Tragédie konvoje PQ-17
PQ-17 byl akrtický konvoj, který převážel vojenský materiál z Británie a Spojených států do Sovětského Svazu na přelomu června a července 1942. Utrpěl katastrofální ztráty, do sovětských přístavů Archangelsk a Murmansk nedorazilo 25 z původně 36-ti vypravených transportních plavidel. Co této tragédii předcházelo a jak k ní došlo?
V květnu 1942 britská admiralita posílila krytí arktických konvojů. Byla to nejen britská, ale i americká válečná plavidla. Vzhledem k hrozbě německých hladinových sil ? zejména bitevní loď Tirpitz, dále kapesních bitevních lodí Admiral Scheer a Lützov a tězkého křižníku Admiral Hipper, byly ve stavu neustálé pohotovosti 2 bitevní lodi ? vlajková loď velitele metropolitního loďstva admirála Johna Toveye HMS King George V a americká moderní bitevní loď USS Washington. Ty byly podporovány letadlovou lodí HMS Victorious a skupinou 4 těžkých křižníků, dále pak kolem deseti toprédoborců. Koncem měsíce došlo ke kolizi HMS King George V s torpédoborcem HMS Punjabi, jehož hlubiné pumy vybuchující při potopení lodi vážně poškodily trup bitevní lodi. Místo HMS King George V zaujala její sesterská loď HMS Duke of York. Události první poloviny roku 1942 se pro spojenecké síly nevyvíjely nikterak dobře - na přelomu dubnu a května německé torpédoborce torpédy potopily jeden ze dvou největších britských lehkých křižníků HMS Edinburgh, který byl poškozen po zásahu 2 torpéd U-456 30. dubna, v květnu německá letadla poblíž medvědího ostrova potopila jiný lehký křižník Trinidad. Kapesní bitevní lodě Admiral Scheer a Lützov změnily kotviště a odpluly z Tröndheimu do Narviku, luftwaffe přisunula posily a síly 5. letecké armády na letišti Bardufoss čítaly na 300 letadel. Tyto síly nemci soustředily k provedení operace "Unternehmen Rösselsprung" (tah koněm). Německé velení se totiž rozhodlo skoncovat s beztarostností arktických konvojů. V květnu proplul severním mořem konvoj PQ-16. Při ztrátě 7-mi lodí byla tato akce považována jako spojenecký úspěch. Na další konvoj byla německá Kriegsmarine řádně přichystána. V následující operaci měly být nasazeny hladinové lodě ve spolupráci s ponorkovou flotilou a Luftwaffe.
Německé soustředění sil pochopitelně nemohlo uniknout spojenecké pozornosti, a bylo logické, kdyby bylo odplutí PQ-17 odloženo na podzim. Z politických důvodů však bylo rozhodnuto opačně a 27. června 1942 z islandského Hvalfjordu vyplul PQ-17 na svou - jak se ukázalo později, tragickou plavbu. Admirál John Tovey navrhnul admiralitě plán na snížení rizika napadnutí konvoje. Snažil se snížit strategickou výhodu německých plavidel operujících v blízkosti svých námořních i leteckých základen. Hodlal odlákat německé lodě co nejdále na západ. Konvoj se měl na desátém stupni východní délky obrátit a plout dvánáct až osmnáct hodin zpět. Tím měl vylákat německé hladinové lodě daleko od svých základen, do prostorů, kde operovalo 12 britských a sovětských ponorek, a kde by se výhoda přesouvala do rukou britských hladinových lodí. I kdyby se němci do léčky nechytili, vzdálili by se od svých základen natolik, že by volili rychlý návrat z důvodů nedostatku pohoných hmot. Admiralita však Toveyův plán neschválila a pokusila se zmást německé velení falešným konvojem plujícím k břehům Norska. Nemci však tento plán prohlédli, stejně tak nechali volně proplout konvoj QP-13 vracející se z Murmansku na Island.
Vráťme se však ke konvoji PQ-17. Krátce po vyplutí jedna z obchodních lodí najela na mělčinu a vrátila se do Hvalfjordu. Jiná, SS Exford narazila v dánském průlivu na ledovou kru a rovněž otočila zpět. Přímou ochranu konvoje tvořila eskortní skupina složená z 6ti torpédoborců, jedenácti korvet, tři minolovky, 4 ozbrojené remorkéry a 2 ponorky. Blízké krytí poskytovala skupina křizníků pod vedením admirála Darlympe-Hamiltona, jednalo se 4 těžké křižníky HMS Norfolk, HMS London, USS Wichita a USS Toscaloosa a 3 torpédoborců. Vzdálené krytí poskytoval hlavní svaz Home Fleet - Bitevní lodě Duke of York, Washington, letadlová loď Victorious, křižníky Cumberland a Nigeria, ke kterým se později přidal ještě Manchester a deset torpédoborců. Britové se svými skupinami zaujaly výhodné pozice ke krytí konvoje.
Pozadu nezůstali ani němci - jejím špiónům pochopitelně neunikla přítomnost velkého počtu lodí formujících se v Hvalfjordu a tak první úderná skupina složená z bitevní lodě Tirpitz, těžkého křižníku Admiral Hipper a šesti torpédoborců opustila Tröndheim a zamířila k Altenfjordu. Druhá úderná skupina složená z kapesních bitevních lodí Lützov a Admiral Scheer rovněž se šesti torpédoborci čekala v Narviku. Tirpitz s Hipperem měli napadnout ochranu konvoje, zatímco Lützov a Admiral Scheer měly roztřílet konvoj na kusy. Nemecké velení předpokládalo, že operace bude tak rychlá, že nedojde ke střetu s hlavními silami metropolitního loďstva.
Konvoj byl prvně zahlédnut ponorkou U-456 krátce po jeho vyplutí na otevřené moře. Tato informace byla potvrzena průzkumným letounem Blohm-Voss 138, následujícího dne k večeru začala Luftwaffe s prvními útoky. Ještě předtím zahájily útok německé ponorky, eskortní plavidla je však odehnala, aniž by dosáhly nějakého významnějšího úspěchu. 3. července ponorka U-255 odhalila svaz blízké podpory Darymple-Hamiltona. V průběhu 3. července pokračovaly nálety Luftwaffe, prvního úspěchu však dosáhly až 4. července. Byly potopeny obchodní lodě SS Christopher Newport a SS William Hooper. Sovětská cisternová loď Azerbajdžán, zajištující zasobování pohoných hmot doprovodným plavidlům, byla těžce poškozena. Přesto se však její posádce nezměrným úsilím podařilo zvládnout požáry a naprostým zázrakem tato loď za pár dní dosáhla Archangelsku. V noci 4. července si britská admiralita neustále lámala hlavu o pohybu německých hladinových lodí. Od 2. července věděla o tom, že Tirpitz se svým svazem opustil Tröndheim. První námořní lord Sir Dudley Pond vydal po hodinách nejistoty fatální rozkaz, aby se lodě krycích svazů stáhly a konvoj byl rozpuštěn. Každá loď na vlastní pěst se měla pokusit dosáhnout sovětských přístavů. Rozkaz odůvodnil tím, že křižníky blízkého krytí nemohou konkurovat těžké výzbroji Tirpitzu. Dále vládla na britské admiralitě obava, že Tirpitz se se svým svazem chystá proniknout do Atlantiku. Oba britské svazy se tedy stáhly do pozic kryjících přístup k Atlantiku. Toto rozhodnutí mělo absolutně tragický dopad pro osud konvoje.
Německé lodě vypluly ze svých přístavů až příštího dne nad ránem, nicméně po pár hodinách plavby byly odvolány. Podle jedné verze z důvodu, že jejich přítomnost po úspěších U-bootů a luftawaffe ztratila smysl, jiné prameny uvádějí jako možné důvody zachycení radiového vysílání neznámé ponorky udávající přesnou pozici svazu. Postupná likvidace rozprchnutých lodí tedy zůstala na ponorkách a letadlech Luftwaffe. 5. července bylo potopeno 12 lodí - rovným dílem se o ně podělily obě složky. Lufwaffe potopila 6 lodí, mimo jiné SS Fairfield City a SS Daniel Morgan, 4 různé ponorky potopily 6 lodí - SS Pan Kraft, SS Washington, SS Carlton, SS Honomu and SS Peter Kerr. Podle očitých svědků se ponorky ani neobtěžovaly s ponořením a pálily po obchodních lodích s palubních kanónů.
6. července byly potopeny další dvě lodě. SS Pan Atlantic padla na vrub Luftwaffe, SS John Witherspoon potopila U-255. 7.-8. července padlo za oběť 5 lodí, další 2 potopil aktivní kapitán-poručík Reinhart Reche. Obětí mu byly SS Olapana a SS Alcoa Ranger. Poslední 2 lodě byly potopeny 10. července, byly to SS Hoosier a SS El Captain. Lutwaffe nalétala během celé operace 202 operačních letů.
V průběhu týdne se zbylé lodě postupně doplahočily do Murmasku (2 lodě přistály v Archangelsku, jedna z nich byla cisternová loď Azerbajdžán, poškozená leteckým torpédem 4. července). 142 500 tun válečného materiálu z 200 tisíc tun vyslaných 27.června bylo potopeno. Zahynulo 153 mužů posádek transportních lodí. Ztraceno bylo 3 350 motorových vozidel, 200 bombardérů, 430 tanků a 93 316 tun jiného vojenského nákladu. 2 lodě, které přežily tragickou plavbu konvoje - SS Silver Sword a SS Bellingham byly potopeny na zpáteční plavbě. Druhá z nich se stala obětí U 255, skóre kapitána Recheho se zarovnalo na 5 obětí.
První námořní lord Doudley Pound, jehož rozhodnutí znamenalo rozsudek smrti nad konvojem PQ-17, pracoval v neustálém stresu a tlaku veřejnosti, čímž přispěl k rychlejšímu nástupu konečné fáze rakoviny mozku, vedoucí k jeho smrti v roce 1943. Tragédie PQ-17 ohromila širokou veřejnost a silná kritika dopadla na britskou admiralitu. Námořníci na USS Washington odmítli nastoupit na Islandu dovolenku, aby se nestali terčem posměšných nadávek za nepříliš vydařenou plavbu. Brzy však byla loď převelena do jižního Tichomoří, kde si její námořníci zpravili chuť potopením japonské bitevní lodě Kirišima. Tragédie vedla k zastavení plaveb severských konvojů, což vyvolalo ostrý střet mezi západními mocnostmi a Sovětským Svazem. Navzdory sovětským protestům byl konvoj PQ-18 odložen na září. Přestože byl kryt zhruba 50-ti válečnými loděmi všech typů, německé ponorky a letouny potopily 16 lodí. Za této situace byly všechny následující konvoje odloženy a čekaly na arktickou zimu. Další konvoj PQ-19/JW-51 byl vyslán až v prosinci 1942. Tento konvoj sehrál v námořní válce též významnou roli, která nakonec stála velkoadmirála Readera funkci. Na jeho místo nastoupil dosavadní velitel ponorkového loďstva admirál Dönitz. Ale to už je zase jiný příběh.
Tragédie PQ-17 byla jednoznačným vítězstvím německých sil. Vážně ochromila zásobování Sovětského Svazu severskými konvoji po dobu druhé poloviny roku 1942. Konečnému nástupu sovětské armády na přelomu roku 1942/43 však nezabránila.
Použité materiály: Anglická verze wikipedie, Miloš Hubáček: Moře v plamenech, Praha 1991
Naposledy upravil Riptor von R.I.P. dne 19. 01. 2008, 13:58, celkově upraveno 2 krát.
_________________
Drauf und durch !!!
