NĚMECKÉ HLADINOVÉ LOĎSTVO ČÁST II. - Pomocné křižníky

autor: Günther Königg

 

 

 

 

Pomocné křižníky

Přestože tyto lodi byly pomalé a velmi zranitelné, staly se nejúspěšnější třídou hladinových lodí Kriegsmarine v boji proti námořnímu obchodu. 11 starých parníků, původně přepravujících všelijaké zboží, dokázalo potopit celkem 141 obchodních lodí o výtlaku 870 000 tun a také křižník, i když se v případě střetnutí s hladinovou lodí prakticky nepočítalo s možností záchrany, natož jejího potopení. To vše za cenu nákladů rovných 1% částky vynaložené na stavbu Bismarcku.

Typický německý pomocný křižník byl původně nákladní lodí, zabavenou na začátku války, vybavenou sklopnými bočnicemi, za nimiž bylo ukryto 6 nebo více 6palcových děl a 2 nebo 4 torpédomety. Na palubě mohl nést letoun, miny nebo i malý torpédový člun. Rychlost nepřesáhla 18 uzlů a ani jedna z lodí neměla pancíř, takže jejich jedinou nadějí na přežití bylo maskování za nákladní loď. Na moři lodě musely po několika dnech měnit nátěr, přidávat falešné nástavby, protože ty z jejich odvážnějších obětí často stihly před zničením radiostanice upozornit signálem ,,QQQ?, používaným k ohlášení útoku ozbrojené obchodní lodi, okolí o jejich přítomnosti.

Typickým scénářem útoku bylo nenápadné přiblížení k obchodní lodi pod vlajkou a s identifikačními znaky většinou neutrálního státu. Po přiblížení na kratší vzdálenost byla vytažena vlajka Kriegsmarine, zakryty cizí identifikační znaky a vystřelena varovná salva před příď, většinou kombinovaná se signalizováním varovné zprávy. Pokud loď zastavila a nevysílala, posádka byla převzata na palubu a loď potopena otevřením záklopek na dně, náložemi nebo torpédem. Pokud se však pokusila bránit nebo vysílat, prvním cílem pro dělostřelce byla právě radiostanice. Také se křižník mohl pokusit signál rušit, pokud ovšem měl dostatečně výkonnou radiostanici. Po krátké době však většinou boj skončil, neboť staré obchodní lodi nebyly schopna i přes leckdy vyšší rychlost uniknout z dosahu děl křižníku, které z nepancéřované obchodní lodi vmžiku udělaly vrak. Některým novějším lodím se přesto podařilo uniknout. Jeden souboj také skončil jakousi remízou, o tom se více dozvíte v kapitole Stier.

(U těchto lodí je o poznání méně dat, většinou totiž používaly výzbroj z dob WWI a postrádaly většinu vybavení typického pro válečné lodě.)

Střílna 150mm děla Atlantisu

 

Orion

TTD
Výtlak:	7 021 BRT (původně nákladní loď)
Rozměry (D x Š ):	148 x 18,6 m
Ponor:	8,2 m
Pohonná jednotka:	2 turbíny Blohm und Voss, výkon  6 200 HP, 1 hřídel
Max. Rychlost:	14,5 kts
Dosah:	celkem 35 000 NM / 10 kts
Výzbroj:	6 děl r. 150mm
	1 AA dělo ráže 75mm
	2 37mm AA kanony
	4 20 mm AA kanonů
	6 torpédometů ráže 533mm (24 torpéd)
	228 min
Vybavení:	2 letouny Arado Ar-196
Posádka v době války:	356 mužů
Označení:	HSK 1 ( Schiff 36 )
Označení britské Admirality:	Raider A
Potopeno + zajato lodí:	11+1 (celkem 73 489 BRT)
Celkem dnů na moři:	511

 

Orion byl původně nákladní lodí Kurmark, sloužící ve službách Hamburg ? Amerika line. Byl součástí 5členné série lodí, z nichž jedna další, Neumark, se později stala pomocným křižníkem Widder.

Orion patřil mezi první sérii HSK, spolu s Widderem a Atlantisem. V březnu 1940 byly tyto lodi zakotveny v Kielu a připraveny k vyplutí. Orion byl ještě v přístavu přetřen na barvy používané Rotterdamskou plavební společností a 6 dubnu loď vyplula ve společnosti 2 torpédovek na Atlantik. Krátce po jejich odpoutání loď narazila na skupinu 4 britských torpédoborců, ty ji však po zběžné prohlídce nechaly pokračovat.  

Během plavby loď pomocí změn barvy trupu, falešných nástaveb a komínů neustále měnila vzhled.

První kontakt s cizí obchodní lodí se Orionu podařilo navázat 22. dubna, ale loď měla vyšší rychlost, než jaké byl starý Orion se silně poruchovými stroji schopen dosáhnout, proto odplula bez povšimnutí. Avšak už 24. 4. potopila svou první oběť, britský parník Haxby. Ten se tak stal první obětí nejen Orionu, ale pomocných křižníků vůbec. Orionu také pomohl špatně užitý signál RRR, který utvrdil Brity v tom, že se na Atlantiku pohybuje kapesní bitevní loď.

30. 4. 1940 loď překročila rovník. Týden poté však pomalu začalo docházet palivo, velitel lodi Weyher proto musel zariskovat a ohlásit se radiem. Na jeho prosbu zareagoval až starý tanker Winnetou, který na místo setkání dorazil pozdě, a navíc mu trvalo celé 2 dny doplnit Orionu palivo.

Poté loď obeplula mys Horn a zamířila k Novému Zélandu. Zde, u přístavu Auckland, nakladla celkem 3 minová pole, celkem zahrnující 228 min. Na nich se později potopily 2 lodě, vetně poštovní lodi naložené mimo jiné 590 zlatými cihlami. Cestou zpět potkala nákladní loď, avšak kvůli možnému ohrožení ze strany letadel z pozemních základen v případě útoku nebyla napadena.

Den poté, 16. 6. 1942, Orion přišel o pozorovací letoun, který byl poškozen při přistání a potopil se. 19. pak Orion potopil norský parník Tropic Sea. Loď se bez odporu vzdala. Poté na ní bylo vysláno několik mužů z Orionu, aby ji dopravili do některého z německých přístavů.

Obě lodi doplnily palivo od tankeru Winnetou a rozdělily se. Orion se vrátil na jih, kde potopil 8 dalších lodí a další 2 ve spolupráci s křižníkem Komet.

Během plavby 16. 8. 1940 obdržel zprávu, že trosečníci z jiné lodi detailně popsali vzhled jeho sesterské lodi Widder a Admiralita začala po lodích jejího typu pátrat jako po pomocných křižnících. Několikrát byl během plaveb spatřen kouř nepřátelských válečných lodí, Orionu se však alespoň v tomto ohledu drželo štěstí.

Horší to bylo se stavem jeho strojů. Ty pocházely z parníku New York, na kterém odsloužily 20 let, a které se pro použití na lodi typu Orion rozhodně nehodily. Několikrát byla loď dokonce znehybněna a musela být vlečena tankerem Ole Jacob, který s ní později operoval.

Loď byla odvolána v polovině roku 1941, již v doopravdy příšerném technickém stavu. Málem přišla o šroub, nějakou dobu plula dokonce prakticky neovladatelná. I přes to cestou zpět potopila svou poslední oběť, parník Chaucer. Ten však loď, v podstatě jen sotva se ploužící vrak, dostal do ještě horší situace odvysíláním opět nesprávného signálu RRR.

V srpnu 1941 se u Azor setkal s ponorkami, které měly za úkol ho doprovodit do Bordeaux. V Biskajském zálivu se nad hlavou posádky náhle objevilo letadlo a po něm i torpédoborce. Ty se později ukázaly jako německé a Orion doprovodily do Bordeaux, kde ho kotvící lodě včetně jeho bývalého společníka Ole Jacob přivítaly sirénami.

Než se dostal domů, urazil Orion celkem 127 000 námořních mil a na moři strávil 511 dnů.

Kvůli technickému stavy byl přeměněn na dílenskou a cvičnou loď a přejmenován na Hektor. Do služby jako HSK pod původním jménem se vrátil na jaře 1945, ale místo nájezdů na dopravu odvážel uprchlíky z Polska. 4. 5. byl Orion během zachraňování trosečníků z cvičné lodi Schleisen  dvakrát zasažen bombami ruských bombardérů. Loď začala hořet a kvůli nezvladatelnému požáru musela najet na břeh. Její vrak byl sešrotován v roce 1952.

Její velitel Kurt Weyher si za službu na Orionu vysloužil Rytířský kříž.

Trasa a pozice potopených lodí

 

 

Atlantis

TTD
Výtlak:	7 862 BRT (původně nákladní loď)
Rozměry (D x Š ):	155 x 18,7 m
Ponor:	8,7 m
Pohonná jednotka:	2 diesely MAN, výkon  7 600 HP, 1 hřídel
Max. Rychlost:	17,5 kts
Dosah:	celkem 60 000 NM / 10 kts
Výzbroj:	6 děl r. 150mm
	1 AA dělo ráže 75mm
	2 37mm AA kanony
	4 20 mm AA kanonů
	4 torpédomety ráže 533mm (24 torpéd)
	92 min
Vybavení:	2 letouny Heinkel He 114
Posádka v době války:	347 mužů
Označení:	HSK 2 ( Schiff 16)
Označení britské Admirality:	Raider C
Potopeno + zajato lodí:	22+6 (celkem 145 968 BRT)
Celkem dnů na moři:	622

 

Historie jednoho z nejúspěšnějších pomocných křižníků se začne psát v prosinci 1937, kdy je spuštěn na vodu jako obchodní loď Goldenfels. 3 roky po spuštění na vodu byl spolu se sesterskou lodí Kandelfels, přejmenované na Pinguin, zařazen do Kriegsmarine jako pomocný křižník II. Jako velitel byl určen námořní kapitán Bernhart Rogge.

Na Atlantik vyrazil v březnu 1940 spolu s Orionem a Widderem na Atlantik. Během cesty byl překvapen 2 neznámými válečnými loděmi, ale unikl. 8. 4. proplul, maskován za ruskou pomocnou loď, přes Dánský průliv. Cestou na jih k rovníku se s žádnou lodí nesetkal.

Poprvé se s nepřátelskou civilní lodí setkal 2. května. Šlo o ozbrojený linkový parník City of Exeter. Rogge se rozhodl neútočit. Veliteli parníku však byla jeho kamufláž za japonskou linkovou loď podezřelá a loď ohlásil.

První loď, starý parník Scientist, Atlantis potopil hned druhý den po události s City of Exeter. 10 května potom nakladl miny před mysem Agulhas.

V období do srpna 1940 potopil Atlantis další 3 lodě a 1 zajal a odeslal domů. Ta byla potopena před Bordeaux ponorkou HMS Tuna.

10. 8. se nevědomky setkal se sesterskou lodí Pinguin, maskovanou za řecký nákladní parník. Jen díky obavám velitele Pinguina, jestli Atlantis není britský pomocný křižník, se obě lodi vyhly vzájemnému střetu. Z Jižního Atlantiku loď pokračovala do Indického oceánu. Cestou potopila 2 tankery a z jednoho z nich sehnala dokonce aktuální kód obchodního loďstva. Také se podařilo potopit dříve francouzskou osobní loď, naštěstí jen s několika pasažéry.

Na zajaté neutrální lodi (vysílala i přes zákaz) bylo odesláno všech zhruba 550 zajatců do Somálska, okupovaného Italy. Na lodi panovaly příšerné podmínky. Do Somálska loď dorazila bez problémů

Na východ od něj pak Atlantis zajal norský tanker Teddy. Atlantis se vydával za britskou válečnou loď a pravou identitu lodi Norové poznali až po vstupu abordážní skupiny na palubu jejich lodi. 10. 11. letadlo objevilo další tanker, Ole Jacob. Loď byla zajata a později sloužil jako zásobovací loď pro Orion. Spolu s dokumenty z potopeného parníku Automedon byl poté poslán do Japonska.

10. 12. 1940 byl Rogge vyznamenán Rytířským křížem.

Loď se poté pohybovala na jihu téměř u polárního kruhu. Během cesty okolo Mysu dobré naděje a snahy zakotvit na ostrůvku s bývalou velrybářskou základnou však Atlantis narazil na podmořský útes, který protrhl obšívku trupu, a loď musela být 3 dny opravována.

Na Vánoce 1940 se na palubě Atlantisu stala první vážná nehoda. Během natírání komína se uvolnilo jedno z lan a námořník Bernhard Herrmann. I přes všechny snahy o 5 dní později zemřel.

Svůj provizorní úkryt loď opustila v lednu 1941 a vyplula směrem k Arabskému moři. Během útoku na nákladní loď Mansador však loď přišla o letadlo.

31. 1. 1941 Atlantis zajal parník Speybank. Ten byl po dosažení Francie přestavěn na minonosku, přejmenován na Doggerbank a později omylem potopen německou ponorkou U-43.

Krátce poté byl spatřen a ohlášen jako podezřelá loď. Pátrala po něm Force K, složená z HMS Formidable a křižníku HMS Hawkins, avšak neúspěšně. Poté se podařilo potopit další tanker. Proběhlo také setkání s lodí Admiral Scheer.

V Květnu se Atlantis vrátil do Jižního Atlantiku. Po doplnění paliva z tankeru Dresden potopil starý osobní parník ZamZam, který bez varování potopil, protože lodě tohoto typu by před válkou zrekvírovány a zařazeny jako transportní lodě. Tato loď však byla prodána Egyptu (Jeho posádku však tvořilo mnoho národností, mezi nimi i Češi) a na jeho palubě se nacházelo mnoho žen a dětí.

18. 5. se Atlantis setkal s HMS Nelson a letadlovou lodí, ale ty kolem něj bez povšimnutí propluly. Během dalších dnů potopil Atlantis 3 lodě a setkal se s Orionem, kterému poskytl palivo na cestu domů.

Dalších 6 měsíců loď úspěšně lovila v Jižním a Středním Atlantiku. Možné kořisti však díky konvojům ubývalo. Velení mělo navíc v plánu přeměnit Atlantis na ponorkový tendr. Během neúspěšného útoku na britskou loď navíc Atlantis přišel i o druhé letadlo? Britové navíc už před delší dobou pronikli do ponorkového kódu a věděli, kde se Atlantis pohybuje.

Atlantis se setkal s U-126 a snažil se doplnit jí palivo, když ho objevilo malé letadlo z křižníku HMS Devonshire. Ten byl vzdálen sotva 50 kilometrů a v 8 hodin ráno byl spatřen hlídkou z paluby Atlantisu. U-126 se okamžitě ponořila a na palubě zanechala svého kapitána, který byl na snídani s důstojníky Atlantisu. Rogge se pokusil křižník zmást vysíláním tísňového signálu, ale velitel Devonshiru se nenechal oklamat a navíc věděl o přítomnosti ponorky, jejíž velitel však očekával, že se křižník přiblíží na kratší vzdálenost, tak se ale nestalo a U-126 nakonec poslední naděje Atlantisu zklamala.

Rogge nechal v podstatě již bezbrannou loď zahalit kouřovou clonou a posádka opustila loď. Rogge zpočátku chtěl klesnout na dno se svou lodí, ale jeho přítel ho přesvědčil, aby se pokusil o záchranu. Oba opustili loď, která se krátce poté v 10:14 potopila. Trosečníky zachránila v rámci jejích možností U-126, protože Devonshire rychle opustil bojiště kvůli ponorkové hrozbě.

U-126 přeložila trosečníky na zásobovací loď Python, kterou však o týden později potopila sesterská loď Devonshiru, Dorsetshire. Trosečníky ve člunech nějakou dobu vlekly 2 ponorky a nakonec je zachránily prostornější ponorky italské, vyslané na pomoc. Ty poté trosečníky dovezly do Francie.

Trasa a pozice potopených lodí

 

 

Widder

TTD
Výtlak:	7 852 BRT (původně nákladní loď)
Rozměry (D x Š ):	152 x 18,2 m
Ponor:	8,3 m
Pohonná jednotka:	turbíny Blohm und Voss, výkon 6 200 HP, 1 hřídel
Max. Rychlost:	14,5 kts (jen těžko dosažitelná kvůli kvalitě strojů)
Dosah:	celkem 34 000 NM / 10 kts
Výzbroj:	6 děl r. 155mm
	1 AA dělo ráže 75mm
	2 37mm AA kanony
	4 20 mm AA kanonů
	4 torpédomety ráže 533mm (24 torpéd)
Vybavení:	2 letouny Heinkel He 114
Posádka v době války:	363 mužů
Označení:	HSK 3 ( Schiff 21)
Označení britské Admirality:	Raider D
Potopeno + zajato lodí:	9+1 (celkem 58 644 BRT)
Celkem dnů na moři:	178

 

Nákladní loď Neumark, spuštěná na vodu v roce 1929, byla na začátku války přeměněna se svou sesterskou lodí Kurmark na pomocný křižník. Loď měla, stejně jako Orion, velmi poruchové turbíny z parníku Hamburg. Po problémech se sehnáním vhodného velitele byl Widder nakonec svěřen pod velení záložnímu důstojníkovi Korvetnímu kapitánovi Helmuthu von Ruckteschellovi, bývalému veliteli ponorky během První Světové války. Jako velitel nebyl příliš populární, po válce byl jedním ze dvou námořních velitelů Kriegsmarine odsouzených za válečné zločiny.

Vyplutí na jeho první plavbu se muselo odložit kvůli technickým problémům a Widder vyplul až 6. 5. 1940. Krátce po vyplutí na něj zaútočila britská ponorka, ale obě torpéda minula a eskorta ji vzápětí zatlačila do hloubky. Krátce poté byla spatřena další, plující na hladině, která byla také odehnána. Po krátké zastávce v Bergenu, kde byla loď zamaskována jako Švédský parník Narvik, se před přídí Widderu vynořila ponorka HMS Clyde a střelou před příď se ho pokusila zastavit. Widder se nejprve pokusil uniknout, avšak poté, co Clyde zahájila palbu, Widder odpověděl zadním 155mm dělem. Ani jedna strana však svého oponenta nezasáhla a Clyde se brzy stáhla. Během počátku plavby se také ukázalo, že 2 staré Heinkely na palubě jsou díky problémovému motoru k ničemu.

Widder poté proplul 20.5. Dánským průlivem a zamířil do své operační oblasti na hranici Panamerické neutrální zóny na východ od USA. Zde hlídkoval celé dva týdny, než nalezl první cíl, tanker British Petrol. Palba byla zahájena ze vzdálenosti 6000 metrů bez varování, loď zasáhla až 3. salva, která zničila vysílač a můstek. Posádka se rychle vzdala a byla zajata, loď byla doražena torpédem. Krátce poté se Widderu podařilo zajmout norský tanker, který bal odeslán do Francie, kam dorazil jako první pomocným křižníkem zajatá loď vůbec (Orionu se podařilo zajmout loď o něco dříve, do Francie však dorazila později). 7. 7. Widder zastavil a prohledal španělský parník Motomar, žádný kontraband však nebyl nalezen. O 3 dny později následovala kontroverzní akce Widderu, při které opět bez varování napadl parník Davisian a podle svědectví jeho posádky pokračoval v palbě téměř 10 minut po vyvěšení bílé vlajky (Němci tvrdili, že signál nebyl zachycen). Po převzetí posádky byla loď potopena torpédem. 13. byla znovu spatřena loď, konkrétně parník King John. Loď odvysílala tísňový signál a Widder začal ostřelovat radiostanici a údajně i palubu pomocí lehkých zbraní.

Ruckteschell se stavěl proti nařízením mezinárodního práva, které nařizovalo veliteli podobné lodi postarat se o civilisty na palubě (údajně nechtěl zaplňovat podpalubí vězni), a na palubu vzal jen raněné a velitele lodi. Tato událost byla jedním z bodů obžaloby proti Ruckteschellovi. Nakonec se to 18. 7. obrátilo proti němu, protože trosečníci, kteří toho dne dosáhli Malých Antil, detailně popsali jeho loď i jeho aktuální kamufláž. Také se stali svědky obžaloby po válce.

Vědom si této skutečnosti, Ruckteschell nechal loď maskovat jako španělský parník El Neptuno. Několik dní po dokončení prací Widder napadl tanker Beaulieu, který opět nechal ostřelovat z lehkých zbraní a potopil bez varování. Trosečníci opět zůstali bez pomoci.

9. srpna pak stejným stylem potopil nizozemský parník a o den později celou posádku překvapil pohled na plachetní trojstěžník pod finskou vlajkou. Loď byla prohledána a i přestože Finsko sympatizovalo s Osou, náklad byl shledán kontrabandem a nádherná stará loď byla potopena náložemi. Jak později řekl velitel Atlantisu: ,,I kdyby byla britská a vezla kontraband, nedokázal bych ji potopit. Kdo sakra může dnes potopit takovou loď??

21. 8. Widder jako obvykle bez varování potopil parník Anglo-Saxon. Po válce byl obviněn z toho, že nechal střílet na záchranné čluny, v tomto bodě byl však shledán nevinným. Krátce poté potopil další tanker Cymberline. Na rozdíl od minulých lodí však tentokrát byla posádka zachráněna.

Mezitím se situace v jeho strojovně zhoršovala. Opotřebované stroje čím dál častěji vypovídaly služby, jednou dokonce u místa potopení Cymberline, která stihla útok ohlásit. Widder měl však štěstí a po několikadenních opravách opět vyplul. Jeho poslední obětí se stal parník Antonios Chandris, tentokrát zastaven dle kořistního práva, ale posádka opět nebyla zachráněna.

Kvůli problémům se stroji bylo rozhodnuto o návratu. Během cesty však loď z původních 8 zpomalila na 3 uzle a pak dokonce zastavila úplně. Během této nezáviděníhodné situace byla navíc spatřena loď mířící přímo směrem k Widderu!

Zatímco posádka čekala u zakrytých děl, parník proplul kolem. Naštěstí pro Widder šlo o Vichystickou loď, tedy neutrální. Nakonec se v již téměř beznadějné situaci podařilo stroje opravit tak, že byly schopny uvést loď do pohybu. V takto zuboženém stavu se Widder doploužil do Francie, Odkud se podle rozkazu musel dostat přes Kanál do Německa, kde byl přeměněn na dílenskou loď. Po válce sloužil jako nákladní loď, v roce 1955 najel u Bergenu na mělčinu a potopil se.

Kapitán Ruckteschell později nějakou dobu velel dalšímu pomocnému křižníku Michel, po válce byl odsouzen k 7 letům vězení za válečné zločiny. O rok později propuštěn kvůli zdravotním problémům, v roce 1948 zemřel na selhání srdce.

Trasa a pozice potopených lodí

 

Thor

TTD
Výtlak:	3 862BRT (původně nákladní loď)
Rozměry (D x Š ):	122 x 16,7 m
Ponor:	7,1 m
Pohonná jednotka:	turbína AEG, výkon 6 500 HP, 1 hřídel
Max. Rychlost:	17 kts
Dosah:	celkem 40 000 NM / 10 kts
Výzbroj:	6 děl r. 155mm
	1 AA dělo ráže 60mm
	2 37mm AA kanony
	4 20 mm AA kanonů
	4 torpédomety ráže 533mm (24 torpéd)
Vybavení:	1 letoun Arado Ar 196
Posádka v době války:	349 mužů
Označení:	HSK 4 ( Schiff 10)
Označení britské Admirality:	Raider E
Potopeno + zajato lodí:	18+4 (celkem 152 125 BRT), z toho 1 pomocný křižník
Celkem dnů na moři:	642

 

Thor byl jedním z nejmenších HSK vůbec (menší byl jen Komet) a původně byl zařazen jen jako lehký pomocný křižník. Jako takový však byl velmi úspěšný.

Na Atlantik vyplul jako většina nejstarších HSK na jaře roku 1940. Proplul kolem Norska a pokračoval Dánskou úžinou na jih k Azorám. Ještě před překročením rovníku Thor zajal 16. 6. nizozemskou loď, která byla odeslána do Francie, kde sloužila jako ponorkový tendr. Další oběť šla ke dnu o 2 týdny později. Přestože se pokoušela o únik, nepoužila rádio a přítomnost korzára zůstala utajena. Stejně ,,tiše? se Thoru podařilo potopit další 2 oběti, o jeho přítomnosti informoval až britský parník Wendover. Během 17 dnů Thor potopil 5 lodí, krátce po Wendoveru totiž potopil nizozemskou loď převážející drůbež. Na palubě měl celkem 194 zajatých námořníků.

28 července byl na horizontu spatřen kouř ze dvou komínů. Ukázalo se, že jde o parník Royal Mail HMS Alcantra, přestavěný na pomocný křižník a vyzbrojený 6x 152mm a několika 75mm děly. Thor převyšoval jak výzbrojí, velikostí a odolností, tak i rychlostí. Boj zahájil Thor salvou z 15 000 metrů, zasáhla až čtvrtá salva. Během bitvy byl Thor zasažen jen 2 střelami, které nenapáchaly vážnější škody. Z Alcantry však zbyl jen sotva se a hladině držící vrak a od potopení ho zachránily jen obavy velitele Thoru z možného nešťastného zásahu, který by zničil jedinou turbínu a zpečetil tak osud lodi. Alcantra nakonec odplula do Ria de Janeira.

Ve Středním Atlantiku Thor potopil obří, 17 000 tunovou velrybářskou loď Kosmos III, která měla být poslána do Francie, avšak kvůli nezaměnitelné siluetě a tím pádem i malé šanci proplout blokádou bylo rozhodnuto o jejím potopení.

V říjnu Thor potopil další loď a zamířil doplnit palivo. Krátce po jeho doplnění se setkal s 20 000 tunovým pomocným křižníkem HMS Carnavon castle, opět převyšujícím Thor snad ve všech atributech. Kapitán Thoru Kähler se mu pokusil vyhnout, ale křižník ho začal pronásledovat a vyzval ho k zastavení. Thoru nezbylo než se začít bránit nepříteli mnohem silnějšímu, než byl sám. Přesto však ze souboje vyšel lépe Thor, nejen proto že bez vlastního poškození několikrát nepřítele zasáhl, ale i díky tomu že po celou dobu v podstatě ovládal bojiště. Carnavon Castle se (hlavně díky opravdu zastaralým zbraním z roku 1900, které se přehřívaly a zasekávaly) velmi rychle stáhl z bojiště a odplul do Montevidea, kde mimochodem k opravě použil části z vraku lodi Graf Spee?

Thor se poté během plavby setkal s Admiralem Scheerem a zásobovací lodí Alsterufer, která mu poskytla munici, jíž po soubojích s britskými pomocnými křižníky nezbylo mnoho.

Až do března 1941 loď nenašla žádnou oběť. Tou se stala až nešťastná pasažérská loď Britannia. Ta ještě před potopením stačila ohlásit útok a pozici, na něž zareagovala britská válečná loď příslibem pomoci. Kähler se proto rozhodl ponechat záchranu posádky Britům. Ti však naneštěstí záchranné čluny nenašli a z celkem 550 lidí na palubě přežilo jen 195.

4. dubna byla na horizontu spatřena pasažérská loď. Thor, maskován za řeckou loď. Thor vypálil varovnou salvu před příď a čekal ne její odpověď. Tou bylo odhalení děl a zahájení palby, loď byl totiž pomocný křižník HMS Voltaire, již 3. podobná loď, kterou Thor potkal. Thor odpověděl a hned první salva zničila na Voltairu generátor, požární systém a rádio. Dělostřelci Thoru stříleli poměrně přesně a Voltaire byl již za 4 minuty v plamenech. Thor zasáhla jediná střela, která ale zničila anténu vysílače. Děla Voltairu brzy zmlkla a Thor poblíž lodi spustil čluny, aby mohl zachránit posádku. O několik hodin později klesl rozstřílený vrak ke dnu.

Poslední obětí na cestě domů se stal parník Sir Ernest Cassel. 18. 4. Thor zakotvil na rejdě v Cherbourgu, odkud skrz Doverský kanál doplul do Hamburgu.

Po opravách trupu, výměně již téměř se rozpadajících zbraní a instalaci radaru vyplul Thor pod novým velitelem na druhou plavbu. První loď potopil již den po vyplutí, šlo o švédský parník Bothnia, do kterého Thor v mlze narazil přídí a téměř ho rozpůlil. Lehce poškozený Thor se však musel vrátit do Kielu.

V plánu bylo proplout Lamanšským průlivem na Atlantik a pokračovat na jih do Indického oceánu. Kanálem proplul úspěšně a 17. prosince 1941 zakotvil v La Rochelle, odkud se celkem 3krát pokusil proniknout do Jižního Atlantiku, kam se dostal až 25 února. O měsíc později Thor potopil torpédem malý řecký parník Pagasitikos. Po nezbytném doplnění paliva se měl setkat s pomocným křižníkem Michel, ještě před setkáním potopil britské parníky Wellpark a Willesden, na který zaútočil nejprve palubním letounem, který svrhl 2 malé bomby (obě vedle) a pomocí vlečeného háku strhl anténu vysílačky. Loď byla poté rozstřílena 128 náboji z děl křižníku. Michel se zpozdil a Thor mohl ještě nějakou dobu operovat samostatně, přičemž potopil další 2 lodě.

22. dubna opustil Jižní Atlantik a přesunul se do Indického oceánu. Když míjel Mys Dobré Naděje, setkal se s britským pomocným křižníkem, avšak na rozdíl od předchozích setkání s nimi Thor tentokrát nebojoval. Již ve své původně určené operační oblasti zajal pasažérskou loď Nankin, která však před tím stihla odvysílat nouzový signál, protože letounu z paluby Thoru se nepodařilo strhnout antény ? odehnala ho střelba z protiletadlových a dokonce i ručních zbraní, leckdy obsluhovaných pasažéry.

O měsíc později, 14. 6. potopil nizozemský tanker Olivia a hned o 5 dní později zajal další, Herborg. Ten byl obsazen německou posádkou a odeslán do Japonska, kam doplul v červnu 1942. Stejný osud potkal i tanker Madrono, který byl později potopen u japonských břehů americkou ponorkou.

Pozici Thoru ohlásil až 20 června 1942 parník Indus, který se také stal jeho poslední obětí. Poté se křižník se silně se tenčícími zásobami paliva vydal do Jokohamy, kam dorazil až v říjnu 1942 kvůli oklice okolo západního pobřeží Austrálie.

30. 11., těsně před plánovaným vyplutím doplňovala loď munici, zatímco kotvila na rejdě vedle tankeru Uckermark, bývalé zásobovací lodi Grafa Spee, tehdy ještě pod jménem Altmark. Ten právě podstupoval čištění nádrží, během něhož se pravděpodobně vznítily benzinové páry a Uckermark vyletěl do povětří, přičemž hořící palivo a trosky zapálily malou japonskou nákladní loď, pár pomocných lodí a také samotný Thor. Požár se stal nezvladatelným, a přestože se Thor udržel na hladině, nebylo ho prakticky možné opravit. Vrak byl brzy po katastrofě sešrotován. Posádka se do Německa vrátila na obchodních lodích, velká část na pomocné lodi Doggerbank, kterou však cestou omylem potopila U-34. Ztroskotání přežil jediný muž!

Trasa a pozice potopených lodí

Trasa a pozice potopených lodí při 2. plavbě

 

 

Pinquin

TTD
Výtlak:	7 766 BRT (původně nákladní loď)
Rozměry (D x Š ):	155 x 18,7 m
Ponor:	7,1 m
Pohonná jednotka:	2 diesely MAN, výkon 7 600 HP, 1 hřídel
Max. Rychlost:	17 kts
Dosah:	celkem 30 000 NM / 12 kts
Výzbroj:	6 děl r. 150mm
	1 AA dělo ráže 75mm
	2 37mm AA kanony
	4 20 mm AA kanony
	2 torpédomety ráže 533mm (16 torpéd)
	300 min
Vybavení:	2 letouny Heinkel He 114, později 1 letoun Arado Ar 196
Posádka v době války:	420 mužů
Označení:	HSK 5 ( Schiff 33)
Označení britské Admirality:	Raider F
Potopeno + zajato lodí:	16+16 (celkem 152 710 BRT),
Celkem dnů na moři:	357

 

Sesterská loď Atlantisu, sloužící původně pod jménem Kandelfels. Po zařazení do Kriegsmarine s ní bylo počítáno nejen jako s pomocným křižníkem, ale i ponorkovým tendrem. Na palubě měl pro tento účel kromě svých 16 navíc 25 ponorkových torpéd a 80 min.

Na svou první a poslední plavbu Pinguin vyplul později než ostatní z první várky HSK, až 10. 6. Proplul Dánskou úžinou, doplnil palivo ponorce U-A a pokračoval na jih, kde měl podle rozkazů napadat velrybářské flotily. Proto ho také jeho velitel Ernst-Felix Krüder pojmenoval Pinguin.

Plavba na jih probíhala bez problémů, jen jednou Pinguin ohrozila ponorka. Jinak se skrýval v mlze s úspěšně se vyhnul i britské Severní hlídce, kterou na místě setkání zastupoval britský pomocný křižník.

7. července Pinguin proplul přes frekventované atlantické trasy, zde však kořist nenalezl, jan znovu doplnil palivo poškozené U-A. Na svůj první úspěch musel počkat až na konec července u ostrova Ascension, kde potopil parník Domingo de Larrinaga. Do trupu lodi byly rozmístěny nálože, a když se německý oddíl na motorovém člunu pokoušel loď opustit, člunu selhal motor. Naštěstí pro Němce nálože v trupu lodi taktéž selhaly? Loď musela být doražena torpédem.

O měsíc později, 26. 8., letoun Pinguinu objevil norský tanker. Nejprve se ho pomocí falešné zprávy pokusil navést k Pinguinu, lodě se však minuly. Podruhé už letadlo se znaky RAF na křídlech na loď zaútočilo, zničilo antény vysílače a přinutilo loď zastavit. Loď byla zajata a nějakou dobu se držela Pinguinu, poté byla potopena. Ještě předtím Pinguin potopil další tanker, tentokrát britský British Commander a hned poté novou 5 000 tunovou loď Morviken. 31. srpna Pinguin přišel o jedno letadlo poté, co se po přistání zřítilo a potopilo. Druhé letadlo bylo navíc rozmontováno, takže Pinguin dočasně neměl zajištěný průzkum.

I přes to 12. září potopil další loď, konkrétně parník Benavon. Toto střetnutí Pinguin málem nepřežil, Benavon se totiž bránil svým 102mm dělem, které Pinguin zasáhlo přímo do skladiště min, naštěstí ale nevybuchla. Další obětí se o 4 dny později stala dříve německá, nyní norská loď Nordvard. Ta byla zajata a poslána do Německa, kde sloužila jako depotní loď pro ponorky. Potopila se v roce 1944 po náletu na norský přístav Horten. Koncem září technici konečně připravili k akcím druhé letadlo.

V říjnu Pinguin zajal další tanker, který byl po přečerpání části paliva přestavěn na pomocnou minonosku se 120 minami na palubě. Obě lodi poté zaminovaly vybrané australské přístavy. Na minách se potopily 3 lodě, včetně parníku Pioneer první americké obchodní lodi ztracené za války činností nepřítele, a další byla těžce poškozena. Bohužel pro Pinguin však část min na palubě zůstala. Storstad po této akci sloužil jako průzkumná loď.

V listopadu se Pinguinu poštěstilo potopit další loď, která se navíc vzdala bez odporu. O 3 dny později řadu jeho obětí rozšířil parník Maimoa a hnad poté Storstadem ohlášený parník Port Brisbane. Krátce poté byla potopena i jeho sesterská loď, Port Wellington.

Během plavby na jih proti velrybářským flotilám se Pinguin setkal s Atlantisem, přičemž oba doplnili palivo ze Storstadu.

17. prosince Pinguin proplul mezi prvními ledovci a podařilo se mu také zachytit komunikaci mezi dvěma velrybářskými plavidly. Z té zjistil, že nedaleko svící velrybářská loď Ole Wegger se chystá doplnit palivo z tendru Solglint. Podařilo se mu zastihnout obě lodi nepřipravené a ty se mu bez odporu vzdaly. Stejný osud stihl i další podobnou loď Pelagos. Spolu s nimi získal mimo velrybího tuku v hodnotě 4 milionů amerických dolarů i 11 malých velrybářských člunů, které byly později v Německu přeměněny na protiponorková plavidla. Dorazilo jich však jen 8, 2 potopili Britové a jeden zůstal s Pinguinem. Ten mu také dodal letoun Arado AR-196, který na místo dopravila zásobovací loď. 22. 3. Pinguin zakotvil v malé zátoce, kde provedl nezbytnou údržbu a naposledy změnil vzhled, konkrétně za norský parník Tamerlane.

Poté proběhla krátce za sebou setkání s HSK Komet a Kormoran. Jeho další oblastí působení se měly stát Seychely, zde však nenalez nic než jen prázdnou mořskou hladinu. Až 24. dubna se na Pinguin znovu usmálo štěstí, když potopil parník Empire Light, po okraj naložený potřebnou železnou rudou. Další a pravděpodobně jemu samotnému osudnou obětí se stal parník Clan Buchanan, který ještě před potopením, ačkoli radista Pinguinu kapitána přesvědčoval o opaku, stihl odvysílat tísňové volání. Pinguin se zatím pohyboval u přístupů k Perskému zálivu. V té době se sem už stahovalo několik britských lodí?

7. 5. 1941 Pinguin potopil svou poslední oběť, malý tanker British Emperor. Ten stačil ohlásit útok a pozici ještě před tím, než ho Pinguin rozstřílel a pokusil se ho dorazit torpédem, které ale jako v případě ponorky USS Tang opsalo kruh, ale naštěstí těsně minulo. 2. bylo také vadné a minulo, tanker potopilo až třetí.

Zatímco British Emperor bojoval o život, 500 mil na jih se pohyboval těžký křižník HMS Cornwall. Po zachycení tísňového signálu správně odhadl, že Pinguin zamíří jeho směrem, tedy na jih. Tak se skutečně stalo a 8. 5. se obě lodě setkaly?

Pinguinu zpočátku jeho sázka na kamufláž vycházela na výbornou. Letadlo se dokonce muselo jednou vrátit a nedokázalo skutečnou identitu lodi odhalit. Britský velitel se rozhodl ověřit podezřelou loď sám. Situace Pinguinu se tak stala v podstatě beznadějnou a když se křižník přiblížil na sotva 8 kilometrů, Pinguin zahájil palbu a na křižník odpálil 2 torpéda, ta však minula. Pinguin také docílil několika zásahů, které však křižník vážněji neohrozily. On sám byl pak naplno zasažen 3. salvou, která vyřadila většinu děl a zbavila Pinguin možnosti se bránit. Velitel Ernst-Felix Krüder nařídil osvobodit vězně a zničit loď, nebyl však čas rozkaz splnit. Krátce poté na loď totiž dopadla 4. a poslední salva, z nichž jedna střela zasáhla skladiště se zbývajícími minami. Ty explodovaly a Pinguin vyletěl do povětří. Z posádky a vězňů Cornwall dokázal zachránit ani ne polovinu. Kapitán Krüder mezi nimi nebyl, pravděpodobně zahynul po zásahu můstku těsně před výbuchem.

Pinguin byl prvním potopeným pomocným křižníkem.

Trasa a pozice potopených lodí

 

 

Stier

TTD
Výtlak:	4 778 BRT (původně nákladní loď)
Rozměry (D x Š ):	133 x 17,3 m
Ponor:	7,2 m
Pohonná jednotka:	1 diesel MAN, výkon 3 750 HP, 1 hřídel
Max. Rychlost:	14 kts
Dosah:	celkem 5 000 NM / 12 kts
Výzbroj:	6 děl r. 150mm
	2 37mm AA kanony
	4 20 mm AA kanony
	2 torpédomety ráže 533mm pod čarou ponoru (8 torpéd)
Vybavení:	2 letouny Arado Ar-231
Posádka v době války:	325 mužů
Označení:	HSK 6 ( Schiff 23)
Označení britské Admirality:	Raider I
Potopeno + zajato lodí:	4+0 (celkem 30 728 BRT),
Celkem dnů na moři:	140

 

Na začátku války se tehdy ještě nová loď pod jménem Cairo používala jako eskortní nebo minonosné plavidlo. Jako HSK se do služby dostal v listopadu 1941. Jeho nově jmenovaný kapitán, Horst Gerlach, ho po vyplutí pojmenoval Stier po astrologickém znamení své ženy.

Na Atlantik se Stier měl dostat v květnu 1942 skrz La Manche. Tudy ho doprovázely minolovky a torpédovky z Francie. Ty ho také, za cenu ztráty dvou z nich, uchránily před častými útoky britských torpédových člunů. Po doplutí do Cherbourgu už křižník Britové nenapadli a ten tak mohl začátkem června potopit svou první oběť, parník Gemstone. Dokonce i jeho posádka se po převzetí na palubu podivila nízkému výcviku dělostřelců Stieru, kteří loď ani jednou nezasáhli. Ani radista nesplnil svůj úkol, konkrétně rušení signálu QQQ obchodní lodi, kterou se přece jen podařilo zachytit.

Další potopenou lodí se stal panamský tanker Stanvac Calcutta, kterému se signál vyslat nepodařilo, zato se ale až do poslední chvíle bránil jedinou zbraní na zádi. Nakonec však byla posádka nucena rozstřílenou a hořící loď opustit.

Stier při boji přišel načas o jedno dělo a navíc se ukázalo, že oba (ze 6 vyrobených) miniaturní průzkumné letouny Ar-231, původně určené pro ponorky typu XI, jsou na Atlantiku k ničemu. Po doplnění paliva pokračoval Stier na jih ke Svaté Heleně, kde se setkal s jiným pomocným křižníkem Michel. Při plánovaném společném lovu však neuspěli, až po rozdělení v srpnu 1942 Stier potopil další loď, konkrétně parník Dalhouse. Ten se sice o odpor pokusil, ale krátce nato zastavil, byl opuštěn posádkou a potopen torpédem. Stier poté bez úspěchu proplul dlouhou trasu okolo jižního Atlantiku, během níž vyměnil 2 nepoužitelná Arada za stejně nekvalitní japonský hydroplán.

Koncem září se setkal se svou poslední obětí, lodí třídy liberty Stephen Hopkins. Ta se věak postarala i o jeho zánik. Obě lodi se setkaly v bouři a Stier téměř okamžitě zaájil palbu. Přestože Stephen Hopkins neměl šanci, pokusil se se svou jedinou zbraní o odpor. Jeho několik zásahu zničilo elektrické rozvody, zapálilo loď na několika místech a vyřadilo kormidlo Stieru. Neovladatelná loď spolu s připlouvající zásobovací lodí Tannenfels poté vrak Stephena Hopkinse dělostřelbou poslala ke dnu.

Stier byl však tak vážně poškozen, že se nemohl dále účastnit válečných akcí. Byl neovladatelný a ani požáry na palubě nebylo možno zvládnout. Posádka tedy přešla na Tannenfels a krátce poté Stier vyletěl po zapálení skladiště torpéd do povětří.

Posádka se na Tannenfelsu bezpečně vrátila do Bordeaux. Kapitán Horst Gerlach netušil, s jakým plavidlem měl tu čest, a ohlásil to jako bitvu s pomocnou válečnou lodí.

Trasa a pozice potopených lodí

Hořící a potápějící se Stier

 

 

Komet

TTD
Výtlak:	3 287 BRT (původně nákladní loď)
Rozměry (D x Š ):	115 x 15,3 m
Ponor:	6,5 m
Pohonná jednotka:	2 šestiválcové motory MAN, Výkon 3 900 HP, 1 hřídel
Max. Rychlost:	16 kts
Dosah:	celkem 51 000 NM / 9 kts
Výzbroj:	6 děl r. 150mm
	1 AA dělo ráže 60mm
	2 37mm AA kanony
	4 20 mm AA kanonů
	6 torpédometů ráže 533mm (24 torpéd)
	30 min pro torpédový člun
Vybavení:	2 letouny Arado Ar 196
	Malý torpédový člun LS-2 ,,Meteorit" (TTD níže)
Posádka v době války:	271 mužů
Označení:	HSK 7 ( Schiff 45)
Označení britské Admirality:	Raider B
Potopeno + zajato lodí:	7+1 (celkem 41 568 BRT ) započítána jen polovina z lodí, potopených spolu s HSK Orion)
Celkem dnů na moři:	516 + 6

 

Malý torpédový člun LS

TTD
Výtlak:	12 t
Rozměry (D x Š )	12,5 x 3,5 m
Ponor	1 m
Pohonná jednotka:	2 Dieselmotory Junkers 205M Jumo, Výkon 2 000 HP, 2 hřídele
Max. Rychlost:	40 kts
Dosah:	celkem 300 NM / 30 kts
Výzbroj:	1 - 2 20mm kanony
	1 kulomet malé ráže
	2 torpédomety ráže 457mm, namířené dozadu
	až 4 miny
Posádka:	7 mužů

Tyto čluny byly stavěny speciálně pro službu na pomocném křižníku. Díky jejich velikosti s nimi bylo možno snadno manipulovat na palubě (nebyly o moc větší než palubní letoun), ale ze stejného důvodu je nebylo možno použít za neklidného moře. Výzbroj tvořilo několik lehkých zbraní, 2 torpédomety malé ráže, namířené netypicky dozadu, a až 4 miny. Dokončeno jich bylo 12, ale na paluby pomocných křižníků se dostaly jen 3 ? na Komet, Kormoran a Michel. Zbytek sloužil na Černém moři jako průzkumné nebo protiponorkové čluny.

LS-4 ,,Esau", spouštěný z paluby Michelu

 

Nejmenší z pomocných křižníků Komet byl spuštěn na vodu jako malá nákladní loď pro Nord-Deutscher Lloyd line pod jménem Ems. Po její přestavbě na HSK v roce 1939/40 neměla na rozdíl od ostatních lodí ji podobných vyplout na Atlantik, ale přes Severní Ledový oceán plout do Pacifiku. S tím mu měla pomoci zásobovací loď Esso, avšak ta u Norska najela na břeh a nemohla se plavby účastnit.

Na sever Komet vyplul v červnu 1940. Po doplutí do Severního Ledového oceánu se měl dle dohody setkat se sovětskými ledoborci, ale až do konce srpna nebyl žádný z nich k dispozici, až 23. se připojil nejvýkonnější ledoborec své doby Lenin. Po 4 dnech ho vystřídala vlajková loď Severníhl loďstva, obří 11 000 tunový ledoborec Stalin. I ten prvního září 1940 Komet opustil, tentokrát kvůli obavám sovětské vlády z porušení neutrality a z možného objevení Američany nebo Brity. I přes tuto skutečnost se Komet dostal 5. září do Beringovy úžiny, kde končila oblast výskytu ledových polí, a z ní dále o Pacifiku. Komet také zakotvil na nějako dobu na Karolínách, bývalé německé kolonii v rukách Japonců. Zde také konečně změnil svůj vzhled z v těchto končinách dosti podezřele vypadající ruské lodi na japonskou nákladní loď Manyo Maru. Poté vyplul k Austrálii a přilehlých oblastí, kde měl útočit na tamní dopravu.

První oběť, malý pobřežní parníček o pouhých 540 BRT, potopil až 5 měsíců po vyplutí, 25. 11. 1940. Ten se po otevření ventilů ve dnu lodi potopil i s více jak 1000 ovcí na palubě. Po jejím potopení se Komet setkal s Orionem, přičemž při společných operacích potopily 2 lodě, včetně cenné pasažérské lodi Rangitane, kterou však kvůli hrozbě blížících se lodi museli potopit. Po rozdělení v prosinci 1940 potopil Komet motorovou loď Vinni. Několik dní po rozdělení se s Orionem opět setkal, tentokrát měly společně zaútočit na přístav na ostrově Nauru, kde podle zpráv Orionu kotvily 3 nechráněné parníky. Všechny (Triadic, Komata, Triastic) šly rychle ke dnu. Koncem prosince pak průmyslová zařízení na Nauru ostřeloval a připravil tak Brity o cenných 13 000 tun ropy.

V prvním čtvrtletí roku 1941 se Komet pohyboval daleko na jihu za účelem ničení velrybářských lodí, cíl však nenašel. Ani v následujících měsících se mu ale příliš nedařilo, kontakt s nepřítelem navázal až v srpnu. Tehdy potopil u Galapág parník Australind, vůbec první větší loď, kterou Komet potopil sám. O několik dní později byl zajat nizozemský parník Kota Nopan a potopena jeho vůbec poslední oběť Devon. Kota Nopan bezpečně dosáhl Francie o měsíc později.

24. září obeplul Komet mys Horn a zamířil domů. Cestou se setkal s Atlantisem a později u Azor s ponorkami, které ho doprovodily do Biskajského zálivu, odkud ho do Cherbourgu a později do Německa doprovodily minolovky.

Loď prošla opravou po lehkém poškozen britským bombardérem, přezbrojením a odebráním člunu a letadel. Loď na druhou plavbu vyplula v říjnu 1942, k její smůle však o jejím vyplutí Britové díky dešifrování německých depeší věděli. V La Manchi, kudy měl Komet plout, na něj tak čekala flotila lehkých torpédových lodí a bombardérů Pobřežního letectva. Komet však měl silnou eskortu, složenou z torpédovek a minolovek, které cestou do Boulogne odrazily první britský útok.

Po vyplutí z Boulogne se však strhlo hotové peklo. Komet o většinu svých eskortních lodí přišel v minovém poli a většinu zbylých potopily britské útoky. Sám Komet odolával dlouho, než se však dostal k pobřeží, zasáhla ho 2 torpéda z motorového člunu MTB 236. Ta loď roztrhala na kusy a během chvíle potopila.

Z 251 mužů na palubě nepřežil jediný.

Trasa a pozice potopených lodí

 

 

Kormoran

TTD
Výtlak:	8 736 BRT (původně nákladní loď)
Rozměry (D x Š ):	164 x 20,2 m
Ponor:	8,5 m
Pohonná jednotka:	4 devítiválcové motory Krupp-Germania, Výkon 16 000 HP, 2 hřídele
Max. Rychlost:	Rychlost: 18 kts
Dosah:	celkem 84 500 NM / 10 kts
Výzbroj:	6 děl r. 150mm
	1 AA dělo ráže 75mm, později odstraněno
	4 37mm AA kanony
	5 20 mm AA kanonů
	6 torpédometů ráže 533mm, 2 z nich pod čarou ponoru v úhlech +- 135° (15 torpéd)
	360 min
Vybavení:	2 letouny Arado Ar 196
	Malý torpédový člun LS-3 ,beze jména (TTD u popisku HSK Komet)
Posádka v době války:	400 mužů
Označení:	HSK 8 ( Schiff 41)
Označení britské Admirality:	Raider G
Potopeno + zajato lodí:	11+1 celkem 68 274 BRT / t u HMS Sydney), z toho 1 válečná loď
Celkem dnů na moři:	350

 

Kormoran byl se svými více jak 8 000 BRT největším z německých pomocných křižníků, více jak dvakrát převyšoval lodě jako Thor, Stier nebo Komet. Od civilní služby vstoupil počátkem roku 1939 jako obchodní loď Steiemark. NA pomocný křižník byla loď přestavěna později než většina ostatních, až koncem roku 1940. Přesto je však řazena do první série HSK.

Loď vyplula 3. 12. 1940 směrem k východnímu Indickému oceánu a ke břehům Austrálie, kde měla déle než rok napadat obchodní trasy. Jeho velitel, Theodor Detmers, se rozhodl použít k průlomu delší cestu skrz Dánkou úžinu. Sem ho doprovodilo několik torpédovek, které se pak kvůli počasí musely stáhnout. Počasí mu nepřálo ani poté, z bouří na severu se dostal až 19. prosince. Dalších 10 dní potkával jen neutrální Američany, až 29. šla ke dnu první jím potopená loď, britský parník A. G. Lemos, aniž by na Kormoran nějak upozornila rádiem.

Poté co v lednu 1942 dosáhl úrovně Gibraltaru, potopil tanker British Union. Krátce poté se setkal s tankerem Nordmark, kterému předal část svých zásob, určenou pro ponorky, a vydal se na Indický oceán.

Cestou u mysu Dobré Naděje potopil chladírenskou loď Afric star, kterou chtěl Detmers zajmout, avšak kvůli jejímu poškození musela být potopena. Na jejím můstku skupina z Kormoranu nalezla i klíče k šifrám britského obchodního námořnictva. Ani ne 3 hodiny po jejím potopení Kormoran spatřil další plavidlo, konkrétně parník Eurylochus. Ten po zachycení výzvy k zastavení začal vysílat varovné signály a pokusil se o útěk, děla Kormoranu ho však brzy přiměla k zastavení. 2 tísňové signály v tak krátkém čase přiměly Brity vyslat křižníky HMS Norfolk a Devonshire pátrat po korzárovi, avšak ani jeden neuspěl.

Kormoran se poté vrátil k pobřeží Sierra Leone. 7. února se Kormoran setkal s tankerem Nordmark a zajatou chladírenskou lodí Duquesa, od nichž doplnil palivo a zásoby potravin. Krátce po rozdělení se u 2 motorů Kormoranu začaly objevovat potíže, 2 byly totiž vyrobeny z méně kvalitní oceli a často vysazovaly. Součástky pro nezbytnou opravu motorů Kormoranu dodal Pinguin, s nímž se setkal 25. února. Začátkem března Kormoran doplnil torpéda a palivo ponorce U-124 a setkal se i s Admiralem Scheerem.

Kormoran po setkání zamířil na jih. Zde, na trase mezi Freetownem a Jižní Amerikou, potopil malý tanker Agnita. Loď, původně se pokoušející o únik, byla dělostřelci Kormoranu přinucena k zastavení a potopena torpédem. 3 dny poté se podařilo zajmout velký kanadský tanker Canadolite. Ten se v dubnu dostal do Francie a sloužil pod jménem Sudetenland až do roku 1944, kdy ho potopil bombardér RAF.

V dubnu se Kormoran setkal s tankerem Rudolf Albrecht a krátce poté potopil nákladní loď Craftsman. Ta měla na palubě mimo jiné i protitorpédovou síť s plováky, podobnými minám. Síť byla před potopením odříznuta a nějakou dobu volně driftovala po Atlantiku, přičemž byla několikrát zaměněna za utržené miny.

Již o 3 dny později klesl ke dnu řecký parník N. D. Lykairdopoulos. 20. se pak Kormoran setkal s Nordmarkem a doplnil palivo Po setkání konečně vyplul na jih do Indického oceánu a k Austrálii.

v červnu 1942, maskován jako japonská nákladní loď, potopil v Bengálském zálivu Jugoslávskou loď Velebit a krátce poté u Andaman i australskou loď Mareeba. Nějaký čas se Kormoran pohyboval i na Singapurských lodních trasách, ale bez úspěchu. V říjnu se naposledy setkal se zásobovací lodí Kulmerland.

19. listopadu, u pobřeží Austrálie, spatřily hlídky Kormoranu blíže neidentifikovanou loď. Po krátké chvíli se dala skrz dalekohledy rozpoznat typická silueta velké válečné lodi. Naneštěstí pro Kormoran byla perfektní viditelnost, ale do západu slunce zbývaly jen 4 hodiny.

Onou lodí na obzoru byl australský lehký křižník HMAS Sydney. Měl podobnou výzbroj jako Kormoran, konkrétně 8 152mm děl, ale na rozdíl od něj měl na palubě moderní systémy řízení palby, s jejichž pomocí mohl Kormoran rozstřílet z velké vzdálenosti, na kterou by Kormoran byl stěží schopen odpovědět palbou.

Následující chvíle jsou stále zahaleny rouškou tajemství. Kormoran se snažil Sydney zmást, vysílal falešné identifikační signály a dokonce i signál QQQ. Jasné je, že Sydney se ke Kormoranu přiblížil na vzdálenost sotva 1 kilometru, tedy na účinný dostřel jak děl, tak lehkých zbrání a torpéd. Sydney totiž byl přímo v zaměřovači torpédometu skrytého pod hladinou a namířeného v úhlu 135°, tedy přímo na Sydney. Krátce poté vyvěsil Kormoran německou vlajku a zahájil na Sydney palbu.

První německá salva vyřadila systémy řízení palby. Krátce poté zasáhlo Sydney torpédo, které vyřadilo první 2 věže z činnosti. K palbě se navíc přidaly i lehké protitankové zbraně, které ostřelovaly palubu a můstek, takže se posádka Sydney nemohla dostat k lehkým zbraním a torpédometům, které z neznámého důvodu nebyly v době útoku obsazeny. V palbě pokračující Němci loď brzy rozstříleli na kusy, ta se však ještě před potopením pokusila Kormoran taranovat. Kvůli nízké rychlosti se jí to ale nepodařilo a hořící Sydney, bezvládně se pohupující na vlnách, už nebyl ani schopen odpovídat palbou. V 18:25 Kormoran zastavil palbu a o dvě hodiny později jeho posádky viděla obří výpuch a následné potopení Sydney.

Kormoran byl zatím jen třikrát zasažen, jedna střela prošla komínem, další dvě zasáhly strojovnu, zničily systémy kontroly požárů, převodovku jedné sady motorů a pomocnou kotelnu s generátorem. Požár se rychle rozšířil a brzy nebylo možné se dostat k motorům, které navíc za chvíli zastavily. Situace Kormoranu byla o to horší, že nezvladatelný požár postupoval směrem ke skladišti min. Detmers tedy nařídil loď opustit a ta o půlnoci vyletěla do povětří.

Z posádky Kormoranu se na několika člunech zachránilo 292 námořníků včetně velitele. Ze Sydney však kvůli palbě lehkých zbraní, která mimo jiné zničila i všechny čluny, nepřežil nikdo. Nikdy se nenašlo ani tělo žádného z námořníků. Samotný Sydney nebyl postrádán až do doby, kdy transportní loď Aquitania vytáhla několik trosečníků, kteří vypověděli o boji jejich lodi s křižníkem.

Je však záhadou, proč se Sydney po zkušenostech s potopením Pinguinu, kdy byl při podobné chybě poškozen HMS Cornwall, přiblížil na tak krátkou vzdálenost k neznámé obchodní lodi a s neobsazenou částí zbrání. Dokonce se objevila i teorie, že Kormoran před bitvou spustil vlajku a předstíral kapitulaci. Sydney se chtěl přiblížit a loď zajmout. Další možností je zkrátka ,,školácká? chyba velitele Sydney, který byl ve službě na Sydney sotva 5 měsíců.

Zbytky vraku Kormoranu byly nalezeny 12. 3. 2008 v hloubce 2500 metrů. Odpočívá jen 12 mil od HMAS Sydney.

Trasa a pozice potopených lodí

HMAS Sydney

 

Michel

TTD
Výtlak:	4 740 BRT (původně nákladní loď)
Rozměry (D x Š ):	132 x 16,8 m
Ponor:	7,4 m
Pohonná jednotka:	2 osmiválcové motory MAN, Výkon 6 650 HP, 1 hřídel
Max. Rychlost:	Rychlost: 16 kts
Dosah:	celkem 34 000 NM / 10 kts
Výzbroj:	6 děl r. 150mm
	1 dělo ráže 105mm
	4 37mm AA kanony
	4 20 mm AA kanonů
	6 torpédometů ráže 533mm, 2 z nich pod čarou ponoru (24 torpéd)
Vybavení:	2 letouny Arado Ar 196
	Malý torpédový člun LS-4 ,,Esau" (TTD u popisku HSK Komet)
Posádka v době války:	400 mužů
Označení:	HSK 9 ( Schiff 28)
Označení britské Admirality:	Raider H
Potopeno + zajato lodí:	17+0 celkem 127 018 BRT
Celkem dnů na moři:	522

 

Posledním a jedním z nejúspěšnějších pomocných křižníků, kterým se podařilo dostat se na širý oceán, byla dříve polská loď Bielsko, v roce 1942 přestavěná na pomocný křižník a pojmenována Michel. Velitelem se stal Kpt. z. S. Helmuth von Ruckteschell, bývalý velitel pomocného křižníku Widder, v té době sloužícího jako dílenská loď. Z něj také Michel převzal velkou část výzbroje, mimo jiné děla a prakticky veškerou lehkou výzbroj.

Samotné vyplutí v březnu 1942 provázely od začátku problémy. Michel nejprve najel na mělčinu u Ostende, ale brzy se ho podařilo dostat zpět na moře. V dalším plánu cesty na Atlantik byl v tu dobu (měsíc po operaci Cerberus) velice nebezpečný průjezd kanálem La Manche. Zde byl Michel, doprovázený 9 minolovkami a 5 torpédovkami, několikrát neúspěšně napaden torpédovými čluny. Po odražení útoků doplnil palivo v Saint Malo a později v La Pallice.

Operační oblastí Michelu měla být oblast na jih od rovníku a později i Indický oceán. Rovníku dosáhl 5. dubna a ve stejný den doplnil pohonné hmoty od tankeru Charlotte Schliemann. První nepřátelskou loď Michel zastihl o 2 týdny později. Byl jí norský tanker Patella, který ještě před zastavením a potopením stihl odvysílat hlášení o útoku.

Velitel Ruckteschell byl jediným, který často k útokům používal i torpédový člun, Komet a Kormoran ho v podstatě nevyužili. První příležitost k jeho použití se naskytla už 22. 4., kdy Michel narazil na americký tanker Connecticut. Posádka Michelu během spouštění člunu vypočítala kurz tankeru a ,,Esau? poté zaútočil a zasáhl 1 torpédem. Tanker, po okraj naložený 100 oktanovým benzinem, který se vznítil a posléze explodoval. Z 54 členů posádky přežilo jen 12. Při dalším útoku pár dní později s jeho pomocí napadl již jednou zastavený a unikající pasažérský parník Meneaus. LS-4 ale minul a Menelaus se stal jedinou lodí, která kdy unikla pomocnému křižníku po zahájení útoku.

V květnu Michel znovu doplnil palivo a poté se velkou rychlostí přesunul na jih, na trasu mezi Kapským Městem a Montevideem, kde i přes frekventovanost zdejší dopravy strávil 2 týdny, než konečně potopil prázdný parník Kattegat, který napadl bez varování uprostřed noci, naštěstí však během útoku nikdo nepřišel o život. Další 2 týdny, do června 1942, se Michel pohyboval v Jižním Atlantiku, až 2. 6. se podařilo dešifrovat signál od americké lodi Liberty, která se kvůli poruše motoru nemohla hnout z místa. Přestože cesta k ní trvala 3 dny, podařilo se ji zastihnout s nově opravenými motory a pomocí torpédového člunu napadnout. 2 torpéda z něj ale loď nepotopila (Liberty ship? ligoví kapitáni dobře znají?.) a opuštěný vrak později potopil křižník HMS Alcantra. Další obětí se po několika málo dnech stal parník Lylepark, bez jakéhokoli varování napadne a velmi rychle potopen. Michel zachránil jen 22 trosečníků, na které podle svědectví střílel i při opouštění lodi.

21. června se Michel setkal se skupinkou lodí Doggerbank a Charlotte Schliemann. Na Doggerbank přeložil část svých zajatců, doplnil palivo a pokračoval na severovýchod. Zde, u Portugalské Angoly, potopil velký dopravní parník Gloucester Castle. Loď mimo několika pasažérů (většinou žen a dětí) přepravovala i 120mm děla a příslušnou munici, ačkoli tím porušovala mezinárodní právo.

Ráno dalšího dne se Michel střetl se 2 tankery. První, William F. Humphrey, se potopil po útoku torpéd Michelu a druhý nejprve zasáhla 2 malá torpéda z motorového člunu a poté ho dorazila děla křižníku. Na jeho můstku našla abordážní skupina z křižníku i tajné materiály včetně varování o lodích typu Michel. Michel po potopení obou lodí zamířil na jih k Trinidadu, kde se setkal s pomocným křižníkem Stier a navrhl mu společnou plavbu, jeho velitel Horst Gerlach to ale odmítl. 9. srpna se krátce setkaly znovu. O 5 dní později pak Michel rozstřílel z krátké vzdálenosti parník Arabistan. 17. srpna potkal nizozemskou vojenská transportní loď Marnix van Sint Aldegonte, ale z obavy, že jde o pomocný křižník ji nenapadl.

 V září 1942 Michel potopil zbrusu novou loď American Leader ( typ C-1, hromadně stavěná loď podobně jako Liberty ). Bez varování ji napadl děly i 2 torpédy a potopil. Dvanáctou obětí jeho první plavby se o několik dnů později stala motorová loď Empire Dawn.

Ještě v září doplnil palivo a zásoby od nákladní lodě Tannenfels a tankeru Uckermark. Pozdději také před plavbou do Japonska předal většinu svých poznámek na palubu nákladní lodi Rhakotis. Ty však byly ztraceny poté, co ji potopil lehký křižník HMS Scylla.

A6 do konce listopadu 1942 Michel nenašel žádný cíl. Až 29. potopil pomocí torpédového člunu a následně i dělostřelby řeckou loď Eugenie Livanos. Poté obdržel rozkaz o plánovaném návratu do Německa, přičemž při plavbě okolo Mysu Dobré naděje potopil jeho torpédový člun loď Empire March, jeho poslední oběť. Týden poté obdržel Michel rozkaz k plavbě do Japonska namísto Německa kvůli hrozbě britských válečných lodí, hlídkujících na všech cestách k německým přístavům. Cestou se ještě zastavil na Sumatře a 7. 3. 1943 zakotvil v přístavu Kobe a byl později odvlečen do loděnic Mitsubishi, kde prošel celkovou opravou.

Na svou druhou plavbu Michel vyplul 1. 5. 1943 pod velením Günthera Gumpricha, bývalého velitele křižníku Thor. DO první ostré akce na druhé plavbě se Michel dostal o 2 týdny později, kdy během bouře napadl 300 mil od břehů Austrálie a potopil bez varování (i přestože tuto taktiku neuznával ? loď byla spatřena pozdě a velmi blízko) norskou loď Höegh Silverdawn. O dva dny později pak jeho skóre zvýšil motorový člun, když potopil torpédy moderní tanker Ferncastle.

Během plavby okolo jižního pobřeží Austrálie Michel nic nepotopil, až po měsíci se u Chilského pobřeží setkal s americkým lehkým křižníkem, kterému se ale úspěšně vyhnul. 11 dní po této události, 10. září 1943, napadl pomocí motorového člunu tanker India. Ten po zásahu 2 torpéd vyletěl do vzduchu a i přes snahu Michelu najít a zachránit trosečníky nikdo nepřežil. India se stala poslední Michelovou obětí.

29. září se Michel dostal do vážných problémů, když se nedopatřením vmísil do amerického konvoje poblíž Havaje. Ani tentokrát ho neopustilo štěstí a jeho totožnost zůstala neodhalena. Po této události zamířil zpět do Japonska, konkrétně do Jokohamy.

17. 10. ho objevila na hladině plující ponorka USS Tarpon, hlídkující u japonského pobřeží. Nějaký čas loď, mylně identifikovanou jako japonskou pomocnou loď, sledovala a poté ve 2 hodiny ráno na ni vypálila salvu 4 torpéd, z nichž 2 zasáhla Michel na zádi. Ten se začal silně naklánět na levobok a zamířil směrem k předpokládané poloze ponorky při pokusu ji taranovat a vyhnout se dalšímu útoku. Tarpon se však stihl ponořit, podeplul Michel a znovu zaútočil, přičemž 2 ze 3 torpéd vyhodily Michel do vzduchu a rychle potopily. Přržilo jen okolo 100 členů posádky, velitel Gumprich mezi nimi nebyl.

Potopením Michelu přišlo Německo o poslední velkou válečnou loď v aktivní službě.

Trasa a pozice potopených lodí

Trasa a pozice potopených lodí při 2. plavbě

 

 

Coronel - Togo

TTD
Výtlak:	5 042 BRT (původně nákladní loď)
Rozměry (D x Š ):	134 x 17,9 m
Ponor:	8,7 m
Pohonná jednotka:	osmiválec MAN, Výkon 5 100 HP, 1 hřídel
Max. Rychlost:	16 kts
Dosah:	celkem 36 000 NM / 10 kts
Výzbroj:	6 děl r. 150mm
	6 40 mm AA kanonů
	8 20 mm AA kanonů
	2 torpédomety ráže 533mm, pod čarou ponoru (? torpéd), podle jiného zdroje žádné?
Vybavení:	plánované 3 letouny Arado Ar 196, žádný z nich nebyl během plavby na palubě
Posádka v době války:	350 mužů
Označení:	HSK 10 ( Schiff 14)
Označení britské Admirality:	Raider K
Potopeno + zajato lodí:	0
Celkem dnů na moři:	29

 

Coronel (loď by tak podle jejího velitele byla pojmenována, kdyby se jí podařilo dosáhnout Atlantiku ? tradice u všech pomocných křižníků)byl posledním pomocným křižníkem, který vyplul, i když se mu nepodařilo se na moře dostat. Loď, původně sloužící pro Woermann line pod jménem Togo, byla ve stejné době jako Michel přestavěna na pomocný křižník.

Prorazit měl skrz La Manche v únoru 1943. Již den po vyplutí ho lehce poškodila bouře a smůla se ho držela i nadále. Dvakrát totiž u Dunkerque narazil na mělčinu a když se vyprostil, zaútočily na něj letouny RAF a poškodily ho tak, že se musel ukrýt v Boulogne. Zde ho napadly těžké bombardéry, kterým se podařilo loď ještě více poškodit. Velení poté rozhodlo o jeho návratu zpět, protože v opravě by pod neustálým bombardováním musel zůstat déle jak 5 měsíců.

Togo poté sloužila jako loď pro navádění nočních stíhaček a jako nákladní loď. Po válce sloužila až do roku 1984, kdy u Mexika najela na mělčinu.

 

 

Hansa

TTD
Výtlak:	9 838 BRT (původně nákladní loď)
Rozměry (D x Š ):	153 x 20,1 m
Ponor:	7,4 m
Pohonná jednotka:	2 šestiválcové motory MAN, Výkon 9 000 HP
Max. Rychlost:	20 kts
Dosah:	celkem 65 000 NM / 15 kts
Výzbroj:	8 děl r. 150mm
	1 dělo ráže 105mm
	8 37mm AA kanony
	36 20 mm AA kanonů
	4 torpédomety ráže 533mm
	6 raketometů
Vybavení:	katapult, pravděpodobně 2 Arada Ar-196
Posádka v době války:	400 mužů + 400 kadetů jako cvičná loď
Označení:	HSK 11 ( Schiff 5)
Označení britské Admirality:	Nemá
Potopeno + zajato lodí:	0
Celkem dnů na moři:	0

 

Hansa byla v roce 1943 vyzbrojena a připravena pro službu, ale nikdy na moře nevyplula. Původně to byla britská loď Glensburry, stavěná v Kodani, kde ji Němci zajali v roce 1940. Místo jejího původního účelu Hansa sloužila jako cvičná loď a později jako transport pro evakuaci vojsk před Rudou armádou a v roce 1945 byla znovu přejmenována na Glensburry a sloužila jako obchodní až do roku 1971.

 

 

 

přejít: NĚMECKÉ HLADINOVÉ LOĎSTVO ČÁST III. | DISKUSE | ČLÁNKY