|
Přehled hlavních typů japonských ponorek z Druhé
Světové války
autoři: Günther Königg a Elksar
Japonská
ponorková flotila byla na začátku války jednou z
nejlepších na světě. Její flotila čítala
tehdy 64 ponorek, které samy o sobě ohromovaly svými
parametry celý svět, ať už šlo o velikost, v níž
se těmto ponorkám blížil jen francouzský Surcouf,
o výkon a spolehlivost, o jejich schopnost praktického
použití letadla nebo o jejich vynikající
torpéda.
Japonsko bylo ostatně zemí, která před válkou
postavila ponorku střední velikosti s rychlostí 21 uzlů
pod hladinou. Ta však byla sešrotována a na
konstrukci se v podstatě zapomnělo...
Bohužel pro Japonsko byla flotila v rukou špatných
lidí. Na příslušníky ponorkové
posádky se, i přes jejich odvahu a velice těžký život (i
na poměry ponorek ostatních států), hledělo s despektem a
ponorka jako taková se považovala za nástroj zbabělců.
Japonské konzervativní velení námořnictva
plánovalo strategii podle Rusko-Japonské války z
roku 1905, tedy spoléhalo na rozhodující střet,
před kterým ponorky najdou nepřítele a jeho flotilu
oslabí. To byl podle velení jediný způsob, jak
může zákeřná zbraň jako ponorka obhájit svou
existenci.
Tato nesmyslná strategie však obrátila
všechny výhody japonských ponorek, tedy velikost a
zní vyplývající výhody jako dosah a
vlastní letadlo na palubě proti nim. Náhle z jejich
velikosti plynula jen snadná detekce a velká šance
potopení velké a neobratné ponorky silnou eskortou
bojového svazu. Nevhodná strategie způsobila to, že na
konci války z původních člunů zbylo jen pár
lodí....
Jiná situace by nastala, kdyby ponorky napadaly
zásobovací cesty, které by v Pacifiku nebylo
lehké kvůli jejich délce bránit. Japonské
velení však tuto taktiku považovalo za zbabělost a
chování nehodné válečníků.
Opovrhované ponorky, bojující na straně Spojenců,
však v nemalé míře pomohly konečnému
výsledku války.
I přes všechnu válečnou nepřízeň se však Japoncům podařilo:
Potopit 184 obchodních lodí o 907 000 BRT
Potopit letadlové lodě USS Yorktown a USS Wasp
eskortní letadlovou loď USS Liscome Bay
těžký křižník USS Indianapolis
lehký křižník USS Juneau
Poškodit bitevní loď USS North Carolina
letadlovou loď USS Saratoga
eskortní letadlovou loď USS Santee
těžký křižník USS Chester
lehký křižník USS Reno
Japonské ponorky však pomohly i jinak, například
ohlášením britských bitevních
lodí u Indočíny, které byly následně
potopeny letectvem.
Třída Kaidai
Kaidai 3B
Kaidai 7
| Délka
maximální |
97,7m |
| Šířka |
7,8m |
| Ponor standard |
4.8m |
| Výtlak
vynořená |
1720 t |
| Výtlak
ponořená |
2300 t |
| Maximální
ponor |
60m |
| Výzbroj |
6 × TT 533mm (4p,2z), 14
torpéd |
| |
1 × 127mm,
1 × 25mm |
| Pohon |
2 × diesel 6 000 bhp |
| |
2 × electro 1 800 shp, 2
hřídele |
| Dosah |
10 800 NM / 10 uzlů |
| Rychlost vynořená |
20 uzlů |
| Rychlost ponořená |
8,5 uzlů |
| Posádka
max. |
60 |
| Postavené ponorky |
35 |
(Údaje pro třídu Kaidai 4, s výjimkou údaje o počtu ponorek)
Třída Kaidai
patřila mezi jedny z prvních japonských
oceánských ponorek, jejichž konstrukce se odvíjela
od německých ponorkových křižníků z První
Světové války. Právě tyto ponorky tvořily před
válkou základ ponorkové flotily,
zejména na japonské poměry početná podtřída
Kaidai (KD) 3. Sama KD 3
byla sice na počátku Druhé Světové války
zastaralá a v polovině roku
1942 byla přesunuta k výcviku posádek, přesto však
jejích 9 ponorek potopilo 23 plavidel, zejména
nizozemských nákladních lodí ve
vodách okolo holandské Východní Indie.
Zároveň byly ztraceny jen 2 ponorky, jednu potopil HMS Jupiter a
druhášla ke dnu při nehodě ještě před
válkou.
Další rozšíření série Kaidai
představovala celkově o něco menší KD 4, která se
od předchozích plavidel lišila i redukovaným
počtem torpédometů na přídi. Celkem 2 tyto ponorky (3. se
potopila před válkou) potopily 11 lodí a
další poškodily, to vše za cenu
ztráty jedné z nich vinou torpéda z ponorky HMS
Triton.
V roce 1932 do flotily přibyly 3 ponorky třídy Kaidai 5 s
novým palubním dělem ráže 100mm a
silnějším trupem, umožňujícím ponor do 70
metrů. 2 ponorky, které se dožily začátku války,
potopily každá po 7 plavidlech. Ponorka I-165 této
třídy byla ke konci války přizpůsobena k dopravě Kaitenů,
řízených torpéd, avšak na své
první misi u Saipanu byla těsně před koncem války
potopena. Druhá, I-166 padla za oběť ponorce HMS Telemachus.
KD 6 disponovala výkonnějšími motory a
dosahovala rychlosi až 23 uzlů, což byl ve své době
rekord, který překonaly jen další japonské
ponorky. 8 lodí této třídy si mimo jiné
připsalo potopení 2 letadlových lodí, Yorktownu a
Liscombe Bay, zároveň ale žádná nepřežila
válku. I-70 se také stala první válečnou
lodí (nepočítaje miniponorky), která byla
potopena, konkrétně hned 3 dny po útoku na Pearl Harbor
letadly z USS Enterprise.
Závěrečnm rozšířením byla třída KD
7, která do služby vstoupila až po zahájení
války. Novinkou byla změna výzbroje, kterou bylo jednak
soustředění všech 6 torpédometů na příď
a také nové palubní dělo ráže 120mm.
Z celkem 10 lodí se ale 7 potopilo do roka od
spuštění a vodu a konce války se
žádná nedočkala. Významnějších
úspěchů dosáhla jen I-176, která potopila ponorku
USS Corvina a poškodila těžký křižník USS
Chester.
_________________________________________________________
Třída Junsen
Junsen 1
Junsen 3
| Délka
maximální |
97,5m |
| Šířka |
9,14m |
| Ponor standard |
5,03m |
| Výtlak
vynořená |
2 135 t |
| Výtlak
ponořená |
2 790t |
| Maximální
ponor |
80m |
| Výzbroj |
8 × TT 533mm (6p,2z), 20
torpéd |
| |
2 × 140mm dělo |
| Pohon |
2 × diesel 6 000 bhp |
| |
2 × electro 2 600 shp, 2
hřídele |
| Letadla |
U J1M a výše hydroplán na zádi a katapult |
| Dosah |
24 400 NM / 10 uzlů |
| Rychlost vynořená |
18 uzlů |
| Rychlost ponořená |
8 uzlů |
| Posádka
max. |
68 |
| Postavené ponorky |
8 |
(Údaje pro Junsen 1, s výjimkou počtů ponorek)
Třída Junsen (J) byla, stejně jako třída Kaidai,
konstruována na základě německých velkých
ponorek, od prvně jmenované se však lišila svou
velikostí a dosahem. Na počátku války byly již
zastaralé a většinou sloužily jako nákladní
ponorky pro zásobování ostrovů v Pacifiku,
které se nedaly zásobovat klasickou cestou kvůli
americké blokádě.
Při
jedné z těchto plaveb na Guadalcanal napadly
novozélandské lodě ponorku I-1, kterou se jim podařilo
potopit na mělčině, přičem část ponorky zůstala nad
hladinou. Z vraku bylo později vyzdvieno přes 200 000 stran
písemností, včetně kódovacích knih.U
Guadalcanalu se podařilo potopit i další 2 ponorky J1 a
ani poslední se konce války nedožila.
Poslední ponorka, I-5, se od ostatních lišila, proto se řadí do samostatné třídy J1M.
V rámci experimenů bylo odstraněno zadní palubní
dělo a bylo nahrazeno 2 vodotěsnými válci, do nichž se
dal uložit rozložený hydroplán. Také přibyl
katapult pro umožnění startu. Manipulace s tímto letadlem
však byla extrémně složitá, takže
zařízení bylo odstraněno ještě před válkou,
položilo však základy pro flotilu letadlových
ponorek budoucích tříd. Sama I-5 se potopila roku 1944 u
Guamu.
J2
byla pokračováním experimentů, uskutečněných s
I-5. Opět šlo jen o jediný člun, konkrétě I-6,
avšak tato ponorka dosáhla za války na
japonské poměry významných úspěchů, mj.
poškození letadlové lodi Saratoga, 4
nákladní lodě a riskantní kladení min u
Aleut, kde na ní díky rozbití kódů US Navy
nachystalo past, ale I-6 unikla. Potopila se až v roce 1944 po
srážce s obchodní lodí.
2
celkově větší ponorky třídy J3 přišly s
pozměněnou výzbrojí, konkrétně s odebranými
záďovými torpédy a celkovým počtem 21
torpéd vpředu, a také s max. hloubkou až 100m. Měly
sloužit jako vlajkové lodě pro skupiny ponorek na
speciálních misích. I-8 podnikla v roce 1943
plavbu do Francie, kde měl její velitel mimo jiné zjistit
podrobnosti o německých ponorkách. Německé
námořníky ponorka překvapila svou velikostí, ale
také příšernými podmínkami pro život
posádky (čítající u J3 až 100 mužů), což
byl problém všech japonských ponorek, který
také výrazně omezoval maximální
délku pobytu na moři. Později sloužila jako nosič Kaitenů. Obě
byly potopeny před koncem války.
Nákres
I-8 s dvojitým palubním dělem
_________________________________________________________
Třída Ko-Gata (A)
| Délka
maximální |
113,6m |
| Šířka |
9,54m |
| Ponor standard |
5,33m |
| Výtlak
vynořená |
2 920 t |
| Výtlak
ponořená |
4 150 t |
| Maximální
ponor |
100m |
| Výzbroj |
6 × TT 533mm (6p), 18
torpéd |
| |
1 × 140mm, 2 × 25mm |
| Pohon |
2 × diesel 12 400 bhp |
| |
2 × electro 2 400 shp, 2
hřídele |
| Letadla |
1 hydroplán na přídi, katapult |
| Dosah |
16 000 NM / 16 uzlů |
| Rychlost vynořená |
23,5 uzlů |
| Rychlost ponořená |
8 uzlů |
| Posádka
max. |
114 |
| Postavené ponorky |
4 |
Třída A nebo
také Ko-Gata byla nástupcem ponorek třídy Junsen s
vylepšeným systém pro použití
hydroplánů. Hangár se přesunul na příď a ze dvou
válců se stal jeden, do kterého se letadlo vešlo
bez větších obtíží, jen s nutností
odmontovat křídla. Navíc nový systém
usnadnil start letounu, neboť při pohybu ponorky vpřed se k rychlosti
letounu při startu přičítala i její rychlost, podobně
jako je tomu u startu z letadlové lodi. Třída A
navíc disponovala kvalitní radiovou výbavu a měla
sloužit jako velitelská loď pro koordinované akce
ponorek. Novinkou byla i instalace vysoce výkonných
dieselových motorů, které ponorce dávaly rychlost
na hladině až 23,5 uzle, což byl během Druhé Světové
války rekord.
Od prvních 3 lodí se čtvrtá, I-12, lišila
instalací mnohem méně výkonných (4 700 bhp)
motorů, přičemž samozřejmě dosahovala rychlosti pouhých 17,5
uzle, nicméně dosah vzrostl na 22 000 NM při stejné
rychlosti.
I-10 jako jediná z této třídy dosáhla
významnějších výsledků, nicméně
její skóre 18 plavidel je na japonské poměry
úctyhodné. Ze 4 ponorek však byly do konce
války všechny potopeny.
_________________________________________________________
Třída Ocu-Gata (B)
| Délka
maximální |
108,7m |
| Šířka |
9,3m |
| Ponor standard |
5,1m |
| Výtlak
vynořená |
2 584 t |
| Výtlak
ponořená |
3 654 t |
| Maximální
ponor |
100m |
| Výzbroj |
6 × TT 533mm (6p), 17
torpéd |
| |
1 × 140mm, 2 × 25mm |
| Pohon |
2 × diesel 12 400 bhp |
| |
2 × electro 2 000 shp, 2
hřídele |
| Letadla |
1 hydroplán na přídi, katapult |
| Dosah |
14 000 NM / 16 uzlů |
| Rychlost vynořená |
23,5 uzlů |
| Rychlost ponořená |
8 uzlů |
| Posádka
max. |
94 |
| Postavené ponorky |
29 |
Třída Hei-Gata (C)
| Délka
maximální |
109,3m |
| Šířka |
9,1m |
| Ponor standard |
5,35m |
| Výtlak
vynořená |
2 554 t |
| Výtlak
ponořená |
3 561 t |
| Maximální
ponor |
100m |
| Výzbroj |
8 × TT 533mm (8p), 20
torpéd |
| |
1 × 140mm, 2 × 25mm |
| Pohon |
2 × diesel 12 400 bhp |
| |
2 × electro 2 000 shp, 2
hřídele |
| Dosah |
14 000 NM / 16 uzlů |
| Rychlost vynořená |
23,5 uzlů |
| Rychlost ponořená |
8 uzlů |
| Posádka
max. |
101 |
| Postavené ponorky |
11 |
Třída
C konstrukcí navázala na starší lodě
třídy KD. Na rozdíl od ostatních ponorek
své generace, tedy tříd A a B, nenesly na palubě letadlo,
místo něj mělo prvních 5 lodí (C1) na zádi
úchyty pro nesení miniponorek třídy Ko-Hyoteki.
Nesly silnou výzbroj osmi torpédometů,
soustředěných v přídi ve dvou torpédových
odděleních, umístěných nad sebou.
Třída
C se do dějin zapsala právě díky útokům
miniponorek. 5 miniponorek se podílelo i na útoku proti
Pearl Harboru, ničeho však nedosáhly a
žádná se nevrátila, ovšem japonská
propaganda ohlásila potopení bitevní lodi Arizona
právě díky miniponorkám. Na I-24, která se
na útoku podílela, sloužil jako důstojník
zodpovědný za miniponorky Močicura Hašimoto,
pozdější velitel pravděpodobně nejslavnější
japonské ponorky I-58, zodpovědné za potopení
křižník Indianapolis.
Jediným
významnějším úspěchem těchto miniponorek
byl útok na madagaskarský přístav Diego Suarez,
který v té době okupovali Britové. Letecký
průzkum, provedený velitelskou lodí svazu, I-10, odhalil
přítomnost bitevní lodi, kterou následně jedna ze
dvou miniponorek torpédovala a poškodila. Ona loď, HMS
Ramillies, byla na několik měsíců vyřazena z boje. Za oběť
druhému torpédu miniponorky padli i britský
tanker. Jako v naprosté většině případů se
žádná miniponorka nevrátila.
Ke
konci války byly miniponorky Ko-Hyoteki nahrazeny
řízenými torpédy Kaiten nebo
jedenáctimetrovým člunem Daihatsu, určenému k
zásobování posádek ostrovů,
odříznutých americkým postupem.
Skupina
3 lodí třídy C2 byla prakticky identická, jen
postrádala vybavení pro přepravu miniponorek.
Další tři lodě skupiny C3 dostaly méně
výkonné motory, přišly o dva torpédomety a
dostaly druhé palubní dělo K této třídě
náležela i I-52, která byla v polovině roku potopena
letadly z USS Bogue za použití naváděného
torpéda Mk24 FIDO. Na její palubě se nacházelo - a
stále nachází - několik tun zlatých cihel,
které přepravovala do Německa jako kompenzaci za německou
technickou pomoc.
Z 11 ponorek válku přežily 2.
_________________________________________________________
Třída Kai-Ko-Taka (AM)
| Délka
maximální |
113,6m |
| Šířka |
11,7m |
| Ponor standard |
5,9m |
| Výtlak
vynořená |
3 603 t |
| Výtlak
ponořená |
4 762 t |
| Maximální
ponor |
100m |
| Výzbroj |
6 × TT 533mm (6p), 12
torpéd |
| |
1 × 140mm, 7 × 25mm |
| Pohon |
2 × diesel 4 400 bhp |
| |
2 × electro 600 shp, 2
hřídele |
| Letadla |
2 hydroplány na přídi, katapult |
| Dosah |
21 000 NM / 16 uzlů |
| Rychlost vynořená |
16,75 uzlů |
| Rychlost ponořená |
5,5 uzlů |
| Posádka
max. |
118 |
| Postavené ponorky |
2 |
4 původní ponorky byly stavěny jako klasická třída
A, ale v průběhu stavby byly upraveny taky, aby mohly nést 2
letouny. Stavby 2 ponorek byla zastavena a dokončeny byly jen I-13 a
I-14. Ponorky patřily mezi největší ve své době,
ale vzhledem k celkovému stavu japonského průmyslu ke
konci války byly vybaveny slabými motory, které
jen zvýraznily jejich malou pohyblivost jako hlavní
nedostatek.
Během jejich krátké služby bya I-13 potopena, druhá ponorka válku přežila.
_________________________________________________________
Třída Sen-Toku
| Délka
maximální |
122m |
| Šířka |
12m |
| Ponor standard |
7,02m |
| Výtlak
vynořená |
5 223 t |
| Výtlak ponořená |
6 560 t |
| Maximální
ponor |
100m |
| Výzbroj |
8 × TT 533mm
(8p), 20 torpéd |
| |
1 × 140mm |
| |
10 × 25mm |
| Pohon |
2 × diesely 7 700bhp |
| |
2 × electro 2 400shp, 2 hřídele |
| Rychlost
vynořená |
18,75 uzlů |
| Rychlost
ponořená |
6,5 uzlů |
| Dosah |
37 500 NM / 14 uzlů |
| Letadla |
3 hydroplány, katapult na přídi |
| Posádka
max. |
144 |
| Postavené
ponorky |
3 |
Třída Sen-Toku se stala na dlouhou dobu
největší ponorkou na světě, kterou překonaly až ponorky
jaderné. Ponorky nesly na palubě 3 letouny v hangáru a
díly pro složení čtvrtého. V roli
podmořských letadlových lodí měly mimo jiné
napadnout zdviže Panamského průplavu a zablokovat ho.
Ponorky se však do výzbroje dostaly příliš
pozdě, a tak je na cestě za jejich první misí zastihla
japonská kapitulace. Ponorky byly krátce nato
sešrotovány.
_________________________________________________________
Třída Kaichu
| Délka
maximální |
75,7m |
| Šířka |
6,7m |
| Ponor standard |
3,95m |
| Výtlak
vynořená |
1 115 t |
| Výtlak ponořená |
1 447 t |
| Maximální
ponor |
80m |
| Výzbroj |
4 × TT 533mm
(4p), 8 torpéd |
| |
1 × 80mm |
| |
2 × 25mm |
| Pohon |
2 × diesely 2 900bhp |
| |
2 × electro 1 200shp, 2 hřídele |
| Rychlost
vynořená |
19 uzlů |
| Rychlost
ponořená |
8,2 uzlů |
| Dosah |
5 000 NM / 16 uzlů |
| Posádka
max. |
54 |
| Postavené
ponorky |
20 |
Ponorky typu Kaichu
byly jedinými mooderními "pobřežními (jestli tak
lze nazývat 75 metrů dlouhou ponorku)" ponorkami v
japonském námořnictvu. V pozdější
fázi války byly tyto ponorky nasazovány proti
válečným lodím US Navy, přičemž jim kvůli
nevhodnosti tohoto úkolu byly způsobeny těžké
ztráty. Z 20 lodí přežila jediná, RO-50.
_________________________________________________________
Třída Kaisho
| Délka
maximální |
60,9m |
| Šířka |
6m |
| Ponor standard |
3,51m |
| Výtlak
vynořená |
601 t |
| Výtlak ponořená |
782 t |
| Maximální
ponor |
75m |
| Výzbroj |
4 × TT 533mm
(4p), 8 torpéd |
| |
1 × 76mm |
| Pohon |
2 × diesely 1 000bhp |
| |
2 × electro 760shp, 2 hřídele |
| Rychlost
vynořená |
14,3 uzlů |
| Rychlost
ponořená |
8 uzlů |
| Dosah |
3 500 NM / 12 uzlů |
| Posádka
max. |
38 |
| Postavené
ponorky |
18 |
Menší varianta třídy Kaichu.
Využívala se hlavně k hlídkám okolo
vlastnních základen, případně jako
zásobovací. Pokusy o jejich nasazení proti US Navy
byly neúspěšné, všechny lodě byly během
války potopeny, aniž dosáhly větších
úspěchů.
_________________________________________________________
Třída Tei-Gata (D)
| Délka
maximální |
73,5m |
| Šířka |
8,9m |
| Ponor standard |
4,76m |
| Výtlak
vynořená |
1 779 t |
| Výtlak
ponořená |
2 215 t |
| Maximální
ponor |
75m |
| Výzbroj |
82 tun nákladu a 2 výsadkové bárky |
| |
1 × 140mm, 2 × 25mm |
| Pohon |
2 × diesel 1 850 bhp |
| |
2 × electro 1 200 shp, 2
hřídele |
| Dosah |
15 000 NM / 10 uzlů |
| Rychlost vynořená |
13 uzlů |
| Rychlost ponořená |
6,5 uzlů |
| Posádka
max. |
75 + až 110 vojáků |
| Postavené ponorky |
13 |
Nákladní
ponorky, určené pro zásobování
obklíčených ostrovů v Tichomoří. Některé z
ponorek byly později dovybaveny dvěma torpédomety pro
vlastní obranu.
Vzhledem k jejich těžkým ztrátám je posléze
nahradily malé zásobovací ponorky, stavěné
ve velkých sériích pro armádu.
Přeživší ponorky se koncem války používaly
jako nosiče Kaitenů.
I-370 s Kaiteny na palubě
_________________________________________________________
Třída Sen-Taka
| Délka
maximální |
122m |
| Šířka |
12m |
| Ponor standard |
7,02m |
| Výtlak
vynořená |
5 223 t |
| Výtlak ponořená |
6 560 t |
| Maximální
ponor |
100m |
| Výzbroj |
8 × TT 533mm
(8p), 20 torpéd |
| |
1 × 140mm |
| |
10 × 25mm |
| Pohon |
2 × diesely 7 700bhp |
| |
2 × electro 2 400shp, 2 hřídele |
| Rychlost
vynořená |
6,5 uzlů |
| Rychlost
ponořená |
18,75 uzlů |
| Dosah |
37 500 NM / 14 uzlů |
| Posádka
max. |
44 |
| Postavené
ponorky |
3 |
Stejně
jako Sen-Toku ani tato třída nebyla nasazena do boje,
nicméně drží primát v rychlosti pod hladinou,
neboť pod hladinou dosahovala rychlosti 19 uzlů, tedy víc než
slavná německá ponorka typu XXI. Na japonské
poměry šlo o malou ponoru se slabší
výzbrojí, kteráměla být nasazena při obraně
domácích vod. 25mm kanony na palubách se při
plavbě pod hladinou zatahovaly do vodotěsných pouzder.
Předchůdcem
této ponorky byla ponorka "71", experimentální
ponorka s rychlostí 21 uzlů pod hladinou, kterou však
Japonci těsně před válkou nechali sešrotovat.
_________________________________________________________
Letadla použitá na ponorkách
Autorem článku ja kapitán Elksar
E14Y1
  
klikni pro zvětšení
| Motor |
Hvězdicový Hitachi Tempu 12 o výkonu 340 HP |
| Rozpětí |
11m |
| Délka |
8,54m |
| Výška |
3,8m |
| Nosná plocha |
19,00 m² |
| Hmotnost |
1 119 kg |
| Vzletová hmotnost |
1 450 kg |
| Rychlost |
246 km/h |
| Výzbroj |
1 kulomet vz. 92 ráže 7,7mm |
|
60 kg pum |
| Dolet |
880 km |
| Dostup |
5 420m |
| Posádka |
2 |
V roce 1936 zavedlo japonské námořní letectvo ponorkový pozorovací
dvouplošníček Watanabe vz. 96 (E9W1), ale ten rychle zastarával. Novými
specifikacemi 12-Shi z roku 1937 proto požadovalo modernější a snadněji
do hangáru ponorky složitelný jednoplošník, pro jehož nasazení mělo k
dispozici ponorky řady I o výtlaku okolo 2000 tun. Starší I-7 a I-8 měly
hangár a katapult za velitelskou věží, ostatní před ní.
Soutěže o nový letoun se prototypy účastnily jak letecký
námořní arsenál v Jokosuce, tak opět i firma Watanabe. Námořnictvo
vybralo první z nich, označený E14Y1, ale slíbilo továrně Watanabe jeho
sériovou výrobu. E14Y1 měl smíšenou konstrukci, velmi lehkou a
subtilní, nesl dva letce a jeden pohyblivý kulomet vz. 92 ráže 7,7 mm.
Počítalo se s možností nést i 60 kg pum. Motor byl hvězdicový typu
Hitachi Tempu 12 o výkonu 250 kW (340 k). Při uskladnění na ponorce se
oddělovalo křídlo a sklápěla horní část svislé ocasní plochy.
Odpojovaly se rovněž plováky. Prototyp dokončili v roce 1939 a po
zkouškách a porovnání s konkurenčním E14W1 se z něj stal "ponorkový
průzkumný letoun vzor O, model 1-1" později "malý průzkumný letoun
model 11". První sériové stroje přišly v roce 1940, do služby se
dostaly ve druhé polovině roku 1941, výroba skončila v září 1943.
Ponorka I-7 vypustila katapultem jeden E14Y1 u havajského Oahu
dne 17.12.1941 a oba letci prozkoumali stav poškození amerického
loďstva v Pearl Harboru. Prameny se liší v informaci o tom, zda se
podařilo letoun znovu na ponorku uložit či zda na ni letci jen
nastoupili.
_________________________________________________________
M6A1
 
klikni pro zvětšení
| Motor |
1x Aichi AE1P Atsuta 30 nebo Atsuta 31 |
| |
o startovním výkonu 1 400 koní |
| |
v h=1 700 m 1 250 koní; v h=5 000 m 1 290 koní
( prototypy )
1x Aichi Atsuta 32 o startovním výkonu 1 400 koní
v h=1 700 m 1 340 koní; v h=5 000 m 1 290 koní 5,000 m
Třílistá automaticky stavitelná vrtule |
| Rozpětí |
12,26m |
| Délka |
11,64m |
| Výška |
4,58m |
| Výrobce |
Aichi Kokuki Kabushiki Kaisha v Eitoku |
| Hmotnost |
3 301 kg |
| Vzletová hmotnost |
4 040 kg |
| Rychlost |
474 km / hod v h=5 200 m |
| Výzbroj |
1 kulomet ráže 13,2mm |
|
800 kg pum |
| Dolet |
1 180 km |
| Dostup |
9 900m |
| Posádka |
2 |
V roce 1942 se vyvíjely velké ponorky třídy 1-400 s výtlakem 4500 tun,
cestovním dosahem 77 000 km a s vodotěsným hangárem pro dva letouny.
Nakonec vzniklo jen 5 kusů s hangáry pro tři letouny. Jejich vývoj byl
zadán ještě v roce 1942 firmě Aichi specifikacemi 17-Shi a továrna
značila podklady jako AM-24.
Vznikl velmi elegantní celokovový typ s vidlicovým motorem Aichi
AE1 P Atsuta 30 o 1030 kW (1400 k), dvěma odhazovatelnými plováky
nosností až 850 kg pum a s kulometem vz.2 ráže 13 mm pro pozorovatele.
Pro uložení na ponorce se výškovky sklopily dolů, křídla podél trupu a
vrchol svislé plochy na bok. Složení zvládli čtyři muži za sedm minut.
Konstruktéři Ozaki, Ozawa a Mori pracovali rychle a prototyp mohl
vzlétnout již v listopadu 1943. Sedm dalších prototypů posloužilo k
výcviku osádek. Dalších 18 kusů bylo sériových, se zdokonalenými motory
Atsuta 32. Vojenské značení znělo M6A1 Seiran (Horská mlha). Dva další
stroje byly pozemní M6A1-K Nanzan (Jižní hora) se zatažitelným
podvozkem a s demontovaným vrcholem svislé ocasní plochy určené k
výcviku.
 
klikni pro zvětšení
přejít: DISKUSE | ČLÁNKY
|
| |
|
|
|
