GATO  

autor: elksar

 

Geografické poměry jsou příčinou toho, že prakticky všechny válečné lodě amerického námořnictva operují ve značných vzdálenostech od břehů Spojených států, a proto musí většina lodí a především ponorky disponovat velkým operačním dosahem a velkou cestovní rychlostí, což jsou základní předpoklady dosažení prostoru bojové činnosti v přijatelném čase.
Během 1. světové války bylo německé císařství nepřítelem Američanů. Japonci byli tehda spojenci USA, avšak s posílením moci Japonska přicházela stále více v úvahu možnost střetu s jeho námořními silami, což brali američtí stratégové v úvahu již od počátku 20. let. Při uvažovaném bojovém střetnutí by se přesuny lodí uskutečnily na vzdálenostech, s nimiž nemuselo počítat žádné jiné námořnictvo světa. V hlavním strategickém plánu Američanů "v plánu Oranže" se počítalo s tím, že hlavní bojovou základnou ve válce proti Japonsku bude západní pobřeží USA. Předpokládalo se, že Filipíny a ostrovy ve středním Pacifiku Američané ztratí v úvodní fázi střetnutí.

Konstrukce

Americké námořnictvo dlouhodobě sázelo na koncepci postupného zdokonalování. Zaváděné typy ponorek se nevyznačovaly žádnými převratnými konstrukčními prvky, byly však velmi spolehlivé, disponovaly velkým operačním dosahem, přiměřeně velkým prostorem pro posádku a velkou zásobu torpéd, což byly základní požadavky kladené na plavidla operující dlouhodobě ve vzdálených oblastech, bez pravidelného kontaktu se svojí základnou.
Zvláštní důraz se kladl na kvalitu poháněcí soustavy. Americké námořnictvo bylo odhodláno získat dodavatele skutečně spolehlivých a hospodárných vznětových motorů a podílelo se proto i na procesu zavádění nových vznětových motorů u amerických železnic. Tento přístup přinesl zdokonalení čtyř typů vysokootáčkových vznětových motorů. V meziválečném období americké námořnictvo experimentovalo s kombinovaným pohonem u ponorek třídy S a přímým pohonem u tříd T a G, u třídy Gato se však vrátilo k osvědčenému diesel-elektrickému pohonu.
V americkém námořnictvu se neustále diskutovalo o dělostřelecké výzbroji ponorek. Velitelský zbor námořnictva byl odhodlán zabránit kapitánům ponorek v širší účasti na bojích na hladině a prosadil omezení těchto zbraní na jediný protiletadlový kanón Mk 21 model 1, ráže 3 palce (76,2 mm). Již v prvních válečných letech se ukázalo, že dělostřelecká výzbroj ponorek je naprosto nedostatečná, po celou válku se proto neustále zvyšovala její výkonnost. Nástupcem 3palcových kanónů se stal u ponorek třídy Gato "vodní" kanón ráže 5 palců, vyrobený z nerezové oceli. U tohoto kanónu již nebylo potřeba používat ochranné obaly ústí a zadku hlavně.
Z konstrukčního hlediska představovala třída Gato vývojového nástupce třídy Porpoise. Třída Gato se vyznačovala vysokou rychlostí plavby na hladině přes 20 uzlů za hodinu, která umožňovala rychlé dosažení prostoru, který měla ponorka střežit, a včasné zaujetí výhodného postavení pro vystřelení torpéd.
Výrobu usnadnila celosvařovaná konstrukce trupu. Stavba ponorek probíhala ve čtyřech loděnicích, z nichž nejzajímavější byl závod v Maniwotocu u Michiganského jezera, vzdálený kolem 1 600 km od moře. Plavidla se zde svým bokem spouštěla do řeky a po řece Mississippi putovala do moře.

Boční spuštění

 

Tato velice úspěšná třída ponorek prokázala správnost směru, který zvolilo americké námořnictvo při dlouhodobém vývoji spolehlivých trupů a pohonných jednotek. Úlohu námořnictva ovšem poněkud usnadnil fakt, že nepožadovalo menší ponorky s lepší ovladatelností a kratším operačním dosahem.
Slabinou ponorek Gato byla nizká rychlost pod hladinou: maximální rychlost ponořené ponorky činila 8,75 uzlů, toto tempo však nebylo možné dlouhodobě udržet bez dobíjeni akumulátorů. Stejně jako i jiné typy ponorek v té době se Gato nemohla pochlubit příliš velkým hloubkovým dostupem ? konstrukční operační hloubka 91 metrů byla menší než celková délka ponorky (95,2 m), což znamenalo značné omezení manévrovacích schopností plavidla.
Následující třída amerických ponorek, pojmenovaná Balao se prakticky shodovala s třídou Gato, měla však zesílený trup, který ponorce umožňoval ponořit se do hloubky až 122 m. Ponorky Balao si vysloužily přezdívku ? Gato s tlustou kůží?. Z třídy Gato vycházela i třída Tench. Tyto ponorky se stavěly ke konci války, po ukončení bojů se jejich výroba zastavila.

Elektronika

Ponorky třídy Gato měly jako první poměrně rozsáhlé elektronické vybavení, ve kterých nechyběly radary, sonary, komunikační pomůcky a prostředky radio-elektronického boje. Elektronické přístroje se s pokračujícím vývojem neustále obměňovaly, neboť významně přispívaly k přežití ponorek na bojišti. Na ponorkách se ježil stále rozsáhlejší les stožárů a antén, který poněkud zvyšoval hydrodynamický odpor.
Ponorky byly vybaveny prvním dostatečně malým protiletadlovým radarem typu SD. Jeho prutová anténa se obvykle upevňovala na vrcholu vysokofrekvenční tyčové antény radiostanice. Tento radar neposkytoval údaje o směru příletu letadel, měl dosah pouhých 16 km a nepřátelské radary jej snadno odhalily. Ponorky však nutně potřebovaly zařízení, které by je včas varovalo před blížícím se letadlem, proto v polovině roku 1942 byly radary SD vybaveny všechny americké ponorky. V té době se objevil nástupce typu SD, označený SJ, který již poskytoval informace o vzdálenosti a směru příletu letadla. Tyto radary se potýkaly s problémem kalibrace a spolehlivosti, námořníkům na ponorkách však poskytovaly zcela nové možnosti. Poté, co na místo starých horizontálních řádkových displejů nastoupily rovinné kruhové displeje s indikátorem polohy, získaly si radary důvěru svých uživatelů. Anténa radaru SJ měla vejčitý tvar. Původní tuhou konstrukci později nahradila příhradová, na rozdíl od typu SD měl radar SJ vlastní stožár antény. Poslední model radaru, zavedený ve válečných letech, nesl označení SS.
Také sonary se v průběhu války neustále zdokonalovaly. V roce 1945 měla většina amerických ponorek aktivní WFA systém v zasouvací kýlové kopuli, kombinující echolokaci, naslouchání a sondování. Umístění kopule na kýlu bránilo v použití sonaru u ponorky ležící na břichu trupu, proto na horní straně trupu přibylo pasivní naslouchací zařízení.
Zpočátku se používala sada JP, vyvinutá na základě soupravy pro hladinová hlídková plavidla. Podobně jako pozdější sada JT umožňovala ponorkám zjistit hluk lodního šroubu hladinových plavidel do vzdálenosti až 18 000 metrů, dále se používala ke zjišťování vlastního hluku ponorky. JP se otáčela ručně, pozdější JT měla motorový pohon. Její součástí byl 1,5 m dlouhý hydrofon, se skenovacím paprskem o šířce 22 stupňů a rychlosti otáčení 4ot/min. Pokrýval zvukové frekvence (100 Hz ? 12 kHz) a s konvertorem i nadzvukové frekvence (až 65 kHz). Koncem války se objevil nový, vysoce specializovaný typ sonaru, zprvu označený FM a později QLA-1. Jednalo se o přesný přístroj, umožňující vyhnout se minám, který americkým ponorkám zajistil poměrně bezpečný pohyb v japonských pobřežních vodách.
Ponorky byly dále vybaveny obvyklými dvěma periskopy, používaly řadu stožárových antén, prutových antén a dalšího příslušenství, upevňovaného zevně trupu, které se závratným tempem obměňovalo. Stále více se používaly prostředky radio-elektronického boje, jejichž charakteristickým průvodním znakem byla rozměrná směrová anténa. Pro použití kanónu na hladině byla řídící věž vybavena náměrovým a odměrovým mechanismem.

Prostor obsluhy elktropříslušenství

 

Výzbroj

Ponorky Gato byly při svém spuštění na vodu vyzbrojeny jen jedením 3palcovým kanónem. Postupně se však ponorky v průběhu války vybavovaly další výzbrojí a v roce 1945 jejich výzbroj běžně tvořil jeden 5palcový kanón, dva 40mm kanóny a dva 20 mm dvojkanóny. Ponorky měly 10 torpédových hlavní ráže 21 palců, šest na přídi a čtyři na zádi. Ponorka měla uloženu zásobu 24 torpéd. Zatímco ponorky byly velmi spolehlivé, o torpédech se totéž tvrdit nedalo. Svojí nespolehlivostí byl nechvalně proslulý model Mk 14 s magnetickou roznětkou Mk VI, používaný v letech 1941 ? 43. Torpédo se nořilo do mnohem větší hloubky, než pro jakou bylo nastaveno a zanechávalo za sebou výraznou vodní stopu. Roznětka často selhala a záložní nárazová roznětka fungovala jen tehdy, když torpédo prudce narazilo na cíl. Později se široce používalo torpédo Mk 18, které bylo kopií německého torpéda G7e, které se podařilo Američanům ukořistit.

 

 

 

Technická data

Země původu:	USA
Druh:	hlídková ponorka s diesel-elektrickým pohonem
Výtlak:	1800 tun na hladině, 2424 tun pod hladinou
Rozměry:	délka 95,2 m, šířka 8,3 m, ponor 4,7 m
Pohon:	diesel-elektrický pohon se dvěmi hřídeli, čtyři vznětové motory Fairbanks,
	Morse/General Motors/Hooven, Owens nebo Rentschler, dva elektromotory General Electric/Elliot Motors/Allis-Chalmers, výkon 2 740 ks
Rychlost:	20,25 uzlu na hladině, 8,75 uzlu pod hladinou
Vytrvalost:	10 000-13 000 minut při 14 uzlech na hladině, konstrukční hloubkový dostup 91 m
Posádka:	80-85 mužů

 

 

  

  

 

 

 

přejít: DISKUSE | ČLÁNKY