Na počátcích rakousko ?uherského ponorkového loďstva bylo šest ponorek pocházejících ze zahraničí, ale až na ponorky Germania stavěných v domácích loděnicích.
( pozn: žádná z původních typů nenesla na začátku války rezervní torpéda, jejich dostup ( vlastně všech těchto ponorek ) se pohyboval okolo 50 metrů )
Lake
Ponorky Lake se stavěly v loděnicích v Pule a to většinou z dílů dovezených z USA. Jejich benzinové motory byly nespolehlivé a zdaleka nedosahovaly výkonu udávaných výrobcem. Dalším problémem byla doba ponoření 9 minut(!) a pod vodou se díky kapacitě akumulátorů nemohly pohybovat dlouho. Zajímavostí tohoto typu však byla komora pro potápěče a také kola, která se vysouvala pod kýl a umožňovala jízdu po dně. Toto zařízení však v praxi nefungovalo. Krátce po začátku války se obě lodě dočkaly rekonstrukce, která zahrnovala výměnu motorů a periskopu a také byla upravena příď. Po návratu do služby sloužily hlavně pro výcvik nových posádek. Až v roce 1916 se dostaly do ,,bojového? nasazení, které spočívalo v proplouvání v blízkosti italského pobřeží a zastrašování nepřítele.
Ve službě od: 1909
Výtlak: 230/270 tun
Délka: 30,8m
Šířka: 4,8m
Pohon: Benzínové( později dieselové ) motory ( 560 hp ), elektromotory (200 hp )
Rychlost: 10/6 uzlů
Dosah: 940/40 nm
Výzbroj: 3 torpédomety r. 450mm, 37mm kanon
Posádka: 17 mužů
Postavené ponorky: celkem 2, U-1 a U-2
Germania
Německé ponorky, stavěné v Kielu a do Rakouska odvlečené v roce 1909. Měly dvojitý trup a na rozdíl od mnoha ponorek té doby byly schopny plavby i po neklidném moři. Horší to však bylo s obratností a dobou ponoření ? 6,5 minuty. Další významný problém představovala stejně jako v předchozím případě pohonná jednotka ? konkrétně petrolejové motory, které vytvářely velké množství kouře a mohly prozradit ponorku při plavbě na hladině. Ještě před válkou se na palubě ponorky objevilo několik významných osobností, včetně Ferdinanda D?Este a Arcivévody Franze Salvatora, který se dokonce zúčastnil i cvičného ponoření. Po výměně motorů se ponorky začaly zapojovat do právě začínající války. 25. Září 1914 byly obě 2 ponorky odvlečeny do Boky Kotorské, tehda ještě nevýznamného kotviště, a 17. Října došlo i na střet s Francouzi, konkrétně křižníkem Waldeck-Rousseau. U-3 se dostala do palebné pozice, ale hlídka na křižníku spatřila periskop a ponorku zasypaly granáty. Vyvázla však bez poškození a nepřítel se raději stáhl. Z dalších úspěchů lze jmenovat těžké poškození britského křižníku ponorkou U-4. Stejná ponorka později potopila křižník Giuseppe Garibaldi. U-3, ponorka této třídy, se však i se svým velitelem, Čechem Karlem Strnadem, potopila po útoku hlubinným minami z italské torpédovky a francouzského torpédoborce Bisson. Druhá se dočkala konce války.
Ve službě od: 1909
Výtlak: 230/270 tun
Délka: 44,4m
Šířka: 4m
Pohon: Dieselové motory ( 600 hp ), elektromotory (340 hp )
Rychlost: 12/8,5 uzlů
Dosah: 2000/60 nm
Výzbroj: 2 torpédomety r. 450mm, 37mm kanon ( U-4 i 70mm dělo )
Posádka: 21 mužů
Postavené ponorky: celkem 2, U-3 a U-4
Holland
Poslední z původních 6 lodí pocházely, stejně jako první 2, pocházely z USA, přestože se stavěly v Rakousku-Uhersku, konkrétně v závodě Whitehead v Rijece. Vynikaly téměř dokonalými vlastnostmi při plavbě pod hladinou, dokonce prý srovnatelnými s dnešními ponorkami. Větší problémy však byly s podmínkami pro posádku ? hlavně při plavbě nad hladinou, protože paluba byla velmi úzká a na věž se hlídka sotva vešla. Při testech také dosáhla velmi dobrých výkonů, horší to však bylo se spolehlivostí, zejména s motory, stejnými jako u typu Lake. Proto se roku 1910 ponorky vrátily do Rijeky k úpravám. Poté však byly uznány schopnými nasazení a zařazeny do námořnictva. První válečná akce tohoto typu, konkrétně ponorky U-5, spočívala v útoku na pancéřový křižníky Jules Ferry, torpédo však selhalo. Na první úspěch však U-56 nemusela čekat dlouho. Tentokrát už pod velením jednoho z nejlepších Rakušanu, Georga von Trappa, potopila křižník Leon Gambetta. Byla to největší válečná loď, kterou Rakušané potopili. Na podzim 1915 se obě ponorky vrátili do doků k opravám. U-6, druhá loď této třídy, se potopila na Otranské přehradě poté, co se zapletla do protiponorkových sítí a musela se vynořit. Jakýmsi zázrakem však byla schopna plavbu a pokusila se uniknout po hladině. Objevil jí však britský trawler, posádka otevřela ventily ve dně a loď opustila. Celá posádka přežila. U-5 se po další opravě z roku 1917 potopila na mině. Podařilo se ji však vyzvednout a znovu zařadit do služby.
Výtlak: 240/273 tun
Délka: 32,1m
Šířka: 4,2m
Pohon: Benzinové( u U-5 později dieselové ) motory ( 500 hp ), elektromotory (273 hp )
Rychlost: 11,4/9,7 uzlů
Dosah: 800 ( s diesely 3000 )/60 nm
Výzbroj: 2 torpédomety r. 450mm, 37mm kanon ( U-5 i 75mm dělo )
Posádka: 19 mužů
Postavené ponorky: celkem 2, U-5 a U-6
Posledně jmenované se sice do služby dostaly, ale i přes některé úspěchy se hodily spíš pro pobřežní obranu. Měly se však přidat další, nové ponorky:
S.S.3
Další ponorky z dílen závodu Whitehead, tentokrát stavěné s přispěním poznatků o chybách ponorek U-5 a U-6 ( vzhledem se téměř nelišily ). Hotova byla v roce 1911. Námořnictvo však ponorku odmítlo, neboť se mělo začít se stavbou oceánských ponorek podle italských plánů ( ty se ale nezačaly ani stavět kvůli nedostatku financí ). Na začátku války Rakušané S.S.3 odkoupili a zařadili pod označením U-12. Dosáhla jednoho velmi významného úspěchu, konkrétně útoku na bitevní loď Jean Bart . Ta se sice nepotopila, ale byla na určitou dobu vyřazena z boje. Při jedné z akcí byla poškozena a musela na dlouhou dobu na opravy. Mimo opravy samotné loď dostala také 2 nové torpédomety ráže 350mm namontovaných na boku. Kariéra U-12 však skončila poměrně brzy, konkrétně v srpnu 1915 na mině v blízkosti Benátek.
Výtlak: 240/273 tun
Délka: 32,1m
Šířka: 4,2m
Pohon: Benzinové motory ( 500 hp ), elektromotory (230 hp )
Rychlost: 10,75/8,5 uzlů
Dosah: 800/60 nm
Výzbroj: 2 torpédomety r. 450mm, později 2 torpédomety r. 350mm, 37mm kanon
Posádka: 19 mužů
Postavené ponorky: U-12
U- 14 ? Curie
( všimněte si rámů pro torpéda na boku )
Curie, v té době francouzská ponorka třídy Brumaire, vyplula 10. 12. 1914 k jedné ze svých akcí, konkrétně k útoku na Rakouské kotviště Pola. Při tomto útoku se však zapletla do sítí, vynořila se a byla potopena palbou pobřežní baterie. Nebyla však poškozena nijak vážně a ani neležela ve velké hloubce, jen zhruba ve 40 metrech. Rakušané proto ponorku vyzvedli, opravili a také upravili ? například byla vyměněna velmi nízká věž, která se neustále zalévala vlnami. U-14 se tak stala jedinou oceánskou ponorkou C. a K. maríny. Jako v té době nejlepší Rakouskou ponorku ji převzal nejlepší Rakouský velitel, Georg von Trapp. Ten s ní také potopil 11 parních lodí. Po válce se U-14 vrátila do Francie, kde ji roku 1923 sešrotovali.
Výtlak: 423/544 tun
Délka: 52,15m
Šířka: 7,1m
Pohon: dieselové motory ( 840 hp ), elektromotory (660 hp )
Rychlost: 13,5/8,2 uzlů
Dosah: 1200 ( později 6000 )/150 nm
Výzbroj: 7 rámů pro torpéda r.450mm, 88mm dělo, 47 a 37mm kanon
Posádka: 28 mužů
Postavené ponorky: jediná ukořistěna, U-14
Typ Havmanden
Ponorky stavěné v Rijece v závodě Whitehead. Před WW1 o ně Rakušané nejevili zájem a tak byly prodány do Dánska a Holandska. Po začátku války si rakouské velení uvědomilo možné schopnosti tohoto typu v uzavřených vodách Středomoří, získalo plány ( ne zrovna poctivým způsobem ? vlastně je ukradli z Whiteheadova závodu, patřícímu USA ) a zahájilo stavbu 4 ponorek.Roku 1915 byly všechny 4 připraveny ke službě. V té době se však na světlo dostaly jejich nevýhody ? jednomotorová koncepce byla nespolehlivá, příliš výkonný diesel způsoboval vibrace trupu a poruchy některých zařízení. Na bojové plavby tak nevyplouvaly příliš často ? přesto však 2 skončily na dně moře ? jedna po útoku italské ponorky a druhá byla potopena torpédovkou.
Výtlak: 173/210 tun
Délka: 38,76m
Šířka: 3,97m
Pohon: dieselový motor (450 hp ), elektromotor (300 hp )
Rychlost: 13,2/9 uzlů
Dosah: 2000/70 nm
Výzbroj: 2 torpédomety r. 450mm, 70mm kanon
Posádka: 18 mužů
Postavené ponorky: celkem 4, U-20, U-21, U-22, U-23
Německé ponorky
R-U v roce 1915 zakoupilo licenci na stavbu německého typu UB-I. Přestože to byly lodi poruchové s pouhými 2 torpédy, v té době tvořily páteř rakouské ponorkové flotily. Na počátku roku 1917, v době kdy už Němci přecházeli na mnohem dokonalejší typ UB-III, byla do stavu rakouského loďstva zařazena první ponorka typu UB-II. Z rakouských základen také operovaly německé ponorky, stále spadající pod německé velení. Protože však byla Itálie nebyla s Německem v letech 1915 ? 16 ve válce, Němci při útocích používali vlajku R-U a na věžích byla falešná čísla ,,rakouských? ponorek. V roce 1916 však jedna německá ponorka typu UC narazila při pokusu o zaminování jednoho z italských přístavů na vlastní minu, byla Italy zdvižena a na podvod s vlajkami se přišlo. Itálie proto Německu vyhlásila válku. Ke konci války se zahájila stavba několika ponorek UB-III, dokončit se je však nepodařilo.
UB-I
Tyto ponorky byly ze začátku plánovány spíše jako dočasná výpomoc, z nedostatku lepších ponorek však byly pro Rakušany až do poloviny roku 1917 typem nejdůležitějším. Dobré ponorky to však nebyly, jejich max. rychlost na hladině byla 6 uzlů, při protivětru však nedokázaly překonat ani 4 uzly! Navíc jediný motor trpěl poruchami a to při použití jednoho motoru mohlo znamenat jistý konec v případě odhalení. Uvnitř trupu nebyly žádné vodotěsné přepážky a vzduch, stejně jako baterie, nevystačil na delší pobyt pod hladinou. Mezi několik málo jejich výhod patřila nízká spotřeba ( vykoupená výkony ) a možnost přepravy po železnici (takto také Němci dodali první ponorky UB-I, které však sloužily s jejich posádkou a pod jejich velením ). Z jejich úspěchů se dá jmenovat potopení pomocného křižníku Citt di Messina ponorkou U-15
Výtlak: 127/142 tun
Délka: 27,9m
Šířka: 3,15m
Pohon: dieselový motor (60 hp ), elektromotor (120 hp )
Rychlost: 6/9 uzlů
Dosah: 1200/65 nm
Výzbroj: 2 torpédomety r.450mm, 37mm kanon
Posádka: 16 mužů
Postavené ponorky: celkem 5, U-10, U-11, U-15, U-16 a U-17
UB-II
Poté, co na světlo vypluly nedostatky typu UB-I, rakouské námořnictvo zažádalo o licenci na stavbu typu UB-II. Stalo se to v době, kdy Němci začínali používat mnohem dokonalejší typ UB-III, předchůdce typu VII. Samotný typ UB-II se neukázal nijak zvlášť dobrým, oproti UB-I to však byl pokrok. Výzbroj zůstala prakticky stejná, torpédomety však byly umístěny nad sebou. Navíc nesla ponorka 4 rezervní torpéda. Po jejich zařazení do služby r. 1917 se staly nejdůležitějším typem v rakouském námořnictvu a také prakticky jedinými ( kromě U-14 ), které byly schopny operací ve Středozemí. Ponorky typu UB-II dokázaly za cenu jedné vlastní ztráty ( U-30, příčina neznámá ) napáchat nepříteli velké škody, mezi něž patří potopení torpédoborce Phoenix a těžké poškození ( polovina posádky nepřežila, hořící vrak byl odtažen ) japonského torpédoborce Sakaki, mnoha parníků a malých plachetnic, operujících podél řeckého pobřeží. 2 poslední lodě ( U-47 a 43 ) byly původně německé, jejich konstrukce byla trochu odlišná. Po válce si přeživší lodě rozdělila Itálie (5) a Francie (2).
Výtlak: 275/319 tun
Délka: 37,6m
Šířka: 4,75m
Pohon: dieselové motory (400 hp ), elektromotory (280 hp )
Rychlost: 9,3/7 uzlů
Dosah: 4000/160 nm
Výzbroj: 2 torpédomety r. 450mm, 4 rezervní torpéda, 75mm kanon
Posádka: 19 mužů
Postavené ponorky: celkem 8 + 2, U-27, U-28, U-29, U-30, U-31, U-32, U-40 a U-41 + U-43 s U-47
Tyto ponorky byly posledními, které byly do rakouské ponorkové flotily zařazeny. Přestože loděnice nestíhaly plnit ani tyto zakázky, v plánu byla stavba mnoha dalších ponorek. Již v roce 1915 byla objednána u maďarské loděnice Danubius ( která jako ostatně většina těchto loděnic dostávala zakázky jen proto, že si tím Rakušané získali podporu maďarských poslanců ve sněmu ? tyto loděnice totiž rozhodně neodváděly kvalitní práci ? např. dreadnought Szent István měl místo 4 plánovaných šroubů jen 2, navíc špatně umístěné ? loď nesměla vychýlit kormidlo o více jak 10°, jinak se stala neovladatelnou! ) stavba 2 oceánských ponorek ? později k nim přibyly další 4. Ponorky měly být zvětšenou verzí typu Germania s výzbrojí 4 předních a 2 zadních torpédometů a 2 100mm děl, dosahem téměř 5000 nm a několika kulomety. V roce 1918, kdy měly být dle plánu dokončeny, byly hotovy sotva z 60%. Dále byla zakoupena licence na typ UB-III, nepodařilo se ho však dokončit.
Další ponorky se zatím pro stavbu připravovaly. Měl mezi ně patřit ponorkový křižník se 150mm děly pro ničení pomocných lodí v Otranské úžině ( od počátku války neúspěšně blokované ? potopily se zde jen 2 ponorky )a také velké podmořské minonosky.
Naposledy upravil Sarroth dne 22. 01. 2008, 02:15, celkově upraveno 2 krát.
Naposledy upravil Günther Königg dne 02. 01. 2008, 19:25, celkově upraveno 2 krát.
_________________
33.flotila | Pravidla fóra | Rady ohledně psaní na DF | Ponorkářův slovník | Hledat | Pravidla Ligy DK