Prvním výsledkem práce týmu se stal projekt Delphin (Delfín). Delphin I (nebo také Kleine Delphin, čili -Delfínek-) představoval přinejmenším v jedné variantě sebevražednou zbraň se zabudovanou bojovou hlavicí, velmi připomínající japonský Kajten. 5,1 m dlouhé plavidlo s výtlakem pouhých 2,8 tuny bylo poháněno benzinovým motorem Opel-Kapitän o výkonu 58,8 kW (80 k), pracujícím v uzavřeném cyklu, (výfukové plyny procházely katalyzátorem a byly zregenerovány ze zásob kapalného kyslíku), jenž ponořenému plavidlu udělil rychlost až 74 km/h . I když si Japonsko a Německo v průběhu války vyměňovaly informaci o vývoji -speciálních zbraní-, není možné jednoznačně určit, zda byl vývoj Delphinu I přímo ovlivněn koncepcí Kajtenu či nikoliv. Průběh útoky měl téměř stejný scénář jako u Kajtenu : operátor navedl plavidlo do směru k nepřátelskému cíli a měl ječj (alespoň tak zněla teorie) před nárazem opustit. Další varianta prototypu Delphinu I byl ve skutečnosti popháněn pouze elektrickým motorem o výkonu 17,6 kW (24 k), příznivý tvar trupu umožnil dosahovat pod vodou rychlosti až 31,5 km/h , ale podvěšené torpédo redukovalo maximální rychlost na pouhých 5 uzlů (9,25 km/h). Konstruktéři se dokonce zabývali myšlenkou vybavit plavidlo vlečeným torpédem nebo minou, a tak lépe využít příznivé hydrodynamické vlastnosti trupu. Nehoda završená potopením prototypu v lednu 1945 práce na celém projektu ukončila.Delphin II (Grosse Dolphin, čili -Velký delfín-) více připomínal běžnou miniponorku. Jediný prototyp měl délku 8,7 metru, výtlak 7,5 tuny a měl být poháněn dieselovým motorem o výkonu 44,1 kW (60 k), pracujícím v uzavřeném cyklu a mohl se pohybovat rychlostí až 18 uzlů (33 km/h) při plavbě pod hladinou. Výzbroj měla tvořit dvě torpéda či nálože v odvoditelných schránkách. Němci prováděli také pokusy s motory pracujícími v uzavřeném cyklu, určenými pro modifikované dvoumístné Biebly a později pro Seehundy, avšak tato snaha ovoce nepřinesla.
Další dvoumístné dvacetitunové plavidlo s délkou trupu 19,7 m neslo jméno Seeteufel (Mořský ďábel) nebo také Elefant (Slon). Bylo zajímavé tím, že se bylo schopno vlastní silou dopravit z pobřeží do moře a naopak. V prototypu byl umístěn benzinový motor s výkonem 58,8 kW (80 k v sériově vyráběných plavidlech měl pracovat motor o výkonu 250 k), pohánějící pásy podvozku, umístěného pod trupem. Obojživelník se mohl na pevnině pohybovat rychlostí asi 10 km/h, na hladině i pod ní rychlostí asi 8 uzlů (15 km/h), avšak pod hladinou pracoval jen zabudovaný elektrický motor s náhonem na jeden lodní šroub. K plnění úkolů na moři mohl obojživelník nést dvě torpéda nebo miny, pro bojové podmínky na souši mohl být vybaven kulometem nebo plamenometem. Zkoušky jediného prototypu probíhaly vcelku uspokojivě a těsně před koncem války byla dokonce objednána seriová výroba tohoto obojživelníku.
Snad nejambicióznější německý experimentální program se týkal -podmořského stíhacího letounu- nazvaného podle mořského živočicha Schwertal. Dvoumístné plavidlo ve tvaru torpéda mělo na přídi a na zádi malá křídla a mělo být poháněno Walterorovou turbínou s uzavřeným okruhem o výkonu 588 kW (800 k) využívající peroxid vodíku jako katalyzátor. Pod hladinou mělo rychlost asi 30 uzlů (55 km/h) a dosah 925 km při rychlosti 10 uzlů (18,5 km/h). Při délce 11,3 m a výtlaku 14,7 tuny si mělo zachovat výjimečnou manévrovací schopnost a součastně dopravit k cíli podvěšená raketová torpéda. Pro činnost nad hladinou se uvažovalo o instalaci vypouštěcího zařízení pro neřízené rakety a o plamenometech. Zdá se však, že britští experti, zkoumající jediný prototyp, objevený pod hladinou jezera Plön u Walterových závodů v červenci 1945, nebyli řešením příliš nadšeni. Schwertwal II, který zůstal jen na papíře, obsahoval některá hydrodynamická vylepšení. Byl vlastně předobrazem projektu Manta, tvořeného dvěma trupy typu Schwertwal II spojenými tělesem s kabinou dvou operátorů. Ti měli své plavidlo hnát po hladině jako kluzák rychlostí až 92 km/h či pod hladinou rychlostí až 55 km/h.
Nákres Delphin.
Nákres Schwertwal. 
Popis a data : miniponorka -Elefant-
Rok vzniku: 1944
Posádka : 2
Výtlak : 18,0 - 20,0 t
Délka : 13,5 m
Výška : 2,9 m, 5,5 m (vysunutý snorchel)
Max. ponor : 50 m (prototyp minimálně 20 m)
Výzbroj : 2x torpédo nebo 2x mina
Nákres Elefant.
Foto Elefant.
Miniponorky v Sovětském svazu.
APSS
(aeropodvodnyj smodvižuščijsa snarjad, později aeropodvodnyj aparat samoběžnyj)
Vývoj miniponorek je spojen se jménem ing. Vladimír Bekauriho, tvůrce typů APSS a Pygmej. Součastně probíhal i vývoj menšího prostředku, který měl být přepravován různými prostředky, především je mělo nést letadlo ? těžký létající člun. O něčem podobném později uvažovali i Němci, jejich primát spočívá v tom, že pilotovanou ponorku hodlali z letadla nasadit v bojové akci.
Od začátku bylo uvažováno, že se bude jednat o diverzní prostředek, který se měl na místo případného nasazení přepravit vzduchem. Právě tato možnost měla být hlavním trumfem této koncepce. Všechny tyto úvahy jsou zpracovány na konce roku 1933 a projekt ponorky obdržel označení APSS. Jednoplášťový trup měl poskytovat pracovní prostor jedinému muži, hmotnost nepřesahující 8 tun teoreticky splňovala požadavek na přepravu letadlem. Pomocný systém tvořil elektromotor o maximálním výkonu 11 koňských sil, napájený dvěma akumulátorovými bateriemi. Miniponorka byla pomalá, dosahovala pouze 4,5 uzlu, při ekonomickém způsobu plavby jen 3 uzle. Při úsporném chodu byl dosah 45 nm a plnou rychlostí 28 nm. Baterie byly dvě a skládaly se z 33 a 24 článků. Pod nízkou věží s kulatými pozorovacími okénky a 65 cm vysokým periskopem se nalézala kabina pilota. Ten měl plavidlo řídit jen při zkouškách nebo ve výjimečných případech. Toto plavidlo bylo totiž vybaveno přijímačem radiových vln a se vzduchu jej měla k cíli navádět osádka řídícího letadla. Povelový systém měl lodi určovat směr a odpálit torpédo nebo vypustit miny. Konstruktér šel však tak daleko, že bylo uvažováno o plně automatickém režimu, ale to pravděpodobně přesahovalo tehdejší technické možnosti, autopilot měl člun navést proti objektům na břehu a zde odpálit nálož. Výzbroj tvořilo 457 mm torpédo, zavěšené pod trupem a toto mohla nahradit dvojice námořních min. V přídi se navíc nacházela nálož 375 kg výbušniny, kterou bylo možno dálkově odpálit. Plavidlo bylo vybaveno anténním systémem, který výrazně vystupoval nad plavidlo a umožňoval předat 24 různých příkazů, fungoval až do hloubky 3 metry. Vysílač byl dvoupásmový, nad hladinou pracoval v režimu VKV, když se ponorka ponořila, přepínal jej operátor na dlouhé vlny, které lépe pronikají vodou. Jako řídící stanoviště měl působit letoun nebo torpédoborec. V letech 1935 -1936 došlo k postavení dvou prototypů a jejich odzkoušení ve Finském zálivu. Pilot v kabině ověřil manévrovací schopnosti a stabilitu plavidla, ponoření na povolenou hranici nebylo odzkoušeno pro nemožnost použít a vyzkoušet ostrou výzbroj. Ponorka se též zkoušela v režimu dálkového ovládání, kdy operátor s aparaturou byl umístěn do letadla. Ukázalo se že operátor ponorku vidí nejdéle do vzdálenosti 4 km, což omezovalo možnosti navádění.Bekauri se v roce 1937 stal obětí pověstných stalinských čistek, které jej stály život, program byl zastaven, neboť pokračovat v díle nepřítele režimu bylo smrtelně nebezpečné.
APSS.nákres.
PIGMEJ
Další projekt tohoto konstruktéra se skrýval pod označením APL. V první ideové fázi to znamenalo aeropodvodnaja lodka, později se celý projekt upravil podle představ admirality a název představoval zkratku avtonomnaja podvodnaja lodka. Původní myšlenka přepravitelnosti letadlem byla opuštěna pro hmotnost mezi 18 až 19 tunami a toto nebylo možno nalodit na žádné tehdejší sovětské přepravní letadlo. Prototyp se stavěl na konci roku 1934 a počátkem roku 1935. V polovině tohoto roku byla montáž dokončena a plavidlo zahájilo sérii továrních zkoušek.APL ? Pygmej měla jednoplášťovou konstrukci a tvarem odpovídala klasické ponorce, nechyběla ani charakteristická bojová věž, nesoucí na stropním dílu vstupní poklop. Na bocích byla na první pohled patrná vybrání do níž částečně zapadala torpéda ráže 457 milimetrů. Toto řešení zmenšilo celkový odpor při obtékání trupu a šířku plavidla. Věž nesla periskop a posádku tvořili 4 muži. Pohonnou jednotkou na hladině byl dieselový motor o výkonu 24 až 36 koňských sil, pod hladinou elektromotor o stejném výkonu. Zajímavostí byla možnost ovládání miniponorky na dálku, pokud tato byla v periskopové hloubce. Radiovým povelem ji mohl řídit letoun nebo plavidlo na hladině. Výzbroj tvořila dvojice uvedených torpéd, krom toho měli muži k dispozici 7,62 mm kulomet uložený v trupu. Od listopadu 1935 probíhaly provozní testy, vše se odehrávalo v noci a za přísného utajení. Zkušební program trval až do konce roku 1936 a to bez náležitých oprav nebo výměny opotřebených dílů. K potížím patřily vibrace trupu, výchylka kompasu o 36 stupňů, způsobená nesmyslným položením elektrického vedení, ohromná hlučnost spalovacího motoru, slyšitelná na moři na míle daleko. Pokud by byl nepřítel nahluchlý a Pigmej neslyšel, musel by navíc být slepým neboť sloup černého dýmu vystupujícího z výfuku byl nepřehlédnutelný. Pygmej nebyl prost technických problémů, tz bylo snad možné do značné míry odstranit ale projekt zasáhly opět stalinské čistky a členoví týmu skončili ve vězení a na popravišti.
PIGMEJ.nákres.
.foto.
Literatura : Sebevražedné jednotky- Richard O'Neill, Záludné miniponorky - J. Borotský, A Kuneš - edice NAŠE VOJSKO, Člověk dobývá mořské hlubiny - Zdeněk Dobřichovský - edice KAMARÁD, Ponorky 2. SVĚTOVÉ VÁLKY 1939-1945 - LODNÍ ARCHYV, Ponorky ve válce - DAN VAN DER VAT- ARGO, Miniponorky osamělí lovci, Ivo Pejčoch, http://www.j-aircraft.com/relics/RonWolford/RonWolfordMiniSub.htm , http://www.modelimex.cz/inshop/scripts/set.asp?Level=227 , http://www.dataphone.se/~ms/ubootw/welcom.htm , http://www.op.osw.pl/op/galerie/?aid=179&gid=32
Literatura : Sebevražedné jednotky- Richard O'Neill, Záludné miniponorky - J. Borotský, A Kuneš - edice NAŠE VOJSKO, Člověk dobývá mořské hlubiny - Zdeněk Dobřichovský - edice KAMARÁD, Ponorky 2. SVĚTOVÉ VÁLKY 1939-1945 - LODNÍ ARCHYV, Ponorky ve válce - DAN VAN DER VAT- ARGO, http://www.j-aircraft.com/relics/RonWolford/RonWolfordMiniSub.htm , http://www.modelimex.cz/inshop/scripts/set.asp?Level=227 , http://www.dataphone.se/~ms/ubootw/welcom.htm
Naposledy upravil Günther Königg dne 20. 08. 2009, 11:15, celkově upraveno 2 krát.
Naposledy upravil Sarroth dne 19. 12. 2008, 17:08, celkově upraveno 3 krát.
Naposledy upravil elksar dne 19. 05. 2008, 16:23, celkově upraveno 17 krát.
Naposledy upravil old_Mr_Grim dne 08. 06. 2007, 06:48, celkově upraveno 1 krát.
_________________
MODEL IIA U-3
Pluj hluboko, pomalu a potichu!
) ?TYP A? by měl být "Ko-hyoteki". Nedávno jsem se v tom označení dost vrtal, když sem na výročí Pearl Harboru jednu zplácal z papíru. 
