Obsah fóra Die Kapitäne - CZ centrum série simulátoru Silent Hunter
RegistraceHledatFAQSeznam námořníkůNámořnické spolkyHodnostiMedaileWeb Přihlášení
Zaslat odpověď Strana 1 z 1
Německá ponorková válka 1914-1918
Autor Zpráva

Citovat
Příspěvek Německá ponorková válka 1914-1918 
Co předcházelo ponorkové válce 1914-1918

     Ještě na počátku 20. století si značná část vojenských teoretiků i stratégů kladla otázku, co vlastně lze očekávat od tak křehké a nepříliš spolehlivé věci, jakou se jim snažili vnutit zastánci takzvaných ponorných nebo podmořských člunů. Na jedné straně působilo neobyčejně zajímavě, že se TO dokázalo ponořit a pod hladinou nepozorovaně přiblížit k protivníkovi, na straně druhé vize, na rozdíl od pánů Verna a spol., že TO svým ostrým hrotem prorazí do dna nepřátelské lodi díru pod čarou ponoru, jak to zvládal Nautilus kapitána Nema nebo podmořský člun hraběte d?Artigase, vzaly rychle za své s příchodem oceli a pancéře coby stavebních materiálů.
     Na sklonku 19. století se nicméně dostal vývoj ponorek do přelomové fáze, když v Anglii žijící švédský podnikatel Thorsten Nordenfelt (*1842 - +1920) našel společnou řeč s s protřelým obchodníkem se zbraněmi a jinými výnosnými komoditami Basilem Zacharoffem. Právě tomuto pánovi vděčí ponorky za svou popularitu.
     Zacharias Basileos Zacharoff se narodil roku 1849 v anatolské Mugle, na tureckém pobřeží se naučil stykům a byznysu jako průvodce turistů a za své pohádkové jmění vděčil tomu, že ho nikdy nezajímala politická, národnostní nebo nedej Bože náboženská příslušnost jeho klientů, ale pouze a jedině jejich solventnost. Což mu ovšem nebránilo se při vhodně příležitosti ohánět svým vlastním vlasteneckým cítěním při každém obchodním jednání.
     Konstruktérem Nordenfeltovy ponorky byl anglický inženýr George William Garrett, který v letech 1878-1879 postavil dvě 14 m dlouhé ponorky RESURGAM, poháněné parním strojem. Velmi praktické, pokud si uvědomíme, že před každým ponořením bylo třeba uhasit ohně pod kotlem a uklidit komín. Po ponoření měl ponorku pohánět stlačený vzduch, což ovšem v praxi stačilo sotva na pár minut, uvnitř navíc bylo nesnesitelné vedro a jelikož neměl Garrett potřebné znalosti hydrodynamiky, jeho výtvory trpěly nebezpečnými problémy se stabilitou. Zkrátka šlo o velice primitivní výtvory, zcela nevhodné vojenské služby, jenže to pánům Nordenfeltovi a Zacharoffovi nebránilo Garretta dál financovat a jeho ponorky nabízet k prodeji.



     Ideálním adresátem pro zbrojní dodávky se v druhé polovině 19. století stal Balkán. Turecké impérium šlo od porážky k porážce a potom, co se osamostatnilo Řecko, snažily se o totéž i další národy. Kromě toho se zde angažovaly mocnosti jako Rusko, Rakousko-Uhersko a Německo. Balkán připomínal doutnající sud s prachem a poté, co Turecko dostalo v roce 1878 další výprask v pořadí, tentokráte od Ruka, vymanilo se z pod jeho nadvlády Bulharsko, Srbsko a Rumunsko. Navíc z oslabení Turecka těžilo i Řecko a to vše se stalo živnou půdou pro výnosné zbrojní obchody. Stačí jen zatahat za správné nitky a na stomilionové kšefty je zaděláno, což byla přesně práce pro Zacharoffa. Jako zanícený řecký vlastenec se rozhodl zahrát na tureckou notu a a první nabídku učinil Aténám. Řecko mělo sice zájem, ale nemělo prostředky, takže v zájmu prodat za každou cenu dostalo speciální podmínky kontraktu. Atény kývly a v roce 1886 si pořídily alespoň jedinou ponorku, když už neměly na celou eskadru, zvlášť když je Zacharoff ujistil, že i jediná ponorka dokáže hravě vyřídit celou flotilu tureckých lodí.



     Groteska pokračovala, když vzápětí zamířil náš kšeftman do Cařihradu, aby jako pravověrný Turek upozornil na nečekanou hrozbu ze strany sousedního Řecka, které si opatřilo novou supertajnou podmořskou superzbraň. Turci nezaváhali ani okamžik a ještě v témže roce zakoupili pro jistotu ponorky hned dvě, pojmenované ABDUL HAMID a ABDUL MECID. Obě byly postaveny v loděnicích Barrow v Londýně, v rozebraném stavu přepraveny do Cařihradu, kde byl ABDUL HAMID pod přímým dohledem inženýra Garretta sestaven v září 1886 a před zraky nejvyšších tureckých hodnostářů a zahraničních hostů podnikl několik zkušebních plaveb ve Zlatém rohu. V jejich průběhu se ponorka dokázala několikrát ponořit po dobu 20 vteřin do úrovně věže a v roce 188 v rámci rychlostních testů překonat rychlostí 10 uzlů proudy poblíž mysu Serail a potopit torpédem cvičný cíl v podobě vyřazené lodi. Což bylo vše, co tyto dva turecké zázraky kdy dokázaly a v roce 1910 byly jako naprosto nepotřebné vyřazeny a rozebrány.
     Zacharoff byl ovšem práskaný obchodník a tak z Cařihradu zamířil do Ruska a varoval jeho srdci blízké slovanské duše před nebezpečným vyzbrojováním osmanské flotily. Tentokrát však zasáhla vyšší moc, ponorka určená pro Petrohrad ztroskotala cestou ke klientovi u pobřeží Dánska a Rusové promptně ze zakázky vycouvali. Nicméně bylo zaděláno, protože prodej ponorek dvěma evropským státům vzbudil značný zájem u ostatních mocností a svou roli sehrály i úspěšné torpédové zkoušky provedené v Turecku.
     Za původem moderních torpéd nalezneme muže jménem Robert Whitehead (1823-1905), který v oněch letech pracoval v závodech v Terstu a ve Rijece (tehdy Fiume) pro potřeby rakouského námořnictva. Když mu skončila smlouva, začal se zabývat vynálezem chorvatského vynálezce Giovanniho Lupisse (chorvatsky Ivan Lupis) lanem vlečené plovoucí miny. Postupně vynález zdokonalil do podoby válcovitého zařízení poháněného stlačeným vzduchem. Výsledkem se stal tzv. Minenschiff, představený rakouské císařské námořní komisi 21. prosince 1866.A když vyřešil i poslední vážný problém s udržením hloubky, získal od rakouské vlády dotaci na další vývoj a výrobu. Díky tomu mohl postavit v Rijece továrnu a pokračovat ve zdokonalování svých torpéd. Ještě v roce 1870 činil dosah 900 metrů při rychlosti 6 uzlů, o šest let později se torpédo hnalo rychlostí 18 uzlů a v roce 1886 dokonce 24 uzlů, což bylo víc, než rychlost jakékoli lodi té doby. A když v roce 1890 naměřili rychlost 30 uzlů, bylo to o třetinu víc, než kolik ze sebe dokázaly dostat nejrychlejší torpédovky.
     Už v roce 1869 navštívili Rijeku představitelé Royal Navy a následně si Velká Británie objednala první torpéda pro svoje loďstvo. V roce 1871 pak za 15 tisíc liber (na tu dobu obrovská suma) získala i práva na licenční výrobu. K popularizaci torpéd přispěly i válečné úspěchy a zkušenosti. Jednak z rusko-turecké války, kdy byl torpédem potopen turecký parník INTIBAH, a za druhé z chilské občanské války, kdy malý člun ALMIRANTE LUNCH poslal torpédem ke dnu fregatu BLANCO ESCALADA.
     Koncem 19. století se do vývoje ponorek významnou měrou zapojili Američané, jmenovitě pánové John Philips Holland a Simon Lake. Ani je nepoháněl čistě jen zájem o věc samou, ale i jiné pohnutky. V Hollandově případě to byl původ irského katolíka vyhnaného z vlasti tuhým britským protektorátem. Hollandův zásadní příspěvek k vývoji spočíval v použití benzínového motoru pro plavbu na hladině a obstojném vyřešení stability pomocí účinnějších hloubkových kormidel. Jeho druhá ponorka, nazvaná Finian Ram, byla 9 m dlouhá, poháněl jí motor o výkonu 15 k, a byla vyzbrojena torpédometem schopným stlačeným vzduchem odpálit torpédo o délce 1,8 m. Jediné co chybělo, byl zákazník.
     Holland se však nevdával a v roce 1897 představil v pořadí už čtvrtý typ ponorky Holland IV, poháněný na hladině benzínovým motorem a pod hladinou energií z akumulátorů. Ponorka o výtlaku 64 t na hladině a 76 t pod byla vyzbrojena torpédometem ráže 457 mm a zásobou tří torpéd. O tři roky později si americké válečné námořnictvo objednalo první ponorku a zařadilo jí do služby jako USS HOLLAND (SS-1). Tím došlo k definitivnímu prolomení nedůvěry a následující model Holland VII byl vyroben ve čtyřiadvaceti kusové sérii a prodán Spojeným státům, Velké Británii, Rusku, Japonsku, Holandsku a dalším státům.



    Simon Lake se rovněž významně zasloužil o vývoj ponorek, když jako první použil přední hloubková kormidla a umožnil tak ještě lépe udržovat hloubku bez závislosti na balastních nádržích. V roce 1894 se neúspěšně zúčastnil konkurzu na podmořskou torpédovou loď, vypsanou americkým válečným námořnictvem. Na rozdíl od Hollanda postrádal potřebnou finanční podporu a tak svou poslední ponorku PROTECTOR nabídl v roce 1904 k odprodeji Rusům. Poté strávil sedm let v Evropě, kde projektoval ponorky pro Rakousko-Uhersko, Německo a Rusko. Po návratu do USA založil s finančním přispěním své dcery Margareth v Bridgeportu ve státě Connecticut společnost Lake Torpedo Boat a v listopadu 1911 zde spustil na vodu první ponorku pro US Navy, pojmenovanou SEAL, nesoucí kódové označení G-1. Ponorka byla dlouhá 78 m, nesla čtyři torpédomety a otevřela Lakeovi cestu k dalším zakázkám pro US Navy.



     Zatímco takřka celý svět obracel svoji pozornost k americkým Hollandovým ponorkám (a Rusko k Lakeovým), jednou z mála zemí, která šla vlastní cestou, byla Francie. I zde se po mnoha omylech a slepých uličkách objevil konstruktér, který měl zásadní měrou přispět k vývoji podmořských člunů.
     Jmenoval se Maxime Laubeuf (1864-1939), v roce 1883 promoval na École Polytechnique a poté zamířil do francouzské válečné školy námořního inženýrství (ENSTA). Po jejím absolvování začal pracovat v Brestu nejprve jako asistent a posléze jako samostatný inženýr na vývoji ponorek. Když pak v roce 1896 francouzská admiralita vyhlásila soutěž na podmořský člun o výtlaku 200 t s rychlostí 12 uzlů na hladině, přihlásil se s projektem NARVAL. No a protože se spalovací motory tou dobou ještě nezbavily dětských nemocí, zvolil k pohonu osvědčený, i když těžkopádný a neperspektivní parní stroj pro pohon na hladině a elektromotor pro plavbu pod hladinou, přičemž zároveň vyřešil i problémy s dobíjením akumulátorů. Zásadní novinku ovšem představovala konstrukce v podobě dvojitého trupu, kdy vnitřní část, která měla odolat hlubinnému tlaku, měla kruhovitý průřez, zatímco vnější byla profilována půlkruhově tak, aby byla zajištěna co nejlepší stabilita. Ve své době šlo o naprosto převratné řešení a lodní stavitelé se jím řídili prakticky až do konce druhé světové války. No a pro úplnost, Francie si dokázala tohoto přínosu nejen povšimnout, ale také Laubeufa ocenit zvolením za člena Francouzské akademie věd.



     Podobnou, i když ne zcela totožnou cestou se vydali Angličané, kteří po pochopení, že ponorky Holland vyčerpaly svůj technický potenciál, přišli v roce 1908 s vlastní ponorkou D-1, u níž vnější plášť, sloužící jako balastní nádrž, profilovali do tvaru ležatých U. Palubní nástavba tak zůstala na rozdíl od francouzských velice úzká, což vytvářelo charakteristický znak anglických ponorek po celou první polovinu 20. století.
     V podstatě jedinou mocností, která nijak nespěchala se zavedením ponorek do výzbroje, tak zůstalo překvapivě Německo. Obecně se za hlavní důvod považuje konzervativismus německé admirality, ale jde o velmi zjednodušený náhled, neboť tehdejší šéf námořního ministerstva Alfred von Tirpitz začínal svou kariéru na torpédovkách, svého času navštívil Whiteheadovu továrnu na torpéda v Rijece a přestože věnoval hlavní pozornost při výstavbě německého válečného námořnictva těžkým bitevním lodím, rozhodně nepodceňoval ani další druhy válečných plavidel.
     Nepřehlédnutelným faktem ovšem je, že vývoj ponorek v Německu stagnoval. Poslední významný vklad vnesl do jejich vývoje Wilhelm Bauer v polovině 19. století, takže když Tirpitz zadával v roce 1904 koncernu Krupp stavbu první německé ponorky, musely se loděnice Germaniawerft v Kielu poohlédnout v zahraničí. Tak se stalo, že u zrodu později tolik obávaných německých U-bootů stál španělský inženýr Raymondo Lorenzo d?Equevilley Montjustin, který předtím pracoval pro již zmíněného Maxima Laubeufa. Další cenné zkušenosti získal během vývoje ponorek FORELLE a KARP, exportovaných Kruppem do Ruska v letech 1904-1905 a krátce potom.



     O tom, že Tirpitz dobře věděl co chce, svědčí požadavky na novou ponorku. Mělo jít o plavidlo o výtlaku 350 tun, schopné dosáhnout rychlosti 10,8 uzlu na hladině a 8,7 uzlu pod hladinou. V rozpočtu na rok 1905 bylo za tímto účelem vyčleněno 1,5 milionu marek. D?Equevilley se při konstrukci snažil aplikovat nejen svoje zkušenosti, ale i mnohá další zlepšení. Pro německé ponorky se tak od samého počátku stalo charakteristické používání dvouplášťového trupu a dvojice vrtulí. Kvůli špatným zkušenostem s benzínovými motory bylo rozhodnuto používat petrolejové motory Korting, které ale neměly zpětný chod a regulaci otáček. Němci se proto snažili pomoci si stavitelnými vrtulemi, ale později s příchodem kvalitních dieselových pohonných jednotek od tohoto řešení upustili.
     Zdržení způsobilo, že se stavbou ponorky U-1 se započalo až v dubnu 1905. V srpnu následujícího roku mohly být zahájeny zkušební plavby a 14.prosince 1906 byla SM U-1 (Seiner Majestat Unterseeboot 1) slavnostně zařazen do stavu císařského válečného námořnictva. Parametry ponorky představoval výtlak 238/283 t, délka 42,39 m, šířka 3,8 m, pohon tvořily dva petrolejové motory Korting a dvojice elektromotorů po 147 kW, rychlost 10 uzlů na hladině, 5 uzlů pod hladinou, dosah 1500 mil na hladině a 50 mil pod hladinou. Výzbroj představoval jediný příďový torpédomet a zásoba tří torpéd, posádku tvořili v době míru 2 důstojníci a 10 námořníků, ve válce 3 důstojníci a 19 námořníků.



     U-1 byla vnímána jako předstupeň a měla sloužit především k výcviku a ke zkouškám, stejné poslání čekalo i 18.června 1908 v gdaňských loděnicích na vodu spuštěnou U-2, která byla již o něco větší a vybavená čtyřmi torpédomety, dvěma na přídi i na zádi. Dvě následující ponorky U-3 a U-4 z roku 1909 už představovaly plnohodnotné ponorky se stejným uspořádáním torpédometů jako U-2 a vybavené navíc rychlopalným 37 mm kanónem.



     Nikdo v té době nevnímal německé ponorky jako významnou hrozbu. Přinejmenším Francie a Velká Británie disponovaly už několika desítkami ponorek a jejich loděnice každý rok spouštěly na vodu více než půltucet nových jednotek. Početní a zdánlivě i kvalitativní převaha tak nechala obě admirality usnout na vavřínech.
     Ještě před válku si zakázky na výrobu ponorek rozparcelovaly dvě loděnice, kielská Germaniawerft a Kruppovy loděnice v Gdaňsku (Danzig). Počínaje rokem 1910 a typem U-5 začaly spouštět na vodu rok co rok 4-5 kusů nových ponorek. Zpočátku se jednalo jednotky podle projektu 12, poháněné petrolejovými Kortingovými motory, které byly od typu U-19 z roku 1913 nahrazeny dieselovými jednotkami.
     Z prvních čtyř ponorek byla ještě v roce 1910 zformována 1.ponorková flotila s hlavní základnou v Kielu a podpůrnou v podobě dílenské lodi SMS VULCAN. Její velitel působil současně jako velitel ponorkové flotily, zatímco jako druh zbraně podléhaly ponorky od roku 1906 Torpédovému inspektorátu. Bojovou sestavu flotily doplňovaly dva malé křižníky SMS HAMBURG a SMS STETTIN a čtyři torpédové čluny.



     V červenci 1912 se velitelem ponorkových sil stal korvetní kapitán von Gaudecker, který vztyčil svou vlajku na křižníku SMS HAMBURG a teprve v březnu 1914 byl zřízen samostatný ponorkový inspektorát, mající na starosti materiální a personální zabezpečení ponorkového loďstva, v jehož čele stanul kapitán Nordmann. V téže době se velitelem 1.ponorkové flotily stal korvetní kapitán Hermann Bauer.



      Narodil se roku 1875 v Essenu a k císařskému námořnictvu nastoupil jako kadet v dubnu 1892. Po absolvování základního výcviku na palubě fregaty SMS STOSCH pokračoval ve studiu námořní akademie, po jmenování podporučíkem v září 1895 sloužil nějaký čas na bitevní lodi SMS KURFIRST FRIEDRICH WILHELM. V roce 1899 byl povýšen na poručíka a v letech 1900-1903 sloužil nejprve jako důstojník, posléze jako velitel II.torpédové eskadry. Poté vystřídal celou řadu postů, včetně funkce navigačního důstojníka na pancéřovém křižníku SMS GNEISENAU a prvního důstojníka na bitevní lodi SMS SCHLESIEN. V listopadu 1913se jako devětatřicetiletý korvetní kapitán stal velitelem křižníku SMS HAMBURG a s tím i velitelem a stratégem ponorkového loďstva. V roce 1915 povýšen na fregatního kapitána a v červnu 1916 jmenován ponorkovým vůdcem (Fuhrer der Unterseeboote, FdU). Po vystřídání Andreasem Michelsenem v roce 1917 završil svou kariéru jako velitel bitevních lodí ve stavu Hochseeflotte. Po válce sloužil ještě nějaký čas jako šéf hlavního úřadu námořnictva a velitel severomořské námořní stanice. Do penze odešel v roce 1928 jako admirál. Napsal knihu Das Unterseeboot, která se stala na dlouhá léta základní učebnicí všech ponorkářů.
     Navzdory všemu úsilí se však stalo, že Německo v okamžiku vypuknutí první světové války disponovalo pouze dvěma desítkami akceschopných ponorek, z toho jen šest mělo moderní dieselový pohon. Za tohoto stavu vystupoval do popředí problém nejefektivnějšího využití ponorek. A tomu odpovídala jen a jen ofenzivní taktika. Prozíravější z důstojníků německé admirality dokonce doufali, že by se s pomocí ponorek dalo dosáhnout rovnováhy s početně podstatně silnějším nepřítelem. Pozdější vývoj měl předčít všechna očekávání a svým způsobem německé velení zaskočil, takže nějakou dobu nevědělo, co si s těmito úspěchy má počít a jak získané trumfy rozehrát a využít.
     Ale k válce má teprve dojít...

Podle knihy Emmericha Hakvoorta Zlověstné oceány 2 (Německá ponorková válka 1914-1915), vydal MGR-F-KUNIK (CeskyCestovatel.cz, 2012), první vydání + vlastní archiv

POKRAČOVÁNÍ... bude :-)



Naposledy upravil von Kočičák dne 19. 11. 2012, 16:54, celkově upraveno 11 krát.

_________________


Plout rychle, plout tiše, čekat tiše - a pak bleskově udeřit... Jako kočka...
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu

Citovat
Příspěvek  
Zlověstné oceány 3, stále ještě nevyšly, že? Sad . A pěkný článek, pane von K.


_________________




"Ať už je tahle válka krátká nebo dlouhá," řekl Morell opět po chvilce zadumání, "bude se nám zdát nekonečná."- KRUTÉ MOŘE, N. Monsarrat
"Jen blázni vyplouvají do Atlantiku... A ještě větší do Středomoří!"
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu Odeslat e-mail Zobrazit autorovy WWW stránky ICQ

Citovat
Příspěvek  
Nevyšly, aspoň jsem je neobjevil - ale těším se na ně jak malej :-D Jinak díky, brzy doplním pokračování  Wink


_________________


Plout rychle, plout tiše, čekat tiše - a pak bleskově udeřit... Jako kočka...
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu

Citovat
Příspěvek Německá ponorková válka 1914-1915, první část 
První ztráty a první úspěchy

     Brzy nad ránem 2.srpna 1914 zamířily německé ponorky do pozic v blízkosti výspy Helgolandu v doprovodu torpédoborců, kde měly setrvat a po setmění se vrátit. Ještě večer téhož dne obdržely rozkaz, který jim nařizoval neprodleně se připravit k zahájení bojových akcí proti Velké Británii. Nicméně nudné hlídkování u vlastních břehů je mělo čekat ještě další dny.
     O půlnoci 4.srpna vyhlásila Velká Británie válečný stav, nicméně na stavu to nezměnilo vůbec nic. Ponorky dál očekávaly britské invazní síly na dohled Helgolandu a teprve 6.srpna byly vyslány do vod Severního moře. Nikdo však nespecifikoval konkrétní cíle a tak jejich velitelé dostali v podstatě volnou ruku.
     K první skutečné akci došlo za úsvitu 6.srpna, kdy na otevřené moře zamířilo deset ponorek, U 5, U 7, U 8, U 9, U13, U 14, U 15, U 16, U 17 a U 18 se pokusily navázat kontakt s nepřítelem poblíž Horns Reef, což se ovšem nesetkalo s úspěchem a tak pokračovaly dále k severu a postupně se roztáhly do linie od Bergenu až po Shetlandské ostrovy s cílem pátrat po britských bitevních lodích. Ještě cestou se nicméně pro poruchu na motorech vrátila U 9.
     Dne 8.srpna U 15 Kptlt. Pohleho  poblíž ostrova Fair objevila skupinu bitevních lodí HMS AJAX, HMS MONARCH a HMS ORION. Okamžitě zaujala postavení a pokusila se HMS MONARCH torpédovat. Útok se nezdařil a stopy po torpédech varovaly britskou eskadru. DO večera pak hlídky na dalších lodích, HMS DREADNOUGHT a HMS IRON DUKE hlásily periskopy, obě lodi se pokusily ponorky taranovat, ale ani jejich útok neměl úspěch.
     Následující den byla do pohotovosti uvedena 1. Křižníková eskadra a hlídce na lodi HMS BIRMINGHAM se podařilo v mlze trup U 15, volně driftující na vlnách. Podle zvuku klepajících nástrojů se její posádka zřejmě zabývala opravami. Křižník okamžitě změnil kurz, zvýšil rychlost na maximum a z bezprostřední blízkosti zahájil palbu. Než stačila posádka ponorky zareagovat, příď křižníku rozťala ponorku vejpůl. U 15 se tak stala první ponorkou císařského námořnictva, ztracenou v první světové válce. Další v pořadí se stala U 13 pod velením hraběte Schweinize, která při návratu z podle všeho najela v Helgolandském zálivu na minu.



     První útok proti Grand Fleet tak skončil nezdarem, zaplaceným navíc dvěma ponorkami včetně jejich posádek. Britské sebevědomí stouplo až příliš.
     Další ponorková mise následovala po dvou dnech. Tentokráte vypluly čtyři ponorky, U 19, U 21, U 22 a U 24 do jihozápadního sektoru mezi Terschelling a Flamborough Head. Jejich posláním bylo odhalit přesun britských jednotek do Belgie. Velitel U 21, Otto Hersing, přivezl cenné informace ohledně systému fungování pobřežní obrany východoanglického pobřeží a proto byla jeho ponorka spolu s U 19 a U 22 poslána na další průzkum. Hersingovi se tehdy podařilo bez větších problémů urazit trasu 1600 námořních mil dlouhou, což bylo do té doby považováno za nemožné, jeho plavba navíc přinesla plno dalších poznatků a podnětů k vylepšení signalizačních zařízení, zvětšení velitelského můstku a zlepšení navigačního vybavení. Což bylo obzvlášť důležité, když zvážíme, že v prvních měsících války se velitelé u-bootů řídili podle školních zeměpisných atlasů, protože podrobné navigační mapy byly vyhrazeny pro velitele bitevních lodí !!!



     Koncem srpna Němci konečně pochopili, že britské vylodění nehrozí a tak bitevní flotila na čele s vlajkovou lodí SMS FRIEDRICH DER GROSSE zamířila k pravidelné údržbě do doků a pověstná německá ostražitost polevila, což Britům nezůstalo utajeno. Royal Navy tak podnikla 28.srpna nečekaný výpad do Helgolandského zálivu, který stál zaskočené Němce tři lehké křižníky SMS MAINZ, SMS Coln, SMS ARIADNE a torpédoborec V 87. Tato trpká zkušenost nicméně donutila Němce předisponovat na základnu v ústí řeky Ems celou jednu ponorkovou půlflotilu, čítající deset ponorek, včetně nejnovějších U 27, U 29 a U 30, které právě dokončily výcvik. Jejich přítomnost nicméně neunikla pozornosti agentů Dohody, kteří je mohli nerušeně sledovat z břehů tehdy neutrálního Holandska. Britové si tak dávali zatraceně pozor a Němci museli svoje ponorky posílat mnohem dál.
     Jako první na další misi vyplul Otto Hersing se svou U 21, doprovázený ponorkou U 20 pod velením Kptlt. Droschera. Pozdě v noci 2.září se objevil před zátokou Firth of Forth a následně pronikl až pod Forth Bridge. Tam U 21 neunikla pozornosti bdělých Angličanů a Hersing jen se štěstím vyvázl z honičky, která měla následovat. Rozhodl se zkusit štěstí o něco dál na jih. Po tři dny se jeho ponorka probíjela těžkou bouří, když 5.září poblíž mysu St. Abb?s Head narazil  na eskadru britských minonosek, které vedl lehký křižník HMS PATHFINDER. V 16:04 nechal Hersing vypálit torpédo, které zasáhlo křižník pod předním komínem. Výbuch křižník rozlomil na dva kusy, které zmizely pod vodou během čtyř minut a spolu s nimi i 259 mužů posádky. Konec přišel tak nečekaně, že Britové ještě dlouho pátrali po příčině zániku HMS PATHFINDERu.



     Hersingův úspěch byl prvním z řady, která měla Brity doslova šokovat. Došlo to tak daleko, že se Angličané rozhodli, než se základnám ve Firt of Forth a na Orknejských ostrovech dostane dostatečného protiponorkového zabezpečení, přemístit hlavní zásobovací základnu do Loch Ewe na západním pobřeží Skotska. Jenže následující úder měl přijít úplně někde jinde.
     V době, kdy Britové zahájili přesun expedičního sboru do Francie, vysunuli svoje námořní hlídky od mělčin Dogger Banku až k Broad Fourteens (Hoek van Holland), rozkládající se západně od Rotterdamu. Jádrem těchto sil byly postarší pancéřové křižníky ze stavu 7. Křižníkové eskadry, jejich úkolem bylo chránit přístupy k Doverské úžině a současně poskytovat podporu operační skupině z Harwiche.

Masakr u Broad Fourteens

     Nad ránem 20.září zamířila čtveřice křižníků EURYALIS, ABOUKIR, CRESSY a HOGUE do vymezeného sektoru pod velením kontradmirála A. H. Christiana. Běžně velel kontradmirál Campbell, ale tentokrát ponechal velení kolegovi. Jenže ani tomu nebylo souzeno misi dokončit, když musel se svou vlajkovou lodí otočit zpět pro poruchu na radiostanici a nedostatku uhlí !!! Velení tak převzal komodor John Drummond. Kdo zapomněl nařídit, aby si křižník HMS EURYALIS doplnil před vyplutím zásoby paliva, to se už nikdy nedozvíme, nicméně tenhle šlendrián zachránil Britům válečnou loď.



     Německá zpravodajská služba také nespala a tak německá admiralita pověřila už 16.září velení Hochseeflotte, aby do stejného sektoru vyslala svoje ponorky. V souladu s tímto rozkazem zvedla 20.září ponorka U 9 pod velením Kptlt. Otto Wediggena kotvy a zamířil na jih. Podle rozkazu měl Wediggen zaútočit na transportní lodě mířící do Belgie, ale protože se brzy po vyplutí porouchal gyrokompas a při plavbě podél Holandského pobřeží se U 9 odchýlila z kurzu o 50 námořních  mil, mělo vše dopadnout úplně jinak.
     Večer následujícího dne dosáhla U 9 Hoofdenu, ale kvůli silné bouřce se Wediggen rozhodl klesnout na dno. Silné proudy házely s ponorkou v hloubce pouhých 27 metrů tak, že se velitel začal obávat, aby nedošlo k poškození trupu a rozhodl se pro vynoření, nicméně na hladině byl přivítán palbou hlídkujících lodí a proto musel opět pod vodu.



     Krátce před rozedněním 22.září v 5:30, se U 9 opět vynořila, aby dobila baterie. Netrvalo to dlouho a službu konající důstojník Johannes Spiess spatřil 25 mil severozápadně od Scheveningenu siluety tří dýmajících čtyřkomínových křižníků. Kptlt. Wediggen neváhal ani okamžik a zahájil přibližovací manévr, který vyvrcholil v 7:20 odpálením torpéda na zaměřený HMS ABOUKIR, vzdálený v ten moment nějakých 600 metrů.
     Anglické lodě byly obsazeny nepříliš zkušenými posádkami, vesměs mladými nováčky a mířily přímým kurzem k severovýchodu. Přestože měly udržovat rychlost 12-13 uzlů, posádky byly šťastné, když ze strojů vymáčkly 10 uzlů a rovněž příkaz ke kličkování zůstal bez odezvy, protože to prostě příliš zvyšovalo spotřebu uhlí.
     Po odpálení torpéda zavládlo na U 9 bezdeché napětí. Trvalo jen několik sekund, než se ozval výbuch, přivítaný obrovským jásotem celé posádky.
     Exploze torpéda způsobila na ABOUKIRu rychlé zatopení podpalubí a přestože se komodor Drummond rozhodl vyrovnat loď zatopením komor na druhém boku, loď se během chvíle naklonila o 20 stupňů a stroje ztratily výkon. Bylo jasné, že křižník nepůjde zachránit a tak, přestože útok přežil bez úhony jediný záchranný člun, komodor vydal rozkaz k opuštění lodi. A protože se Drummond domníval, že ABOUKIR najel na minu, nechal ještě odsignalizovat křižníkům CRESSY a HOGUE pokyn k pomoci trosečníkům. Když mu došlo, že šlo o torpédový útok z ponorky, bylo už pozdě.
     Kapitán Nicholson, velitel HMS HOGUE, se rozhodl přiblížit se k potápějící lodi z pravoboku, aby tak byl případně skryt před případným útokem. Jenže Wediggen nebyl včerejší, se svou U 9 opsal půlkruh, obeplul potápějící se ABOUKIR a dostal HOGUE přímo před periskop. Ze vzdálenosti pouhých tří set metrů poslal proti boku křižníku hned dvě torpéda, hodiny ukazovaly 7:55. Přílišné odlehčení přídě ponorky ji dokonce vyneslo na hladinu a děla z HMS HOGUE okamžitě zahájila palbu, ale mimo jiné i díky krátké vzdálenosti nezasáhla ponorku jediná rána. Což se ovšem nedá říct o obou německých torpédech. Zasáhla dokonale a HMS HOGUE se poroučel ke dnu během deseti minut.
     I naprostý neznalec problematiky by řekl, že veliteli třetího křižníku, HMS CRESSY muselo secvaknout o co jde a že měl i se svou lodí hodně rychle zmizet. Nestalo se tak. Zatímco CRESSY zachraňoval posádku potápějícího se ABOUKIRU a jeho radista vyťukával zprávu o konci dvou pancéřových křižníků u holandských břehů pro britskou admiralitu, což vyvolalo poprask a vyslání křižníku HMS AMETHYST s doprovodem torpédoborců jako záchranné výpravy, udělal Wediggen další smyčku a dostal se v 8:20 do ideální pozice a vypálil na CRESSY obě torpéda ze zadních torpédometů ze vzdálenosti kolem  jednoho tisíce metrů. Jedno torpédo minulo, druhé zasáhlo, ale protože se Wediggenovi nezdál zásah jako smrtící, obrátil ponorku a dorazil CRESSY posledním torpédem, které ještě měl na palubě. Bylo 8:35 hodin, přesně hodinu a čtvrt po prvním zásahu. Ponorkoví žraloci konečně vycenili svoje zuby a bilance byla strašlivá.
     Britská záchranná eskadra neměla nejmenší šanci dorazit včas. Pouze holandský parník FLORA zachránil 28 důstojníků a 258 námořníků, loď TITAN vylovila dalších 147 mužů, několik dalších vzaly na palubu malé holandské rybářské čluny a dva kutry z Lowestoftu. Celkem bylo zachráněno 60 důstojníků a 777 námořníků, se svými třemi křižníky však kleslo do hlubin více než 1400 mužů. Holanďané pak později nechali zachráněné námořníky odjet zpátky domů, což vyvolalo ostré protesty z Německa, protože měli být neutrálním státem internováni, 7. Křižníková eskadra byla rozpuštěna a komodor Drummond a kontradmirálové Campbell a Christian měli co vysvětlovat před britským námořním tribunálem.
     Teoreticky vzato, Britové přišli jen o tři stařičké pancéřové křižníky, jenže daleko větší katastrofou byla ztráta téměř půldruhé tisícovky námořníků, což v době války, kdy je potřeba každého i sebeméně vycvičeného vojáka, byla obzvlášť citelná ztráta.
     Zato Kptlt. Wediggen se vracel do Německa jako hrdina. Od císaře Viléma osobně obdržel Železný kříž II. a I. třídy a vysokých vyznamenání se dostalo i celé posádce. Toto jeho vítezství vyvolalo nejen obrovské ovace, ale přimělo i velení Hochseeflotte k uvažování, že by se s Brity dalo bojovat i aktivněji.



     Ponorkáře pobízet nikdo nemusel. Už pět dní po Wediggenově úspěchu pronikl Kptlt. Heinrich von Hennig se svojí U 18 poprvé Doverskou úžinou, vyzkoušel si tamní proudy a 28.září se pokusil zaútočit na křižník HMS ATTENTIVE. Britové z toho byli tak vyděšeni, že hlásily útok tří ponorek najednou !!! Admiralita dokonce přerušila na čas přepravu vojsk do Belgie, čímž významně usnadnila útok německých armád na Antverpy a jejich dobytí, přičemž do německých rukou padlo 1300 děl a další ohromné množství vojenského materiálu.
     Další pozoruhodný úspěch předvedla ponorka U 16 Kptlt. Clause Hansena, která po opuštění základny 1.října setrvala na moři nepřetržitě 15 dnů. Mezitím dal o sobě vědět opět Otto Wediggen se svou U 9, který se vypravil na moře v doprovodu U 17 Johannese Feldkirchnera. Tentokrát chtěl udeřit proti Grand Fleet přímo ve jejím doupěti ve Scapa Flow. Situace se však vyvinula poněkud jinak. Z přístavu Halifax na druhé straně Atlantiku byl vypraven početný konvoj s kanadským expedičním sborem, jehož ochranu na linii Shetlandy-Island měla převzít 10. Křižníková eskadra složená ze starých křižníků třídy EDGAR. A právě tuto eskadru obě ponorky zahlédly 15.října. Na rozdíl od holandského pobřeží se Wediggen ocitl v nové situaci, křižníky právě pod vlivem událostí u Broad Fourteens pluly střídavou rychlostí a striktně dodržovaly změny kurzu, nemluvě o rozestupech. Velitel U 9 dospěl k závěru, že tentokrát mu kořist unikne, šel si lehnout a velení předal prvnímu důstojníkovi. Štěstěna však při něm stála i tentokrát, eskadra změnila kurz a začala se přibližovat. Wediggen se znovu ujal velení a protože to v jednu chvíli vypadalo, že jeho ponorku některý z křižníků nevědomky taranuje, tak byla eskadra blízko, rozhodl se ponořit do větší hloubky, nechat křižníky přeplout a zaútočit ze zadních torpédometů, když náhle eskadra provedla další obrat a jeden z křižníků tak nastavil bok přímo jeho torpédometům. Wediggen nezaváhal ani okamžik a ze vzdálenosti pouhých 150metrů odpálil torpédo, které zasáhlo křižník HMS HAWKE. Následovala obrovská exploze, křižník zmizel za necelých osm minut v hlubinách a s ním i na 500 mužů posádky, zachránit se podařilo pouze dvacet mužů.



     Jen o málo později se pokusil o útok i Feldkirchner se svou U 17. Jeho torpéda ale cíl minula a tak si Feldkirchner musel spravit chuť až 20.října, kdy potopil první obchodní loď od začátku války, anglický parník SS GLITRA s nákladem uhlí. Postupoval přitom striktně podle korzárského práva, posádku vyzval k opuštění lodi a tu pak potopil otevřením ventilů. Celá kauza měla ještě dohru, když majitel nákladu, dánská společnost Danish Insurance Company, hnala věc k soudu a dožadovala se náhrady za potopené uhlí, korzárský (kaperský) soud v Brémách její žádost nicméně smetl ze stolu.



     Wediggen ve svých úspěších pokračoval i po převzetí nové ponorky U 29 v únoru 1915, s níž až do své smrti 29.března potopil čtyři obchodní parníky. Osudným se mu nakonec stal nový pokus o útok na Scapa FLow. Když se pokusil torpédovat bitevní loď HMS NEPTUN, byl jeho periskop zpozorován hlídkou další bitevní lodi, HMS DREADNOUGHT, která U 29 taranovala a potopila (viz článek H.M.S. Dreadnought - bitevní loď, která potopila ponorku ). Nikdo z posádky U 29 nepřežil.
     Kdo vlastně byl Otto Wediggen ? Narodil se roku 1882 v rodině textilního podnikatele a v letech 1890-1901 vystudoval gymnázium. Poté se rozhodl pro vojenskou dráhu, ale protože důstojnická kariéra byla v císařském Německu přednostně určena synkům s modrou krví, rozhodl se pro námořnictvo, které přijímalo i synky z měšťanských rodin. Jako poručík byl v roce 1906 převelen k Východoasijské eskadře do Tsingtau, kde sloužil jako důstojník na dělových člunech SMS VATERLAND a SMS TIGER. Po návratu do Německa v říjnu 1908 přešel k nově se formujícímu ponorkovému loďstvu. Postupně sloužil na U 1, U 2 a U 4 a jako velitel na U 4, U 3 a U 5. V říjnu 1911 byl jmenován velitelem tehdy nové U 9 a půl roku nato byl povýšen na kapitánporučíka. Potopením křižníku HMS HAWKE jen potvrdil svoje výjimečné kvality ponorkového velitele a námořníka a jako první za řady ponorkových es obdržel z rukou císaře nejvyšší válečné vyznamenání, řád Pour le Mérite. Ještě během první světové války se jeho jméno stalo legendou a nástrojem doslova kultovní propagandy, jeho portréty byly na pohlednicích, pivních korbelech, medailích, nástěnných talířích a prakticky v každé německé domácnosti byl alespoň jeden upomínkový předmět s Wediggenem. Jeho popularitu dokázal překonat jen Manfred von Richthofen, slavné stíhací eso. Wediggenův kult pokračoval i za Výmarské republiky, kdy byl v roce 1927 dokončen celovečerní film U 9 Wediggen s Carlem de Vogtem v hlavní roli. Stalo se tak v době zvýšeného napětí mezi Francií a Německem kvůli splátkám válečných reparací a tak bylo promítání filmu z obav před nárůstem nacionalistických vášní nakonec cenzurou zakázáno. Po roce 1933 byla po Wediggenovi pokřtěna první nově založená ponorková flotila pod velením Carla Donitze. Po konci války, kdy měli Němci všeho válečného včetně hrdinů plné zuby, upadalo jeho jméno postupně v zapomnění, až v posledních letech se opět oživil zájem o námořní historii a jeho jméno, které dnes nese jedna z podmořských kamer firmy Leica.



     Ale zpět k britské katastrofě u Broad Fourteens. Pod dojmem události se Angličané rozhodli stáhnout z prvoliniové služby zastaralé křižníky a současně provést rozsáhlé zaminování Severního moře. Miny patřily od rusko-japonské války k obávaným zbraním a Royal Navy do konce roku 1914 dokázala rozmístit na dva tisíce těchto smrtonosných pastí. Britové minami nijak nešetřili, nicméně podcenili jejich spolehlivost. Výsledkem bylo, že německé ponorky se na základě zpravodajských informací minovým polím napřed vyhýbali, ale když časem zjistili, že miny Made in England jsou stejně spolehlivé, jako předpověď počasí, přestaly si jich všímat.
     Mezitím pokračovaly potyčky mezi německými ponorkami a britskou Royal Navy. Už tři dny potom, co U 9 poslala ke dnu křižník HMS HAWKE, torpédovala ponorka U 27 Kptlt. Bernhardta Wegenera poblíž ostrova Borkum ponorku E 3. Angličané se snažili svými ponorkami zablokovat ústí řeky Ems, ale Němci součinností ponorek a torpédoborců britské snahy rychle eliminovali. Posledního října si pak Wegener připsal další úspěch, když mezi Doverem a Dunkerque potopil dvěma torpédy nosič hydroplánů HMS HERMES.



     I pobřeží jižní Anglie tou dobou znepokojoval admiralitu Droscher se svou U 20. Její přítomnost přiměla Brity odklonit konvoj s kanadskými vojáky a místo v Southamptonu je nechali přistát již v Plymouthu. Když nadešel čas k návratu, Droscher stál před rozhodnutím, jestli riskovat zpáteční cestu přes stále více hlídaný Kanál nebo obeplout britské ostrovy. Nakonec se rozhodl pro druhou variantu a stal se tak prvním velitelem, který podnikl s úspěchem takovou cestu.
     Činnost ponorek se promítla i do nepřímých ztrát Grand Fleet. Když Weddigen 16.října 1914 podnikl svůj první útok na Scapa Flow a s neobyčejnou chladnokrevností a drzostí atakoval čtyři torpédoborce, vypuklo pozdvižení. Admirál Jellicoe dospěl k závěru, že Scapa Flow není dostatečně bezpečná a rozhodl se s bitevní flotou odplout do 300 mil vzdáleného Lough Swilly v Irsku. Přesun vedl britským minovým polem a admirála J. to stálo jeden z nejmodernějších dreadnoughtů floty, HMS AUDACIOUS.
     Velení Hochseeflotte si víc a víc uvědomovalo důležitost Doverské úžiny pro přepravu britských vojsk na kontinent a po počátečním váhání se nyní všemožně snažilo tuto pro mocnosti Dohody životně důležitou tepnu přerušit. Bylo jen otázkou času, kdy na účtu ponorek kromě válečných lodí objeví i nějaká ta transportní a dojde k masakru.
     K tomuto okamžiku došlo koncem října, kdy k úžině zamířila ponorka U 19 Kptlt. Constantina Kolbeho. Jejím cílem byl Němci nedávno obsazený přístav Zeebrugge, cestou však narazila na britský torpédoborec HMS BAGGER a z následující honičky vyvázla tak poškozená, že se musela vrátit. Místo U 19 vyplula U 24 pod velením Kptlt. Rudiho Schneidera.

Sladký Rudi

     Rudolf Schneider, zvaný svými kolegy Sladký Rudi, se narodil roku 1882 a k císařskému námořnictvu nastoupil jako kadet v roce 1901. V červnu 1914 se stal kapitánporučíkem a současně převzal velení U 24.
     Odpoledne 26.října byla U 24 poblíž mysu Griz Nez, když objevila francouzský parník AMIRAL GENTAUME o výtlaku 4590 BRT. Původně civilní loď sloužila nyní jako transportní plavidlo. V 16.20 vypustila U 24 torpédo, které roztrhlo bok lodi. Ta se kupodivu dokázala udržet na hladině a dokonce se jí podařilo odvléct do Boulogne. Problém vyvstal, když se ukázalo, že loď měla na palubě 2500 osob včetně civilistů a že při panice, která vypukla na lodi po zásahu torpédem, z nich 40 přišlo o život.



     V obsazeném Zeebrugge nakonec vznikla jedna z nejdůležitějších německých ponorkových základen, jako první připlul 9.listopadu 1914 se svojí U 12 Kptlt. Walther Forstmann a v krátkém sledu dorazily také U 5, U 8, U 11 a U 24. Dne 29.března 1915 se zdejší jednotka stala samostatnou flotilou.
     Forstmann už 11.listopadu poslal ke dnu dělový člun HMS NIGER a téhož dne došlo k útoku na další civilní loď, poštovní parník SS COLCHESTER (1209 BRT). Jeho kapitánovi se však podařilo s kotly rozpálenými doběla uniknout. O tři týdny později pronikl Hersing se svou U 21 až k přístavu Le Havre, zastavil parník MALACHITE (718 BRT), který poté, co posádka opustila palubu, potopil palubním dělem. Podobně dopadla loď PRIMO (1366 BRT).
     Dne 23.listopadu se Henning s U 18 pokusil po Weddigenově vzoru proniknout do Scapa Flow. Hnízdo bylo už prázdné a navíc při opuštění prázdného kotviště byla ponorka zpozorována ozbrojenými trawlery HMS TOKIO a HMS DOROTHY GREY. Druhý z nich se pokusil ponorku taranovat a podle všeho jí poškodil hloubková kormidla a periskop, ale Henningovi se přesto podařilo zmizet pod hladinou. V mělkých vodách však s poškozenou ponorkou narazil na dno a ponorka se vzápětí opět vynořila, aby se stala terčem útoku připluvšího torpédoborce HMS GARRY. Henning se znovu úspěšně ponořil, ale nakonec musel těžce poškozenou ponorku opustit.
     Nový rok 1915 nezačal pro německé ponorky vůbec špatně. S koncem roku si Britové naplánovali námořní dělostřelecké cvičení 5.bitevní eskadry ze sestavy tzv. Kanálové flotily poblíž Portlandu a protože neměli ani tušení o úspěšné plavbě U 20 kolem ostrovů, neměli také žádné obavy z nějakého nebezpečí, které by snad jejich bitevním lodím mělo hrozit. Eskadru proto doprovázeli torpédoborce jen k Folkestone a dál bitevní lodě pokračovaly sami jen s doprovodem dvou lehkých křižníků aniž by kdo tušil, že se na ně 31.prosince pověsila Schneiderova U 24, číhající v Lamanšském kanálu už od Vánoc.
     Po ukončení střeleb, přes informace, že se v oblasti mohou vyskytovat ponorky a kterým nikdo nevěřil, zůstala eskadra v oblasti. Na jejím konci, asi 23 mil od Start Point, se rychlostí asi 10 uzlů plavil obrněnec HMS FORMIDABLE. Minula půlnoc, přiblížila se druhá hodina ranní a U 24 udeřila.
     HMS FORMIDABLE vznikla vletech 1898-1901, výtlak činil 15805 BRT, hlavní výzbroj představovaly čtyři děla ráže 305 mm a 12 děl ráže 150 mm. První torpédo jí zasáhlo na úrovni první kotelny a přestože se zprvu zdálo, že se loď povede dostat k pobřeží, ve 2.40 se začala naklánět na bok v úhlu 20 stupňů. Kapitán Noel Loxley dal příkaz k opuštění lodi. Do vln se podařilo hodit několik malých člunů, mnohé z nich však dopadly obráceně. Ve 3.05 zasáhly loď další dvě torpéda a ve 4.45 se převrhla a potopila. Z posádky 780 mužů se podařilo lehkým křižníkům a trawlerům zachránit sotva třetinu, 35 důstojníků včetně kapitána Loxleye, jeho foxteriéra Brucea a 512 námořníků šlo ke dnu i s bitevní lodí.



      HMS FORMIDABLE se tak stala v pořadí třetí bitevní lodí, o kterou Britové přišli. V naprostém šoku začali opevňovat Kanál, jádrem opatření se měly stát kromě hlídkujících torpédoborců a ozbrojených jachet i driftující sítě, které dosahovaly do hloubky nějakých 18-20 metrů. Drobný, leč podstatný problém, vezmeme-li v úvahu, že německé ponorky v klidu dosahovaly hloubky až 50 metrů. Sítě byly navíc vybaveny bójemi, takže na hladině se jim ponorka pohodlně vyhnula a při plavbě pod vodou je stejně pohodlně podplula.
     O dva týdny později, 13.ledna 1915, se vracela ponorka U 22 Kptlt. Bruna Hoppeho z mise v ústí řeky Temže, když u holandského pobřeží narazila na neznámou ponorku. Přes opakované výzvy k identifikaci nikdo neodpovídal a tak se Hoppe rozhodl ponorku torpédovat. Z posádky cizí ponorky přežil jediný muž, který Hoppeho následně šokoval skutečností, že torpédoval a potopil ponorku U 7 Kptlt. Georga Koniga, svého nejlepšího přítele.



     Dne 21.ledna opustil Wilhelmshaven Hersing a zamířil k jihu. Proplul Doverskou úžinou do Lamanškého průlivua kolem mysu Lizard vzal kurs do Svatojiřského průlivu, aby se 29.ledna objevil na dohled od ostrova Walney, kde podnikl krátké ostřelování přístavu. Žádné velké škody nicméně nezpůsobil, jen na sebe zbytečně upozornil. Jenže Britové si neuvědomil, co jim hrozí, a tak mohl Hersing hned následujícího dne u pobřeží Lancashiru zastavit a pomocí výbušnin poslat ke dnu lodě KILCOAN (416 BRT), LINDA BLANCHE (369 BRT) a BEN CRUACHAN (3092 BRT).
     Prakticky ve stejné době poslal U 19 u holandského pobřeží ke dnu parník DURWARD (1301 BRT) a U 20 si vzala na mušku dopravu v Lamanšském průlivu. Její taktikou byl neočekávaný útok torpédy a tímto způsobem potopila  jen během 30.ledna tři parníky, ICARIA (4335 BRT), TOKOMARU (6048 BRT) a ORIOLE (1489 BRT). U posledně jmenovaného zahynula celá posádka 21 mužů. Dle francouzských a britských historiků velmi zavrženíhodné jednání, jenže nevyšlo z hlav německých kapitánů a dá se říci, že si za něj mocnost Dohody mohou sami. Německé starší ponorky totiž díky petrolejovým motorům Korting mnohdy svojí rychlostí nestačily ani na zastaralé parníky a navíc Britové sami instruovali kapitány civilních lodí, aby se vynořivší německé ponorky pokoušeli se svými loděmi taranovat !!!
     Nelze ovšem popřít, že tento způsob vedení ponorkové války proti Německu notně popuzoval neutrální státy. Z rozkazu námořního štábu sice vyplývalo, že ve vodách velké Británie a Irska hrozí od 18.února 1915 každé lodi Dohody potopení bez předchozího varování a bez záruky poskytnutí pomoci posádce, současně byl ale vymezen bezpečný koridor severně od Shetland a do 30 mil od holandského pobřeží. Jak se dál vyvíjela situace, pro posádky ponorek přicházelo spíš víc než míň omezujících příkazů, zvláště co se týkalo lodí plujících pod americkou nebo italskou vlajkou. Důvody byly nasnadě. USA sice sympatizovaly s Velkou Británií, to jim ale nebránilo čile obchodovat s Německem a Itálie byla sice oficiálně spojenec Centrálních mocností, ale její chování bylo nevyzpytatelné a hrozilo, že přeběhne na stranu Dohody.
     Jenže omyly se stávají a zabránit jim nelze. U 8 torpédovala a poškodila 19.února norský tanker BELRIDGE, v březnu bylo zaútočeno na neutrální švédskou loď HANNA a holandskou MEDEA, v dubnu na dvě řecké a s anglickou lodí FALABA zahynul jeden občan USA a v německo-amerických vztazích to poprvé zadoutnalo.

Nové ponorky s ostrými zuby

     Počáteční fáze ponorkové války přinesla spousty poznatků, negativních i pozitivních. Tyto cenné poznatky ovšem nebyly zadarmo, a Němci do poloviny února 1915 ztratili sedm ponorek, U 5, U 7, U 11, U 13, U 15, U 18 a U 31. Tyto ztráty se sice podařilo nahradit ponorkami U 27, U 28, U 30 až U 37, ale o nějakém rozšíření se nedalo mluvit. Daleko za očekáváním zůstávala rovněž koordinace operací s hladinovým loďstvem, o čemž se prostřednictvím kontradmirála Franze von Hippera a jeho čtyřčlenné křižníkové eskadry měla Hochseeflotte přesvědčit 24.ledna 1915 v bitvě u Dogger Bank, kdy kontradmirál Hipper chtěl zničit eskadru hlídkujících křižníků. Jenže Britové o jeho záměru díky dekódování německé komunikace věděli a Hipper byl zaskočen eskadrou bitevních křižníků viceadmirála Davida Beattyho, navíc Angličané nasadili čtveřici ponorek komodora Rogera Keyse, zatímco německé ponorky nuceně hlídkovaly v ústí řeky Ems. Hipperova eskadra měla hodně co dělat, soustředěnou palbou jí podařilo těžce poškodit vlajkovou Beattyho loď, bitevní křižník HMS LION, ale sama nakonec ztratila velký pancéřový křižník SMS Blucher. Důsledky této bitvy dopadly na admirála Friedricha von Ingenohl, který byl donucen odstoupit z postu velitele Hochseeflotte.
     Tato zkušenost nicméně významně urychlila dostavbu nových ponorkových základen v Zeebrugge, Ostende a v Antverpách, díky kterým se významně zkracovala vzdálenost k britskému pobřeží. Zatímco z Helgolandu to je do Doverské úžiny nějakých 315 mil, z Ostende se jedná jen o 75 mil. Zkrácení vzdálenosti tak navíc umožnilo vyvinout a vyrábět nové typy menších ponorek  tříd UB a UC.
     Ministerstvo válečného námořnictva se už v srpnu 1914 obrátilo na Inspektorát ponorkového loďstva s požadavkem na vývoj a výrobu nevelké ponorky s co nejkratším časem dodání. Nakonec byl vybrán z několika různých návrhů kompromisní projekt, představující ponorku o výtlaku 125 tun, která se stala předlohou pro třídu UB.
    V první fázi bylo objednáno 33 ponorek, torpédových UB a minonosných UC. Výkony nebyly nic moc, pohon obstarávaly motory původně určené pro hladinové lodě a až další série dostaly nové jednotky, které jejich výkony podstatně zvyšovaly. Přesto byla ještě 15.října objednána první série ponorek UB 1 až UB 8 v loděnicích Germania a UB 9 až UB 15 v loděnicích AG Wesser, přičemž první a poslední mělo obdržet KuK námořnictvo jako spojeneckou pomoc.
     Při délce 28 m se jednalo dosud o nejmenší ponorky německého loďstva. Posádku tvořil jeden důstojník a 13 mužů. Objem balastních nádrží činil 23 m3 a bez větších problémů se vměstnaly do kontejneru o šířce 3,15 m které si vyžadoval požadavek možnosti přepravy po železnici. Pohon na hladině obstarával jediný motor o výkonu 60 k, který stačil pro dosah 1600 námořních mil při rychlosti 5 uzlů. Pod hladinou ponorku poháněl jeden motor o výkonu 120 k, umožňující dosáhnout rychlosti 5,5 uzlu nebo při rychlosti 4 uzlů plout až deset hodin bez nutnosti vynoření. Bez problémů se dokázaly ponořit do hloubky 50 m, měly mimořádně tichý chod a do periskopové hloubky z plavby na hladině dokázaly zmizet za neuvěřitelných 22 vteřin !!! Nevýhodou byly jen omezené prostory a jednotlivé motory. Každé poškození motoru znamenalo v podstatě ztrátu celé ponorky, ale ani to nemuselo být vždy pravdou, jak dokázala se svou posádkou UB 2. Nedaleko přístavu Le Havre vypověděl službu její dieselový motor. Posádka se odmítla vzdát a na pouhý elektromotor se vydala na zpáteční cestu, aby jí nakonec domů odtáhla sesterská UB 16, která jí vyplula naproti.



     Vůbec první ponorkou ?flanderských korzárů? se stala UB 4 pod velením 28 letého nadporučíka Karla Grosse, která také otevřela jejich účet, když hned na svojí první misi 10.dubna 1915 potopila poblíž North Hinder loď HARPALYCE (5940 BRT), plující pod vlajko rejdařství J a C Harrison z Rotterdamu do Norfolku. Při následující misi potopila řecký parník ELLISPONTOS a jediným torpédem loď PRINCESS MARIE JOSE.
     Současně s výrobou těchto malých ponorek pokračoval vývoj a výroba tzv. velkých typů, který vyvrcholil třídou U 31, od které vznikl na přelomu let 1914-1915 celkem 11 jednotek, s nimiž slavila úspěchy největší esa jako von Arnold de la Periére, Forstmann, Siess nebo Valentiner.
     V téže době se rovněž rozšířila výzbroj ponorek o palubní dělo, zpočátku v ráži 88 mm, které se stalo velice oblíbenou, standardní a hojně využívanou zbraní. Dalším velmi významným prvkem bylo vybavení ponorek radiokomunikačním zařízením, s jehož pomocí bylo možné komunikovat s lehkým křižníkem SMS ARKONA, kotvícím pro potřeby ponorkového loďstva v ústí řeky Ems. Původně signál dosáhl jen na nějakých 140 námořních mil, ale s použitím zesilovače následně až 1000 mil, což umožňovalo ponorkám komunikaci i z operačních oblastí ve Svatojiřském průlivu a Irského moře.



     První dny v březnu 1915 německé velení vyčkávalo, zda se Britové pokusí o zablokování ponorkových základen a také na příchod nových ponorek s lepšími vlastnostmi. Ve vodách Severního moře a Doverské úžiny však bylo pořád rušno a těsno. Jako první se o tom přesvědčila ponorka U 8 Kptlt. Alfreda Stosse. Jen co se vrátila z poslední mise, během které potopila pět lodí o celkové tonáži 15 049 BRT, doplnila zásobu torpéd a paliva a už 4.března vyrazila znovu na moře, aby se pokusila proklouznout Doverskou úžinou do svého loviště. Royal Navy však byla tentokrát ve střehu a protože Britové už začínali tušit, že jejich miny jsou německým ponorkářům k smíchu a nezabrání jim pronikat úžinou, rozhodli se významně posílit hlídkové síly vyzbrojením půlstovky zásobovacích uhelných parníků a zrekvírovaných jachet.
     Po poledni 4.března hlídkovala loď HMS ROBURN u mělčiny Varne na dohled bóje driftující sítě, když sebou bóje najednou cukla. Na lodi byl okamžitě vyhlášen poplach a torpédoborce Jeho Veličenstva VIKING a MAORI okamžitě zahájili pronásledování. Během následující hodiny se připojil další torpédoborec, HMS GHURKA. Kolem 17.00 hodiny jedna ze shozených náloží poškodila ponorku natolik, že se Stoss rozhodl hodit ručník do ringu. 29 mužů padlo do zajetí a ponorka šla ke dnu během deseti minut.
     Tou dobou Británií cloumala vlna protiponorkové hysterie. Britská admiralita nakonec podlehla tlaku ulice a v rozporu se všemi válečnými zvyklostmi uvrhla zajaté muže z U 8 do vězení jako zločince a piráty a navíc každého z nich na samotku ! Teprve po čtvrt roce, pod hrozbou odvetných opatření ze strany Německa, bylo s posádkou konečně zacházeno s jako řádnými válečnými zajatci.
     Ve stejné době zamířila do Lamanšského průlivu i Wediggenova U 29, zatímco v další dvě ponorky operovaly v severních vodách. Jednou z nich byla U 12 Kptlt. Hanse Kratzsche.
     Dne 6.března krátce před západem slunce odhalil hlídkující trawler HMS DUSTER z Aberdeenu Kratzscheho U 12. Zkusil ponorku pronásledovat, ale protože nestačil rychlostí a neměl radiové vybavení, mohl podat zprávu  až následující den. A U 12 měl být hodně brzy pořádně horko. Na ránem 8.března byly v pohotovosti všechny válečné lodě v okolí a zuřivě pročesávaly hladinu. Kratzsch se snažil uniknout podél skotského pobřeží k jihu, ale pokaždé, když se vynořil, byl zpozorován. Poprvé u Stonehavenu a pak u Montrose. Mezitím už opustila Rosyth skupina torpédoborců a hnala se v ústrety nic netušící U 12.
     Poblíž Bell Rock spatřil Kratzsch pancéřový křižník HMS LEVIATHAN, ale pokus o jeho torpédování zmařil hlídkující trawler. To už se smyčka stahovala a čtvrtého dne téhle honičky dostihli ponorku poblíž Fife Ness torpédoborce HMS ACHERON, HMS ARIEL a HMS ATTACK. Všechny tři se přiřítili ze stejného kurzu a zběsile pálili na ponorku, která se snažila ponořit. Krátce potom posádka HMS ARIELu spatřila ve vzdálenosti asi 180 metrů periskop a jeho kapitán v plné rychlosti U 12 taranoval. Kratzsch a 18 mužů přišlo o život, zbývajících 10 námořníků se zachránilo a padlo do zajetí.
     Jednou ze zajatců, bocmanu Volkerovi, se později podařilo uprchnout, zmocnil se malé plachetnice a zamířil s ní napříč Severním mořem domů. Cestou ho 6.září 1915 vylovila ponorka U 16 a dopravila ho na Helgoland, kde byl nejen přivítán jako hrdina, ale pomohl též objasnit zánik U 12.
     Další březnová ztráta zasáhla německé ponorkáře na nejcitlivějším místě, když se ze své poslední mise nevrátil Otto Wediggen. Bez zajímavosti není fakt, že jeho smrt drželi dlouho v tajnosti nikoli Němci, ale Britové ! Ne druhou stranu není bez zajímavosti ani fakt, že se Wediggen dočkal od Britů uznání jako rytířský korzár, což ale mělo pro další vývoj války ryze symbolický význam. Navzdory citelným ztrátám se německým ponorkám podařilo navýšit skóre potopených lodí během března 1915 na 29 o celkové tonáži 89 517 BRT, což bylo víc než dvojnásobek součtu za leden a únor dohromady a to měl být jen začátek. Tonáž stoupala až v srpnu 1915 dosáhla 168 200 BRT, což představovalo skoro dvě lodě denně. Měsíc co měsíc šly ke dnu lodě o celkové tonáži cca 100 000 BRT a s tím obě strany začaly rychle zapomínat na rytířské způsoby z počátku války.

Podle knihy Emmericha Hakvoorta Zlověstné oceány 2 (Německá ponorková válka 1914-1915), vydal MGR-F-KUNIK (CeskyCestovatel.cz, 2012), první vydání + vlastní archiv

DALŠÍ POKRAČOVÁNÍ... bude :-)



Naposledy upravil von Kočičák dne 10. 12. 2012, 15:27, celkově upraveno 8 krát.

_________________


Plout rychle, plout tiše, čekat tiše - a pak bleskově udeřit... Jako kočka...
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu

Citovat
Příspěvek Německá ponorková válka 1914-1915, druhá část 
S omluvou všem, které tohle téma zajímá, za dlouho prodlevu, zaviněnou spoustou práce a nějakých těch dalších rodinných starostí...



Hra s ohněm

     Brity zvýšená aktivita německých ponorek, byť jejich počty byly i nadále spíše směšné než hrozivé, nutila přijímat stále nová bezpečnostní opatření. Vedle takřka nepřetržitě hlídkujících torpédoborců byly rozmisťovány další protiponorkové sítě, pokládány další minová pole na přístupech k Doverské úžině. Že tato opatření nebyla mnoho platná, dokázala už v dubnu ponorka U 32, která se kvůli ,,neprostupnosti" Doverské úžiny rozhodla obeplout Británii kolem Shetland.
     S odstupem času to zní neuvěřitelně, ale britská admiralita na čele s Winstonem Churchillem se rozhodla instruovat kapitány obchodních lodí, aby se v případě ohrožení německou ponorkou snažili uniknout za každou cenu, nebo tuto ponorku svojí lodí dokonce taranovat !!! Součástí tohoto rozkazu byl i způsob nakládání s případnými zajatci z německých ponorek, se kterými mělo být nakládáno jako se zločinci a nikoli jako s válečnými zajatci !!! Což znamená, že mohli být po vylovení z vody rovnou na palubě lodi zastřeleni !!! Ignorování tohoto rozkazu mohlo pro kapitána obchodní lodě mít neblahé důsledky včetně pohnání před britský válečný tribunál...
     Němci se o existenci tohoto rozkazu dozvěděli už 30.ledna 1915 z dokumentů lodi Ben Cruachan a k posouzení, nakolik byly takové pokyny ku prospěchu a bezpečnosti posádek lodí a cestujících a  nakolik  byly  naopak  kontraproduktivní,  může  posloužit  případ  parníku SS Brussels (1380 BRT) který se odehrál nedaleko plovoucího majáku Maas dne 28. března 1915.
     Loď SS Brussels patřila rejdařství Great Eastern Railway a provozovala spojení mezi anglickým Harwichem a holandským Hoek van Holland. Kapitánem byl starý mořský vlk Charles A. Fryatt (*1872 - + 1916), pocházející ze Southamptonu, otec sedmi dětí. Po studiích nastoupil k obchodnímu loďstvu a od roku 1892 sloužil u rejdařství GER.
     Poprvé se dostal do křížku s německou ponorkou začátkem března 1915 jako velitel lodi Wrexham. Rozhodl se vsadit na rychlost a s pomocí celé posádky ládoval kotle tak, že z parníku, který nikdy nedosáhl rychlosti ani 14 uzlů, vymáčkl dokonce 16 uzlů !!! Honička trvala několik hodin a Fryatt dorazil do Rotterdamu s totálně propálenými komíny. Rejdařství jej na oplátku odměnilo zlatými hodinkami s ručně vyrytým věnováním: Věnováno kapitánu C. A. Fryattovi prezidentem a řediteli společnosti G. E. Railway jako důkaz uznání za jeho statečnost a námořnickou dovednost během 2.března 1915.



     O několik dní později se situace opakovala, jen s tím rozdílem, že Fryatt velel lodi Colchester. Do třetice se utkal jako kapitán právě zmíněného SS Brussels 28.března s ponorkou U 33. Německý velitel KptLt. Konrad Gansser zastihl Fryatta nedaleko plovoucího majáku Maas a signalizoval mu příkaz zastavit. Fryatt ale vydal pokyn plnou parou vpřed a rozhodl se ponorku taranovat !!! Německý kapitán se doslova v poslední vteřině stačil s ponorkou ponořit a Fryatt se vrátil s pověstí ničitele U-bootů a vysloužil si další zlaté hodinky, tentokráte přímo od admirality a opět s věnováním: Představitelé Sněmovny lordů a Admirality kapitánu Chas. Algernonovi Fryattovi, veliteli parníku Brussels jako uznání příkladného chování během napadení německou ponorkou 28.března 1915, navíc doprovázené na pergamenu vytištěným uznáním Horní sněmovny a pochvalou Dolní sněmovny britského parlamentu.
     Londýn křepčil nadšením a jen málokdo si uvědomoval, že zaplést civilní loď s posádkou do bojových operací je nejen proti dobrým mravům, ale dokonce v přímém rozporu s mezinárodním právem. Nikdo v Londýně netušil, že se příběh srdnatého kapitána Fryatta takřka do roka a do dne změní v neskutečnou tragédii...
     Osudový den nastal 25.června 1916, kdy Fryatt s lodí SS Brussels opouštěl přístav Rotterdam a nabíral kurz na Harwich. Tentokrát na něj nečekala ponorka, ale pět německých torpédoborců. Zatímco cestujícím bylo umožněno nastoupit do člunů, Fryattovi se podařilo zničit úřední dokumenty a radiostanici. Loď i s posádkou byla zajata a eskortována do Zeebrugge. Fryatt s posádkou byly internováni v Ruhlebenu a nic nenasvědčovalo tomu, že se schyluje k dramatu. Krutostí osudu si ale Němci všimli věnování na Fryattových zlatých hodinkách, válka už byla někde docela jinde než ve svých rytířských počátcích. U Verdunu umírali denně tisíce vojáků a ani na mořích a oceánech nešlo o nic jiného než o život bez ohledu na pravidla. A tak byl kapitán Fryatt obviněn z potopení německé ponorky (přestože U 33 ve skutečnosti vyvázla, Britové je považovali a prohlašovali za potopenou), uznán vinným jako námořní bandita, odsouzen k trestu smrti a ještě téhož dne, po schválení rozsudku samotným císařem, popraven...
     Oznámení o vynesení a vykonání rozsudku, podepsané velitelem flanderské námořní oblasti, admirálem Ludwigem von Schroderem, přinesly vzápětí holandské, francouzské a německé noviny a v zemích Dohody vypukl poprask. Německé velení bylo líčeno jako banda bezprecedentních a bezskrupulózních zločinců, ale je otázkou, jestli před soudem neměl stanout někdo jiný... Minimálně lordi z Admirality s W.Churchillem na čele, kteří hrozbami nutili kapitány obchodních lodí k válčeným akcím. Kapitán Fryatt si svůj osud nezasloužil, byť si při svém konání musel být vědom rizika, jaké podstupuje...
     Březen roku 1915 byl vůbec předzvěstí válečných krutostí, které vracely euro-atlantickou kulturu zpět před všechny dohody o civilizovaném vedení válek. A bylo by falešné si namlouvat, že nositeli těchto krutostí byli jen a pouze ?hunští piráti?, i když k tomu dokázali zavdat nejeden podnět...
     Britům ještě před padesáti lety chytaly saze, když jen zaslechli jméno von Forstner. Coby velitel ponorky U 28 od prvních okamžiků války stihl za svou dvouletou kariéru potopit 24 lodí o celkové tonáži 54587 BRT, jednu poškodit a další dvě zajmout. Za strohými čísly se však skrývají velmi pohnuté okamžiky...
     Jakmile byla odstartována ponorková válka proti obchodnímu loďstvu, nebral si Georg-Gunther svobodný pán z Forstnerů žádné servítky. Nedaleko mysu Beachy Head potopil neutrální holandský parník Medea (1235 BRT) a pokračujíc na západ, 27.března 1915 poslal ke dnu hned tři lodě včetně osobního parníku Aquila (2114 BRT). V případě této lodi podle britských zdrojů údajně neváhal a nechal střílet po záchranných člunech s posádkou a cestujícími, což mělo stát život osm lidí. A mělo být hůř. O den později dostihl parník Falaba (4806 BRT), směřující do západní Afriky se 147 cestujícími a posádkou 95 mužů na palubě. Tentokrát nechal Forstner všechny nastoupit do člunů, ale ještě než se podařilo všechny čluny spustit na vodu, zasáhl loď torpédem. V nastalé panice začali všichni skákat do moře a ve vlnách následně zahynuly 104 osoby. Aniž by chtěl člověk zlehčovat nechutnost počínání KptLt. Forstnera, je na této historii zajímavý fakt, že parník Falaba vezl kromě skoro 250 lidí i 30 tun munice a to dokonce i podle britských pramenů !!! Něco takového uprostřed války není jen hloupost, to je buď pomatení mysli nebo válečný zločin...
     Nicméně nad Forstnerovým řáděním nejásali ani v Německu, ani on, ani pár jemu podobných velitelů nikdy nedosáhlo na významná vyznamenání a nad jejich činy vyjádřil znechucení i samotný císař Vilém.

Tajemství Lusitanie

     S příchodem dubna 1915 se sice zlepšilo počasí nad Severním mořem, ale na operace německých ponorek to mělo pramalý vliv. Spíše naopak. Stále početnější uzávěry na přístupech k Doverské úžině bránily ponorkám v průniku do oblíbených lovišť, v půlce dubna se navíc ponorka U 22 v rozbouřeném moři u Hebrid málem převrátila a musela se poškozená vrátit na základnu. Přesto během cesty zpět potopila dvě lodě. Celkové skóre ponorek za měsíc duben, tj. 40639 BRT, nedosáhlo ani polovičního stavu předchozího měsíce.
     Mezitím se ale konečně zformovala flanderská ponorková flotila KptLt. Karla Bartenbacha. V době oficiálního založení v březnu 1915 disponovala jen 4 kapesními ponorkami UB, ale už o měsíc později měla 9 jednotek a 10. Dubna si udělala první čárku za již dříve zmíněný parník Harpalyce. Další následovala o 5 dní později, když UB 4 Olt. Wilhelma Smithse potopila nákladní loď Ptarmigan (784 BRT). Také oceánské ponorky se vyrovnaly se situací a ještě v druhé půlce dubna se jižně od Irska objevily U 24 a U 32, které 30.dubna vystřídal čerstvý třicátník KptLt. Walther Schwieger s U 20. Jen o den později opustil New York velký zaoceánský liner RMS Lusitania (RMS ? Royal Mail Ship) rejdařství Cunard Line s 1258 cestujícími na palubě (včetně 159 Američanů) a 700 muži posádky.
     RMS Lusitania (30396 BRT) byla spuštěna na vodu spolu se svou sesterskou lodí Mauretania v roce 1906 jako jedna z prvních lodí vybavená turbínovým pohonem a hned při své druhé plavbě získala Modrou stuhu za nejrychlejší překonání Atlantiku. Její stavbu subvencovala britská vláda a proto byla od počátku koncipována pro konverzi na pomocný křižník. Od tohoto záměru nicméně museli Britové kvůli obrovské spotřebě paliva nakonec upustit, nicméně jim to nevadilo v tom, aby Lusitania nepřepravovala strategický materiál včetně munice.
     Ještě než RMS Lusitania vůbec v New Yorku zvedla kotvy, začalo být zřejmé, že vody jižně od Irska přestávají být pro lodní dopravu bezpečné. Už 28.dubna byl u Butt of Lewis potopen uhelný parník Mobile (1950 BRT), den poté šla ke dnu u ostrova Eagle loď Cherbury (3220 BRT) a 30.dubna potkal stejný osud další uhlák Fulgent (2000 BRT). A zdaleka tomu nebyl konec. Hned 1.května se západně od Scilly stal terčem torpéd americký parník Gulflight a anglický Edale (3110 BRT) a 6.května si ponorky smlsly na parnících Candidate (5858 BRT) a Centurion (5945 BRT). Navzdory těmto ztrátám a přes pouhých deset hlídkových trawlerů, roztažených od Queenstownu až po Waterford, nikoho nenapadlo (nebo nechtělo napadnout ?) odklonit RMS Lusitanii, která se hnala plnou parou do smrtonosných vod...
     Německá ambasáda mimo to nechala otisknout v padesáti největších amerických listech následující upozornění: VAROVÁNÍ! Cestující, kteří mají v úmyslu plavit se přes Atlantický oceán, by si měli uvědomit, že Německo a jeho spojenci jsou ve válečném stavu  s Velko Británií a jejími spojenci, z toho důvodu zahrnuje válečný prostor také vody kolem britských ostrovů. V souladu s oficiálním sdělením císařské německé vlády se tak všechny lodě pod vlajkou Velké Británie nebo jejích spojenců vystavují nebezpečí, že budou v těchto vodách zničeny, a že cestující, kteří se tímto prostorem plaví z a nebo do Velké Británie a jejích spojenců tak činí na vlastní riziko. Císařské německé velvyslanectví, Washington D.C., 22.dubna 1915.



     Ráno 7.května 1915 bylo jasno, jen nad hladinou moře se tu a tam válely chuchvalce mlhy. RMS Lusitania minula útes Fastnet a rychlostí sníženou na 18 uzlů vzala kurz na Mersey. Když loď obklopila mlha, nechal kapitán rozeznít sirénu. Přibližně v téže době obdržel zprávu, že německé ponorky byly spatřeny u mysu Clear, který už minul, a u Waterfordu, kam měl dorazit v podvečer. Mlha se mezitím rozplynula a ve 14:15 greenwichského času se obrovská loď nacházela poblíž majáku Old Head of Kinsale. Ve stejnou chvíli hlídka spatřila hlídka na hladině stopu torpéda a vzápětí lodí otřásl pravobokem mohutný výbuch, po němž následoval ještě jeden. Loď se zastavila a začala se potápět přídí napřed. Rozervaným bokem se dovnitř valila voda a cestující s posádkou se v panice snažili spustit záchranné čluny. Za 20 minut bylo po všem, pod vodou zmizelo 1198 lidí, z toho 128 Američanů...



     KptLt. Walther Schwieger, jeden z nejschopnějších ponorkových velitelů, který měl tento úlovek na kontě, se ze svého úspěchu neradoval dlouho. Potopení tak velké lodi, s tak velkými ztrátami na životech, se samozřejmě dostalo na titulní stránky všech světových novin, diplomatický tlak na Německo vyústil ve velmi ostrou protestní nótu ze strany USA, v níž prezident Wilson uplatňoval právo Američanů cestovat na jakékoli lodi jako cestující a vyzýval Německo, aby upustilo od napadání těchto plavidel ponorkami, lhostejno pod jakou vlajkou tyto lodě budou plout. Neopomněl k tomu připočítat napadení tří jiných amerických lodí, Falaby, Gulflightu a Cushingu (poslední jmenovanou loď měl napadnout německý letoun a shodit na ní tři bomby).
     Rozčilený císař Vilém svolal na 31.května poradu za účasti kancléře, zástupce ministra zahraničí a špiček velení a proti názoru admirála Tirpitze a náčelníka štábu válečného námořnictva viceadmirála Gustava Bachmanna vyšel americkým požadavkům vstříc a prosadil zastavení útoků proti osobním lodím bez ohledu na vlajku. Oficiální komuniké vstoupilo v platnost 6.června 1915. Císař prostě nestál o to, aby se dosud neutrální USA zapojily do války proti Německu, o což ovšem velmi stála Velká Británie a dělala pro to co mohla...
     Na celém případě je ovšem několik VELMI podivných, když už ne podezřelých okolností... Jednou z nich je skutečnost, že RMS Lusitania přepravovala zrovna při této plavbě skoro 1300  pasažérů včetně nevídaného počtu 463 žen a 129 dětí, když během předchozích 15ti plaveb mezi srpnem 1914 a květnem 1915 přepravovala pokaždé sotva pár set. Druhou zvláštností je skutečnost, že kdosi telegraficky varoval významného multimilionáře Alfreda Vanderbilta, aby se na RMS Lusitanii, se kterou chtěl plout do Velké Británie, za žádnou cenu nenaloďoval !!! Dalším zajímavým prvkem potom je fakt, že pár dní před touto tragédií vznesl britský ministr zahraničí Edward Grey na Bílý dům dotaz, jak by vláda USA reagovala na potopení osobní lodi s americkými cestujícími na palubě a dostalo se mu odpovědi, že by to mohlo vést k válce...



     K tomu všemu připočítejme skutečnost, že se RMS Lusitania plavila pod šedým maskovacím zbarvením, v britské renomované ročence Jane?s Fighting Ships byla v době svého zániku vedena jako pomocný křižník s pravděpodobnou dělostřeleckou výzbrojí, v příručce používané německými veliteli, tedy v Brassey's Naval Annual, byla RMS Lusitania vedena jako ,Hilfskreuzer der Royal Navy?. Sečteno podtrženo, v takovém případě by loď neměla nárok uplatňovat jakoukoli ochranu a byla by legitimním cílem !!!
     Němci již delší čas podezřívali Velkou Británii, že používá RMS Lusitanii k přepravě vojenského materiálu. Čas jim dal za pravdu, i když Churchill se p této skutečnosti poprvé zmínil až v roce 1923... Dnes už ani nejzarytější odpůrci Schwiegerova útoku na nemohou popřít, že RMS Lustania v den svého zániku měla v podpalubí 4200 krabic puškových nábojů Remington .303, 1248 šrapnelových granátů a 18 beden s roznětkami, to vše o celkové hmotnosti 10,5 tuny !!! Smrtící náklad pocházel ze zbrojovky DuPont v Hopewellu ve státě Virgínia a rovněž se dnes již ví, že na propašování tohoto zakázaného nákladu se podílel a toto kryl celní ředitel newyorkského přístavu Dudley Field Malone.



     Walther Schwieger v následujících měsících překonal císařskou nemilost a pokračoval v bojových skcích. Dne 4.září 1915 potopil v irských vodách další osobní parník, tentokráte kanadský RMS Hesperian rejdařství Allan Line. Zahynulo 32 cestujících a byl z toho opět poprask. Když se Schwieger vracel 4.listopadu na domovskou základnu, jeho U 20 vlivem silných proudů v husté mlze uvízla na mělčině 5 mil severně od majáku Bovbjerg Fryg. Veškeré pokus o záchranu ponorky se minuly účinkem a proto byla ponorka druhý den zničena.
KptLt. Schwieger podnikl s U 20 celkem 21 plaveb a potopil s ní lodě o celkové tonáži 144.300 BRT. Po zahájení druhé fáze neomezené ponorkové války převzal KptLt. Schwieger v létě 1917 ponorku U 88 a posledního července převzal od usmířeného císaře rovněž Pour le Merité. Na svou třetí misi s U 88 se vydal 5.září spolu s U 54 a obě ponorky zamířily do Biskajského zálivu. Obě ponorky se prosmekly určenou trasou skrze německé minové pole a večer se severně od ostrova Terschelling ocitly před britskou minovou uzávěrou č.56.
     Podle německých pramenů U 54 zachytila za lano jedné z min a ta se následně otřela o U 88. Vzápětí přišla exploze a od té doby o U 88 nikdo neslyšel...

Flanderští hoši a plechoví pulci

     Začátkem roku 1915 bylo jádro německých ponorek soustředěno na základnách při helgolandském zálivu pro službu v Severním moři. Pouze dvě ponorky, U 9 a U 26, se tou dobou nacházely na Baltu a ponorky U 1 až U 4 sloužily jako výcvikové.
     Flotila velkých ponorek řady U byla rozdělena do čtyř půlflotil (U-boothalbflottille). Velitelskou lodí se stal křižník SMS Hamburg, přičemž každá půlflotila měla k dispozici ještě jednu torpédovku. Složení bylo následující:
1.    U-boothalbflottille
U 6, U 8, U 10, U 12, U 14, U 16, U 17
2.    U-boothalbflottille
      U 34 - U 41
3.    U-boothalbflottille
U 19 - U 24
4.    U-boothalbflottille
U 27 - U 30, U 32, U 33
     Druhým velkým operačním svazkem se stala nově vytvořená flanderská ponorková flotila, využívající přístavy Antverpy, Ostende a Zeebrugge. Na jaře 1915 čítala 9 malých torpédových ponorek řady UB (UB 2, UB 4 - UB 6, UB 10, UB 12, UB 13, UB 16 a UB 17) a osm malých minonosných řady UC (UC 1 - UC 3, UC 5 - UC 7, UC 9 a UC 11). Tyto ponorky sloužily k akcím v pobřežních vodách a zpočátku hlídkovaly především v oblasti u Hoofdenu a v jižní části Severního moře.
     Teprve s příchodem modernějších typů řady UB II a UC II se rozšířil jejich akční rádius až do Biskajského zálivu. Kapesní U-booty se snažily ze všech sil a od počátku sváděly i úspěšné boje se svými úhlavními nepřáteli, torpédoborci a protiponorkovými trawlery.
     Už 1.května 1915 jihozápadně od majákové lodi Galloper, kde hlídkovaly dva postarší torpédoborce, HMS Brazen a HMS Recruit, zaútočila na tuto sestavu ponorka UB 6 pod velením KptLtEricha Haeckera. Ten sice za celou svojí kariéru potopil jen 9 lodí, ale 14 dalších dokázal zajmout !!! Krátce před polednem zaduněl výbuch a trup HMS Recruit rozervalo torpédo. Na účtě flanderských korzárů se tak objevila první válečná loď.
     Ponorka UB 6 byla postavena v Kruppových loděnicích Germania v Kielu, spuštěna na vodu byla v listopadu 1914, převzata do služby v dubnu 1915. Pohon zajišťoval šestiválec Daimler o výkonu 60 k (45kw) pro hladinovou plavbu  a elektromotor Siemens-Schuckert o výkonu 120 k (89 kW) pro plavbu pod hladinou. Měsíc po potopení HMS Recruit si připsala velký obchodní parník Saidieh (3303 BRT) , plavící se z Alexandrie do Hullu s nákladem cibule a bavlny, který Haecker poslal ke dnu 6 mil SV od bóje Elbow. Během léta pak UB 6 několikrát zaútočila proti rybářským šalupám, jejichž posádky nechala nastoupit do člunů a lodě byly potopeny náložemi. V březnu 1917, pod velením Oskara Steckelberga, najela na mělčinu poblíž ústí řeky Maas. Posádce se UB 6 podařilo potopit, ale sama strávila zbytek války v nizozemské internaci.



     Nicméně podmínky, za jakých operovaly flanderské ponorky, měly daleko k dokonalosti. Jejich rychlost totiž nestačila ani k překonání proudů mezi Doverem a Calais, které místy dosahují 8-10 uzlů. Mužem, který flanderské flotile velel, byl 33letý KptLt. Karl Bartenbach (*1881 - +1949). Rodák z Bockingenu vstoupil v sedmnácti k císařskému námořnictvu a po obvyklém výcviku na lodi SMS Stosch prošel jako poručík službou na několika bitevních lodích. V roce 1904 se přeškolil na službu na torpédovkách a o dva roky později byl přidělen ke vznikajícímu  ponorkovému  loďstvu,  byť si až do února 1912 podržel velení na torpédovkou D 10. Mezitím prošel velitelským kurzem na ponorce U 1, zastával funkci předsedy přejímací ponorkové komise a nakonec se stal šéfem ponorkového oddělení při Říšském námořním úřadu. Po vypuknutí 1.světové války byl nejprve znovu jmenován velitelem torpédovky, ale už v listopadu 1914 přešel na plovoucí ponorkovou základnu a dok SMS Vulkan a současně převzal velení ponorkového výcviku. V březnu 1915 se stal velitelem flanderské ponorkové flotily , kterým zůstal až do konce války. V září 1915 byl povýšen na korvetního kapitána. Díky němu se stala flanderská ponorková flotila nejlépe organizovanou a nejlépe vybavenou složkou ponorkového loďstva a základna v Zeebrugge nejlepší svého druhu. Po válce odešel do penze, protože Versailleská smlouva Německu ponorky zakazovala. Když se jim nemohl věnovat doma, odjel do Finska a posléze do Argentiny jako námořní poradce. V březnu 1934 byl jako Kapitan zur See reaktivován a při vrchním velení námořnictva se podílel na obnově ponorkového loďstva Kriegsmarine. V únoru 1938 odešl jako kontradmirál podruhé do důchodu, ale v roce 1939 se dal opět k dispozici. Službu definitivně opustil jako viceadmirál v květnu 1943. Ještě v roce 1914 obdržel  Železný kříž I. třídy a v říjnu 1917 Pour le Mérite.
     Pod velením KptLt. Karla Bartenbacha se flanderští pulci odvažovali víc a víc na jih a začátkem léta byla Haeckerova UB 6 poslána otestovat protiponorková opatření v Doverské úžině. Večer 21.června opustila Zeebrugge a nabrala kurz na Boulogne. V jeden moment se jen taktak stačila ponořit, když se v blízkosti objevil britský torpédoborec, ale nad ránem 22.června se objevila na dohled francouzského přístavu a ještě téhož dne se stačila vrátit do přístavu. Ukázalo se, že Doverská úžina zdaleka není pro ponorky tak nepřístupná, jak si Britové malovali a přáli a Bartenbach se rozhodl vysílat svoje ponorky za hranice jejich domnělého operačního dosahu do Lamanškého průlivu.
     První květen 1915 přinesl další vzrušující momenty v britských vodách. Jak už padla zmínka v souvislosti s americkou protestní nótou po potopení RMS Lusitanie, stal se terčem útoku i americký tanker Gulflight, jehož příběh notně zamotal hlavy všem zúčastněným.
    Gulflight byla nová loď, spuštěná na vodu v srpnu 191 pro potřeby společnosti Gulf Rafining co. (předchůdce pozdější Gulf Oil). V půli dubna zamířila přes Atlantik s nákladem benzínu a mazacích olejů, jejichž adresátem byla Francie. Loď s takovýmto strategickým nákladem, byť plující pod vlajkou tehdy neutrálních USA, byla zjevně regulérní cíl ať už zajetí nebo útoku a Britové tomu sami pomohli...
     Když se tanker objevil 1.května v 11:00 na dohled ostrovů Scilly, asi 22 mil západně od majáku Bishop Rock, zahradily mu cestu nečekaně dvě britské strážní lodě, HMS Iago a HMS Filey. Velitel hlídky vznesl dotaz na cíl cesty tankeru a vyslal na jeho palubu komando, které mělo prověřit totožnost a dokumenty o nákladu. Těžko dnes říci, jestli byl britský velitel natolik ducha mdlého nebo tak horlivý, nicméně listiny amerického tankeru shledal nedostačující a dokonce pojal podezření, že loď vůbec nepluje do francouzského Rouenu, ale ve skutečnosti slouží jako zásobovací loď pro německé ponorky. Velitel tankeru kapitán Gunter byl na omytí, ale nezbylo než následovat obě britské lodě do přístavu. Během cesty spatřil druhý důstojník z tankeru Paul Bowers ponorku, ohlásil to veliteli, který celou věc smetl ze stolu s tím, že jde nepochybně o britskou ponorku a tudíž součást eskorty...
     Ta pravá legrace vypukla, když se něco po půl jedné před konvojem vynořila U 30 a její velitel Erich von Rosenberg-Grusczyski nařídil lodím zastavit. Po prvotním šoku velitel lodi HMS Filey nejspíš zatoužil po frčkách a nařídil ponorku taranovat. Von Rosenberg nečekal, s ponorkou zmizel pod hladinou a zároveň ještě stačil odpálit torpédo.



     Ve 12:50 se ozvala exploze a vysoký sloup vody vyletěl nad pravým bokem tankeru. Loď se začala ihned klesat a přední paluba byla velmi brzy zaplavena vodou. Posádka tanker opustila a nalodila se na HMS Iago a nechala se odvézt na ostrov St. Mary. Mezitím se ale Gulflight přestal potápět a s pomocí narychlo přivolaných lodí byl odtažen do Crow Bay.
     Celý případ se definitivně zamotal ve chvíli, kdy se pod vlivem událostí přitížilo kapitánovi tankeru Gunterovi natolik, že druhý den ráno zemřel na infarkt. Z 38 mužů posádky tankeru byli navíc postrádáni dva muži, kteří skočili přes palubu- Smrt tří Američanů byla dostatečným důvodem k další protestní nótě, přestože je otázka, jestli ji nezavinili spíš Britové... Nicméně zůstává pravdou, že se německá vláda za tento incident omluvila a Gulflight zůstal až do 16.března první a poslední lodí USA atakovanou německými ponorkami.
   Tanker Gluflight nicméně svému osudu neušel. Krátce před vypuknutím 2.světové války loď zakoupilo londýnské rejdařství Harris and Dixon Ltd a nechalo ji přejmenovat na Refast. Pod tímto názvem byla loď dne 26.ledna 1942 jižně od Newfoundlandu torpédována ponorkou U 582 Wernera Schulteho.
     Celou věc nechala prověřit i britská admiralita a kupodivu svou zprávu ukončila s tím, že von Rosenberg se choval a jednal v souladu s korzárskými pravidly definovanými mezinárodní legislativou !!! Obchodní loď v doprovodu válečných lodí byla předem zbavena práva na jakékoli ohledy nemluvě o nedostatečných prvcích identifikace americké a tedy neutrální lodi...

Podle knihy Emmericha Hakvoorta Zlověstné oceány 2 (Německá ponorková válka 1914-1915), vydal MGR-F-KUNIK (CeskyCestovatel.cz, 2012), první vydání + vlastní archiv

DALŠÍ POKRAČOVÁNÍ... bude - a tentokrát o mnoho dříve  :-)



Naposledy upravil mysak_bob dne 04. 07. 2013, 20:00, celkově upraveno 1 krát.
Naposledy upravil von Kočičák dne 29. 06. 2013, 13:08, celkově upraveno 11 krát.

_________________


Plout rychle, plout tiše, čekat tiše - a pak bleskově udeřit... Jako kočka...
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu

Citovat
Příspěvek Německá ponorková válka 1914-1915, třetí část 
Po stopách Odysseových

     Na jaře 1915 zasáhly výrazně do vývoje 1. světové války události ve východním Středomoří, které vešly do historie jako boj o Dardanely nebo také o Gallipoli. Šlo o kombinovanou námořní a výsadkovou operaci, která se protáhla skoro na jeden rok.
     Když tuto operaci poprvé v listopadu 1914 předložil k úvaze Winston Churchill s tím, že je to podle jeho názoru nejlepší způsob, jak ubránit Egypt před Tureckem, jako spojencem Německa, smetlo tento plán ze stolu prohlášení maršála Horatia Kitchenera, že na podobná dobrodružství nemá dostatek prostředků a sil. Nicméně v lednu 1915 myšlenka ožila po prosbě Ruska, aby západní spojenci odlehčili jeh vojákům, bojujícím na kavkazské frontě. Tentokrát už Kitchener souhlasil, nicméně prosazoval, aby šlo o čistě námořní operaci, protože pro otevření pozemní fronty nebude mít ještě několik měsíců dostatek vojska.
     Začátkem února představil tehdejší první lord admirality admirál John A. Fischer první návrh plánu. Byl to blázen a fantasta, který počítal s tím, že se operace zúčastní řecká a bulharská armáda, všechny jednotky z Indie a 75 tisíc francouzských vojáků ze západní fronty. Jenže... Jenže královské Řecko bylo striktně neutrální, carské Bulharsko mělo daleko blíže k Německu než k Británii (a také se k němu v říjnu 1915 připojilo) a už vůbec nepřicházelo v úvahu, aby Francouzi stáhli od Sommy byť jen jediného vojáka, natož hned 75 000 !!! Přesto se Churchill a další okamžitě chytli myšlenky, že by část operace mohlo zvládnout válečné loďstvo.
     Během několika dalších týdnů Churchill vyjednal součinnost britského a francouzského válečného loďstva a 28.února bylo definitivně rozhodnuto, že se operace britsko-francouzského loďstva zúčastní 17 bitevních lodí, 1 bitevní křižník, 5 lehkých křižníků, 22 torpédoborců, 24 minolovek, 1 nosič letadel, 1 nemocniční loď a 9 ponorek. Krom toho Rusko přislíbilo účast svého křižníku ASKOLD, směřujícího do Středozemního moře z Dálného východu.
     Německá zpravodajská služba v letech 1.světové války neměla konkurenci a tak se samozřejmě o všech těchto přípravách a jednáních dozvěděla. Podobně ukázková, i když nikoli bezproblémová, byla i spolupráce turecké armády a německých poradců a tak pod dohledem admirála Guida von Usedom, generála Limana von Sanders a dalších poradců dokázali Turci na poloostrově Gallipoli a přístupech do Dardanelské úžiny vybudovat kvalitní obranu.
     O kvalitě této obrany se měl britský viceadmirál Carden, velitel uskupení, přesvědčit během opakovaných, zuřivých a absolutně zbytečných pokusech o proražení ve dnech 5. až 8.března, stejně jako při dalším útoku 18.března. Padlo tedy rozhodnutí, že loďstvo podpoří výsadek shromážděných potřebných pozemních sil při pozemní operaci na západním pobřeží poloostrova Gallipoli. K vylodění došlo 26.-29.dubna a v oblasti se rozhořely urputné boje.
     Němci si uvědomovali závažnost situace a hledali způsob, jak tureckému spojenci co nejvíce ulehčit. Kromě přítomnosti poradců a dodávek zbraní a munice přišla na řadu otázka i námořní pomoci, ale protože dostat skrz Doverskou a Gibraltarskou úžinu do Středozemního moře byť jen jediný křižník, natož pak bitevní loď, bylo prostě nemožné, jediné co zbývalo byly ponorky.
Berlín s dostatkem informací od svých agentů pojal ponorkovou pomoc s příslovečnou německou důkladností. Část ponorek, zastoupená malými typy UB, měla být do Středozemí dopravena po železnici, část se měla přepravit po vlastní ose. Situaci nahrávala i skutečnost, že Rakousko-Uhersko jako spojenec Německa ovládalo téměř celé východojadranské pobřeží se špičkově vybavenými základnami v Pule a v Kotoru.
     Jako první ponorkový kapitán byl o průnik do Středozemí požádán (!!!) kapitanleutnant Otto Hersing, velitel U 21. Souhlasil, a tak jeho ponorka 25.dubna 1915 opustila německé břehy a kolem Británie zamířila ke Gibraltarské úžině. Začátkem května se u mysu Finisterre potkal se zásobovací lodí MARSALA, ze které měl doplnit naftu, jenže se ukázalo, že nafta ze zásobovací lodě má tak vysoký bod vzplanutí, že byla pro ponorku nepoužitelná. Hersing stál před dilematem, jestli se vrátí do Německa nebo s tenčící se zásobou paliva bude pokračovat dál. Nakonec se rozhodl pro pokračování co nejúspornější rychlostí při plavbě po hladině. Byl to risk, který mu vyšel. V Gibraltarské úžině jen se štěstím vyvázl před leteckým útokem a 10.května byl znovu spatřen nedaleko Bizerty. Přítomnost německé ponorky přinutila Brity k větší ostražitosti, takže se rozhodli stáhnout od Dardanel moderní bitevní loď HMS QUEEN ELISABETH a nahradit ji dvěma staršími bitevními loděmi EXMOUTH a VENERABLE. Mezitím se 13.května podařilo U 21 s necelými dvěma tunami nafty v nádržích spojit se s rakousko-uherským torpédoborcem a po cestě dlouhé 4000 námořních mil dosáhnout Kotoru.
     Během jediného týdne byla U 21 připravena k vyplutí a tak 20.května nabral Hersing kurs ke Gallipoli. Minul ostrov Kythéra a v Thráckém moři se pokusil torpédovat ruský křižník ASKOLD. Když se pak zrána 25.května ocitl na dohled od Gallipoli, zahlédl bitevní lodě HMS SWIFTSURE a HMS VENGEANCE a krátce poté nedaleko Gaba Tepe bitevní loď HMS TRIUMPH. Zápis v Hersingově deníku popisuje události:
     ,,...Bylo kolem poledne, když jsem těsně u pobřeží Gallipoli spatřil nepřátelskou válečnou loď, ve které jsem rozpoznal bitevní loď Triumph. Okamžitě jsem stáhl periskop a vydal pokyn zamířit jí vstříc, neboť jsem zjistil, že ze strany od pevniny se zdá být méně chráněna. Asi po tři čtvrtě hodině jsem přikázal vystoupat na deset metrů a znovu vysunout periskop. Během dopoledne anglický obrněnec ostřeloval bočními salvami turecké pobřeží a nyní si hodlal dát přestávku. Viděl jsem, že loď má spuštěny protitorpédové sítě a pendluje nevelkou rychlostí asi pět až šest mil od pobřeží. Skoro celá posádka se slunila na horní palubě a jen hlídky s dalekohledy pátraly po okolí. Začal jsem se chystat k útoku, ale potřeboval jsem se ještě trochu přiblížit, když jsem spatřil, že kolem lodi ve vzdálenosti asi 1000 až 1200 metrů krouží velký torpédoborec. Přesně tak daleko od lodi, odkud bylo možné podniknout ponorkový útok. Vzápětí jsem spatřil, jak se torpédoborec rozjel plnou rychlostí naším směrem ! Musel jsem se rozhodnout ve zlomku vteřiny, mám zůstat a pokusit se o útok? Pokud bychom byli zničeni, bude trvat nejméně šest týdnů, než se sem dostane další ponorka. Torpédoborec se nezadržitelně blíží... Britové zde budou koneckonců i zítra...Ještě okamžik a šance na útok bude definitivně pryč... Rozhoduji se pro útok !
     Ještě předtím dávám rozkaz ponořit se na šestnáct metrů. V této hloubce by nás torpédoborec neměl ohrozit taranováním a na větší hloubku stejně není čas.To už nám nad hlavami bouřlivě rotují šrouby torpédoborce, ponorka se rozhoupala, nikdo ani nedutá. Všichni čekáme, kdy se ozvou výbuchy hlubinných náloží, loď je přímo nad námi, stačila by jediná. Vteřiny plynou a nic, hluk lodních šroubů slábne... Nespatřili nás !
     Okamžitě dávám rozkaz vystoupat na deset metrů, vysouvám periskop a 400 metrů před námi se tyčí pancéřový kolos. Blížíme se víc a víc... 300 metrů... 200 metrů... Pálím torpédo, spatřím ještě, jak proniká skrz síť a pak už míříme do hlubin. Hladinu kolem nás mezitím zasahují granáty všech možných ráží, ponorka skáče jako nějaký míč, zatímco se jí snažím vést jedinou možnou únikovou cestou - pod trupem potápějící se bitevní lodi ! Exploze s námi lomcují, narážíme do stěn... Když se situace uklidní, nechávám si hlásit situaci ze všech stanovišť, bohudíky, ponorka těsní, akumulátory jsou neporušené. O chvíli později spatříme potápějící se loď, netrvalo to ani deset minut, kdy se převrátí a zmizí ve vlnách..."



     Ze šestisetčlenné posádky bitevní lodi HMS TRIUMPH zahynulo 73 mužů, za což Britové mohou vděčit zmíněné polední pauze, kdy se většina mužstva slunila na palubě. Po ztrátě HMS TRIUMPH byla okamžitě většina britských a francouzských bitevních lodí stažena, ale už o dva dny později dospělo velení k názoru, že se bezpečnostní situace natolik zlepšila, aby bylo možné obnovit ostřelování tureckých baterií na přístupech do Dardanel. Nikdo netušil, že U 21 jen tiše vyčkává na další kořist.
     Hersingova U 21 se objevila u jižního cípu Gallipoli za úsvitu 27.května. Na dohled od mysu Hellas Spatřil její velitel v periskopu mezi spoustou transportních a zásobovacích lodí stěžně velké válečné lodě. Podle siluety to byla bitevní loď HMS MAJESTIC. Kromě spuštěných sítí ji ze stran kryly ještě menší plavidla a Hersing musel dlouho hledat místo, odkud by ji mohl zasáhnout torpédem. Nakonec objevil asi 20 metrů širokou skulinu za zádí obrněnce. Ani tentokrát se nemýlil a loď se po zásahu opět jen jediným torpédem začala rychle naklánět, až se převrátila na bok. Celé to netrvalo déle než čtyři minuty.


     Bezprostředně po torpédování HMS MAJESTIC zaútočil na U 21 hydroplán z nosiče HMS ARK ROYAL, pilotovaný známým esem od RNAS Charlesem R. Samsonem. Zkušený lišák Hersing se uchýlil ke svému osvědčenému  triku a skryl se pod trupem nedaleké francouzské bitevní lodě HENRY IV. Když se opět objevil na periskopové hloubce, byl už Samson bez bomb a tak vztekle napadl ponorku střelbou z pušky, která však ponorce nemohla nijak ublížit.
     Od mysu Hellas zamířil Hersing nejprve směrem na Bodrum a když se situace uklidnila, nabral kurs zpět na Cařihrad. Tam zakotvil s pouhou půl tunou paliva, ale na nekonečných ovací a provolávání slávy. Neméně významné ocenění přišlo 5.června z Berlína v podobě Modrého Maxe, které obdržel teprve jako druhý ponorkový velitel. O měsíc později potopil Hersing na svém dalším výpadu francouzský pomocný křižník CARTAGE a do třetice se vypravil na lov z Cařihradu během září. Potom musel Cařihrad opustit natrvalo, neboť Britům se podařilo Dardanelskou úžinu zablokovat pomocí min a sítí. Hersing se proto vrátil do Kotoru a od 1.října byla jeho ponorka začleněna do sestavy pulské ponorkové flotily. Z jadranu pak vyrážel k dalším misím a 11.února 1916 potopil u syrského pobřeží svou pátou válečnou loď v podobě francouzského pancéřového křižníku AMIRAL CHARNER. Tím se U 21 stala druhou německou ponorkou s největším počtem potopených válečných lodí po U 9, která jich na kontě měla šest. Hersing setrval ve Středomoří až do konce roku 1917, kdy se bezpečně vrátil do Wilhelmshavenu. Přičemž jeho ponorka byla navzdory intenzivnímu bojovému nasazení vždy ve vzorném technickém stavu.


     Otto Hersing (*1885 - +1960) si za své úspěchy u Dardanel vysloužil přezdívku Zerstorer der Schlachtschiffe (Ničitel obrněnců) a do konce války stihl poslat ke dnu ještě 36 obchodních lodí o celkové tonáži 78.712 BRT. Palubu U 21 opustil 31.srpna 1918 a do konce války se stal jejím velitelem Friedrich Klein. Po válce byla ponorka v rámci reparací postoupena Britům, ale při převozu do Anglie se za nevyjasněných okolností potopila. Objevily se spekulace, že po vzoru bitevní floty se posádky ponorek snažili zabránit zabavení svých plavidel otevřením ventilů. Hersing se na přelomu let 1918-1919 zasloužil o evakuaci německých jednotek z Rigy a posledního července 1924 byl jako korvetní kapitán propuštěn z činné služby. Ve 30tých letech působil jako styčný důstojník 6. Vojenského okruhu říšského námořnictva, nakonec odešel do ústraní a zbytek života strávil tento vynikající ponorkový kapitán jako soukromý zemědělec...
     Hersingova mise překonala veškerá očekávání a tak byly v následujících měsících vypraveny ponorky U 34, U 35, U 39, U 33 a U 38. Kromě nich se zapojilo do akcí i šest kapesních u-bootů řady UB a čtyři řady UC, dopravené po železnici.

Jadranská u-flotila

     Přítomnost německých ponorek ve Středozemním moři na jaře 1915 vyvolala  u námořního velení Dohodových mocností hodně nepříjemné vystřízlivění. Do té doby jediný relevantní protivník, Rakousko-Uhersko, byl totiž po stránce ponorkové zbraně prakticky neškodný. Nedůvěra a tupost rakousko-uherské admirality k ponorkám, stejně jako totální nepružnost a pomalost při nápravě této zkostnatělosti na rozdíl od Tirpitzova ministerstva způsobily, že Rakousko-uherská kriegsmarine vstupovala do války všehovšudy s šesti ponorkami, jejichž bojové použití bylo navíc možné jen v omezené míře. Paradoxem na celé historii potom je, že na rozdíl od vrchního velení a ministerských úředníků jednotliví velitelé a posádky  rakousko-uherských ponorek předvedli mnohdy neuvěřitelné věci a svou odvahou, odhodláním a v neposlední řadě i svými výsledky se dokázali vyrovnat i podstatně zkušenějším a lépe vybaveným německým kolegům.


     Po proniknutí Hersingovy U 21 do Středozemí a následně na Jadran, což rakousko-uherská admiralita považovala za prakticky nemožné, bylo Rakousko- Uhersko nuceno improvizovat. Prvním krokem se stalo odkoupení ponorky SS3, kterou se firmě Whitehead doposud nepodařilo prodat a její zařazení do služby jako U 12. Následně bylo rozhodnuto využít modrotisků (kopií plánů) a dílů z ponorek pro Dánsko. Jak mizerně na tom Rakousko-Uhersko bylo s ponorkami, dokazuje i příběh francouzské ponorky CURIE. Francouzi věnoval vývoji ponorek zvýšenou pozornost už od 19.století a v okamžiku vypuknutí války disponovali silou 79 ponorek. Jádrem této síly bylo 33 ponorek třídy Pluvoise a Brumaire o výtlaku 400/550 BRT, poháněných naftovými motory a elektromotory. Z této řady pocházela i ponorka CURIE, postavená v toulouských loděnicích a spuštěná na vodu v červnu 1912.
     Koncem roku 1914 se Francouzi prostřednictvím ponorky CURIE podniknout odvážný útok proti největší rakousko-uherské námořní základně v Pule. Ponorku pod velením kapitána G. O?Byrnea pomohl dotáhnout do jadranských vod francouzský pancéřový křižník JULES MICHELET a 19.prosince se CURIE přiblížila k pulskému přístavu. Celý den setrvala v periskopové hloubce a teprve následující den krátce po poledni zamířila v hloubce dvacet metrů do pulské rejdy.
     Rakušané možná neměli kvalitní ponorky, o rozhodnosti na nejvyšších místech nemluvě, ale jak bránit a chránit strategicky důležité objekty věděli určitě. A v případě pulské základny to platilo dvojnásobně. Kromě důmyslného systému pobřežních opevnění chránil přístav i systém protiponorkových min a sítí a právě v nich uvízla CURIE. Pět hodin se O?Byrne pokoušel ponorku vyprostit, ale marně. Mezitím hlídka na torpédovce Tb 63T spatřila škubající sebou sítě a zalarmovala torpédoborce a pobřežní baterie. Ponorka se nakonec musela vynořit a během jejího ostřelování zahynuli tři muži z její posádky. Zbytek včetně kapitána padl do zajetí a ponorka se nakonec potopila. Ale protože dno se nacházelo jen v hloubce necelých 40ti metrů, bylo rozhodnuto o jejím vyzvednutí. V únoru 1915, po složitém lopocení, se podařilo ponorku dostat na hladinu. Jak se ukázalo, nebylo poškození nijak fatální a tak byla okamžitě přemístěna do suchého doku. C a K marína mohla o ponorkách podobné velikost zatím tak akorát snít a tak ponorku CURIE nejen důkladně prostudovala, ale rovnou zařadila do služby jako U 14. Do služby vstoupila 18.června 1915.


     Do té doby se však C a K ponorkáři museli bít s tím co měli. A ačkoli TO nebylo nic moc, bili se se vší odvahou a rozhodností. A první, kdo o sobě dal vědět, byl velitel už zmíněné ponorky U 12, český rodák Egon Lerch.
     Den poté, co se Rakušané vypořádali s ponorkou CURIE, zamířil Otrantskou úžinou k břehům Černé Hory francouzský konvoj s válečnou pomocí. Zatímco transportní lodě pod přímou taktickou ochranou křižníků a torpédoborců mířily k Antivari, operační krytí v podobě bitevních lodí viceadmirála Augusta Boué de Lapeyrére křižovalo nedaleko Brindisia věnovalo se cvičení. Součástí tohoto svazku byla i pýcha francouzského válečného loďstva, moderní bitevní loď JEAN BART o výtlaku 23.400 BRT s výzbrojí dvanácti děl ráže 305 mm.
     Lerch využil situace, kdy torpédoborce byly vysunuty daleko vpředu a odpálil proti lodi v 8,30 dvě torpéda. Jedno z nich zasáhl příď a šokovaní Francouzi museli s těžce poškozenou lodí sníženou rychlostí odplout k opravám na Maltu. Lerch si za svůj kousek vysloužil Rytířský kříž a jeho velitel von Thiery se mohl na nejvyšších místech chlubit možnostmi tolik zanedbávané a opomíjené ponorkové zbraně.

Ponorkář a princezna

     Proč si jen člověk spojuje romantické příběhy s monarchiemi ? Nejspíš proto, že k tomu vládnoucí a pomazané rody dávali nezřídka v historii nejeden důvod. Na rozdíl od politiků dneška, kteří na sebe napříč světem dokážou upozornit leda tak nějakým skandálem, korupcí, zpronevěrou či jinou lumpárnou, však šlo v případě aristokratů nejen o peníze, ale i o lásku, původ, čest a občas i o dynastické zájmy. Británie tak dodnes přemítá nad osudem letního krále Edwarda VIII. A rakousko-uherská monarchie svého času oplakala tragédii korunního prince Rudolfa. Tehdejší aféra ,,Mayerling? měla přitom své pokračování, jehož stopy vedly na počátku války až mezi ponorkové velitele, jmenovitě k hrdinovi od Otranta Egonu Lerchovi.
     Podobně jako jeho němečtí kolegové, ani Egon Lerch nejspíš nebyl žádný suchar a když zrovna nehonil francouzské lodě, proháněl ženské sukně. A to ne jen tak ledasjaké. Jeho tajnou láskou totiž nebyl nikdo menší, než vnučka samotného císaře Franze Josefa I., princezna a arcivévodkyně Elizabeth Marie.
     Elizabeth Marie se narodila roku 1883 jako jediné dítě korunního prince Rudolfa a jeho manželky Stephanie, belgické princezny. Po sebevraždě otce a jeho milenky Mary Vetserové se Elizabeth Marie stala univerzální dědičkou a poté, co se její matka provdala za uherského grófa, se její výchovy ujal sám císařský dědeček Franz Joseph I. Péče o vnučku patřila nejspíš k jeho nejsvětlejším chvílím života, takže když se jako sedmnáctiletá zamilovala do o deset let staršího Otty zu Windisch-Graetze a začala na starého mocnáře tlačit, aby svolil se svatbou, ten jejím prosbám a krásným očím nedokázal dlouho odolávat. A to navzdory skutečnosti, že šlo o nerovný sňatek, kdy Otto tahal za ten kratší konec, protože navzdory svým předkům a titulům neměl na princeznu z císařskou krví nejmenší nárok. Dědeček měl původně pro svojí vnučku vyhlédnutou jinou partii, německého korunního prince Wilhelma. Elizabeth Marie, známější u vídeňského dvora pod tehdy módní uherskou zkratkou Erzsi, se tudíž musela vzdát následnických práv na císařský trůn a v lednu 1902 si za to mohla vyměnit prstýnky se svým Ottou, který na oplátku obdržel knížecí titul. Z manželství se narodily čtyři děti, ale velmi brzy to začalo mezi manželi skřípat. Oba byli do sňatku zvyklí na příliš mnoho volnosti a chomout jim dával dost zabrat. Nevěra se střídala s žárlivostí na obou stranách a při pobytu v Praze Erzsi dokonce vlastnoručně postřelila Ottovu milenku !!! Manželé se sobě odcizovali víc a víc a krátce před válkou se Erzsi rozhodla trávit s dětmi většinu času na slunné Istrii.
     Pro manželstvím zklamanou arcivévodkyni byl mladý a mužný Lerch evidentně vítaným a atraktivním společníkem. A ponorkový velitel byl pro změnu posedlý touhou dokázat své lásce, že je hrdinou bez bázně a hany.
     Proto se bez ohledu na nebezpečí vrhal po všem, co mělo komín nebo plachty a plulo pod nepřátelskou vlajkou. Když se Francouzi stáhli od černohorských břehů až ke Korfu a jejich lodě s pomocí přistávali už v Albánii, Lerch toho využil a poté, co se v únoru 1915 pokusil neúspěšně zaútočit na francouzskou ponorku, zajal 22.března dva černohorské škunery FIORE DI DULCIGNO a HILUSSIE. A o devět dní později si tenhle drzý kousek zopakoval s dvojnásobnou kořistí, která čítala lodě BUONA FORTE, FIORE I, HAILIE a INDAVERDI. Rozdivočelý Lerch pak nicméně dva měsíce nezavadil ani o plechovku od sardinek. Až 29.května poslal ke dnu parník VIRGINIA (1065 BRT), ale jelikož šlo o plavidlo tehdy neutrálního Řecka, byl z toho diplomatický problém a Lerch byl stažen do Puly. Nečinnost ho přiváděla k zoufalství a tak dal na radu zkušeného Georga von Trappa a rozhodl se vzít hlídku poblíž Benátek a využít příležitosti k útoku na plavidla v tamním přístavu.
     Milovníci spikleneckých teorií stejně jako romantických příběhů tvrdí, že Lerch si chtěl svojí arcivévodkyni vzít a kvůli tomu usiloval o získání šlechtického titulu. Ten byl v námořnictvu nejsnáze dostupný skrze získání Řádu Marie Terezie, ale cenou bylo potopení nepřátelské bitevní lodi, nebo alespoň křižníku. Jenže tahle teorie nebere v potaz skutečnost, že dokud byla Elizabeth Marie následnicí trůnu, neměl by Lerch nárok ani jako velkoadmirál. Avšak potom, co se vzdala následnických práv, přestala platit omezení stran původu jejích potencionálních nápadníků, takže si teoreticky mohla svobodně vzít i obyčejného námořního poručíka. Kromě toho si už v srpnu 1915 požádala o rozvod a Otto ani císař pán nijak neprotestovali... (pozn. von K ? no nevím nevím, pokud mě paměť a znalosti neklamou, císařova milovaná Erzsi neměla nárok na trůn ani kdyby se chovala jak jeptiška. Byla sice dcerou korunního prince Rudolfa, jenže Rakousko-Uhersko uznávalo ženské nástupnictví až jako poslední v řadě a jelikož její dědeček, vládnoucí císař Franz Joseph I. měl bratra, který měl mužské potomky, byli to právě oni, kdo skrze jejich dědečka, tedy otce Franze Josepha I., byli v pořadí před Elzabethou Marií... Ale jako námět pro legendu je to krásné, ať s nárokem na trůn nebo bez něj...)


     První srpnový týden opustil Lerch se svou U 12 pulskou rejdu a zamířil na západ. Několik dní vyčkával a kroužil kolem Benátek jako hladový žralok bez úspěchu a tak se rozhodl vniknout do benátské přístavní laguny a najít si kořist přímo tam. Další vývoj událostí je dodnes zahalen dohady a spekulacemi...
     Podle některých pramenů se Lerch rozhodl vniknout do laguny v závěsu za italským hlídkovým člunem. Jeho posádka si však všimla stopy po periskopu a zamířila schválně skrz minové pole, které jí samotnou díky malému ponoru nemohlo ohrozit, ponorce se však stalo osudným.  Autor Robert m. Grant naproti tomu uvádí, že ponorku taranoval italský torpédoborec ROSOLINO PILO. Nejasnosti přetrvávají i kolem data zániku ponorky. Podle Granta k němu došlo už 6.srpna, podle Anthonyho Prestona a Paula Kempa 8.srpna, ale například rakouské zdroje uvádí datum Lerchovy smrti až 12.srpna 1915.
     Faktem je, že potopení U 12 nikdo z její sedmnáctičlenné posádky nepřežil. Později se Italům podařilo objevit vrak U 12 s utrženou zádí, v roce 1916 jej vyzdvihli a dopravili do Benátek. Pozůstatky členů posádky byly pohřbeny na hřbitově San Michele a zbytek ponorky rozebrán v benátském vojenském arzenálu.
     Elizabeth Marie byla Lerchovou smrtí zdrcena (poznámka von K ? údajně její vztah s Lerchem nezůstal bez následků) a na nějaký čas dokonce přestala usilovat o rozvod s Ottou.  Dokonce se údajně začátkem roku 1916 smířili, ale po smrti císaře došlo opět k rozmíškám a sporům ohledně péče o děti, které vytrvaly až do roku 1924. Mezitím ale skončila válka a Erzsi se v roce 1921 seznámila s učitelem a sociálně-demokratickým politikem Leopoldem Petznekem (*1881-+1956). Ba co hůř, v roce 1925 si podala přihlášku do strany vstoupila tak do dějin jako ,,rudá arcivévodkyně?. Kdyby tak stařičký mocnář tušil... Petznek byl za svou politickou aktivitu několikrát zatčen a konce druhé světové války strávil v koncentračním táboře v Dachau. Teprve v roce 1948, když Erzsi dosáhla rozvodu s Ottou, se mohla jako 67letá provdat za Petzneka...

Podle knihy Emmericha Hakvoorta Zlověstné oceány 2 (Německá ponorková válka 1914-1915), vydal MGR-F-KUNIK (CeskyCestovatel.cz, 2012), první vydání + vlastní archiv

DALŠÍ POKRAČOVÁNÍ...se připravuje... :-)



Naposledy upravil von Kočičák dne 01. 10. 2013, 07:57, celkově upraveno 11 krát.

_________________


Plout rychle, plout tiše, čekat tiše - a pak bleskově udeřit... Jako kočka...
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu

Citovat
Příspěvek  
Výborně napsáno, krásně se čte zejména na tříhodinové přednášce ze statistiky. Děkuji vonMňau za perfektní počtení  Kapitan


_________________


Rychle a stylově.
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu Odeslat e-mail Zobrazit autorovy WWW stránky ICQ

Citovat
Příspěvek  
No prosím ... Pak má ten náš statistický ouřad k něčemu vypadat, když si lidi při přednáškách o statistice čtou... Ale děkuji - na dalším díle se pracuje :-)


_________________


Plout rychle, plout tiše, čekat tiše - a pak bleskově udeřit... Jako kočka...
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu

Citovat
Příspěvek Německá ponorková válka 1914-1915, čtvrtá část 
Istrijští rejnoci

     Odvážný útok Egona Lercha na francouzskou bitevní loď JEAN BART ukázal, že dobře vycvičené a sehrané posádky dokáží i s méně kvalitními ponorkami nepříteli zle zatopit. Než se Vídeň rozhoupala k řešení zoufalé situace, museli si C. a K. ponorkáři pomáhat sami s tím, co měli k dispozici a asi není třeba rozebírat, co taková akce znamenala pro jejich odhodlání a bojovou morálku. A to Lerch nebyl první ani jediný, kdo šířil věhlas rakouských ponorkářů.
     V době, kdy Itálie zaujímala v konfliktu pořád ještě neutrální postavení, bylo rakousko-uherské námořnictvo zaměstnáno hlavně na jihu Jadranu, v oblasti Otrantské úžiny, kudy proudila francouzská pomoc srbským a černohorským jednotkám. Francouzské loďstvo se pokoušelo zablokovat C.a K. flotilu v domácích vodách a rakouské námořní velení, které ve své zkostnatělosti ponorkám nedůvěřovalo, je drželo zkrátka, doslova v dosahu jejich elektromotorů. Teprve když Francouzi v srpnu 1914 poslali ke dnu křižník SMS ZENTA a během září a října se dokonce odvážili ostřelovat z moře Kotor a Dubrovnik, podařilo se von Thierymu prosadit vyslání ponorek do Kotoru.
     Jako první zamířily na jih Jadranu ponorky U 3 a U 4, vlečené torpédoborci. Do akce se dostaly už 17.října při dalším nájezdu Francouzů na Kotor. Střetnutí skončilo plichtou, nikdo sice nikoho nepotopil, ale Francouzi po zjištění, že v oblasti operují ponorky, upustili od ostřelování a vyklidili prostor.
     Při dalším výpadu, začátkem listopadu, se dostali Francouzi až k ostrovu Vis, kde se v té době nacházel malý holland U 5 pod velením Friedricha Schlossera, který nezaváhal a vypálil torpédo na pancéřový křižník JULES FERRY. Sice minul, ale torpédo vyděsilo Francouze tak, že se z Jadranu na nějakou dobu stáhli.
     Prvním skutečným esem rakousko-uherské ponorkové maríny se stal mladý poručík Georg ritter von Trapp. Námořník tělem i duší, jehož profesionální i osobní život připomínal houpačku. Narodil se 4.dubna 1880 v dalmatském přístavu Zara, který byl tehdy součástí C. a K. monarchie. Jeho otec, August Trapp, působil u námořnictva jako fregatní kapitán a v roce 1876 byl povýšen do šlechtického stavu s právem užívat titul ritter von. Otec zemřel, když byly malému Gergovi čtyři roky, ale to už mu v žilách kolovala láska k moři. V roce 1894 nastoupil v námořní akademii ve Fiume a dokončil ji po čtyřech letech. V roce 1900 se na palubě pancéřového křižníku KAISERIN UND KONIGIN MARIA THERESIA zúčastnil v Číně potlačení boxerského povstání a za projevenou odvahu při dobývání pevnosti Taku získal první vyznamenání. V roce 1902 byl jmenován poručíkem a ve stejné době se nadchl pro novou zbraň ? ponorky. V roce 1908 využil příležitosti a nechal se převelet k ponorkovému loďstvu a o dva roky později byl jmenován jako velitel ponorky U 6, pokřtěné Agathou Whiteheadovou, vnučkou Roberta Whiteheada, kterou si krátce poté vzal za manželku. Na U 6 sloužil až do července 1913.
     Válečnou službu nastoupil mladý von Trapp 22.dubna 1915, kdy vystřídal Schlossera na velitelské pozici U 5. Už o pouhé dva dny později opustil Kotor a zamířil k italským břehům. Krátce po půlnoci 27.dubna nadešla jeho chvíle, když šestnáct mil od mysu Santa Maria di Leuca torpédoval francouzský pancéřový křižník LÉON GAMBETTA (12600 BRT). V desetivteřinovém intervalu vypustil ze vzdálenosti 500 m dvě torpéda a za deset minut se nad čtyřkomínovým křižníkem zavřela voda. Z posádky 821 mužů se podařilo zachránit pouhých 137, mezi mrtvými byl i velitel 2.křižníkové eskadry kontradmirál Victor Sénés.


     Ve Vídni bouchalo šampaňské, pro von Trappa se chystal rytířský kříž Řádu Marie Terezie a šokovaní Francouzi posouvali hranici blokády na 37.rovnoběžku. No, blokády... Blokáda byla spíše francouzským zbožným přáním, protože základna na Maltě byla přeplněná tou dobou kvůli připravované Dardanelské operaci a tak se Francouzi museli stáhnout až k Bizertě. Hlídkování u Otranta se tak stalo epizodní záležitostí a C.a K. marína tak dostala příležitost vyslat ponorky až ke Galipoli.
     Mezitím o sobě dávaly vědět další rakouské ponorky. Jako druhý ( a také poslední) v pořadí získal rytířský kříž Řádu Marie Terezie velitel ponorky U 4 Rudolf Singule.
     Narodil se 8.dubna 1883 v Pule, pocházel, jak už jméno samo napovídá, z české, resp. moravské rodiny. Jeho otec přišel do Puly z Brna jako úředník válečného námořnictva. Rudolf se k námořnictvu přihlásil v červnu 1901 a po absolvování námořní akademie ve Fiume byl jako kadet 2.třídy povolán do služby na bitevní lodi WIEN a poté na křižníku ASPERN. V roce 1909 se jako fregatní poručík stal příslušníkem pulské ponorkové základny, kde byl po dvou letech povýšen na linienschiffsleutnanta. To už měl slušný kredit a tak byl jmenován do čela komise C. a K. námořnictva, dohlížejícího v Kielu na stavbu ponorky SM U 4. Po jejím dokončení se stal jejím velitelem, kterým zůstal až do července 1913, kdy byl opět převel ke štábní službě.
     Podobně jako von Trapp se i Singule zapojil do bojových akcí v dubnu 1915, kdy převzal po štábní pauze velení nad U 4. Když o půlnoci z 23. na 24.května 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousku-Uhersku, otevřela se v jižní Evropě nová fronta. Ještě v srpnu téhož roku vyhlásili Italové válku Turecku, ale Německu ji vypověděli až o rok později. Pro CaK monarchii se tím značně zkomplikovala situace a její ponorkáři měli nového nepřítele přímo před vjezdy do svých základen.
     Za této ne zrovna příznivé situace podnikl Singule 9.června 1915 u albánského pobřeží útok na britský křižník HMS DUBLIN (5400 BRT). Válečná loď se sice udržela na hladině a dovlekla se do Brindisi, ale po nejnutnějším zaplátování musela odplout ze Středozemí domů na důkladnou opravu. O šest týdnů později Singule zastihl nad ránem 18.července u dalmatského pobřeží italsko-francouzské operační uskupení, které sem připlulo s úmyslem ostřelovat široký pás pobřeží od Šibeniku až po Kotor. Část tohoto uskupení zamířilo k Dubrovniku, kde čekal Singule se svou U 4. Italové neměli o jeho přítomnosti nejmenší tušení, takže Singule v klidu zamířil k pancéřovému křižníku GIUSEPPE GARIBALDI (7234 BRT) a ze vzdálenosti 400 m pohodlně zamířil a vypálil dvě torpéda. Neminulo ani jedno a křižník zmizel v hlubinách za tři minuty. Italové akci okamžitě přerušili a U 4, nikým neobtěžována, se vrátila oslavovat do Kotoru. Význam tohoto úspěchu se projevil až časem, když Italové totálně rezignovali na nájezdy velkými válečnými plavidly na Dalmácii a napříště do jejích vod vysílali jen torpédovky nebo vlastní ponorky. A ani ty to neměli snadné, jak dokázal Italům von Trapp 5.srpna, když potopil italskou ponorku NEREIDE.


     Ponorka CURIE alias U 14 byla významnou posilou rakousko-uherského námořnictva, ale jedna ponorka nemohla vychýlit poměr sil na Jadranu, natož ve Středomoří. Proto přišlo Rakušanům víc než vhod, když Němci začali přesouvat po železnici na Istrii své plechové pulce UB. Vyjednávání Vídně s Berlínem o nákupu nových ponorek tak dostalo nový impuls. Jako první získalo Rakousko-Uhrasko ponorku UB 1, zakoupenou v dubnu 1915, v rozebraném stavu přepravenou do Puly a zde opět smontovanou a zařazenou do služby jako U 10. Protože by však přeškolení posádky trvalo dlouho, bylo rozhodnuto ponechat obsluhu na Němcích. To se týkalo i druhé zakoupené ponorky, UB 15 (??), zařazené jako U 11. Ta byla připravena do akce 4.června 1915 a pod velením nadporučíka Heina von Haimburg už o dva dny později potopila u Benátek italskou ponorku MEDUSA. Rakouská posádka ji oficiálně převzala až v červnu 1916.
Další tři ponorky UB 15 až UB 17, objednané u brémských loděnic AG Wesser, dorazily do Puly 6.října a u rakouských námořníků si pro své malé rozměry a stísněné prostory mnoho obliby nezískaly. Mezitím pokročila jednání o získání licenčních práv na výrobu ponorek řady UB II od AG Wesser. Jajich výrobu měla zajistit v CaK monarchii firma Cantiere Navale Triestino, která se po vypuknutí války musela z domovského Montfalcone přestěhovat do námořního arzenálu v Pule.  Tam posléze vznikly ponorky U 27, U 28, U 40 a U 41, zatímco Maďaři si v rámci federativních kompetencí vynutili polovinu zakázky pro loděnici Ganz a Co. Danubius v Budapešti a ve Fiume a ta přes skutečnost. Že obě tyto loděnice neměli kvalifikované dělníky, spolehlivé dodavatele a ponorky U 29 až U 31 postavily s vypětím všech sil. Navíc ani jedna loděnice nedodržela lhůty a ponorky se dostaly do služby až na přelomu roku 1916-1917.
     Z výše uvedeného jasně vyplývá, že bojům u Galipoli a vůbec ve Středomoří mohlo napomoci jen jediné ? další přísun německých ponorek, lhostejno jestli po železnici nebo v Hersingových stopách. A protože první zkušenosti německých ponorkářů se základnami v Pule a v Kotoru byly více než optimistické, nezbývalo než vybrat vhodné posádky a pustit nové žraloky do středomořského bazénu...

Pod hladinou Baltu

     V době, kdy se hlavní pozornost německých ponorek soustředila na Severní a Středozemní moře, existovalo ještě jedno bojiště, kde se sváděl urputný, i když rozsahem omezený boj o námořní nadvládu. Tímto bojištěm byl Balt. Západní část využívalo císařské námořnictvo k výcviku posádek svých válečných plavidel ale čím dál víc na východ, tím víc hrozil střet s ruskou flotou. Německo zde udržovalo druhořadé síly s vyjímkou několika moderních křižníků a torpédoborců a jeho hlavním cílem bylo udržet ruské lodě na distanc od svých základen a zabránit mu v jakékoli myšlence na nějaké ofenzivní dobrodružství. Z těchto důvodů se na Baltu nepřikládal nijak velký význam nasazení ponorek a v oblasti tak operovaly pouze už poněkud zastaralé U 3 a U 4. Když však v srpnu německé zbraně zvítezily u Tannenbergu a jako nový velitel přišel energický kontraadmirál Ehler Behring, došlo z německé strany k odvážnějším akcím. První akcí byl Behringův pokus vylákat ruské křižníky před torpédomety ponorky U 3, ten nejenže nevyšel, ale ponorka si během akce poškodila hloubková kormidla.
     Během září se obě strany věnovaly intenzivnímu zaminovávání důležitých baltských tras, ale když Behringovy síly vzrostly o ponorky U 23 a u 26, rozhodl se polechtat Rusy na podbřišku Finského zálivu.
     Ráno 8.října opustil Behring přístav Danzig (Gdaňsk) a druhý den dosáhl úrovně majáku Dagerort (dnes Kopu) na ostrově Hiiumaa u estonského pobřeží. Zde se od eskadry oddělily obě ponorky a zamířily do vyčkávacích sektorů, aby si počkaly na hlídkující ruské lodě z 1.křižníkové eskadry. Zatímco ruské křižníky GROMOBOJ a ADMIRAL MAKAROV operovaly v severním sektoru, na jižní části Finského zálivu operovaly křižníky PALLADA a BAJAN.


     Za úsvitu 10.října spatřila U 26 křižník ADMIRAL MAKAROV,který právě prováděl inspekci obchodní plachetnice. Ponorka ze vzdálenosti 1200 m vypálila dvě torpéda, ale křižník v poslední chvíli změnil směr a torpéda ho tak minula jen o pár metrů. Jejich stopa však neunikla pozornosti ruských torpédoborců, které začaly okamžitě pročesávat blízké vody.
     Posádka U 26 pod velením KptLt. Egewolfa von Berckheima se nicméně nevzdávala. Ponořená vytrvala celou noc a nad ránem 11.října se vydala na další lov. Bylo asi 10,30 hodin když se na scéně objevily křižníky PALLADA a BAJAN. O čtyřicet minut později se PALLADA ocitla 500m od ponorky a ta znovu vypálila dvě torpéda. Tentokrát neminula a jejich účinek byl naprosto fatální. Podle všeho aspoň jedno torpédo zasáhlo muniční komory, protože následovala obrovská exploze, po které PALLADA zmizela ve vlnách během několika vteřin i s posádkou 597 mužů. Druhý křižník BAJAN na nic nečekal a rychle zmizel.


     V Německu vyvolalo potopení ruského křižníku vlnu nadšení a v Rusku z toho byl poprask. Zatímco císař Vilém II. vyznamenával posádku U 26 a kontradmirála Behringa Železnými kříži I. a II.třídy, stahovala ruská admiralita z Baltu těžké válečné lodě a rychle se snažila najít cestu, jak se bránit ponorkovým útokům. Následující rok přinesl an Balt mnohem více opatrnosti na obou stranách, Němci dokonce stáhli ponorky U 23 a U 26, která se později zase vrátila spolu s ponorkou U A určenou původně pro Norsko a minonosnou UC 4. Jenže to už se otřepali i Rusové, kjterým se dostalo významné pomoci v podobě tří anglických ponorek třídy E, které pronikly na Balt v říjnu 1914a jejichž základnou se stal přístav Libava (Liepaja). S jednou z nich, E 9, měla co do činění U 26, když se jí Britové pokusili torpédovat nedaleko Dagerortu, ale von Berckheim byl ve střehu a stačil se včas ponořit. V srpnu o sobě dala vědět UC 4, když položila 12 min u ostrova Oro, na kterých o pár dní později skončila ruská minonoska LADOGA. O měsíc později si akci zopakovala u ostrova Worms, kde 13.září šla ke dnu pro změnu ruská minolovka.

Vlci kontra žraloci

     Konec jara 1915 zastihl německé ponorkáře v Severním moři uprostřed úsilí, jak překonat rozvíjející se protiponorková opatření protivníků kolem britských ostrovů, jmenovitě v Doverské úžině. Už v dubnu U 33 zjistila, že se počet minových přehrad výrazně zvýšil a podobně U 32 narazila na nové protiponorkové sítě. Ve stejné době nicméně zaznamenaly německé ponorky několik významných technických zlepšení. Počínaje ponorkami série U 19 až U 22 obdržely torpédomety ráže 500 mm a nová palubní děla ráže 88 mm, s nimiž mohly potápět nechráněné obchodní lodě a šetřit tak torpéda. Do třetice pak šlo o nový periskop s velmi malým průměrem, ale mnohem kvalitnější optikou s identifikačními symboly pro přesné určení typu lodí.
     Až do konce května 1915 se ponorkám v Severním moři dařilo operovat beze ztrát, ale červen měl této idylce udělat přítrž. Na vině byla nová tajná zbraň Royal Navy. Britové se uchýlili k taktice, která rozhodně nedělala čest džentlmenům, ale ctila zásadu, že účel světí prostředky. Protože k vyzbrojení hlubinnými náložemi dojde teprve v lednu 1916, byla jedinou možností, jak zničit nepřátelskou ponorku, střelba na vynořené plavidlo nebo jeho taranování. V této souvislosti se tedy v Británii objevil nápad, který se měl stát jedním z největších tajemství první světové války. Smrtící léčky v podobě Q-lodí, označované za vlky v beránčím rouše.
     Podstatou tohoto nápadu bylo přilákat do blízkosti Q-lodě německou ponorku a vzbudit v ní přesvědčení, že jde obyčejné obchodní plavidlo, obvykle trampový parník, plující pod neutrální vlajkou, vyjímkou nicméně nebyly ani Q-lodě v podobě plachetnic nebo rybářských lodí. Podle tehdy všeobecně uznávaných pravidel měla ponorka podrobit takovou loď prohlídce, nebo ji alespoň varovat výstražným výstřelem a za tím účelem se musela samozřejmě vynořit na hladinu. Jakmile by se dostala do blízkosti Q-lodě, ta měla vztyčit válečnou vlajku a palbou skrytých děl ponorku zničit. Zejména zpočátku byly Q-lodě doprovázeny vlastními ponorkami, které měly s likvidací nic netušících německých ponorek vypomáhat a pro případ, že by byla v případě odporu Q-loď zasažena, byly její nevyužité nákladní prostory vyplněny lehkým balzovým dřevem, korkem nebo obyčejnými prázdnými sudy.


     Z hlediska zastánců rytířských pravidel vedení námořní války šlo o naprosto všivou a podlou past, zneužívající skutečnosti, že se naprostá většina ponorkových kapitánů chovala v souladu se zásadami vedení korzárské války. Šlo o hrubé pošlapání mezinárodního námořního práva, když například část posádky Q-lodě měla předstírat, že opouští loď v záchranných člunech, zatímco ostatní vyčkávaly na skrytých stanovištích děl. Jenže když vám teče do bot a národ je v ohrožení, je každý prostředek dobrý ? někdo zneužije loď, jiný použije plyn ? to není omluva jedněch nebo druhých, to je smutné konstatování skotečnosti...
     Prvního vítezství se Q-lodě dočkaly 23.června 1915, kdy byla u Eyemouth potopena U 40 KptLt. Gerharda Furbingera britskou ponorkou C 24 ve spolupráci s Q-trawlerem TARANAKI.
Z celé posádky přežili jen tři muži včetně velitele, kteří se v okamžiku zásahu nacházeli na věži ponorky.
     Němci se samozřejmě brzy dozvěděli od svých agentů a přeživších z ponorek U 40 a U 23, které se staly oběťmi těchto pastí, o tzv. Q-lodích. Výsledek byl katastrofální. Němci logicky vyškrtli ze seznamu lodí, jejichž posádkám do té doby byla poskytováno právo na bezpečnou evakuaci své lodě, rybářská plavidla. Až do konce války bylo nemilosrdně potopeno celkem 675 kutrů, trawlerů a dalších rybářských lodí, s nimiž našlo smrt v ledových vodách Severního moře i 434 rybářů. Zbytečně, protože vychvalovaným Q-lodím se za celou válku podařilo oklamat a potopit pouze 11 německých ponorek za cenu 76 vlastních ztrát a v roce 1917 tak byla Royal Navy donucena od služeb Q-lodí definitivně upustit. Jenže do té doby způsobí ještě spoustu zlé krve...
     Pvní samostatné vítězství na ponorkou si připsala Q-loď PRINCE CHARLES, jejíž obětí se stala U 36 KptLt. Ernsta Graffa, pocházející stejně jako U 40 z helgolandské II. ponorkové flotily. Graff měl v té době na kontě 14 potopených a 3 ukořistěné lodě o celkovém výtlaku 16140 BRT, ale nejvíc jej proslavilo zajetí amerického trojstěžníku PASS OF BALHAMA 24.července 1915.
    PASS OF BALHAMA vznikl v roce 1871 jako trojstěžňový bark s ocelovou konstrukcí ve skotských loděnicích Robert Duncan Co. Pro bostonské rejdařství Harris-Irby Cotton Co. V červnu 1915 opustil New York a s nákladem bavlny pro potřeby ruského válečného úsilí zamířil do přístavu Archangelsk. Nedaleko norského pobřeží jej zadržel britský pomocný křižník HMS VICTORIAN, přičemž inspekční prohlídky se zúčastnil osobně velitel britské lodě. Proč se rozhodl americkou a tedy neutrální loď zadržet, dnes už nikdo neví, údajně loď neměla v pořádku v důsledku americké ležérnosti papíry... Každopádně kapitán HMS VICTORIANu nechal na palubě amerického barku důstojníka a šest mužů, kteří měli dohlédnout na to, aby se loď odebrala k podrobné kontrole do přístavu Kirkwall na Orknejských ostrovech a čirou náhodu cestou nezabloudila jinam...


     Pokud se do tohoto okamžiku dalo jednání Britů považovat za přehnanou podezíravost, následný pokyn důstojníka, aby americký kapitán stáhl neutrální vlajku USA a nahradil jí válečnou vlajkou Velké Británie, se dá označit jako horlivost skutečného pitomce. Americký velitel si totiž uvědomoval, že tímto aktem přestane být PASS OF BALHAMA neutrální lodí a stane se lodí válčící strany se všemi následky z toho vyplývajícími. Snaživý britský oficír si svoji pitomost uvědomil až ve chvíli, kdy se nedaleko vynořila ponorka U 36. Okamžitě nechal vlajku vyměnit, ale Graff také nebyl včerejší a rozhodl se loď odeslat ke kontrole pro změnu do Cuxhavenu. Jenže Britové na palubě dostali chuť se prát a to bez ohledu na následky. Americkému kapitánovi došla trpělivost a nechal dát ty bláznivé Angličany pod zámek. Němci mu na palubě nechali vlastní vlajku bez toho, že by ji musel vyvěšovat a celého jednoho (!!!) důstojníka jako dohled. Trojstěžník pak doplul bez dalších extempore do Cuxhavenu, kde americký kapitán předal britské vojáky německým úřadům a sám se s posádkou směl přepravit do jakékoli vybrané neutrální země, jeho loď však byla zabavena i s nákladem. PASS OF BALHAMA byl poté přestavěn na poslední plachetní korzárskou loď v historii, SMS SEEADLER, ale to je už popsaný příběh...
     Osud U 36 se naplnil jen pár hodin po zajetí amerického trojstěžníku u North Rona při pobřeží Vnějších Hebrid. Graff tam hodlal zkontrolovat dánský parník SS LUISE. A právě při probíhající kontrole se objevil PRINCE CHARLES. Němci, netušíce, že jde o Q-loď, se rozhodli zkontrolovat i jeho. Její velitel, poručík Mark Wardlaw, dokonce nechal spustit čluny, ale když se ponorka přiblížila na 600 yardů, otevřel skryté střílny a zahájil zničující palbu.
     Zaskočená posádka U 36 nedokázala drtivé palbě vzdorovat a poté, co ponorka dostala několik přímých zásahů, klesla ke dnu. Mezitím dánská loď, zřetelně označené vlajkou, zahájila záchranu přeživších námořníků, ale Britové přenesli palbu i na ni, údajně v domnění, že jde o německou zásobovací loď. Teprve po pětačtyřicet minutách se podařilo vylovit kapitána Graffa a patnáct mužů, zbývajících osmnáct nalezlo smrt ve vlnách.
     Začátek léta 1915 přinesl i další ztrátu německému ponorkovému loďstvu, když se večer 22.června v důsledku poškození hlavní balastní nádrže a odvětrávacího potrubí potopila ponorka U 30 nedaleko Borkumu. Podařilo se zachránit jen tři muže z velitelské věže, přivolané lodi VULCAN se podařilo ponorku vyzdvihnout až 27.srpna.
     V červnu 1915 se také uskutečnila první speciální operace, stvořená pro nasazení u-bootů. Německá zpravodajská služba ve spolupráci s irským protibritským odbojem podnikla akci s cílem osvobodit ze zajetí příslušníky německých ponorek. Klíčová role měla připadnout ponorce U 22 z III. Ponorkové flotily. Její velitel, KptLt. Bruno Hoppe, měl za sebou nešťastný incident s potopením vlastní U 7 a poté dočasné převelení na Balt, ale jinak patřil ke zkušeným ponorkářům. Jenže Britům se útěk zajatců podařilo překazit a tak Hoppe čekal na stanoveném místě  zbytečně. Aby se zahojil a spravil si náladu, potopil Britům alespoň tři obchodní a jedno rybářské plavidlo.
     Další speciální úkol dostal Hoppe zanedlouho, když německá zpravodajská služba zjistila, že Britové chtějí přerušit přepravu železné rudy ze Švédska a vysílají do tamních vod pomocný křižník HMS INDIA (8000 BRT). Hoppe, byl tedy pověřen, aby tuto překážku v podobě britského pomocného křižníku odstranil.
     U 22 vyplula 3.srpna a o pět dní později se ocitla na dohled Vestfjordu nedaleko norského Bodo. Křižník HMS INDIA právě zastavil a prováděl inspekci německé obchodní lodě. Hoppe na nic nečekal a ze vzdálenosti 1600 m odpálil torpéda. Krátce poté pomocným křižníkem otřásla mohutná exploze a během několika málo minut loď včetně 10 důstojníků a 150 námořníků zmizela ve vlnách. Přeživším 22 důstojníkům a 119 členům posádky Hoppe pomohl do norského Narviku.


Podle knihy Emmericha Hakvoorta Zlověstné oceány 2 (Německá ponorková válka 1914-1915), vydal MGR-F-KUNIK (CeskyCestovatel.cz, 2012), první vydání + vlastní archiv

DALŠÍ POKRAČOVÁNÍ...se opět připravuje... :-)



Naposledy upravil von Kočičák dne 31. 10. 2013, 14:57, celkově upraveno 8 krát.

_________________


Plout rychle, plout tiše, čekat tiše - a pak bleskově udeřit... Jako kočka...
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu

Citovat
Příspěvek Německá ponorková válka 1914-1915, pátá část 
V sítích léček a nástrah

   Během června 1915 obdržel velitel flanderské flotily mnohokrát informace o tom, že Britové posilují protiponorková opatření v Doverské úžině a rozhodl se omezit pokusy o průnik touto trasou a místo toho soustředit pozornost na blokování ústí Temže. Podstatná část činnosti tak počátkem července přešla na minonosné ponorky UC 1, UC 2, UC 3 a UC 11, na jejichž minách skončilo v krátké době 24 lodí o celkovém výtlaku 7000 BRT. To byl ovšem jen zlomek, protože německé ponorky v tomto období potopily celkem 86 lodé o celkovém výtlaku 98 331 BRT a to se ještě pořád nedostali ke slovu u-booty ve Středomoří a někteří ponorkoví velitelé striktně dodržovali korzárská pravidla. Typickým příkladem je ponorka U 6. Pod velením Reinholda Lepsiuse patrolovala mezi Skagerrakem a Firth of Forth a zastavila a zkontrolovala celkem 41 lodí, z toho 21 parníků. Z tohoto množství však potopila 9 plachetnic a jeden parník, 2 lodě vzala do zajetí a ostatní v klidu propustila.
     Nicméně ponorky z 2. a 3. půlflotily úspěšně dorovnávaly skóre. Nejvíce o sobě dávaly vědět U 38 Maxe Valentinera, U 24 Rudiho Schneidera, U 20 Waltera Schwiegera a U 39 Waltera Forstmanna.
    Jako první o sobě dal vědět Valentiner, který si 20.června došlápl na pancéřový křižník HMS ROXBURGH. Ten sice jeho útok přežil, ale byl vyřazen na delší čas z provozu. V následujících čtyřech dnech si Valentiner připsal na účet 19 zářezů a vydal se tak na cestu, která z něj měla udělat třetí nejlepší eso 1.světové války.



    Ještě koncem měsíce se ozval Schneider, když 28.června potopil asi 20 mil západně od Trevose Head parník ARMENIAN (8825 BRT). Kapitán tohoto parníku patřil k těm, kteří se dle pokynů britské admirality pokoušel ponorce uniknout, ale sladký Rudi pro to neměl pochopení a posádka Armenianu to nakonec vzdala. Schneider umožnil námořníkům opustit loď a teprve poté vypálil dvě torpéda, která zpečetila osud lodi, 1200 mezků a 29 mužů, kteří bůh ví proč na lodi zůstali. Navíc to byli Američané, což už v beztak napjatých vztazích způsobilo další bouři.
    Jenže ono všechno mohlo být trochu jinak. Loď Armenian za sebou měla poněkud pohnutou historii. Byla postavena v roce 1895 pro rejdařství Leyland Line, které však po osmi letech ovládl kolos White Star Line, v jehož barvách ztroskotal legendární RMS Titanic. Armenian sloužil na lince mezi Liverpoolem a New Yorkem, ale během búrské války byl nasazen pro potřeby koloniálních jednotek a v roce 1901 přepravil zhruba tisícovku búrských válečných zajatců na Bermudské ostrovy. Po vypuknutí 1.světové války byl opětovně zrekvírován pro válečné potřeby, původně přepravoval koně do Francie a v říjnu 1914, aniž by byl zpětně upraven pro přepravu lidí, přepravil do Belgie část granátnického sboru. V souvislostech s touto misí se někdy uvádí, že Armenian potopil Valentiner, jenže hlavní potíž spočívá v tom, že jinak přesný Valentiner ve svých pamětech tuto loď neuvádí a ani respektovaný server uboat.net něco takového nepřipouští. Navíc Valentinerova U 38 měla v době potopení Armenianu závažné potíže se zásobami paliva...
    Schneider následující den potopil další velký parník SCOTTISH MONARCH (5043 BRT) a 1.července ještě SS WELBURY (3591 BRT).



    Tlak německých ponorek neustával. Otto Wunsche se svou U 25 podnikl 1.července odvážný útok na pancéřový křižník HMS HAMPSHIRE, který vyvázl nepoškozen jen díky selhání torpéda. V dalších dnech pak Wunsche potopil ruský, anglický a norský parník, jeden anglický škuner a dva trawlery, přičemž tři další ozbrojené trawlery těžce poškodil v potyčce.
    Úspěchy ovšem nebyly zadarmo a 20.července padl do léčky nastražené Q-lodí PRINCESSE LOUISE a doprovodné ponorky C 27 německý u-boot U 23 Hanse Schulthesse. Z posádky se podařilo zachránit 10 mužů, kteří se nějakou náhodou dostali do skupiny civilistů, kteří podléhali právu na repatriaci. Němci se tak brzy dozvěděli o této britské taktice a ještě v srpnu tak byly zlikvidovány falešné rybářské trawlery MALTA a ARIADNE i s jejich doprovodnými ponorkami C 33 a C 29.
    Další na řadě byla ponorka U 16 pod velením Leo Hildebranda, který narazil na Q-loď TARANAKI maskující se dánskou vlajkou. Německý kapitán napadl loď dělostřelbou z 1200 m a Britové palbu opětovali. U 16 utrpěla několik zásahů ale přesto se jí podařilo ponořit, bohužel, kvůli poškození musela opět na hladinu a mezitím se přiblíživší Taranaki jí zasypala lavinou střel. Hildebrand dospěl k názoru, že ponorka je zničena a v tomto duchu poslal hlášení admiralitě, jenže U 16 sice připomínala spíše cedník než ponorku, ale pořád držela pohromadě. Hildebrand jí nechal klesnout na kritickou mez 76 m a tam se jen s posádkou modlil, aby Q-loď odplula. Teprve následující den se odvážil vynořit a s náklonem 10 stupňů se vydal na zpáteční cestu na Helgoland.
    Boj německý ponorek s Royal Navy vyvrcholil během srpna 1915, kdy se odehrálo několik dramat, z nichž každé by vydalo na film nebo román.
    Němci se pokoušel tenkrát po vzoru Britů vyzkoušet spolupráci pomocného křižníku s ponorkou, i když za jiným účelem, než pronásledování nepřátelských ponorek. V tomto případě byl ke břehům Skotska vypraven pomocný křižník SMS METEOR, který po část cesty doprovázela U 17. Loď měla u Moray Firth, kudy vedla námořní cesta, naklást minové pole. Když se tak 8.srpna stalo, zamířila zpět domů a přitom narazila na britský pomocný křižník HMS RAMSAY. Pod ruskou vlajkou se přiblížila a než se osádka Ramsaye vzpamatovala, schytala torpédo a britský pomocný křižník šel ke dnu. Krátce na to ještě Meteor potopil dánskou plachetnici JASON s nákladem důlního dřeva a železničních pražců. Jenže to už vyhlásila pohotovost harwichská křižníková eskadra a následující den, 9.srpna 1915, dostihla Meteor západně od dánských břehů. Velitel Meteoru s posádkou pochopili, že nemají šanci, svou loď potopili a přestoupili na švédský kutr. Tou dobou se vracela z mise ponorka U 28 Georga-Gunthera von Forstnera, který nezaváhal, vzal kutr do vleku a dotáhl jej do bezpečí.
    Severovýchodně od Lowestoftu se 14.srpna objevila na lovu britských rybářských lodí ponorka UB 4 Karla Grose, který tam za pomocí výbušnin poslal ke dnu šalupu BONA FIDE (59 BRT). Následující den spatřil dvoustěžník INVERLYON, přiblížil se k němu na nějakých 30 metrů a z věže vybídl posádku k opuštění lodi. Jelikož loď se spuštěnými rybářskými sítěmi vypadala bezbranně, nenechal Gross na věž namontovat kulomet (palubní dělo jeho ponorka neměla). Zdání ovšem někdy klame a německý kapitán byl oklamán dokonale.
    Inverlyon nebyl rybářský dvoustěžník, ale Q-loď. Vyzbrojena sice byla jen jediným dělem ráže 47 mm, ale zato obsluhována výtečným dělostřelcem Ernestem M. Jehanem. Jehan měl za sebou jako 37letý  poručík službu na lehkém křižníku RAINBOW a minolovce DRYAD a jeho pocity, když přecházel na dřevěné necky, lze jen těžko posoudit. Když se objevila ponorka, nechal si k ruce dva muže, skippera Philipse u kormidla a dalšího muže jako podavače munice, ostatním přikázal, aby nastoupili do člunu a budili tak dojem, že posádka opouští loď. Jakmile byl připraven, nechal vztyčit britskou válečnou vlajku a zahájil palbu. Na tak krátkou vzdálenost nemohl minout, už druhou ranou smetl z věže velitele ponorky Grosse, dalšími dvěma ranami minul ale dalšími už provrtával ponorku po celé délce, zatímco dva jeho muži s opakovačkami si dávali záležet, aby se na palubě ponorky neukázala ani hlava. Teprve když bylo očividné, že ponorka jde ke dnu, zastavil Philips palbu a pokusil se zachránit několik přeživších mužů, což mu však překazil unikající olej z ponorky a vír. Jenže potápějící se UB 4 se nevzdávala tak snadno, na cestě ke dnu se zamotala do spuštěných rybářských sítí a uvízla v nich. Inverlyon, který neměl radiostanici,  tak byl nucen zůstat na místě až do druhého dne, kdy se přiblížila jiná britská loď, která měla na palubě aspoň poštovní holuby. Díky nim mohl Jehan poslat dotaz admiralitě, zda chce ponorku vylovit, když však dostal zápornou odpověď, konečně mohl přeřezat sítě a nechat ponorku klesnout do hlubin.
Ernest M. Jehan byl za svoje vítězství odměněn válečným křížem DSC, ale musel si na něj počkat. Než úřední byrokraté vyplnili všechna lejstra, psal se už rok 1923.

Případ ARABIC

    Pokud budeme hledat v historii ponorkové války 1914-1918 osudové datum, pak jím bezpochyby bude 19.sroen 1915. Toho dne se odehrály v britských vodách dvě tragédie, které u obou stran zasely sémě nedůvěry a trpkosti a daly propříště zapomenout na rytířské chování a jakási pravidla boje. Od dalšího dne se budou uplatňovat nelítostné zásady oko za oko a zub za zub. Obě události jsou dodnes spojeny se jmény lodí, které v nich sehrály klíčovou roli ? SS ARABIC a HMS BARALONG.
    Ponorka U 24 Rudiho Schneidera opustila 5.srpna základnu a kolem Skotska zamířila do Irského moře. Stroje už nebyly v nejlepším stavu a potřebovaly spíše generální opravu, než další zátěž. Schneider zamířil ke Garringtonu, kde měl ostřelovat dělem fabriku an výrobu benzínu a skutečně se mu ji nad ránem 16.srpna podařilo zapálit. Poté zamířil do Svatojiřského průlivu a 19.srpna asi 48 km jihozápadně od Old Head of Kinsale zastavil parník DUNSLEY a chystal se jej potopit, když se na obzoru objevila podstatně větší loď, bez vlajky a viditelně často měnící kurz, což jen zvyšovalo podezření, že s ní není vše v pořádku. Schneider se po předchozích zkušenostech raději ponořil a pak jediným torpédem, které explodovalo u zádě pravoboku, poslal neznámý parník ke dnu. Potopil se tak rychle, že se Schneider ani nestačil dozvědět jeho jméno.
    Zato v Berlíně se ho dozvěděli velice rychle, dokonce dříve, než se Schneider stačil vrátit domů. Nadšením rozhodně nikdo neskákal, protože jak se ukázalo, Schneider potopil osobní parník rejdařství White Star Line SS ARABIC (15.801 BRT) a jeho majitelé měli zatraceně dlouhé prsty. Německá tajná služba sice věděla, že se loď podílí na přepravě strategických surovin ze Spojených států do Británie, jenže tentokrát loď plula opačným směrem s více než čtyřmi sty cestujících a členů posádky na palubě a s nákladem cenných papírů v odhadované hodnotě 8 milionů marek !!! A jako by to nestačilo, na potvoru bylo na palubě 21 Američanů a tři z nich šli ke dnu spolu s lodí.



    S potopením Arabicu přišli od začátku války již potřetí o život američtí občané . Ve Washingtonu z toho bylo pozdvižení a tiskový mluvčí Bílého domu oznámil, že Spojené státy zvažují další postup a pokud se potvrdí úmyslný útok, přeruší diplomatické vztahy s Německem. Německá vláda dělala co mohla, aby našla cestu, jak z incidentu ven. Nejprve se pokoušela tvrdit, že kapitán Arabicu se pokoušel německou ponorku taranovat a potopit. Současně s tím však neopomněla nabídnout i přiměřené odškodné.
   A tak se jednalo a šifrovalo a šifrovalo a jednalo. Depeše létaly přes oceán oběma směry. Američané se pokoušeli Němce přesvědčit, aby upustili od neomezené ponorkové války proti Británii s tím, že pak si za případné potíže budou moci Britové sami, Němci naoplátku Američanům prozradili, že kapitáni ponorek mají instrukce neútočit na linery bez předchozího varování a umožnit cestujícím a posádce před potopením lodi její opuštění. Američané na to konto žádali Němce, aby umožnili jejich občanům cestovat na palubě britských lodí skrze zóny válečných operací bez rizika, že tyto lodě budou napadeny a potopeny a Němci dospěli k názoru, že se Američané nejspíš zbláznili, pokud po nich chtějí, aby šetřili lodě nepřítele. Američanům šla hlava kolem a němečtí admirálové byli na mrtvici. Ministr námořnictva Tirpitz se nechal spolu s viceadmirálem Bachmanem ohlásit u císaře a 26.srpna je císař přijal, jenže ani německý kancléř von Bethman-Hollweg nebyl žádné párátko a o den později u císaře dosáhl svého a získal souhlas s postupem ohledně Američanů. Německou admiralitu málem trefil šlak, Bachman okamžitě rezignoval na post náčelníka štábu a Tirpitzovy vztahy s císařem klesly na bod mrazu.
    Ponorkáři pochopili, že jejich ofenzíva v Severním moři spěje ke konci. K jejich přesvědčení přispěla i skutečnost, že zkušené posádky U 33 (Konrad Gansser) a U 39 (Walther Forstmann) byly převeleny do Středomoří. Dne 30.srpna vstoupila v platnost směrnice, rozšiřující dosavadní pokyny stran linerů i na malé osobní lodi, které odlišit od klasických osobních lodí, o Q-lodích nemluvě, bylo pod rozlišovací schopnost periskopů stejně jako normálního chápání a ponorkové posádky ztratili poslední iluze. Vzápětí nabídl rezignaci velitel válečného loďstva viceadmirál Hugo von Pohl. Císař ji zamítl, nicméně protestů ponorkářů si nevšímal.

Na život a na smrt

    Kdo se ptá, proč němečtí ponorkáři projevovali takovou trpkost nad rozkazy nejvyššího velení, které svým způsobem pouze trvalo na dodržování korzárských zásad boje, nechť si přečte napřed příběh i druhého incidentu, který se odehrál téhož dne asi 100 námořních mil jižně od irského Queenslandu, kde operovala ponorka U 27 pod velením kptlt. Bernda Wegenera (*1884 - +1915), který se už tehdy těšil pověsti ponorkového esa. Během čtyř patrol poslal ke dnu 12 lodí o celkovém výtlaku 37.445 BRT, mezi nimi i ponorku E 3, křižník a nosič letadel HERMES a pomocný křižník BAYANO.
    Byly asi tři hodiny po poledni 19.srpna 19145, když U 27 spatřila dýmající parník SS NICOSIAN (6250 BRT) rejdařství Leyland Line. Loď sloužila Britům od počátku války k přepravě strategických nákladů ze Spojených států. Tentokráte měla na palubě osm set mezků doprovázených 80 americkými mezkaři.
    Wegener vyzval posádku k opuštění lodi a chystal se jí potopit palubním dělem. Zatímco Němci sledovali, jak se kapitán C. H. Manning se svými muži naloďuje, objevil se na obzoru nečekaně třetí aktér. Na první pohled šlo o běžný trampový parník, na jehož stěžni se třepotala neutrální americká vlajka a její velká kresba zdobila i bok lodi ! Její kapitán krom toho signalizoval, že chce vzít na palubu osádku Nicosianu. Wegener přijetí signálu potvrdil a stočil ponorku podél levoboku Nicosianu, zatímco americký parník vzal paralelní kurz podél jeho pravoboku. Když minul příď Nicosianu, posádka amerického parníku nečekaně sejmula prkno se jménem Ulysses S. Grant, stáhla americkou vlajku, vytáhla britskou válečnou a na vzdálenost 500 metrů zahájila na šokovanou posádku ponorky zničující palbu ze tří dvanácti liberních děl !
    Zaskočení Wegenerovi muži se nezmohli na účinný odpor, zatímco Q-loď je zasypala 34 granáty, oni dokázali odpovědět jedinou ranou a pak jim již nezbylo nic jiného, než skákat přes palubu do vody, aby zachránili holé životy. Tak si to aspoň v dané chvíli mysleli.
    Co to vlastně bylo za loď? Kdo jí velel? Ve skutečnosti se pod falešnou identitou nevinného neutrálního parníku skrýval parník HMS BARALONG (4192 BRT), postavený v roce 1901 pro rejdařství Ellerman, provozující nepravidelnou dopravu mezi New Yorkem, Kapským městem a Kalkatou. V roce 1914 byl zrekvírován, v roce 1915 přestavěn na Q-loď a zařazen do služby v Royal Navy. Velitelem byl poručík Godfrey Herberta a spolu s ním byl na lodi umístěn i oddíl námořní pěchoty pod velením seržanta Collinse.
    V této souvislosti není bez zajímavosti, že už v dubnu vstoupilo v platnost opatření, které v rámci utajení zakazoval posádce oslovovat velitele vojenským Sir, ale pouze civilním kapitáne a současně si zapamatovat jeho civilní jméno William McBride. A tajnostem zdaleka nebyl konec. Krátce poté, co šla ke dnu Lusitania, navštívili Herberta na palubě jeho lodi při pobytu v Queenstownu dva nenápadní pánové z námořní tajné služby a zcela neoficiálně jej informovali o tom, že vláda Jejího Veličenstva nemá po torpédování zaoceánského lineru Lusitania pražádný zájem brát jakékoli zajatce z německých ponorek !!! Proč potom na palubě lodi zůstal oddíl námořní pěchoty, která by neměla koho hlídat, zavání hodně ošklivou hádankou a ještě ošklivějším podezřením.
    Supertajné pokyny zjevně padly na úrodnou půdu, neboť Herbertova posádka byla nechvalně proslulá svými výtržnostmi po všech přístavech v Irsku. Pravidelně si dopřávali opilecké dýchánky a když v Dartmouthu zničili místní nálevnu, místní policie nazaváhala a šoupla je do jednoho za katr. Jenže Herbert zaplatil za své muže kauci, nahnal je na loď a rychle zmizel z přístavu. Otázkou je, kde vzal chudý poručík na kauci za celou posádku, zřejmě z vládního fondu na speciální operace.
    Během léta 1915 křižoval Herbert vody Irského moře, aniž narazil na jedinou německou ponorku. Teprve 19.srpna zachytil volání Arabicu, který se nacházel 32 km daleko, jenže když tam připlul, bylo již po všem. Podle některých údajů nedokázala posádka ani lokalizovat místo, kde se Arabic potopil a pak se ozval Nicosian.
    Když se nad U 27 zavřela voda, přeživších 12 německých námořníků se rozhodlo doplavat k Nicosianu, k jehožb boku se mezitím začaly vracet i záchranné čluny. V okamžiku, kdy Němci začali šplhat po lodivodském žebříku na palubu, ozvala se střelba z paluby Baralongu a jeden muž po druhém začali padat zpět do moře, jen polovina z nich se dostala na palubu. Jenže to ještě neměl být konec. Herbert s Baralongem přirazil k boku Nicosianu a na jeho palubu poslal Collinse a jeho námořního pěchotu s jednoznačným rozkazem nebrat zajatce. Většinu námořníků objevili ve strojovně, kde s nimi bez soudu učinili krátký proces, Wegener se pokoušel ukrýt v horních kajutách, když jeho pronásledovatelé vyrazili dveře. Veliteli ponorky nezbylo, než skočit přes palubu a pokusit se zachránit si život usilovným plaváním, než ho dostihly kulky z Collinsova revolveru.
    Uvědomila si vůbec posádka HMS BARALONGu, co spáchala? Herbert se jednu chvíli pokoušel hájit tvrzením, že se obával, aby Němci neobsadili Nicosian, jenže britská admiralita velmi rychle pochopila, že se stal pěkný malér. Svědci z Nicosianu totiž žádnému rozkazu o mlčenlivosti nepodléhali a Američané už tuplem ne. A ti neváhali hned po svém návratu domů vylíčit novinářům, jakou bezskrupulózní zvěří jsou Britové.



    Londýn mohl samozřejmě trefit šlak. Tolik malérů se podařilo ututlat a teď tohle ! A pozdvižení samozřejmě vypuklo i v Berlíně. Němci neváhali a s pomocí velvyslance Berstorffa ve Washingtonu vyhledali šest členů posádky Nicosianu a nechali je před notářem 21.října učinit místopřísežnou výpověď o tom, co viděli a slyšeli.  Jak byli čtyři němečtí námořníci zastřeleni, když se přidržovali jejich záchranného člunu, že čtyři další byli vypátráni Collinsovými muži a popraveni v tunelu lodního hřídele a jak byl velitel Wegener zbaběle zastřelen, když plaval ve vodě.
    Prohlášení se pak stalo významnou součástí německého memoranda, které bylo prostřednictvím velvyslance odesláno 6.prosince 1915 a které žádalo, ay byl kapitán McBride a jeho posádka postaveni před soud za vraždu neozbrojených německých námořníků, případně vzít na vědomí německé právo na přijetí odpovídajících odvetných opatření, pokud tento zločin nebude potrestán.
    Britská vláda držela basu s admiralitou a německou vládu poslala k šípku. Neopomněla připomenout potopení SS Arabicu a navrhla ustanovení soudního vyšetřovacího tribunálu složeného z důstojníků amerického námořnictva.
    V německém reichstagu se konala porada o britské odpovědi 15-16.ledna 1916. Její výsledek dal zapomenout na všechna předchozí omezení ponorkové války, krom útoků na lodi Spojených států. Incident Baralong byl označen za špinavou a zbabělou vraždu a britská odpověď za vrchol drzosti, nestoudnosti a arogance.
    V době oboustranných jednání a výměn memorand se posádka HMS Baralong vyznamenala ještě jednou, když 24.září 1915 opět pod americkou vlajkou, ale pod novým jménem HMS WYANDRA pod velením poručíka A. Wilmota-Smithe potopila ponorku U 41 Clause Hansena, který byl zrovna zaměstnán parníkem SS URBINO. Jediný přeživší z německé ponorky, poručík Iwan Crompton, po návratu ze zajetí prohlásil, že posádka lodi střílela po záchranném člunu ponorky.
    Důsledky těchto dvou akcí lodi Baralong si nepochybně už každý domyslí sám, obzvlášť když si k tomu přidá další projev zbabělosti a zákeřnosti perfidního Albionu, když počátkem února 1916 nechal posádku ztroskotavšího námořního zeppelinu L 19 v ledových vodách Severního moře zmrznout britský kapitán Wiliam Martin.
    Pro Brity se případ Baralong stal stigmatem, kterého se nezbavili dodnes. Ostatně už během války přijali opatření, jak celou věc vymazat ze světa i z pamětí. Loď HMS BARALONG byla přejmenována na HMS WYANDRA a poté, co se ocitla na německé černé listině, na HMS MANICA a přesunuta do Středomoří. Současně bylo nařízeno, aby jméno Baralong bylo vymazáno z Lloydova registru. Po válce byla prodána Japonsku a pod jmény KYOKUTO MARU a SHINSEI MARU se plavila až do svého ztroskotání roku 1933. Loď Nicosian byla ze stejných důvodů přejmenována na NEVISIAN a posádce byl v námořních knížkách vymazán záznam z inkriminované plavby v srpnu 1915.
   Jméno velitele Wegenera se stalo v Německu symbolem. V červnu 1938 bude jeho jménem pokřtěna nová 7.ponorková flotila.

Podle knihy Emmericha Hakvoorta Zlověstné oceány 2 (Německá ponorková válka 1914-1915), vydal MGR-F-KUNIK (CeskyCestovatel.cz, 2012), první vydání + vlastní archiv



Naposledy upravil von Kočičák dne 13. 06. 2014, 14:02, celkově upraveno 2 krát.

_________________


Plout rychle, plout tiše, čekat tiše - a pak bleskově udeřit... Jako kočka...
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu

Citovat
Příspěvek Německá ponorková válka 1915-16, první část 
Německá ponorková válka 1915-16, první část

Malý lovec a velké ryby

     Říká se, že s jídlem roste chuť. Pravdivost tohoto tvrzení dokázal nečekanou měrou úspěch mise ponorky U 21 Kapitanleutnanta Otty Hersinga v Egejském moři a vzbudil tak nevšední apetit ostatních ponorkových žraloků. Egejské moře a Středozemní moře vůbec se mělo ukázat jako požehnaný ráj, křižovaný početnými silami válečných a zásobovacích plavidel Dohodových mocností, akorát bez odpovídající ochrany. Chování některých dohodových admirálů tak sršelo bodrostí a pohodou, nepřipouštějící jakékoli riziko, že si o sérii malérů přímo říkali... Tedy, ne že by k té bohorovnosti neměli důvod poté, co se jim hned na samém počátku války podařilo zablokovat Otrantskou úžinu a zabránit tak rakousko uherské flotile dělat potíže. Když se k Dohodě připojila i Itálie, byli v klidu už úplně. Pro Centrální mocnosti to bylo sice nepříjemné, ale nikoli nečekané. Rakušané Italům nedůvěřovali už delší čas a navíc s nimi měli z minulosti nevyřízené účty. Takže jakoukoli snahu o nějaký výraznější vojenský úspěch, ať už na řece Soči nebo v Dolomitech, rychle a účinně zpacifikovali. Italové si ostatně na moři na Rakušany netroufli ani omylem, pořád měli na paměti lekci, kterou jim uštědřil roku 1866 admirál Tegetthof u ostrova Vis (Lissa).
     Jenže ani Rakušani si zrovna nemohli moc vyskakovat. Jejich hladinové loďstvo zůstalo prakticky uzavřené na Jadranu a do středomořských vod tak mohly proniknout prakticky pouze ponorky. Jenže těch, jak už víme, měla K und K monarchie kritický nedostatek a tak pokud se měli Britové a Francouzi vyvést z klidu a současně tak odlehčit Turecku u Gallipoli a na Blízkém východě, nezbylo, než dostat alespoň nějaké německé ponorky do Středozemního moře.
     Německý výpad do Středozemí měl dvojí podobu. Jednak bylo rozhodnuto část velkých ponorek dostat na místo po vlastní ose Gibraltarskou úžinou a další část malých ponorek řady UB a UC dopravit na základnu v Pule po železnici.  Němci už měli zkušenosti z Flander a tak dopravit malé ponorky do Puly netrvalo nijak dlouho, zatímco přípravy klasických U bootů trvaly podstatně déle. A tak do Puly v první dodávce zamířily torpédové UB 1, UB 3, UB 7, UB 8, UB 14 a UB 15, a čtyři minonosné UC 12, UC 13, UC 14 a UC 15. V podstatě tedy dvojnásobek celého tehdejšího rakouskouherského ponorkového loďstva. Montáž nezabrala víc než dva až tři týdny, pak spustit na vodu, podniknout pár zkušebních plaveb a mohlo se vyrazit proti nepříteli.  Ještě v květnu se zapojily do akce ponorky UB 7 a UB 8, začátkem června je následovala UB 15 tehdy 26ti letého Oberleutnanta Heina von Hemburg. Zvláštní typ velitele - čím menší ponorce velel, tím výraznější měl úspěchy. Jeho první plavba směřovala do vod Benátského zálivu a už 10.června se mu podařilo potopit italskou ponorku MEDUSA.



 O necelý měsíc později přesedlal na UB 14, operující pod rakouskou vlajkou a označením U 26 a během hlídkování u Benátek si vyčíhnul skvělou kořist v podobě italského pancéřového křižníku AMALFI.



     Pancéřový křižník AMALFI byl jednou ze dvou lodí třídy PISA, které vznikly podle zmenšeného projektu bitevních lodí třídy REGINA ELENA a samotní Italové je vznešeně označovali jako bitevní lodě 2.třídy.  Byly silně vyzbrojené, nesly čtyři děla ráže 254 mm a osm děl ráže 190 mm, jenže díky jejich dlouhotrvající stavbě už jaksi nesnesly srovnání s novými bitevními křižníky. Když Itálie vstoupila do války na straně Dohody, měl křižník základnu v Brindisi. V Benátském zálivu byl AMALFI součástí eskadry 4 křižníků, které sem poslala Itálie ve snaze odstrašit Rakušany od nájezdů na pobřeží. Ve skutečnosti jim tak naopak poskytli lákavý cíl. V noci z 6tého na 7.července se křižník vracel z hlídkovací mise u Puly, když těsně nad úsvitem asi 20 mil od Italského pobřeží otřásl jeho trupem mohutný výbuch. Rozervaným trupem se dovnitř začala valit voda  a přestože se kapitán snažil dovléct se s těžce poškozenou lodí do přístavu, po půlhodině to musel vzdát. Nouzovému volání se podařilo přivolat záchranné lodě, takže se podařilo dostat t moře většinu členů posádky a oproti původním odhadům, které uváděly dva mrtvé, jich nakonec zahynulo ,,jen? 67. Tvrdá lekce pro Italy, jejichž křižníky se stáhly a do konce války svoje čumáky nevystrčily z Benátek.
     Heimburg se mezitím se svojí U 26 zapojil do bojových akcí u Dardanel. Na cestu se vypravil hned 16.července 1915, ale protože dosah ponorky byl omezený, absolvoval většinu cesty ve vleku rakouského torpédoborce.  To znamenalo jistou zranitelnost, navíc blízko Kréty začal vynechávat motor a aby toho nebylo dost, ještě se porouchal kompas. Navzdory všemu ale Heimburg 24.července bezpečně zakotvil v přístavu pod křižáckým hradem. Tam dobil baterie za pomoci UC 14, která do Bodrumu dorazila o 4 dny dříve a potom mu nezbylo než čekat na náhradní díl k motoru, který čekala strastiplná pouť z Istanbulu. Do Smyrny (dnes Izmir) to šlo vlakem, ale pak už jenom s karavanou velbloudů.
     Teprve 12.srpna Heimburg mohl vyplout a zamířit do vod, kde se bezstarostně proháněly lodě Dohody. Nad ránem 13.srpna spatřil cca 6 mil od ostrova Kandeloussa velkou transportní loď HMT ROYAL EDWARD, převážející z Gallipoli skoro 1400 mužů pěšího regimentu, který měl posílit 29.divizi a další blíže neurčený počet příslušníků britské Královské armádní zdravotnické služby.



     ROYAL EDWARD o délce 160 m a výtlaku 11.117 BRT vznikl se svou sesterskou lodí HELIOPOLIS jako dálkový osobní liner pro rejdařství Egyptian Mail Steamship Company. Po svém dokončení v roce 1908 byl nasazen pod jménem CAIRO na rychlé poštovní lince mezi Marseillea Alexandrií, ale už v roce přešla loď pod Canadian Northern Railway a začala plout mezi Avonmouthem v jižní Walesu a Montrealem (léto), respektive Halifaxem (v zimě). Po vypuknutí války byl parník zabaven, upraven na transport vojska a přejmenován na ROYAL EDWARD.
     Liner vyplul z Avonmouthu 28.července, ještě večer téhož dne minul mys Lizard a po mezipřistání v Davenportu dorazil 11.srpna do Alexandrie hned den po sesterské lodi ROYAL GEORGE (ex HELIOPOLIS). Doplnl palivo a hned nazítří vyrazil do Mudrosu na ostrově Lemnos, kde měly invazní síly do Gallipoli svoje velitelské a zásobovací centrum.
     Jakmile Heimburg zaměřil velkou transportní loď, odpálil ze vzdálenosti asi jedné míle torpédo. Krátce poté vychrstnul u zádě lodi velký gejzír vody během pouhých šesti minut zmizel parník pod vodou. Ještě předtí stačil vyslat SOS, takže během následujících šesti hodin dorazil na místo SOUDAN, který během následujích šesti hodin vylovil z moře 440 mužů, Dalších 221 zachránily dva francouzské torpédoborce a několik trawlerů, Celkový počet obětí podle oficiálních zdrojů činil 935 mužů, ale zdroje se velmi rozcházejí, někdy je uváděno 132 mrtvých, jinde 1386 až 1865 obětí. Těch by mohlo být nepochybně mnohem méně, kdyby se neprojevila na svou dobu příznačná vojenská tupost některých britských důstojníků, kteří s revolverem v ruce hnali svoje muže do útrob potápějící se lodi, aby si v podpalubí vyzvedli sovu výstroj a výzbroj. Nejspíš došlo na palubě k dost děsivým scénám, pokud si představíme, jak dlouho by se asi takový pěšák udržel na hladině s puškou a plnou polní. S lodí zahynul i její kapitán P. M. Watton.

Ponorkové eldorádo

     Dnes je oblast Egejského moře turistický ráj, ale dříve tomu tak rozhodně nebývalo. Bitva u Maratonu, Thermopyl, u Salamíny ještě před Kristem, mnoho krvavých řeží i mnohokrát později. A v roce 1915, podíváme-li se na desítky vraků lemující konvojové trsy, to nebylo o moc lepší. Jestliže Otto Hersing začal ponorkovou válku v těchto vodách nečekaně, ale o to úspěšněji, pak o pár týdnů později řádil Heimburg doslova jako černá ruka. Netrvalo totiž nijak dlouho a potom, co poslal ke dnu HMT ROYAL EDWARD, potopil další troopship jménem SOUTHLAND. Tato loď o výtlaku 11.819 BRT byla postavena v roce 1900 jako transatlantický liner jménem VADERLAND v barvách Red Line Star a od roku 1901 American Line. Po vypuknutí války byla přestavěna na transport a němesky znějící jméno VADERLAND bylo změněno, aby nedošlo k nějaké trapné záměně.
     V létě 1915 obdržel SOUTHLAND rozkaz nalodit v Davenportu 6tý essexský pěší regiment a dvě kompanie 7 essexského pěšího regimentu a dopravit je do Gallipoli. Loď opustila Anglii 4.července a 11.srpna dorazila k přístavnímu molu v Alexandrii, kde se nalodilo ještě vojáci 22.australského praporu 6.brigády, generál James Legge s částí štábu a setnina spojařů od 2.australské divize. Běhdm plavby Egejským mořem byl SOUTHLAND v 9:45 hodin 2.září torpédován Heimburgem asi 30 mil od Lemnosu. Přes těžké poškození se podařilo spustit všechny čluny a díky rozvaze australského generála Legge činily ztráty pouhých 40 mužů z více než 1400, kteří se nacházeli na palubě. O přeživší se postaraly přivolané lodě HMT NEURALIA a nosič hydroplánů HMS BEN-MY-CHREE. SOUTHLAND byl díky několika dobrovolníkům v doprovodu HMS RACOON doveden do přístavu, opraven a později se znovu vrátil do služby. Svému osudu však neunikl, dostihl jej 4.července 1917 140 mil SZ od ostrova Tory i severoirského pobřeží, kdy byl torpédován a potopen ponorkou U 70.



     Tím ale Heimburgovo dílo zkázy v Egejském moři zdaleka nekončí, přičemž některé jeho zářezy mají příchuť až pikantního dobrodružství. Dne 4.září uvízla v protiponorkových sítích u Niagara Point v Dardanelské úžině britská ponorka E 7. Všechny pokusy o uvolnění selhaly, zato vzbudily pozornost nejen Turků, ale hlavně Heimburga a jeho posádky, jejichž UB 14 se tou dobou opravovala v nedalekém přístavu Chanakle. Heimburg neváhal, obstaral malý člun  a s několika muži zamířil k chycené ponorce. Britové se zavřeli uvnitř, takže na ně zdánlivě nikdo nemohl. Jenže Heimburg nebyl včerejší a tak začal s náležitým doprovodným kraválem předstírat, že zvenčí ponorky rozmisťuje demoliční nálože.  Tohle divadlo přesvědčilo Brity uvnitř, aby se raději vzdali.
     Další Heimburgova akce připomíná spíš špionážní film. Ve snaze posílit řady prořídlého loďstva,  rozhodlo se britské velení poslat do Středozemí zbrusu novou ponorku E20, zařazenou do služby 30.srpna 1915. V Marmarském moři se měla spojit s francouzskou ponorkou TURQUOISE a společně zasáhnout proti tureckým zásobovacím komunikacím.
     TURQUOISE pod velením námořního poručíka Marie Léona Ravenela měla už od dubna 1913 základnu v Bizertě a 19.října 1915 byla převelena do Egejského moře. Jenže ponorka už nebyla zrovna na výši doby a po proplutí Spletí nástrah a minových polí do operačního prostoru začala mít smůlu. Napřed přestal těsnit periskop, mlžil a pak jím dokonce začala prosakovat voda, poté došlo ke zkratu a následně k požáru elektroinstalace, včteně selhání osvětlení a selhání kormidla. A aby toho nebylo dost, přestaly fungovat i gyroskopy. Když se ponorka 30.října ocitla pod těžkou palbou pobřežních tureckých baterií a vzápětí jí dojde palivo, Francouzi se rozhodnou opustit plavidlo.  Jenže než rozmístí nálože a zničí citlivé dokumenty, jsou už Turci na palubě a tak se jim dostane do rukou nejen kódovací kniha, ale i depeše o chystaném setkání s britskou ponorkou. Vše samozřejmě vzápětí dostávají Němci a ti neváhají ani okamžik. Na místo setkání je okamžitě vyslána Heimburgova UB 14 a jakmile se nic netušící Britové přiblíží, pošle jim Heimburg uvítací pozdrav v podobě torpéda ze vzdálenosti asi 500 m. Mohutná exploze poslala ponorku E20 nemilosrdně do hlubin a s ní i 21 mužů. Heimburgovi muži z vody vyloví celkem 9 Britů včetně kapitána E20, který si zrovna v okamžiku útoku čistil zuby...



     Lov ponorek Heimburgovi zřejmě zachutnal, protože poté, co 1.července 1916 převzal velení ponorky UC 22 s ní poslal 19.června 1917 ke dnu poblíž mysu Bon další ponorku, tentokrát francouzskou ARIANE poručíka Léona Viorta. V srpnu za svoje úspěchy obdržel Pour le Mérite, v říjnu převzal velení ponorky UB 68 a z ní přešel měsíc před podepsáním příměří na palubu slavné U 35.



     Ještě v dubnu 1918 byl povýšen na Kapitanleutnanta a po ukončení války a likvidaci německého ponorkového loďstva se stal velitelem torpédových člunů T104 a T 139. Od října 1921 do září 1924 působil u námořního velitelství ve Swinemunde a po jmenování korvetním kapitánem v prosince 1926 vystřídal celou řadu postů, včetně prvního důstojníka na cvičné bitevní lodi SCHLESIEN. Později působil jako velitel IV. Námořního dělostřeleckého stanoviště u Cuxhavenu a v červenci byl povýšen na námořního kapitána  (Kapitan zur See).
     Po nástupu Hitlera k moci zapomněl Heimburg na svoje rytířské způsoby. Ještě v říjnu 1937 se stal soudce říšského válečného soudu a po jmenování kontradmirálem v srpnu 1939 se v roce 1942 ujal funkce vedoucího branného inspektorátu v Brémách. V květnu 1943 byl v hodnosti vizeadmirála penzionován, ale dál sloužil říši. Byl dokonce jako spolehlivý národní socialista jmenován do funkce přísedícího lidového soudu a podílel se na vynesení řady rozsudků smrti nad nepřáteli říše. Podle všeho padl v březnu 1945 do sovětského zajetí a ještě téhož roku zemřel v zajateckém lágru poblíž Stalingradu.

Podle knihy Emmericha Hakvoorta Zlověstné oceány 3 (Německá ponorková válka 1915-1916), vydal MGR-F-KUNIK (CeskyCestovatel.cz, 2012), první vydání + vlastní archiv



Naposledy upravil von Kočičák dne 09. 04. 2015, 19:10, celkově upraveno 5 krát.

_________________


Plout rychle, plout tiše, čekat tiše - a pak bleskově udeřit... Jako kočka...
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Zobrazit příspěvky z předchozích:
Zaslat odpověď Strana 1 z 1
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra.
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru.
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete hlasovat v tomto fóru.