Vznik a vývoj
Tento letoun byl zkonstruován jako nástupce letounu Heinkel He 60 a měl být hlavním letounem operujícím z těžkých lodí Kriegsmarine. V létě 1936 vyhlásil Technisches Amt RLM specifikace týkající se nového letounu, který měl být poháněn devítiválcovým hvězdicovým motorem BMW 132 K. Do soutěže se přihlásily firmy Arado a Focke-Wulf a na podzim roku 1936 předložily své projekty. V té době bylo dvouplošné uspořádání lehkých letounů obecně rozšířené a konstruktér firmy Focke-Wulf ing. Kurt Tank pro svůj letoun označený Fw 62 použil právě toto řešení. Konstruktéři firmy Arado se však rozhodli zkonstruovat moderní jednoplošník.

Po vyhodnocení počátečních projektů obou letounů objednal Technisches Amt, který rozhodně dával přednost modernímu projektu firmy Arado, čtyři prototypy. S ohledem na možné riziko spojené s vývojem nové konstrukce dostala i firma Focke-Wulf zakázku na dva prototypy. Fw 62 byl považován za záložní letoun pro případ nezdařilého průběhu vývoje Ar 196.

První dva prototypy Ar 196 byly dokončeny a absolvovaly zkušební lety v létě 1937. Jednalo se o letouny Ar 196 V1 (Werk-Nr.2589, D-IEHK) a Ar 196 V2 (Werk-Nr.2590, D-IHQI) vybavené dvěma kovovými plováky. Tyto prototypy měly být vzorovými stroji verze Ar 196 A. Třetí a čtvrtý prototyp Ar 196 V3 (Werk-Nr.2591, D-ILRE) a Ar 196 V4 (Werk-Nr.2592, D-OVMB) vybavené jedním velkým centrálním plovákem a dvěma malými stabilizačními plováky pod křídly měly být vzorovými stroji verze Ar 196 B. Všechny prototypy poháněl motor BMW 132 Dc o vzletovém výkonu 647 kW (880 k) se stavitelnou dvoulistou vrtulí.

První prototyp se od ostatních lišil velikostí a tvarem svislých ocasních ploch, tvarem vodorovných ocasních ploch a rozmístěním a délkou výfukového potrubí. U Ar 196 V1 byly oba výfuky umístěny na levé spodní straně motoru, zatímco u zbylých prototypů se nacházely po obou stranách spodní části motoru. Prototypy V3 a V4 se vzájemně lišily tvarem a velikostí stabilizačních plováků umístěných pod křídly a rozmístěním jejich vzpěr. Čtvrtý prototyp V4 byl prvním strojem vybaveným výzbrojí plánovanou pro sériové letouny, která se skládala ze dvou leteckých kanónů MG FF ráže 20 mm montovaných v křídle (každý se zásobou 60 nábojů), jednoho pevného kulometu MG 17 ráže 7,9 mm umístěného na pravé straně přední části trupu se zásobou 500 nábojů a dvou pum SC 50 o hmotnosti 50 kg zavěšených pod křídly.
Hydrodynamické vlastnosti obou typů plováků byly v srpnu roku 1937 zkoumány v Aerodynamische Versuchsanstalt (Zkušebním ústav aerodynamiky) v Göttingenu. Provozní zkoušky prototypy absolvovaly v Erprobungsstelle Travemünde. Ani teoretické zkoumání, ani praktické zkoušky nedaly jednoznačnou odpověď na otázku, který typ použitých plováků je lepší. Obě uspořádání měla své výhody i nedostatky. Hmotnost a aerodynamický odpor byly u obou typů přibližně stejné. Centrální plovák zajišťoval větší stabilitu při přistávání na rozbouřeném moři, otřesy se pak přenášely přímo na trup. Avšak při startu měly stabilizační plováky tendenci ponořovat se pod hladinu, což značně ztěžovalo start zejména při větších vlnách.

Konstrukce s dvěma plováky zajišťovala větší stabilitu především při vyšší startovní nebo přistávací rychlosti a také při manévrování na hladině. Nevýhodou tohoto řešení bylo přenášení kmitání na křídla. Jelikož Technisches Amt nechtěl vydat unáhlené rozhodnutí, objednal deset kusů Ar 196 A-0 nulté série a současně třetí prototyp s centrálním plovákem plánované verze Ar 196 B. Ar 195 V5 (Werk-Nr0090, D- IPDB) byl dokončen na podzim 1938 a byl poháněn motorem BMW 132 K o výkonu 705 kW (960 k) vybaveným třílistou stavitelnou vrtulí VDM. Stejná pohonná jednotka i vrtule byly instalovány také v proto typu V1, který měl ve své třídě překonat několik mezinárodních rekordů. Letoun byl mírně upraven, objevila se zadní část krytu kabiny, ale RLM celou akci nakonec odvolalo ve snaze utajit nový typ letounu.
První z deseti letounů nulté série Ar 196 A-0 opustil závod ve Warnemünde v listopadu 1938. Tato série byla označena výrobními čísly od 0091 do 0100. Pohon tvořil motor BMW 132 K spolu s třílistou vrtulí VDM. Trup letounu oválného průřezu byl kovové konstrukce potažený v přední části plechem a v zadní plátnem. Křídlo kovové konstrukce mělo kovový potah s výjimkou pohyblivých částí, které byly potaženy plátnem. Plováky měly také celokovovou konstrukci. Každý z nich měl délku 7,25 m při objemu 2 750 dm3 a byl rozdělen na sedm vodotěsných částí. Výzbroj byla redukována na jeden pohyblivý kulomet MG 15 ráže 7,9 mm se zásobou 525 nábojů. Pod křídla bylo možno zavěsit dvě pumy SC 50 (50 kg). Letouny série A-0 nebyly upraveny pro start z lodního katapultu.

Zkoušky těchto strojů trvaly celou zimu a na jejich základě RLM rozhodlo o dalším rozvoji verze A (se dvěma plováky) a objednalo dvacet kusů sériové verze Ar 196 A-1 s dodáním do června 1939. Tyto stroje byly vybaveny háky a úchyty které umožňovaly start z katapultu a od léta 1939 začaly na palubách těžkých plavidel Kriegsmarine nahrazovat letouny Heinkel He 60. Dvě letky palubních letounů 1./196 a 5./196 byly umístěny ve Wilhelmshavenu a KieluHoltenau a dodávaly letouny na paluby křižníků a bitevních lodí. Prvním plavidlem, které bylo vybaveno stroji Arado Ar 196 A-1, byla bitevní loď Admiral Graf Spee, která již v polovině srpna vyplula do vod Atlantského oceánu. Dalšími loděmi, na jejichž palubách byly zastaralé He 60 nahrazeny letouny Ar 196, byly Scharnhorst, Gneisenau, Deutschland, Admiral Scheer a Prinz Eugen a také Bismarck a Tirpitz.

Po vyrobení dvaceti objednaných kusů Ar 196 A-1 zahájily závody ve Warnemünde výrobu varianty Ar 196 A-2 určené především pro jednotky pobřežního letectva (Küstenfliegerstaffeln). Hlavní úpravou byla instalace kompletní původně předpokládané výzbroje, která se skládala ze dvou kanónů MG FF, jednoho pevného kulometu MG 15 a jednoho pohyblivého kulometu MG 15 v zadní části kabiny obsluhovaného pozorovatelem. Celková hmotnost letounu vzrostla ve srovnání s verzí A-1 z 2 955 kg na 3 175 kg. Tempo výroby nebylo velké a do konce roku 1940 se podařilo vyrobit jen 98 kusů Ar 196. Z tohoto množství představovalo posledních několik kusů verzi Ar 196 A-4, která nahradila na palubách lodí Kriegsmaríne Ar 196 A-1. Výzbroj této verze byla identická jako u A-2, navíc se objevily radiostanice FuG 16 Z a vrtulový kužel, který u předchozích verzí chyběl. Továrna ve Warnemünde vyrobila celkem 24 kusů Ar 196 A-4.

Od jara 1941 začaly výrobní linky firmy Arado opouštět stroje nové verze Ar 196 A-3, která se stala nejpočetněji vyráběnou variantou letounu Ar 196. V průběhu dvou let opustilo závody ve Warnemünde 274 strojů verze A-3. K nim je třeba připočítat dalších 23 exemplářů, které vyrobila firma SNCA ve St. Nazaíre, což dává v celkovém součtu 297 letounů Ar 196 A-3. Poslední sériově vyráběnou verzí byl Ar 196 A-5, který byl vybaven radiostanicí FuG 16 Z (později nahrazenou typem FuG 141) a přístrojem FuG 25a, překonstruovanou přístrojovou deskou a zesílenou výzbrojí. Výzbroj se skládala z dvojkulometu MG 81 Z ráže 7,9 mm se zásobou 2 000 nábojů, který nahradil dřívější kulomet MG 15. Celkem bylo vyrobeno 91 letounů této verze (22 strojů ve Warnemünde, zbylé ve firmě Fokker v Amsterdamu). Výroba Ar 196 byla ukončena v srpnu 1944 po vyrobení 546 sériových kusů a 5 prototypů.

I přes to, že RLM zamítla koncepci jednoplovákové verze Ar 196 B, závody ve Warnemünde vyrobily na přelomu let 1940-41 deset kusů nulté série verze Ar 196 B-0, které byly předány k provozním zkouškám v Bordfliegerstaffel 1./196 ve Wilhelmshavenu. V roce 1941 vznikl také projekt verze Ar 196 C, která ale nebyla zařazena do výroby. Letouny této verze měly mít lepší aerodynamické vlastnosti, jiné vybavení a nové delší plováky, které vyvinul Institut für Seeflugwesen (Institut námořního letectví) v Hamburku.




Technický popis

Arado Ar 196 A-3: byl dvoumístný palubní průzkumný nebo námořní hlídkový hydroplán.
Pohon: hvězdicový devítiválcový vzduchem chlazený motor BMW 132 K o vzletovém výkonu 706 kW (960 k) a výkonu 603 kW (820 k) ve výšce 1 000 m.
Výzbroj: dva kanóny MG FF ráže 20 mm, každý se zásobou 60 nábojů, jeden pevný kulomet MG 17 ráže 7,92 mm se zásobou 500 nábojů střílející dopředu, a jeden pohyblivý kulomet MG 15 ráže 7,92 mm se zásobou 525 nábojů umístěný v zadní části kabiny. Dvě pumy SC 50 (50 kg) zavěšené pod křídly na pumových závěsnících ETC50/VIII.
Technická data: Rozpětí: 12,44 m, Délka: 10,96 m, Výška: 5,00 m, Hmotnost letounu: 2 335 kg, Vzletová hmotnost: 3 303 kg, Maximální rychlost: 320 km/h, Cestovní rychlost: 255 km/h, Dostup: 7 000 m, Dolet: 800 km



zdroj:
http://airwar.valka.cz/muzeum/nemecko/ar_196/default.htm
DONALD,David;Německá letadla ve II.světové válce



Naposledy upravil jurdy dne 20. 02. 2008, 19:52, celkově upraveno 1 krát.
Naposledy upravil Sarroth dne 20. 02. 2008, 15:52, celkově upraveno 2 krát.
_________________
Noční tmou se smečkou vlků ženeš se dál
cítíš krev a svojí kořist vybranou máš
žádná šance, jak se smečka zastavit dá
víš, co cítí vlk, když kořist svůj konec zná