Incident Laconia 

autor: Riptor von R.I.P.

 

Tak jsem se po delší době dokopal k tomu, zpracovat zase něco do historie, nedávno se toto téma tady na foru rozebíralo, tak jsem to rozpracoval o něco více, než jsem původně zamýšlel.

 

Potopení Laconie

RMS Laconia

Příběh potopení Laconie začíná nad ránem 12.9.1942, když U-156 (IX-C) patrolovala v Jižním Atlantiku mezi Libérií a ostrovem Ascension (o. Nanebevstoupení). U-156 velel Kapitán-poručík Werner Hartenstein a byla jednou z mnoha ponorek řady IX, která hlídkovala okolo západního pobřeží Afriky. Ponorka plula na hladině jižním kurzem, když hlídka ohlásila loď v dohledu. Hartenstein ihned spěchal na věž a spatřil na obzoru siuletu velké britské lodi, plující osamoceně ve velké vzdálenosti jižně od jeho pozice. Obě plavidla se nacházela asi 500 námořních mil od afrického pobřeží, v oblasti častých leteckých hlídek letounů startujících ze základen ve Freetownu. Hartenstein zaujal paralelní kurz s Laconií udržujíce kontakt s kouřem z kotlů Laconie mimo dosah jejích hlídek. Jako zkušený velitel si počkal na noční tmu.

Werner Hartenstein na můstku U-156, místo střetu U-156 s Laconií

Hartenstein správně určil cíl jako britský parník společnosti Cunard Star, RMS Laconia. Po zahajení druhé světové války byla Laconia přestavěna na transportní vojenskou loď, ozbrojenou děly, vrhači hlubiných pum a dokonce i ASDICkem. To vše z ní dělalo legitimní vojenský cíl. Když nastal západ slunce, Hartenstein se s U-156 přiblížil a v 22.00 byla ponorka plně připravena v palebné pozici. Když Laconia dosáhla správné pozice, U-156 vypálila 2 torpéda zhruba na vzdálenost 2 námořních mil. Po tříminutové cestě oba úhoři našli svůj cíl a ukončili tím plavbu Laconie. V 10.22 odeslala Laconia svoji poslední depeši:

SSS SSS 0434 South / 1125 West Laconia torpedoed  
(SOS, Laconia torpédována 4° 34´ Jižní šířky, 11°25´ západní délky)

Hartenstein dal rozkaz k vynoření a vydal se pátrat po kapitánovi a vyšších důstojnících své oběti, kteří by mohli poskytnout rozvědce cenné informace. V slábnoucím světle zapadlého slunce za  obzorem uviděli členové posádky U-156 trosečníky, některé ve člunech, některé v moři. Naskytla se jim scéna totálního chaosu, hořícího vraku v kontrastu s noční oblohou, moře pokryté plovoucími mrtvolami a přeplněnými záchranými čluny a zběsile plavající trosečníky křičící v panice o pomoc. Když připluli blíže k trosečníkům, posádka U-156 s úžasem zjistila, že z vody se ozývá italské: "Auito, auito !!!" (italsky Pomoc). Hartenstein nechal vylovit pár trosečníků, aby zjistil pravý stav věcí okolo posádky na palubě Laconie. Zjistil, že vyjma 136 členů posádky se na palubě nacházelo 285 britských a 160 polských vojáků, 80 civilistů včetně žen a dětí (mimo jiné manželka guvernéra Malty) a 1 800 italských válečných zajatců. Lacinie nebyla válečným transportem...

Okamžitě, jak Hartenstein zjistil svůj omyl, zahájil záchrané operace a odeslal depeši na BdU.

Versenkt von Hartenstein Brite Laconia. Marinequadrat FF 7721, 310 Grad. Leider mit 1 500 italienischen Kriegsgefangenen. Bisher 90 gefischt. 157 cbm., 19 Aale, Passat 3. Erbitte Befeble.
(Britská Laconie potopena Hartensteinem, čtverec FF 7721, 310 stupňů, žel i s 1 500 italskými válečnými zajatci, 90 jich již vyloveno. 157 kubických metrů paliva, 19 torpéd, síla větru 3. Očekávám rozkazy.)

Velitel ponorkového loďstva Karl Dönitz neprodleně vyslal k místu tragédie další ponorky. Mezitím U-156 nabrala na palubu okolo 200 trosečníků včetně 5-ti žen, dalších 200 bylo ve čtyrech záchraných člunech ukotvených u trupu. V 6.00 odeslal Hartenstein depeši v 25-ti metrovém vlnovém pásmu v otevřené angličtině všem lodím v oblasti, vyžadující pomoc při záchraných akcích a zaručující bezpečnost a neútočení. To pochopitelně očekával i od druhé strany. Zněla:

If any ship will assist the-shipwrecked Laconia crew, I will not attack providing I am not being attacked by ship or air forces. I picked up 193 men, 4,53 South, 11,26 West. German submarine

U-156 zůstala vynořená dalších 2,5 dne. Jeden z "obyčejných" trosečníků Jim McLoughlin později vypověděl: "Hartenstein se mne optal, zda je členem Royal Navy. Po mé kladné odpovědi  se ptal, proč byla osobní loď ozbrojena. Řekl mi, že kdyby nebyla Laconia ozbrojena, nezaútočil by." McLoughlin chápal důvody, které vedly Hartensteina k závěru, že se nejedná o osobní loď, ale o válečný transport.
15.září dorazila další ponorka U-506 (Kapitán-poručík Erich Wüdemann)  a po dalších pár hodinách U-507 (Korvetní kapitán Harro Schacht, obě ponorky řady IX C) a italská ponorka Camppellini. 4 ponorky s čluny u trupů a stovkami trosečníků na palubách pluly směrem k africkému pobřeží, kde se měly střetnout s loděmi vichystické Francie, které byly vyslány z Dakaru v Senegalu. Všechny ponorky umístily na svoje paluby vlajky s červeným křížem.

  
trosečníci na palubě U-156 | zachráněné civilistky s dětmi

záchraný člun u U-507

Před polednem 16.září byly v 11.25 ponorky spatřeny americkým Liberátorem, startujícím z ostrova Ascension. Trosečníci začali volat a Hartenstein signalizoval americkému pilotovi žádost o pomoc. Poručík James D. Harden z USAAF, když spatřil vlajky červeného kříže, se odklonil z útočné dráhy letu a podal na základnu hlášení. Službu konající důstojník, Kapitán Robert C. Richardson III odpověděl rozkazem ?Sink sub?.
Harden letěl nazpět a a 12.32 zaútočil bombami a hlubinými náložemi. Trosečníci si mysleli, že se letoun vrací nazpět se zásobami a lékařským materiálem. Jedna dopadla blízko záchraného člunu vlečeným za U-156 a zabila stovky lidí. Zbytek dopadlo okolo ponorky, lehce ji poškodily. Hartenstein nechal odvázat čluny a vydal rozkaz trosečníkům na palubě, aby skočili do vody. Ponorky se ponořily a unikly. U-506 a U-507 se později k trosečníkům proti rozkazu vrátily, posádky se nesmířili s tím, že by měly ponechat trosečníky bez pomoci. Příští den dorazily francouzké válečné lodě a zachránili 1 111 obětí potopení Laconie. 1 621 ostatních to stěstí nemělo. Tento incident vrhl stín v očích veřejnosti proti Dönitzovi a jeho námořníkům.

Rozkaz kapitána Richardsona byl mnohými označen jako válečný zločin, navzdory tomu nikdo nikdy nepodal obvinění. V konečném účtování tohoto incidentu vydal admirál Dönitz rozkaz, který večel do historie jako "rozkaz Laconia". Tento rozkaz zakazoval ponorkám poskytovat pomoc trosečníkům z potopených lodí. Do té doby bylo běžné, že ponorka poskytla pomoc posádkám svých obětí v podobě zjištění přesné polohy a určení kurzu k nejbližší pevnině. I přes tento rozkaz někteří velitelé stále pomoc poskytovali.

Podle Haagské dohody jsou nemocniční lodě chráněny před útokem. Musí ovšem být oznámena jejich identita všem válčícím stranám, a jejich trup musí být označen červeným křížem. Dále nesmí být použity pro jiné účely. Pokud ponorky, jako válečná plavidla, jsou označeny červeným křížem, nedává jim to automaticky ochranu vycházející ze statusu nemocniční lodě. Rozkaz vydaný kaptitánem Richardsonem lze pravděpodobně označit za válečný zločin, ale vyvěšení vlajky červeného kříže na válečném plavidle může být bráno v rozporu s Haagskou úmluvou. To bylo vzato v potaz až Ženevskými konvencemi z roku 1949. Zde není uvedeno žádné omezení, jak by měla vypadat nemocniční či záchraná loď.

V norimberském poválečném procesu čelil Dönitz dvěma obviněním. Byl souzen za rozkaz č.154 z roku 1939 a za "rozkaz Laconia" z roku 1942. Obhajoba argumentovala, že rozkazy dokazují Dönizovu nevinu a nejsou v rozporu s vedením války. Tribunál však dospěl k názoru, že Dönitz prakticky rozkázal zabít trosečníky potopených lodí. Co se týče rozkazu č.154, znamenajícím v podstatě neomezenou ponorkovou válku, se obhajoba snažila přesvědčit porotu, že bezpečnost ponorky je na prvním místě. Až poté lze provádět záchrané akce, ale rozvoj letectva je činí prakticky nemožnými. To sice bylo vzato v úvahu, nicméně v úmluvách o ponorkové válce stojí, že pokud nechce kapitán ponorky provádět záchrané práce, nesmí útočit dřív, než je spatřen. Navzdory tomu stejné vedení války použili jak Britové, tak USA. Britské ponorky směly útočit bez varování na všechny lodě plující jižně od Skageraku, američané vedli neomezenou ponorkovou válku proti Japonsku od svého vstupu do druhé světové války. Za vydání těchto rozkazů byl Dönitz schledán viným a odsouzen na 11 a půl roku. Rozsudek tvrdě kritizoval velitel amerického tichomořského loďstva admirál Nimitz. Ve věznici Spadau v západním Berlíně si Dönitz odseděl 10 let. Po propuštění se dožil vysokého věku 89 let, zemřel o vánočních svátcích v roce 1980. Na jeho pohřeb přišly tisíce starých námořníků, kteří pod ním za druhé světové války sloužili, včetně 100 držitelů rytířského kříže, a důstojníků poválečné Kriegsmarine. Werner Hartenstein a jeho posádka však přítomna nebyla. 6 měsíců po potopení Laconie, 13.března 1943, byla U-156 potopena hlubinými pumami Cataliny jižně od Barbadossu. All hands lost.

 
Admirál Dönitz | Kapitán-poručík Hartenstein s posádkou U-156

Rozkaz "Laconia"

1, Veškeré pokusy o záchranu trosečníků z potopených lodí, jako je vylovení plovoucích mužů z vody a jejich umístění do záchraných člunů, určení pozice ztraceným člunům, či  pomoc potravinami a vodou, musí být ukončeny. Záchrané akce jsou v rozporu s hlavním cílem námořní války - ničení nepřátelských lodí a jejich posádek.

2, Rozkazy k zajmutí kapitánů a šéf-mechaniků zůstávají stále v platnosti.

3,Trosečníci mohou být zachráněni pouze v případě, že jejich kvalifikace je potřebná pro ponorku. (asi se jednalo o doktory apod., pozn.aut.)

4, Zůstantě neoblomní. Pamatujte, že nepřítel nebere žádné ohledy na naše ženy a děti, když bombarduje naše města.

 

Námořní kadet 
Příběh, který je obsahem tohoto článku byl napsán Albertem Goodem | překlad: Wara.

Námořní kadet
Narodil jsem se v Bristolu v roce 1926 a bylo mi zhruba 10 let, když jsem se stal prvním chlapcem, který se připojil k nově vznikajícím Bristolským mořským kadetům(Bristol Sea Cadets). V prosinci 1941, to mně bylo 15let, jsem se nalodil na loď Laconia a své 16té narozeniny jsem prožil během své první plavby v Kapském Městě.

Moje druhá plavba byla velmi odlišná. Vypluli jsme 28.května 1942 z Liverpoolu, a připojili jsme se do konvoje s dalšími slavnými parníky: Britannic, Aquitania, Mauretania, Orcades, Oranto, Viceroy of India a Empress of Canada. Naši ochranu tvořily bitevní lodě HMS Nelson a HMS Renown spolu s dalšími třemi eskortními torpédoborci.

První část cesty se odehrála bez nějakých vzrušivějších momentů, a postupně jsme navštívili přístavy Port Tewfik (29 července 1942), Aden, Mombassu, Durban a opět Kapské Město
Když jsme prvního září 1942 opustili Kapské Město, měli jsme na palubě celkem 2 732 lidí, z čehož bylo 463 členů posádky, 286 vojenského personálu, 87 civilistů (hlavně ženy a děti), 1 793 italských zajatců a 103 jejich polských hlídačů...

Zásah
Dvanáctého září, přibližně v 20hodin 10minut (tedy těsně po setmění) jsme byli zasaženi prvním torpédem, které bylo za chvíli následováno torpédem druhým. Pach hořícího korditu byl najednou všude a loď se naklonila na pravobok. Já a můj kamarád z lodi jsme se pokoušeli dostat ven přes lodní schodiště, ale nemohli jsme se tamtudy procpat, jelikož cesta byla zcela zablokována italskými vězni, kteří utekli a po kterých jejich hlídači stříleli.

Tak jsme šli zpátky do podpalubí, kam jsme se vrátili do kajut pro naše plavací vesty, cestou jsme narazili na tři mrtvá těla. Byli zabiti kusy obložení z trupu, které vystřelilo z trupu lodi rychlostí kulky hned jak jsme byli zasaženi. S nasazenou plovací vestou jsem si razil cestu na palubu lodi a až nahoře jsem zjistil, že všechny záchranné čluny už jsou pryč kromě dvou, které nepoužitelně visí ve vzduchu, kde je zaklínil další zničený člun.

Poté jsem si všiml záchraných lan, visících z boku lodi. Rozeběhl jsem se a skočil jsem k jednomu, ale minul jsem ho, prolétl jsem do prostoru za lodí a spadl do vody. Chvíli jsme si myslel, že se už nevynořím, ale štěstí bylo opět při mě a já se vynořil kousek od nafukovacího člunu (orig. Carley float, viz odkazy), na který jsem se o chvíli později vydrápal.

Odsouzená loď
Když jsem pomalu odplouval od k zániku odsouzené lodi, bylo slyšet mnoho pláče, křiku a vzlykání od lidí ve vodě. Netrvalo dlouho, loď se ve vodě takřka vertikálně vzpřímila a poté vklouzla pod hladinu, přídí napřed. Chvíli poté jsem slyšel podvodní detonaci, to když explodovali její kotle nebo snad možná i hlubinné nálože, které jsme též přepravovali. Po tom všem zavládlo v dehtové černotě absolutní ticho, a já zažíval opravdu děsivý pocit osamělosti, který trval až do úsvitu. Když se rozednilo, spatřil jsem že se nedaleko ode mně pohupuje na vodě záchranný člun, který byl ale velmi plný.

Opustil jsem však své provizorní plavidlo a plaval jsem k záchrannému člunu. Byl jsem vytažen na palubu a v té chvíli jsem poprvé spatřil žraloky- dostal jsem svalový třes, jelikož po celou dobu, když jsem byl ve vodě tam museli být také a přitom to byla ta poslední věc, na kterou bych si býval vzpomněl.

V záchranném člunu
V záchraném člunu jsme si ráno rozdali denní dávku jedné tzv. Horlickovi tablety(viz odkazy). V pozdním odpoledni pak jednu čajovou lžíci plnou Bovril Pemmican(pravděpodobně konzervované maso) a po setmění jeden lok rezavé vody.

Patnáctého září jsme na horizontu konečně něco uviděli a v té chvíli jsme si pomysleli, že záchrana je opravdu blízko. Později se vyjasnilo, že se jedná o německý U-boot, který vlekl tři záchranné čluny. Posádka ponorky nám dala trochu vody, a poté uvolnila záchranné čluny s tím, abychom se drželi pohromadě. Také použili své rádio, aby informovali záchranné lodě o naší poloze. Tato ponorka byla později identifikována jakožto U-156, jejím kapitánem byl Kapitán Hartenstein a bylo to právě ona, která nás dříve potopila.

U-bot nás opustil a odpolouval se spoustou trosečníků na palubě, přičemž záchranné čluny byly taktéž plné. Ponorku jsme později téhož dne viděli znovu ve větší vzdálenosti, tentokráte táhla další dva záchranné čluny. Následně jsme zjistili, že kapitán ponorky vyslal nekódovanou zprávu v angličtině, která měla mít přibližně toto znění: Nezaútočím na žádnou loď, která přijede zachraňovat trosečníky z Laconie, za předpokladu že ani na mě nebude podniknut žádný útok z moře nebo vzduchu. Na palubě mám 193 trosečníků.

Záchranná operace
Šestnáctého září se do záchranné operace zapojili i další dvě německé ponorky U-506 a U-507, spolu s další italskou ponorkou Cappellini. U-156 měla na palubě 260 mužů, plus další byli na třech záchranných člunech, které nyní vlekla. Na boku měla bílou plachtu s červeným křížem. I přesto přiletělo americké letadlo a bombardovalo ponorku, přičemž zabilo některé z trosečníků. U-156 poté odřízla záchranné čluny a pomalu se ponořila, tak aby dala trosečníkům ze své paluby šanci dostat se do vody. Později jsme slyšeli, že U-507 byla také bombardována a že i její kapitán dal do záchranných člunů tolik lidí, co se do nich jenom vešlo z oněch 142, které měl na palubě.

Gloire připlouvá
Sedmnáctého září přijela první loď. Ukázalo se, že to je křižník svobodných francouzů s názvem Gloire, který byl ovšem obsazen německou posádkou a který byla následována dalšími dvěmi loděmi- Annamite a Dumont d'Urville. Byli jsme vyzdviženi, přesunuti do Kasablanky a tam jsme se stali německými válečnými zajatci.

Váleční zajatci v transportu, naštěstí ne nadlouho
Vzali nás na místo zvané Mediouna, kde jsme čekali na transport do vězeňského tábora v Německu. Naštěstí pro nás se zrovna v tu dobu spustila spojenecká invaze do Severní Afriky, takže jsme byli celkem brzo osvobozeni. Nalodili jsme se na loď Anton, mířící do Spojených států, na jejíž palubě jsem se vrátil do Velké Británie. Poté jsem sloužil jakožto Able Seaman na holandské lodi Westernland.

Často mě na mysli vyvstane rčení, podle něhož je pravda občas podivnější než i ty nejdivočejší představy.
Stává se to, když myslím na těch zhruba 1600 lidí, kteří zahynuli kvůli explozím, žralokům a nebo se utopili. Stejně tak, když myslím na čtyři nepřátelské ponorky a tři nepřátelské lodě, které hledali a zachraňovali nás, trosečníky, zatímco naše vlastní letadla na nás házely bomby.

Poznámka:
Velitel U-156, Werner Harsrenstein byl kapitánem své lodě od září 1941 do 8.května 1943, kdy zahynul spolu se všemi 53ti členy své posádky při zásahu hlubinných náloží, které na ponorku svrhla Catalina letectva Spojených Států východně od Barbadosu(12.38N, 54.39W). Během své služby Hartenstein potopil 19lodí s celkovou tonáží 92 000 tun a byl vyznamenán Rytířským křížem.

Kapitán Laconie, který zahynul při potopení své lodě byl již dříve kapitánem lodě Lancastria, která byla potopena v červnu 1940, přičemž zahynulo více jak 3000 vojáků a členů posádky. Byla potopena při evakuaci vojsk z Francie, když opouštěla přístav Saint-Nazaire.

 

 

 

 

přejít: DISKUSE | ČLÁNKY