NĚMECKÉ HLADINOVÉ LOĎSTVO ČÁST III. - Menší plavidla

autor: Günther Königg

 

V této části najdete informace o menších plavidlech Kriegsmarine a jejich úloze během války. V každé kapitole se v první části budu věnovat základnímu přehledu tříd daného typu lodí a poté operacemi, jichž se v průběhu války účastnily, jejich významu a dalším informacím. V závěru také uvedu některé nedokončené nebo projektované typy, které se vyznačovaly neobvyklou konstrukcí nebo i celkovým pojetím. V této kapitole budou pouze informace o lodích, stavěných od počátku jako válečné lodě pro německé účely. Lodě převzaté nebo rekvírované z řad civilních lodí (Sperrbrecher, Vorpostenboot) budou zmíněny ve IV. části.

TORPÉDOBORCE

 

Typ 34 a 34 A

TTD
Výtlak:	3 110 t
Rozměry (D x Š ):	119 x 11,8m
Ponor:	4,3m
Pohonná jednotka:	Turbíny, 6 kotlů Wagner, celkový výkon 70 000 HP, 2 hřídele
Výzbroj:	5x 127mm (ve věžích, po 2 na přídi a na zádi, 3. dělo na plošině před dělem č. 4)
	4 37mm AA kanony
	6 20mm AA kanonů
	8 torpédometů ráže 533mm, 2x 4
	až 60 min
	4 vrhače hlubinných min
Rychlost:	38 uzlů
Dosah:	1 900 NM při rychlosti 19 uzlů
Posádka:	313

 

První torpédoborce, které zařadila Kriegsmarine po válce do svých řad. Základ konstrukce byl podobný v té době sloužícím torpédovkám, jen s delším trupem, výkonnějšími stroji a výzbrojí. Projekt sám sliboval vynikající lodě, po jejich dokončení se však stroje ukázaly příliš výkonnými na tak malou loď, během plavby zmítaly lodí silné vibrace a navíc nespolehlivý systém vysokotlakých kotlů často vypadával. Na druhou stranu však tento systém dával lodi možnost plavby vysokou rychlostí. Dalším problémem byla slabá a nevyhovující konstrukce trupu společně s tvarem přídě, kvůli kterému se loď při větších vlnách bořila přídí do vln, zpomalovala a přední děla nemohla střílet.

Oproti typu 34, 4 prvním lodím, se typ 34 A lišil v o málo výkonnějších strojích, větším dosahem a o půl uzle vyšší rychlostí. Postavilo se celkem 12 lodí typu 34 A,

 

 

Typ 36

TTD
Výtlak:	3 415 t
Rozměry (D x Š ):	123,6 x 11,8m
Ponor:	4,5m
Pohonná jednotka:	Turbíny, 6 kotlů Wagner, celkový výkon 74 482 HP, 2 hřídele
Výzbroj:	5x 127mm (po 2 na přídi a na zádi, 3. dělo na plošině před dělem č. 4)
	4 37mm AA kanony
	4 20mm AA kanony
	8 torpédometů ráže 533mm, 2x 4
	až 60 min
	4 vrhače hlubinných min
Rychlost:	40,5 uzlů
Dosah:	2 050 NM při rychlosti 19 uzlů
Posádka:	323

 

Typ 36, přestože navenek podobný předchůdcům, vyřešil většinu problémů třídy 34. 6 postavených z původně 26 plánovaných lodí dostalo výkonnější a spolehlivější stroje, díky kterým loď překračovala maximální rychlost 40 uzlů. 3 poslední lodě dostaly i jiný tvar přídě. Trup byl o 4 metry prodloužen a konstrukce výrazně zpevněna, výzbroj zůstala stejná. Dále byly kvůli stabilitě sníženy komíny a nástavby.

5 z 6 lodí této třídy šlo ke dnu během jednoho týdne během bojů o Narvik, poslední, Karl Galster, válku přežil.

 

 

Typ 36 A ,,Narvik"

TTD
Výtlak:	3 605 t
Rozměry (D x Š ):	127 x 12m
Ponor:	4,65m
Pohonná jednotka:	Turbíny, 6 kotlů Wagner, celkový výkon 70 000 HP, 2 hřídele
Výzbroj:	5x 152mm (Dvojdělová věž na přídi, 2 na zádi, 3. dělo na plošině před dělem č. 4)
	4 37mm AA kanony
	12 20mm AA kanonů
	8 torpédometů ráže 533mm, 2x 4
	až 60 min
	4 vrhače hlubinných min
Rychlost:	37,5 uzlů
Dosah:	2 174 NM při rychlosti 19 uzlů
Posádka:	330

 

Poté, co se německým zbrojním závodům podařilo vyvinout lehčí 150mm dělo, připravil se projekt nového torpédoborce s tímto dělem jako hlavní výzbrojí. Podle předpokladů mu podobně silná výzbroj měla poskytnout výhodu nad ostatními torpédoborci s klasickou výzbrojí. Poprvé na německém torpédoborci měla být použita dvojitá věž, umístěná na přídi. Zbylá 3 děla byla podobně jako u předchozích lodí umístěna ve věžích po jedné na zádi, 2 namířená vzad a poslední otočené vpřed proti komínu a nástavbám. Prvních pár lodí mělo jen 4 děla, protože věž ještě nebyla k dispozici.

Problémem však byla nově tvarovaná záď. Díky nevhodně zvolenému tvaru se i sama o sobě špatně tvarovaná příď bořila do vln a zalévala se příliš těžká přední věž.

Na rozdíl od předchozích lodí už lodě nenesly jména (většinou podle německých důstojníků, padlých během První Světové války

Na začátku Druhé Světové války bylo objednáno dalších 7 torpédoborců, u kterých byly lehce upraveny vnitřní prostory a stroje, které ač byly celkově spolehlivější, byly poměrně náchylné ke korozi. Označují se jako typ 36 A (m)

 

 

Typ 36 B

TTD
Výtlak:	3 542 t
Rozměry (D x Š ):	127 x 12m
Ponor:	4,2m
Pohonná jednotka:	Turbíny, 6 kotlů Wagner, celkový výkon 70 000HP, 2 hřídele
Výzbroj:	5x 127mm (po 2 na přídi a na zádi, 3. dělo na plošině před dělem č. 4)
	4 37mm AA kanony
	14 20mm AA kanonů
	8 torpédometů ráže 533mm, 2x 4
	až 76 min
	4 vrhače hlubinných min
Rychlost:	36,5 uzlů
Dosah:	2 600 NM při rychlosti 19 uzlů
Posádka:	330

 

Poslední torpédoborce Kriegsmarine se vrátily k uspořádání zbraní typu 34 a jejich praktičtějším 127mm dělům. I plavební vlastnosti se zlepšily, avšak žádná z těchto poměrně pozdě dokončených lodí neměla příležitost je při atlantických plavbách dokázat.

 

 

Některé projekty

Typ 36 C

Torpédoborce s 3 věžemi a novými 128mm děly. Na vodu byly spuštěny roku 1942, ale žádný nebyl dokončen.

Typ 38

Torpédoborec pro operace v Atlantiku. Svým výtlakem 4900 tun a výzbrojí 6 152mm děly by se však řadil spíše ke křižníkům než k torpédoborcům

Typ 38 B

,,Malý? (2700 tun) torpédoborec pro operace u pobřeží.

Typ 42

Projekt torpédoborce poháněného dieselovými motory. I přes pro tento typ lodí netypický pohonný systém by loď dosahovala rychlosti 36 uzlů při poměrně velkém dosahu.

Spähkreuzer

Obří torpédoborec, určený pro průzkumné akce ve spolupráci s flotilou.

 

 

Operace torpédoborců

Samo vypuknutí války na západě bylo pro zcela nepřipravenou Kriegsmarine první porážkou. Velitel Kriegsmarine Raeder byl Hitlerem několikrát ujištěn o tom, že válka s Británií bude otázkou let 1944 nebo 45. Zvláště torpédoborců byl nedostatek (jen 22) a v průběhu války se mnoho
lodí dokončit nepodařilo. Ani morálka mezi posádkami nebyla na počátku nejlepší, většina z nich očekávala spíše rychlou smrt v boji s přesilou Západu.

Velitel torpédoborců, kontraadmirál Bonti, naplánoval první ofenzivní operace na konec října 1939. Vzhledem k tomu že Kriegsmarine nikdy nestavěla speciální minonosné lodi, používala k tomu buď zajaté lodi poražench zemí, nebo obchodní lodě, k ofenzivním minovým operacím se používaly převážně torpédoborce, přičemž vždy 2-4 lodě ze svazu nesly miny a zbytek se staral o jejich doprovod. 17. 10. 1939 položilo 6 torpédoborců v ústí Humberu 300 min, na kterých se potopilo 7 lodí o výtlaku 25 800 BRT. První minová operace dopadla úspěšně, stejně jako další 4 provedené v roce 1939, konkrétně zaminování Temže, Cromeru a Humberu.

Předoslední operaci roku 1939, provedenou jen 2 torpédoborci, konkrétně Z 12 Erich Giese a Z 10 Hans Lody, korunoval i bojový úspěch. Při návratu z páté operace (položeno 120 min, potopeny 2 lodě) dva již zmíněné torpédoborce spařily na obzoru 2 menší plavidla, po chvíli identifikovaná jako cizí torpédoborce. Němcům se podařilo dostat se na vzdálenost 5 000 metrů a ve 3 ráno odpálil každý z torpédoborců na nepřítele 4 torpéda. Po několika minutách dostala zadní loď, cíl Z 12, zásah a začala hořet. Druhý se torpédům vyhnul a začal shazovat hlubinné miny v domnění, že jde o ponorkový útok. Němci rychle opustili bojiště a ohlásili potopení jednoho torpédoborce ( HMS Jersey, moderní loď třídy J), ale ten byl jen těžce poškozen, jeho sesterská loď ho odtáhla do doků, kde strávil mnoho měsíců v opravě. Ztráta byla připsána ponorce?

6. a poslední operace v roce 1939, položení 240 min u Newcastlu, znamenala pro Kriegsmarine tragédii. Během návratu mělo torpédoborce převzít uskupení 3 křižníků a několika eskortních lodí. Svaz napadla ponorka HMS Salmon a těžce poškodila 2 ze tří křižníků (viz kapitola I.). Její dílo se pokusila dokončit ponorka HMS Ursula, do její salvy 4 torpéd však vplula eskortní loď F9 a svým potopením neúmyslně poškozené křižníky zachránila.

Celkové ,,skóre? torpédoborců za 3 měsíce akcí v roce 1939 činilo 49 potopených lodí na minách + 1 těžce poškozená v boji. Vlastní ztráty byly nulové?

V roce 1940 proběhlo ještě pět menších operací s výsledkem dalších 20 potopených a několika poškozených lodí, které při započítání do celkových ztrát dají číslo 79. To vše díky pouhým 17 torpédoborcům?

10. 2. proběhla minová operace poslední, poté byl tento úkol svěřen pomocným lodím, rychlým člunům a Luftwaffe.

22.2 se od torpédoborců jejich dosavadní štěstí odvrátilo. Při operaci ,,Wikinger? se dva potopily. Ne však činností nepřítele?

Operace ,,Wikinger? byla vypracována na základě hlášení leteckého průzkumu o britských rybářských parnících, které podle domněnek velení měly konat předsunutou službu, některé z nich dokonce jako ozbrojené, i přestože často opravdu jen rybařily. Množila se hlášení o jejich setkání s ponorkami, hlídkujícími v Severním moři.

K jejich zničení a případnému ukořistění byla vyslána první flotila torpédoborců, lodě Z 1 Leberecht Maass, Z 3 Max Schultz, Z 4 Richard Beitzen, Z 16 Friedrich Eckoldt, Z 13 Erich Koellner, Z 6 Theodor Riedel.

6 lodí právě proplouvalo odminovanou cestou v obrovském minovém poli, kryjícím přístup k východní části Severnho moře, když vedoucí loď Z 16 spaří dvoumotorové letadlo, pravděpodobně bombardér. To několikrát přeletí bez jakékoli identifikace nad nástavbami torpédoborců. Náhle se z lodí Z 13 a Z 4 ozvou zvuky protiletadlových zbraní, marně pálících na neznámý letoun. Jeden důstojník ve světle palby jednoznačně rozpozná znak Luftwaffe na křídlech a palba je zastavena. Velitel svazu však pouhý znak u nepřátelsky se chovajícího letounu nepovažuje za důkaz, navíc Luftwaffe je o operaci vyrozuměna a proto by neměla nastat chyba při identifikaci lodí. Letadlo poté na chvíli zmizí, aby ho v 19:43 zahlédl poslední torpédoborec v řadě, Z 1 Leberecht Maass.

 O minutu později letadlo mírně klesne a na Z 1 shodí 4 pumy, z toho jedna loď zasáhne v oblasti přídě. Z lodi vyrazí ohnivý výbuch, následně loď vybočí z řady a zastaví. Velitelská loď Eckoldt se obrací, aby Maassu poskytla pomoc. Z jeho paluby se však po chvíli znovu ozve štěkání kulometu a následně dopad dvou pum, z nichž jedna dopadne přímo mezi komíny. Maass se po zásahu rozlomí a potopí. Ve vodě zůstane 330 námořníků a členů kořistní posádky.

To však není konec. Tři torpédoborce zastaví, aby vytáhli trosečníky a zbylé 2, Riedel a Schultz, krouží okolo svazu jako protiponorková hlídka. V té chvíli, ve 20:00, se ozývá další exploze, tentokrát na Z š Max Schultz. Druhá loď protiponorkové hlídky, Riedel, nejprve hlásí letecký útok poté, co jeho pozorovatelé viděli několik dopadů do vody a kulometnou palbu. Ihned po tomto hlášení však na můstek dojde další, naslouchací zařízení totiž hlásí zvuky ponorky. Riedel vyrazí přímo na kontakt, podpořený hlášením obsluhy děla č. 2, a shodí 4 hlubinné miny, bez výsledku. Začnou se množit falešná hlášení o periskopech a torpédech. Žádná ponorka se však v oblasti nepohybuje, zvuky zachycené Riedelem byl pravděpodobně potápějící se Max Schultz, stejně jako pruh pěny.

Kvůli falešným ponorkovým poplachům se podařilo zachránit jen 60 mužů z 330 členů posádky Maasse a z 308 členů Schultze nikoho.

Po návratu bylo zahájeno vyšetřování. Potopení Maassu potvrdil pilot onoho letadla, který v oné oblasti hlásil napadení britského konvoje a potopení jedné obchodní lodi? jen jedné. Letci totiž byli vysláni k útokům na dopravu v Severním moři a přesto že Luftwaffe byla o akci uvědomena, letci se to nedozvěděli. Přirozeně tak pokládali zatemněnou loď, kterou ze vzduchu a v noci rozpoznat je prakticky nemožné, za nepřítele. Důkaz o pravděpodobném osudu Schultze přinesla až skupina minolovek, která při čištění této cesty vylovila několik britských min. Podle toho, kolik se na nich usadilo mořských rostlin a živočichů, tam musely být už oné únorové noci. Pravděpodobně tedy Schultz při protiponorkové hlídce najel do minového pole.

Nejhorší událostí pro německou torpédovou flotilu bylo jednoznačně obsazení Norska. Akce, začínající 7. 4. 1940, zahrnuje použití obou bitevních lodí, křižníku Hipper a 14 torpédoborců. 4, Paul Jacobi, Bruno Heinemann, Theodor Riedel a Friedrich Eckoldt, budou chránit flotilu bitevních lodí a zbylých 10 dostane za úkol obsadit přístav Narvik na severu Norska. Kromě standardní posádky je na palubě 10 lodí i 3. divize horských myslivců, celkem 200 mužů pod velením generála Eduarda Dietla i s veškerým vybavením a lehkými vozidly a polními děly. Svazu velí velitel torpédoborců ( FdZ ? Führer del Zestörere ) komodor Bonte.

O vyplutí Němců se v Anglii dozvídají téhož dne večer. Proti svazu je vysláno 33 bombardérů, z nich však jen několik najde německou flotilu, ani jedna bomba navíc žádnou německou loď nezasáhne. Jejich velmi přesné hlášení o síle nepřítele však poslouží jako základ pro nové akce, mimo jiné přípravě vylodění v Norsku a zaminování pobřežních cest 8. dubna. Téhož dne se svaz střetne s britskými torpédoborci, mezi nimi bude i slavný HMS Glowworm (viz kapitola I.). Krátce poté se svaz rozdělí a zbývajících 10 torpédoborců vypluje k Narviku.

Tam doplují 9. 4. večer. Okolo půlnoci lodě vplují do Vestfjordu, kde jejich pozici ohlásí norská strážní loď. Hlášení, vyslanému ve 4:00, nikdo nevěnuje mnoho pozornosti. Těsně u daných vyloďovacích pozic okolo 5. hodiny ranní dopadne před příď velitelské lodě Wilhelm Heidkamp výstřel z děla větší ráže. Z mlhy, panující nad Fjordem, ve stejnou chvíli vypluje stařičká pobřežní plovoucí baterie Eidsvold. Na jeho palubě jsou 2 210mm děla a 6 152mm děl střední ráže. Vesměs zastaralých, ale pro torpédoborec smrtelných.

Němci zareagují na výzvu k zastavení a na palubu obrněné lodi pošlou motorový člun. Důstojník na jeho palubě poté vyzve loď ke kapitulaci. Její velící důstojník Willoch to odmítne a poté, co obdrží příslušné rozkazy a německá flotila spatří přípravy k zahájení palby, Wilhelm Heidkamp loď torpéduje. Starý obrněnec se během pár vteřin potopí. Z jeho posádky přežije jen 8 lidí. Lodě poté připlují do samotného kotviště, kde je napadne druhá plovoucí baterie stejné třídy, Norge. I ta je potopena torpédy, tentokrát lodí Bernd von Arnim. Narvik je obsazen.

To je však teprve začátek, Britové se totiž rozhodnou Narvik bránit. Poprvé zaútočí 10. v ranních hodinách. 5 malých torpédoborců třídy H, Hotspur, Hostile, Havock, Hunter a Hardy, mnohem menších než německé lodě, vpluje do fjordu a než je vůbec vyhlášen poplach, velitelská loď Wilhelm Heidkamp se po zásahu torpéda i s velitelem torpédoborců Bontim potopí a hned vzápětí ji následuje další loď, Z 22 Anton Schmitt. Lodě Diether von Roeder a Hans Lüdermann jsou poškozeny palbou. Ani Britové však nevyjdou beze ztrát, Němci jim totiž odříznou cestu , torpédují Hunter a rozstřílejí loď velitele svazu Hardy. Zasažen byl i Hotspur, ale i přes těžká poškození torpédem se mu podaří vyváznout.

Německá flotila spotřebovala v této šarvátce posední zbytky munice, většinu torpéd a paliva. Jediný tanker ve fjordu jim ho není schopen poskytnout dostatek. O 3 dny později Narvik napadne 9 torpédoborců a bitevní loď Warspite. Všech osm torpédoborců ve fjordu je za cenu potopení torpédoborce Eskimo a lehkých poškození dalších potopeno, navíc před útokem potopí pozorovací letoun z Warspite jednu z ponorek, rozmístěných ve fjordu.

Po obsazení Norska zbude Němcům pouhých 10 torpédoborců z celkového počtu 22 ze začátku války.

 Ztráty nahradí až moderní lodě 36 A, vyzbrojené 150mm děly. Přesto se flotila torpédoborců ze ztrát už nevzpamatuje. Jedinou další operací v roce 1940 je výpad 4 lodí k Plymouthu, kde se střetnou se skupinou křižníků a několika torpédoborců, po krátkém boji se však obě skupiny rozdělí bez jakéhokoli vážného poškození. Druh den Němci potopí 2 nákladní lodě a 2 torpédy těžce poškodí torpédoborec HMS Javelin. Většina lodí se na začátku roku 1941 přesune do Norska a do Francie, několik zůstane na Baltu. Ani jedna skupina však nebude příliš aktivní.

Lodě v Norsku budou nakonec poměrně úspěšné i přes jejich celkovou nečinnost. Na začátku je hlavní náplní jejich práce doprovázení válečných lodí směřujících do Norska nebo na Atlantik ( viz část I. ) a později i občasné nasazení proti konvojům do Ruska. První z akcí většinou nesklidily úspěch, například cílový konvoj PQ-14 nebyl vůbec nalezen, nebo konvoj PQ ? 12, kterého se torpédoborce účastnily jen jako zajištění pro Tirpitz, byl ukončen po útoku letadel. Na počátku roku 1942 byla navíc norská skupina doplněna 3 torpédoborci z Francie, které doprovázely skupinu Scharnhorst, Gneisenau a Prinz Eugen skrz Kanál.

V této síle se také poprvé dostala do boje. Nepřítelem byl konvoj PQ ? 13, který se rozdělil a částečně rozptýlil kvůli bouřím. 27.3.1942 byl již předtím napadený konvoj ( ponorky a Luftwaffe, obě složky po 3 potopených lodích ) napaden skupinou moderních lodí Z 24, Z25 a Z 26. Z 26 potopil sovětskou nákladní loď, ale poté ho napadl křižník Trinidad, který Z 26 poslal několika přesnými salvami ke dnu. Jeho samotného zasáhlo jeho vlastní vadné torpédo a na nějakou dobu ho ochromilo. Poškozenou loď se pokusila potopit ponorka U-585, avšak potopil ji jeden z hlídkujících torpédoborců Fury. Z lodi Z 26 přežilo 96 námořníků, které vesměs zachránily jeho sesterské lodi Z 24 a 25. Také poškodily torpédoborec HMS Eclipse, zbylých 13 lodí konvoje doplulo do Murmansku.

2 měsíce torpédoborce vyčkávaly, až v květnu 1942 dostaly rozkaz k vyplutí. Pár dní předtím totiž ponorky napadly vracející se konvoj QP ? 11, přičemž jedna z nich, U-456, zasáhla křižník HMS Edinburgh, přepravující na palubě mimo kontraadmirála S. S. Bonhama-Cartera i sovětské zlato, určené pro Británii jako platba za zásoby, dovážené do Ruska. Loď byl po dvou zásazích schopna jen čtyřuzlové rychlosti a spolu s několika torpédoborci se ploužila do Murmansku k opravám.

Dorazit ho měla skupina lodí Z 24, Z25 a Herrmann Schoemann pod velením Námořního Kapitána Alfreda Schulze-Hinrichse, velitele severní skupiny torpédoborců. V patnáctistupňových mrazech je však bojeschopnost všech lodí snížena na minimum, zamrzají jak hlavně děl, tak i torpédomety a zaměřování. Ve vlnách a na hladké palubě se dá jen těžko dodávat střelivo pro 15cm děla. V tomto stavu narazí na konvoj, na nějž vypálí Z 24 a Z25 každý po 4 torpédech. Naslouchací přístroje na lodích, tak i na ponorce U-378, zaznamenají 3 výbuchy a hlásí 3 potopené lodě, potopí se však jen jedna sovětská loď a žádná jiná poškozena není. 2. 5. ráno proplují 3 torpédoborce přes pás několika olejových skvrn, indikujících přítomnost ochromeného protivníka. Toho spatří o půl hodiny později, zahaleného v mlze na vzdálenost cca 8 km. Torpédoborce zaútočí, těsně před možností vypuštění torpéd však Z 24 a 25 nepřítele ztrácí v oblacích mlhy. Herrmann Schoemann však v útoku pokračuje a na Edinburgh vypálí 1 torpédo, zbylé 3 hlavně se kvůli mrazu zaseknou. Sám je ihned poté zasažen druhou salvou z Edinburghu a těžce poškozen. Díky kouřové cloně se vyhne dalším salvám křižníku, britské torpédoborce ho však obklopí a pokračují v boji. Schoemann vypálí 4 torpéda, z nichž 3 zasáhnou jednoho z Britů a potopí ho. Sám Schoemann však musí být kvůli poškození opuštěn a potopen. Zbylé 2 lodě převezmou většinu posádky a vypálí další 4 torpéda na křižník. 1 torpédo zasáhne, ale křižník zůstává na hladině. Němci proto znovu útočí, poškodí však dělostřelbou jen 2 torpédoborce Faulknor a Foresight. Poté se musí kvůli připlutí dalšího svazu, určeného k odvlečení Edinburghu do Belfastu, stáhnout. Z dosavadního německého pohledu však nepříliš úspěšná operace končí splněním svého cíle. Po 3. zásahu Britové zanechají snah o záchranu lodi a ta se i se zlatem na palubě potápí.

V té době připraveného útoku na konvoj PQ 17 se mělo účastnit plných 12 torpédoborců, akce však byla zrušena. I přes to však při přípravách najel Lützow a jeho 3 torpédoborce na podmořský útes a všechny lodě musely na čas do opravy. Zbylé lodi se v ten čas věnovaly hlavně kladení min na přístupech k Murmansku a Archangelsku. Během těchto operací také Z 27 potopil tanker Donbass a doprovodný stíhač ponorek BO 78. V prosinci 1942 mělo 6 torpédoborců krýt křižníky při nadcházející bitvě v Barentsově moři. Cíl, konvoj JW 51B, byl chráněn 11 eskortními plavidly a krycí skupinou, složenou z křižníků HMS Jamaica a HMS Sheffield. Torpédoborcům však v samostatných akcích, které by nepochybně naděje na úspěch měly, omezoval rozkaz, zakazující riziko ztráty těžkých lodí a primárního úkolu torpédoborců. Jeden z nich, Friedrich Eckoldt, byl navíc zasažen salvou s HMS Scheffield a se ztrátou celé posádky se potopil. Ofenzivní operace v těchto vodách touto akcí prakticky úplně skončily, v polovině roku 1943 ještě několik torpédoborců ostřelovalo Špicberky a na konci téhož roku doprovázely Scharnhorst na jeho poslední cestě. Zbylé lodě se přesunuly do Francie a pak na Balt.

Francouzské lodi byly spíše v defenzivě, jejich hlavním úkolem byl doprovod obchodních a válečných lodí, okolo roku 1943 dokonce i ponorek. Zde však byly torpédoborce v neustálém ohrožení leteckými útoky Spojenců. Navíc právě snaha chránit své obchodní lodi torpédoborci je vedla do záhuby, protože Spojenecká šifrovací služba byla schopna číst radiové depeše o místě setkání a na celý svaz tak mohla udeřit pomocí letadel nebo těžkých lodí. Například při ochraně jedné z navracejících se obchodních lodí byl v prosinci 1943 její 3členný doprovod napaden křižníky Glasgow a Enterprise. Z 27 byl během akce potopen, zbylé lodi přežily. Další lodě byly poměrně aktivní při akcích v kanále La Manche, většina z nich ( ale i velká část ostatních torpédoborců ) však byla zničena během invaze, ať už v boji nebo po něm před postupující armádou Spojenců. Hned 3 dny po vylodění byla invazní armáda napadena uskupením 8. flotily torpédoborců. Bývalý nizozemský torpédoborec ZH 1 a lodě Z 32 se v boji potopily, v následujících dnech poslala letecká bomba ke dnu Z 24 a o měsíc později byl potopen i Z 37.

Tečkou za působením německých torpédoborců se stal Balt. Zde je však čekal jen ústup a evakuace vojsk z Pruska, po válce několik lodí používala Francie a Rusko.

 

TORPÉDOVKY

 

Typ 23 ,,Raubvogel"

TTD
Výtlak:	1 213 t
Rozměry (D x Š ):	87 x 8,3m
Ponor:	3,65 m
Pohonná jednotka:	Turbíny Blohm und Voss, 3 kotle, celkový výkon 24 000HP, 2 hřídele
Výzbroj:	3x 105mm (1 na přídi a 2 na zádi
	2 20mm AA kanony, v průběhu války přidány dalších 6
	6 torpédometů ráže 533mm, 2x 3
	4 vrhače hlubinných pum
	až 30 min
Rychlost:	32 uzlů
Dosah:	1 800 NM při rychlosti 17 uzlů
Posádka:	120

 

První poválečná konstrukce, svou velikostí připomínající spíše torpédoborec než klasickou torpédovku z První Světové války. Na rozdíl od mnoha jiných německých lodí se torpédovky Raubvogel projevily jako spolehlivé lodě, bohužel však špatně vyzbrojené co do protiletadlové ochrany. Až na konci války byla AA výzbroj doplněna o další 20mm kanony.

 

Typ 24 ,,Raubtier"

TTD
Výtlak:	1 320 t
Rozměry (D x Š ):	92,6 x 8,6m
Ponor:	3,83 m
Pohonná jednotka:	Turbíny Brown, Boweri and Cie, 3 kotle, celkový výkon 25 500HP, 2 hřídele
Výzbroj:	3x 105mm (1 na přídi a 2 na zádi, u 3 posledních lodí 3x 127mm )
	2 20mm AA kanony, v průběhu války přidáno dalších 6
	6 torpédometů ráže 533mm, 2x 3
	4 vrhače hlubinných pum
	až 30 min
Rychlost:	35 uzlů
Dosah:	2 000 NM při rychlosti 17 uzlů
Posádka:	120

 

Druhá várka upravených torpédovek Raubvogel s modernější výzbrojí, větším výtlakem a výkonnějšími turbínami. Na začátku války byly spolu s typem 23 vzhledem k nespolehlivosti následujících dvou tříd nejlepší torpédovkou v německých službách.

 

 

 

Typ 35 a 37

TTD
Výtlak:	1 088 t
Rozměry (D x Š ):	84,3 x 8,62m
Ponor:	3,14 m
Pohonná jednotka:	Turbíny Wagner, 4 kotle, celkový výkon 31 000HP, 2 hřídele
Výzbroj:	1x 105mm dělo na zádi
	1x 37mm AA kanon na přídi
	5 20mm AA kanonů, v průběhu války přidáno dalších 7
	6 torpédometů ráže 533mm, 2x 3
	4 vrhače hlubinných pum
	až 30 min
Rychlost:	36,6 uzlů
Dosah:	1 400 NM při rychlosti 199 uzlů
Posádka:	119-155

 

Dvě velmi podobné, ale nepodařené konstrukce. Kvůli snaze zvýšit maximální rychlost těchto lodí byly instalovány vysokotlaké stroje, které jako u všech starších lodí s tímto pohonem činily lodě nespolehlivými. Typ 37 tento nedostatek v menší míře napravil, navíc měl vyšší dosah a maximální rychlost. Ani s výzbrojí na tom loď nebyla lépe, kvůli požadavkům na silnou torpédovou výzbroj měla loď jediné dělo na zádi a slabou protiletadlovou obranu. Miny kvůli plavebním vlastnostem na širém moři bylo možno použít jen za klidného moře.

 

 

Typ 39, Flottentorpedoboot

TTD
Výtlak:	1 745 t
Rozměry (D x Š ):	102,5 x 10m
Ponor:	3,22 m
Pohonná jednotka:	Turbíny Wagner, 3 kotle, celkový výkon 32560 HP, 2 hřídele
Výzbroj:	4x 105mm (1 na přídi, 2 na zádi a 1 před 2. komínem)
	4 37mm AA kanony
	2 20mm AA kanony, v průběhu války přidáno dalších7
	6 torpédometů ráže 533mm, 2x 3
	4 vrhače hlubinných pum
	až 50 min
Rychlost:	32,5 uzlů
Dosah:	2 400 NM při rychlosti 19 uzlů
Posádka:	120

 

Po neúspěchu předchozích dvou typů došlo k přehodnocení role torpédovek. Nové lodi měly sloužit jako všestranně vybavený malý torpédoborec, schopný akcí na otevřeném moři, zahrnujících protiletadlovou a protiponorkovou obranu vlastních lodí, tak i kladení min a torpédové útoky. Lodě také dostaly méně výkonné, ale spolehlivější stroje úměrné jejich velikosti. Do služby se dostaly až koncem války, sloužily hlavně na Baltu nebo na severu Francie. Byly to poslední do služby zařazené torpédovky.

 

 

Některé projekty

Typ 40

Projekt torpédovek, nápadně podobný britským torpédoborcům typickou výzbrojí 4x 127mm děl a osmi torpédometů za komínem. Návrh byl zčásti dílem Holanďanů, v jejichž loděnicích se také měly stavět. 3 lodě byly ještě nedokončené odtaženy do Německa před postupujícími Spojenci, ani jedna ale nebyla dostavěna.

 

Operace torpédovek

Původní role torpédovek byla doplnit Versailleskou smlouvou omezenou flotilu torpédoborců. V této roli lodě také zahájily válku, několikrát kladly miny společně s torpédoborci, popřípadě na úplném začátku útočily na polskou flotilu, prchající do Anglie. Několikrát neúspěšně útočily i na polské ponorky. Po obsazení Nizozemí a Norska se ale objevil nový problém, konkrétně zásobování jejich přístavů a měst. V případě Nizozemí a částečně Norska bylo možno využít transportu po pevnině, který ač byl bezpečnější, byl mnohem náročnější než možná námořní doprava. Kvůli britské hrozbě jak z hladiny, tak i ze vzduchu a zpod hladiny však samostatná plavba nepřicházela v úvahu, byl proto sestaven systém pobřežních konvojů. Ten se ale potýkal s jedním vážným nedostatkem., a to s eskortou. Kriegsmarine si totiž na rozdíl od Spojenců nemohla dovolit použití torpédoborců, třída 10 eskortních lodí F byla také nepočetná a hlavně se ke své funkci eskort vůbec nehodila (viz eskortní lodě). Tehdejší stařičké minolovky měly dost práce s odminováním cest jak v Severním moři s jeho obřími minovými přehradami, tak i u Norska, kde Britové v rámci příprav na vlastní vylodění (kterému zabránilo právě to německé) zaminovali některé z přístavů. Pro konvojovou službu jich tak nikdy nebyl uvolněn dostatečný počet.

Jednou z mála vhodných tříd byly v té době osvědčené a spolehlivé torpédovky typu 23 a 24. Právě na nich ležela hlavní část odpovědnosti jak za pobřežní konvoje, tak i za eskortu nákladních lodí prorážejících blokádu nebo pomocné křižníky.

Ani těchto původně 12 lodí však nebyl dostatek, na začátku války bylo mnoho těchto torpédovek ztraceno. První z nich, Tiger, šla ke dnu ještě před zahájením války po srážce s torpédoborcem Max Schultz. Další 2, Albatros a Leopard se potopí při obsazování Norska, prví najede na břeh po poškození pobřežní baterií, druhá se srazí s minonoskou Kaiser a je potopena vlastní posádkou. O 3 měsíce navíc padne za oběť ponorce Clyde další torpédovka, Luchs.

Mimo obchodní plavby se ale po ztrátách torpédoborců používají jako protiponorková clona pro velké válečné lodě. Samostatné útočné akce byly povětšinou dílem 5. flotily torpédovek, sídlící v severofrancouzských přístavech a operující v Kanále la Manche. Jedinými ztrátami na tomto válčišti z vlastních řad je do roku 1944 Wolf, který se potopí v srpnu 1941 na mině a Seeadler, potopený torpédem motorového člunu MTB 219 během doprovodu křižníku Stier v květnu 1942.

Během invaze do Francie v roce 1944 se potápí poslední z původních 12 starých torpédovek, převážně kvůli bombardování základny Le Havre, poslední přeživší plavidla se potopí nebo najedou na břeh v bojích o zásobovací trasy.

Nové torpédovky tříd 37 a 35 do války kvůli jejich špatné konstrukci prakticky nezasáhnou a slouží na Baltu k výcviku a později k ostřelování pobřeží a ochraně velkých lodí.

Na otevřené moře se z Baltu dostane i několik torpédovek typu 39, ale buď se potopí během invaze, nebo se se štěstím a různou mírou poškození dostanou do Německa. Do námořních bojů však prakticky nezasáhnou.

 

ESKORTNÍ PLAVIDLA

 

Třída F - Flottenbegleiter

TTD
Výtlak:	1 028 t
Rozměry (D x Š ):	79,94 x 8,8m
Ponor:	3,24 m
Pohonná jednotka:	Turbíny Satz Brown, Boveri and Cie, celkový výkon 16 993HP, 2 hřídele
Výzbroj:	2x 105mm (1 na přídi, 1 na zádi)
	2x 88mm AA dělo
	4 37mm AA kanony (od r. 1942)
	2 20mm AA kanony (+ 2 od r. 1942)
	4 vrhače hlubinných pum a 2 skluzavky
Rychlost:	28 uzlů
Dosah:	2 000 NM při rychlosti 13 uzlů
Posádka:	113

 

Projekt rychlé eskortní lodi byl zahájen na začátku třicátých let. Jeho výsledkem měla být rychlá loď sloužící nejen jako eskortní, ale i minolovka nebo jako testovací trup pro plánované vysokotlaké turbíny (částečně upravené pro použití na menším plavidle). Výsledkem nadějného plánu však byla vzhledem ke slabé struktuře trupu přetížená loď s příliš výkonnými a obzvláště poruchovými stroji. Jejich plavební vlastnosti byly vskutku mizerné, v roce 1938 musely lodě projít rozsáhlou modernizací. Plánovanou druhou várku vylepšených rychlých eskort přerušilo zahájení války.

Ani jejich válečná služba nebyla nijak oslnivou. Kvůli neustálým poruchám lodě, zařazené u dvou flotil eskortních lodí (Geleitboote). Na počátku války operovaly z Baltu nebo Helgolandu jako eskorty konvojů a válečných lodí, vracejících se z minových operací, nebo jako příležitostné minonosky. Některé lodě se dokonce nedožily začátku války ve své původní roli, místo toho sloužily jako cvičné pro práci s torpédy (s torpédomety montovanými na záď ? F2, F4, jako cílová F5 ) nebo tendry ( F3, F6 ). Jen pár jich ještě do léta 1940 zůstalo ve službě. Jediná loď byla ztracena díky námořní činnosti nepřítele, konkrétně F9, potopená torpédy ponorky HMS Ursula, mířícími na křižníky Liepzig a Nürnberg (viz kapitola I.). Ke konci války se potopily na minách, položených Sověty na Baltu, nebo kvůli leteckým útokům další 3 lodě, konkrétně F3, F5 a F6.

UJ

Pomocné protiponorkové lodě, budou zahrnuty ve IV. části

 

Projekty

Kanonenboot 1941

Na základě plánů Eskortní lodi 1941 ( Vylepšené třídy F ) byl vypracován na svou dobu jedinečný plán lodi, která i přes označen dělového člunu byla zaměřena čistě jako protiponorková. Místo turbín používala loď spolehlivého trojčinného parního stroje, který ji poskytoval rychlost 20 uzlů. Nesla 6 vrhačů hlubinných min, 2 105mm děla, 12 AA kulometů a plošinu mezi komíny, z níž mohl vzlétnout vrtulník Flettner Fi 282 ,,Kolibri?. Nikdy však nebyla ani zahájena stavba prototypu.

 

MINOLOVKY

 

M 1916

TTD
Výtlak:	550 t
Rozměry (D x Š ):	59,30 x 7,3m
Ponor:	2,15 m
Pohonná jednotka:	2 trojčinné parní stroje, výkon 1 700 HP, 2 hřídele
Výzbroj:	2x 88mm (standard, někdy i 3x 88mm nebo 2x 105mm )
	3 20mm AA kanony (přidány v meziválečném období)
	Různá protiponorková výzbroj
	30 min
Rychlost:	16,5 uzle
Dosah:	2 000 NM při rychlosti 14 uzlů
Posádka:	cca 70?

 

Minolovky třídy 1916 sloužily už v První Světové válce jako na tu dobu silně vyzbrojené minolovky pro službu na otevřeném moři. První z nich se do služby u Hochseeflotte dostaly v polovině roku 1917. Po porážce Německa byla většina těchto lodí prodána menším státům, jen několik jich v Německu zůstalo až do příchodu nového typu 1935. Minolovek však byl nedostatek, a tak lodě třídy 1916 zůstaly v nezměněné podobě ve službě i během války.

 

M 1935

TTD
Výtlak:	870 t
Rozměry (D x Š ):	68,10 x 8,7m
Ponor:	2,65 m
Pohonná jednotka:	2 expanzní parní stroje, výkon 3 500 HP, 2 hřídele
Výzbroj:	2x 105mm děla
	1x 37mm AA kanon
	2 20mm AA kanony (4 později přidány)
	4 vrhače hlubinných min
	30 min
Rychlost:	18 uzle
Dosah:	5 000 NM při rychlosti 10 uzlů
Posádka:	84

 

První lodě typu 35 se na vodu dostaly v roce 1938 jako součást plánu na modernizaci lodí minolovné služby, do té doby zastávané starými plavidly typu 1915 a 16, tak, aby její plavidla byla schopna plnit i jiné úkoly, jako například boj proti ponorkám a hlídková činnost. Výsledkem byla překvapivě obratná loď s dobrými plavebními vlastnostmi i na širém moři. Její nevýhodou však byla vzhledem k typu a určení (a očekávatelným ztrátám u tohoto typu plavidel) vysoká cena a složitý parní stroj. Její kotle navíc spalovaly naftu, což v pozdějším stadiu války způsobovalo problémy. Z 69 lodí jen 34 přežilo válku, většinu z nich si po válce rozebraly vítězné mocnosti. 5 se však v roce 1956 vrátilo do Německa a sloužily v nově založeném Spolkovém Námořnictvu.

 

M 1940

TTD
Výtlak:	775 t
Rozměry (D x Š ):	62,3 x 8,9m
Ponor:	2,82 m
Pohonná jednotka:	2 expanzní parní stroje, výkon 2 615 HP, 2 hřídele
Výzbroj:	2x 105mm děla
	1-4x 37mm AA kanony
	3-10 20mm AA kanonů
	4 vrhače hlubinných min
Rychlost:	17 uzlů
Dosah:	4 000 NM při rychlosti 10 uzlů
Posádka:	60

 

Ač byl typ 1940 navenek podobný typu 1935, jednalo se o dva v lecčems zcela rozdílné lodě. Typ 1940 byl, narozdíl od typu 1935 koncipován hlavně pro jednoduchou stavbu a nenáročný provoz a údržbu. Za poloviční cenu a náklady ve srovnání s typem 35 na stavbu těchto jen o málo kvalitnějších lodí se postavilo zčásti i v holandských loděnicích 131 lodí, z nichž se 63 v průběhu války potopilo, převážně kvůli minám a leteckým útokům. Po válce se několik lodí vrátilo k Bundesmarine a další sloužily v menších námořnictvech. Poslední lodě typu 40 byly za služby vyřazeny v druhé polovině devadesátých let, konkrétně ze služeb rumunské flotily. Jejich další osud se mi zjistit nepodařilo.

 

M 1943

TTD
Výtlak:	821 t
Rozměry (D x Š ):	67,75 x 9m
Ponor:	2,68 m
Pohonná jednotka:	2 expanzní parní stroje, výkon 2 709 HP, 2 hřídele
Výzbroj:	2x 105mm děla
	2x 37mm AA kanon
	8 20mm AA kanonů
	4 vrhače hlubinných min
	24 min
Rychlost:	17 uzlů
Dosah:	3 600 NM při rychlosti 11 uzlů
Posádka:	107

 

Zvětšená verze typu 1940. Vyráběla se, stejně jako ponorky typu XXI, po sekcích, které se poté smontovaly v loděnici. Do konce války se jich ze 160 objednaných stihlo dokončit jen 17, ale ani ty nesehrály významnější roli v závěru Druhé Světové války.

 

Raumboot

TTD
Výtlak:	155 t
Rozměry (D x Š ):	41 x 5,8m
Ponor:	1,7 m
Pohonná jednotka:	2 motory MAN, výkon 1 800 HP, 2 šrouby V-S
Výzbroj:	1x 86mm raketomet ,,Föhn"
	1x 37mm AA kanon
	3 20mm AA kanony
	2-4 vrhače hlubinných min
	4-6 min
Rychlost:	17 uzlů
Posádka:	cca 20

 

R-boot byl výsledkem požadavku z třicátých let na malou minolovku, schopnou i kladení min a protiponorkových akcí při vlastním pobřeží. Na rozdíl od výchozího plavidla, klasického Schnellbootu, měly tyto lodi takzvaný Voith-Schneiderův šroub (více na http://en.wikipedia.org/wiki/Voith-Schneider ) namísto kormidel a klasických šroubů. Lodě se sice při plnění svých úkolů, ale ke konci války měly díky nízké rychlosti a slabé protiletadlové výzbroji těžké ztráty, hlavně kvůli vzdušným útokům. Během války vzniklo několik variant, lišících se velikostí a výzbrojí, ovšem ve větší míře byly nasazeny jen 4 typy, které byly prakticky stejné ( kromě jedné verze se 2 torpédomety ). Po válce byly nasazovány v rámci odminovací služby pro likvidaci obřích minových polí na Baltu.

 

Operace minolovek

Na začátku války tvořily minolovnou službu převážně staré lodě typu 1915 a 16, ještě z dob první světové války, a 12 moderních lodí typu 1935. Premiérou si prošly při polském tažení, kdy bylo jejich prvořadým úkolem hlídkování proti polským ponorkám. Několik ponorek ( Wilk, Rys a Sep ) bylo napadeno, ale všechny útok přežily.

V počáteční fázi války bylo také velice důležité pravidelné čištění námořních cest v Severním moři, protože obě strany podél vlastních pobřeží a také na trasách nepřátelských plavidel kladly velké množství min. Minolovky se také úspěšně věnovaly protiponorkové službě, jen v roce 1940 jim za oběť padly 3 britské ponorky (HMS Undine, Seahorse, Starfish). V dubnu se minolovky 1. A2. Flotily účastnily obsazení několika méně významných dánských a norských přístavů.

V roce 1941 minolovky pomáhaly při eskortě německých pomocných minonosek a začaly spolupracovat i na vznikajícím konvojovém systému, přičemž hned při jedné z prvních konvojových plaveb pravděpodobně potopil ponorku HMS Snapper. V květnu se také podílely na průlomu bitevní lodi Bismarck. V červnu minolovky baltských flotil čistily cesty k nově obsazeným ruským přístavům a chránily zásobovací plavidla před útoky ruských rychlých člunů a ponorek, operujících v oblasti.

Na počátku roku 1942 se k frontovým flotilám konečně dostal větší počet minolovek typu 1940. Jejich dalším důležitým úkolem mimo pravidelných čistících a konvojových operací i doprovod nových pomocných křižníků skrz jejich novou trasu ? Kanál La Manche.

V roce 1943 se začaly množit britské útoky na důležitou konvojovou plavbu. Zatímco u francouzského pobřeží byly hlavním nepřítelem torpédové čluny a letadla, na severu byly konvoje častým terčem jak britských, tak i sovětských ponorek. Zatímco právě na severu útočící ponorky byla německé eskorta většinou schopna odrazit, na kanálu La Manche byla situace horší. Letadla útočící raketami byla pro minolovky smrtonosnou hrozbou a k útokům torpédových člunů se leckdy připojily i torpédoborce nebo křižníky, proti kterým se minolovky nebo vzácně používané torpédovky nedokázaly bránit. Ztráty německých minolovek oproti minulým letům značně vzrostly.

V roce 1944 se poprvé ve stavech flotil objevily plavidla typu 1943. Ani ty díky své rychlé stavbě nebyly schopny nahrazovat stále rostoucí ztráty. V červnu navíc začala spojenecká invaze do Francie, které ale předcházelo těžké bombardování německých námořních základen. Většina lodí v severní Francii šla ke dnu nebo byla z boje vyřazena na delší dobu, zbylé byly nasazovány do zoufalých obranných akcí. Do konce roku 1944 přestaly západní flotily prakticky existovat.

V Norsku se minolovky stále snažily hlavně o ochranu cenných konvojů s nákladem strategických surovin z Norska. Sovětské loďstvo se však konečně stalo opravdu akceschopnou jednotkou a pomocí ponorek a torpédových člunů terorizovalo norské pobřeží společně s britskými ponorkami a letectvem.

Ke konci války už činnost německých minolovek (s výjimkou jediného nájezdu na ostrov v La Manche) klesla k nule. Baltská flotila hlavně ostřelovala sovětské pozice a pomáhala s eskortou lodí evakuujících obyvatele Pruska. V Nosku se stále zbytky akceschopných minolovek snaží o eskortu konvojů, často už i napadaných křižníky nepřítele.

 

 

RYCHLÉ TORPÉDOVÉ ČLUNY - Schnellboote

 

Typ 31

TTD
Výtlak:	57,6 t
Rozměry (D x Š ):	28 x 4,3m
Ponor:	1,5 m
Pohonná jednotka:	3 motory DB BFz + 1 Maybach S5, výkon 3 000 HP, 3 šrouby
Výzbroj:	1 20mm AA kanon
	2 torpédomety ráže 533mm, bez rezerv
Rychlost:	33,8 uzlů
Dosah:	582 NM / 22 uzlů
Posádka:	12

 

První 4 torpédové čluny ve stavu Kriegsmarine po První Světové válce. Do Druhé světové války však tyto čluny, uspořádané do takzvané ,,půlflotily? nezasáhly, sloužily převážně k testům motorů a jiného vybavení pro další třídy rychlých člunů.

 

Typ 33, 34 a 37

TTD
Výtlak:	88 t
Rozměry (D x Š ):	32,36 x 5m
Ponor:	1,4 m
Pohonná jednotka:	3 motory DB MB 502 nebo MAN L 7, výkon +-3 960 HP, 3 šrouby
Výzbroj:	1 20mm AA kanon
	4 MG
	2 torpédomety ráže 533mm, bez rezerv
Rychlost:	33,8 uzlů
Dosah:	600 NM / 30 uzlů
Posádka:	20

 

Tyto čluny byly aktivní pouze počátkem války, na začátku roku 1940 byly přeřazeny k výcviku. Lodě byly jednoduché a levné konstrukce, základ tvořila železná kostra s dřevěným trupem. U tohoto typu byly použity 2 typy motorů, motory MAN se ale pro rychlé čluny neosvědčily a byly i u této třídy nahrazeny lepšími Daimler-Benz. Koncem války dostala tato plavidla hlubinné miny a sloužila jako protiponorková pomocná plavidla. Vyráběla se také o něco větší verze (typ 34), opět s nespolehlivými motory MAN a verze 37 stejného trupu a motorů Daimler-Benz .

 

Typ 39

TTD
Výtlak:	102 t
Rozměry (D x Š ):	32,76 x 5m
Ponor:	1,47 m
Pohonná jednotka:	3 motory DB MB 502, výkon 3 960 HP, 3 šrouby
Výzbroj:	1 20mm AA kanon
	2-8 MG
	2 torpédomety ráže 533mm, 2 nebo 4 rezervy
Rychlost:	36 uzlů
Dosah:	800 NM / 30 uzlů
Posádka:	26

 

Typ 39 byl kompromisem, předcházejícím stavbě pokročilého rychlého člunu typ 40 s dvacetiválcovými motory Mercedes-Benz, které ale počátkem války nebyly k dispozici. Lodě této třídy byly díky své nižší rychlosti mnohem zranitelnější než jejich následníci.

Většina z nich byla v letech 1941-43 převedena po říčních cestách do Středozemí nebo Černého moře. Zde tato plavidla utrpěla těžké ztráty, způsobené hlavně minami, v těchto oblastech běžně kladenými.

 

Typ 40

TTD
Výtlak:	110 t
Rozměry (D x Š ):	34,94 x 5,28m
Ponor:	1,8 m
Pohonná jednotka:	3x 20-tiválec motory DB , výkon 3 960 HP, 3 šrouby
Výzbroj:	2 37mm kanony
	2 20mm AA kanony
	6-8 min místo torpéd
	2 torpédomety ráže 533mm, 2 nebo 4 rezervy
Rychlost:	41 uzlů
Dosah:	800 NM / 30 uzlů
Posádka:	26-30

 

Poslední a největší třída německých rychlých člunů.  Tyto čluny nesly hlavní tíhu operací u nepřátelského pobřeží. Díky novým výkonným motorům byly tyto čluny schopny dosáhnout rychlosti přes 40 uzlů.

Během války byla ztrojnásobena protiletadlová výzbroj tchto člunů, protože právě letadla nebo miny byly hlavním protivníkem těchto plavidel, jen stěží zranitelných dělostřelbou právě pro jejich obratnost a rychlost. Po válce byly přeživší čluny předány menším námořnictvům a v padesátých letech se několik těchto člunů vrátilo k Bundesmarine jako cvičná plavidla.

Lehké torpédové čluny

Viz část II., kapitola ,,Komet"

 

Lehké minonosky

TTD
Výtlak:	19 t
Rozměry (D x Š ):	19 x 3,5m
Ponor:	1,1 m
Pohonná jednotka:	2 letecké motory BMW 6, výkon 1 650 HP, 2 šrouby
Výzbroj:	1 20mm AA kanon
	Po úpravě 2 torpédomety ráže 450mm
	Až 4 miny
Rychlost:	32 uzlů
Dosah:	225 NM / 25 uzlů
Posádka:	10

 

Malá plavidla, určená k nepozorovanému minování pobřeží a tajným operacím. Kvůli jejich nespolehlivým motorům se ale neuplatnily, některé byly upraveny jako lehké torpédové čluny, ale převážně sloužily jako lehké a levné minolovky.

 

Projekty

 

Tragflügelboot

Projekt rychlého tzv. ,,Křídlového? člunu se speciálně tvarovaným dnem, které téměř nepřichází do kontaktu s hladinou a člun ,,klouže? po hladině s minimálním odporem. Podobná loď měla být podle plánu schopna rychlosti 55 uzlů nebo vyšší při poměrně malých rozměrech ? 16 x 3 metry. Existovaly dokonce plány na dovybavení plavidel 2 proudovými motory po stranách trupu s rychlostí až 65 uzlů, ale do konce války se nepodařilo ani začít se stavbou prototypu.

Další variantou plavidla o stejném trupu měl být křídlatý člun s balastní nádrží ? před útokem se ponoří na dno, po přiblížení cíle se vynoří, odpálí torpéda a velkou rychlostí odpluje.

 

Operace torpédových člunů

První operace starších torpédových člunů se setkávají s výraznějším úspěchem, avšak na počátku roku se do služby dostane nový typ 40. Jeho premiérou se stane Dunkerque, kde spolu s letectvem torpédové čluny napadají ustupující spojenecká plavidla. Prvními oběťmi se staly torpédoborce HMS Wakeful a francouzský Sirroco, oba plné vojáků, evakuovaných z Dunkerque. Pár dní poté klesnou ke dnu i dva ozbrojené trawlery.

Po obsazení Francie se těžištěm operací stane jihozápadní oblast Severního moře a kanál La Manche, přístupný díky základnám v Nizozemí a ve Francii. Cílem těchto akcí byly hlavně britské námořní trasy podél jižního pobřeží, organizovaná v pobřežních konvojích. Dalším úkolem bylo také kladení min v pobřežních oblastech.

Právě pobřežním konvojům rychlé čluny pravidelně způsobovaly velké ztráty. Během války se v těchto konvojích díky rychlým člunům potopilo přes 100 obchodních lodí a potopeno bylo i 40, převážně menších válečných plavidel. Poškozeny byly i 2 křižníky.

Schéma útoku na podobné konvoje bývalo vždy podobné. Po objevení byla sestavena skupina čítající 5 ? 15 člunů, která konvoj sledovala až do soumraku. Po setmění čluny zaujaly pozici před předpokládanou trasou konvoje a s vypnutými motory vyčkávaly přiblížení nepřítele. Poté následovalo zrychlení až k maximu a odpálení torpéd. Kvůli stopě za zádí lodi byl útok v této fázi většinou zjištěn, ale možnosti eskorty byly v této fázi velice omezené. Po odpalu se čluny okamžitě otočí a nejvyšší rychlostí zmizí z dosahu.

Koncem roku 1940 začaly rychlé čluny představovat vážné ohrožení. Při jejich akcích byla leckdy ztracena i polovina konvoje a navíc získaly podporu letadel a těžších plavidel. Prvním britským protiopatřením byly upravené rychlé čluny, vyzbrojené co nejtěžší dělostřeleckou výzbrojí. Tyto plavidla však byla pomalejší a nikdy nezpůsobila německým Schnellbootům vážnější škody.

S koncem roku 1941 se k úkolům těchto malých plavidel připojila i ochrana konvojů německých, přestože postrádaly potřebné vybavení.

S rokem 1942 přišel zlom. Rychlé čluny bylo možné lokalizovat pomocí nově používaného radaru a napadnout je tak ještě před útokem i v noci. Navíc se v roce následujícím objevilo několik perutí britských Beaufighterů, Mosquit a Blenheimů, specializovaných na protilodní operace. Tyto letouny pronásledovaly konvojovou dopravu a vracející s čluny pomocí raket, pro plavidlo této velikosti smrtících. Díky novým pětitunovým bombám ,,Tallboy? bylo nyní možno ničit přístavní zařízení, ukrytě stejně jako u ponorek v železobetonových bunkrech.

Rychlé čluny byly také použity při obraně proti invazi, přičemž potopily několik menších plavidel (hlavně výsadkových tankových lodí), ovšem za cenu těžkých ztrát.

Koncem roku 1944 se objevila nová zbraň ? torpédo T3D Dackel (Více v článku od kapitána Grima ? Německá torpéda). Výsledky však byly neuspokojivé, za cenu 80 vypálených torpéd se podařilo potopit jedinou loď. V roce 1945 zůstalo v Nizozemí pouhých 40 člunů.

Jedna flotila rychlých člunů byla říčními cestami přesunuta do Středomoří, kde víceméně úspěšně sloužily ve spolupráci s italskými čluny MAS. Ke konci války však, převážně díky minám, byla většina člunů ztracena.

Několik člunů operovalo proti Sovětům na Černém moři. Zde se podařilo potopit okolo 25 sovětských plavidel, převážně během evakuace Krymu. Poměrně častě zde byly potyčky mezi skupinami ruských torpédových člunů.

 

 

 

 

 

přejít: NĚMECKÉ HLADINOVÉ LOĎSTVO ČÁST IV. | DISKUSE | ČLÁNKY