Ponorky jsou v souvislosti první světové války spojovány především s neomezenou ponorkovou válkou, kterou vyhlásilo v roce 1917 císařské Německo. Ponorky však byly ve výzbroji i ostatních bojujících zemí, mimo jiné i Rakouska-Uherska. Celkem 27 ponorek C. a K. námořnictva nepatřilo rozhodně k nejmodernějším, bylo jich málo, ale navzdory tomu působily státům Dohody značné škody.
Velitelství námořnictva vidělo v ponorkách prvoplánově především prostředky k obraně přístavů Pula, Rijeka a Terst, nevyzkoušenému prvku se zrovna moc nevěřilo. Dne 24.ledna 1909 byla zřízena první ponorková základna Rakousko-uherského námořnictva v Pule (U-Station Pula). Vybavení tvořilo několik starších lodí, zařízení k dobíjení akumulátorů a zařízení na výrobu stlačeného vzduchu.
O půl roku později, 29.srpna 1909, se součástí C. a K. maríny stalo první podmořské plavidlo, U-4. V době vypuknutí první světové války disponovalo námořnictvo Františka Josefa I. třemi bitevními loděmi, 9 řadovými loděmi, 3 obrněnými křižníky, 5 chráněnými a 4 lehkými křižníky, 6 velkými a 12 malými torpédoborci, 71 torpédovými čluny, 9 dělovými čluny a 6 ponorkami, z nichž jen 4 byly bojeschopné. Jejich vybavení krom toho bylo katastrofálně nedostatečné, chyběly radiostanice, palubní výzbroj představovaly akorát tak pušky a revolvery. Z osmi států, patřících v té době k námořním mocnostem, bylo Rakousko-Uhersko spolehlivě nejslabší. Finální práci na bitevní lodi (v původním článku chybně označované jako křižník) SZENT ISTVÁN vrcholily a C. a K. admiralita čekala na dodávku objednaných 19 torpédoborců a 5 ponorek.
První ponorky habsburské říše byly vyrobeny americkým podnikem Lake v Národním arzenálu v Pule, německým podnikem Germania a rakouským Whiteheadem, který zakoupil licenci amerického konstruktéra Hollanda.
PRVNÍ VÁLEČNÉ ROKY
Velitel rakousko-uherských ponorkových sil, korvetní kapitán Franz von Tierry, apeloval během prvních týdnů války na šéfa námořnictva, admirála Antona Hause, aby ponorky mohly bránit i strategickou boku Kotorskou, která byla ohrožována francouzskými válečnými loděmi. Uspěl, a tak 26.září 1914 nakonec připluly do blízkosti starobylého města Kotor dva torpédoborce TRABANT a SATELIT s tmavomodrými ponorkami U-3 a U-4 ve vleku. Vznikla tak druhá základna ponorek, sice nevybavená, veškeré opravy se děly v Pule, ale brzy se měla ukázat prozíravost velitele Franze von Tierry.
Ponorky v Boce Kotorské
Ráno 17.října 1914 vyplouvají po vyhlášení poplachu z pobřežní věže obě ponorky, doprovázené torpédoborcem USKOKE a torpédovým člunem Tb.13, aby napadly velký pancéřový francouzský křižník WALDECK-ROUSSEAU. Když francouzský kapitán zpozoroval z můstku periskop jedné z ponorek, okamžitě nařídil rychlý ústup. Posádky obou ponorek byly pak uvítány v přístavu s obrovským jásotem a námořní kapelou. Jak se mělo později ukázat, právě základna v Boce Kotorské ponese hlavní tíhu ponorkové války v Jaderském moři.
Ponorka U-3
Krátce před prvními válečnými Vánocemi se Francie rozhodla zaútočit na základnu v Pule ponorkou CURIE. Když se ale 20.prosince přiblížila k přístavu, uvízla v drátěném zátarasu a pokusy velitele, poručíka O?Byrnea, o její vyproštění brzy upoutaly pozornost vojáků u pobřežních baterií. Na jejich ostřelování zareagovaly torpédoborce SATELIT a TURUL a několik menších plavidel. O?Byrne dal nakonec rozkaz k vynoření, ale ponorka se po zásahu jediným granátem potopila, přičemž na palubě zahynul jeden z francouzských důstojníků. Více než měsíc po této události se Rakušanům podařilo CURIE ze čtyřmetrové hloubky vylovit, opravili ji, vybavili novou optikou, navigačními přístroji a výzbrojí a zařadili CURIE do služby jako U-14. Původně měla nést číslo 13, ale pověrčiví námořníci toto číslo prostě přeskočili.
Předvánoční čas se nesl i ve znamení prvního velkého vítězství rakousko-uherské ponorkové zbraně. Dne 21.prosince 1914 narazila U-12 pod velením pražského rodáka Egona Lercha v jižním Jadranu na velkou formaci francouzských obrněných lodí, které tu měly cvičení. Posádka ponorky se napřed nestačila divit, protože těžké lodě neměly prakticky žádnou ochranu, ale ihned se rozhodla situace využít. Lerchovi muži odpálili torpéda na vzdálenost 600 m, jedním z nich zasáhli a těžce poškodili francouzskou bitevní loď JEAN BART, která musela odplout k opravě na Maltu.. Pražský ponorkový kapitán se mohl Radovat z Rytířského kříže a prvního velkého triumfu mezi všemi ponorkovými veliteli monarchie.
Velitel U-12, Egon Lerch, první vítěz nad velkou válečnou lodí nepřítele
V dubnu 1915 bylo prakticky jisté, že se Itálie přidá k mocnostem Dohody. Koncem měsíce proto dal francouzský viceadmirál Boué de Lapeyrére rozkaz zintenzivnit hlídkování v Otrantské úžině mezi italským a albánským pobřežím. Úkolem hlídek bylo případně zabránit rakousko-uherským lodím v útoku na jihoitalské přístavy.
Dne 24.dubna 1915 proto vyplula z Boky Kotorské ponorka U-5 vedená velitelem Georgem Ludwigem von Trappem a zamířila k francouzským křižníkům, které hlídkovaly mezi ostrovem Paxos a mysem Santa Maria di Leuce. O tři dny později, krátce po půlnoci, vystřelila dvě torpéda na 500 m vzdálený křižník LÉON GAMBETTA. Obě zasáhla za 20 minut šel křižník ke dnu. Domů se již nikdy nevrátilo 684 námořníků. Tento úspěch vyvolal v řadách námořníků habsburské říše nadšení a Francouzi nejenže upustili od blokády Otrantské úžiny, ale posunuli hlídkovou linii mnohem více na jih.
Ponorka U-5 s velitelem von Trappem (vpravo)
Do karet nahrálo námořnictvu středoevropské monarchie i přenesení hlavní námořní základny Francie z Malty do Bizerty v Tunisu, takže když křižníky NOVARA a TRIGLAV vlekly ponorky UB-8 a UB-7 do tureckých vod, nenarazily na žádné překážky.
Dne 23.května 1915 vyhlásila Itálie Rakousku-Uhersku válku, ale Německu nikoli. Jenže oblast Středozemního moře byla pro Německo velice důležitá, neboť tudy procházela značná část britského a francouzského dovozu. Německo císaře Viléma II. Se ocitlo oficiálně ve válce s Itálií až koncem srpna následujícího roku, do té doby brázdily německé ponorky Středozemní moře pod vlajkou c. a k. námořnictva s čísly namalovanými na věži podle rakouského způsobu. A zatímco námořníci bojující za císaře Františka Josefa I. Bojovali na zastaralých malých ponorkách, jejich němečtí kolegové měli mnohem modernější a výkonnější plavidla. Velitel Georg Ludwig von Trapp vzpomínal, jak záviděli Němcům jejich moderní ponorky, zatímco Němci nevěřili vlastním očím, když viděli, s čím se jejich spojenci vydávají do boje.
Po vstupu Itálie do války se situace ve Středozemním moři významně změnila. Rakousko-uherské loďstvo prakticky nevyplouvalo a výpady podnikaly jen lehčí lodě a ponorky.
Dne 15.července 1915 ulovili rakouští ponorkáři další velkou rybu. Ponorka U-4 pod velením rodáka z Brna, Rudolfa Singuleho, vyplula z Boky Kotorské a zamířila ke čtveřici těžkých italských lodí s doprovodem. Bylo krátce po půl páté ráno, když Singule nařídil vypálit dvě torpéda na asi 500 m vzdálený křižník GIUSEPPE GARIBALDI a jeho muži svou práci udělali víc než dobře. Italský křižník zmizel pod hladinou ve třech minutách. Zahynulo 53 italských námořníků.
První ponorka byla ztracena 8.srpna 1915. Šlo o již zmíněnou U-12 Egona Lercha. Tento kapitán se rozhodl vplout do Benátského zálivu a počkat si tam na jednu ze sedmnácti velkých lodí, kotvících ve střeženém, přístavu. Osudem se ponorce i s celou posádkou stala jedna z mnoha min.
Další ztrátou byla U-3, vyrobená v závodech Germania. Spuštěna na vodu byla roku 1908, před válkou sloužila k výcviku a po vypuknutí války byla jednou z oněch čtyřech bojeschopných ponorek rakouské maríny. Velitelem byl Karel Strnad, rodák z moravských Pohořelic. V půlce srpna ponorku těžce poškodily hlibinné bomby z italských torpédových člunů. Voda pronikající do ponorky poškodila čerpadla a strojovnu a ponorku zamořily chlorové výpary. Strnad nařídil opustit ponorku. Zachránit se nestačilo devět mužů a Strnad sám pak s ponorkou zamířil do hlubších vod, aby nepadla do rukou nepříteli. Dobrovolně šel ke dnu se svou lodí.
K velkému skandálu došlo v listopadu 1915 poblíž tuniského pobřeží. Ponorka U-38 pod velením Němce Maxe Valintera, plavící se pod rakouskou vlajkou, potopila italský parník ANCONA. Velitel U-38 jej považoval za vojenskou transportní loď. Kapitán ANCONY nereagoval na výstražné výstřely a snažil se zmizet v mlze, ponorka proto zahájila přímou palbu a zasáhla loď několika granáty. Na palubě vypukla panika a mnozí cestující byli zraněni při spouštění záchranných člunů v plné rychlosti. Když se začal blížit další parník, nechal velitel ponorky odpálit torpédo, které zasáhlo do přídě a parník šel ke dnu. Mezi více než 200 oběťmi bylo i 9 Američanů, což po potopení parníku LUSITANIA před půlrokem měla být poslední kapka. Státní tajemník USA Robert Lansing písemně protestoval u vídeňského dvora a Američané chtěli vstup do války na straně Dohody.
Stejná ponorka o měsíc později torpédovala a potopila parník PERSIA, přičemž zahynulo 343 lidí. Když v březnu 1916 došlo k výbuchu v přístavu Taranto, italští potápěči následně zjistili, že k explozi došlo při kladení min německou UC-12. Přítomnost Němců ve Středozemním moři se tak prozradila a Řím vyhlásil Berlínu válku.
Námořníci, kteří sloužili během první světové války na ponorkách, byli vystaveni přímo mučivým podmínkám. Stísněné prostory, posádky ponorek americké výroby trápily výpary z motorů, posádky ponorek německé výroby zase všudypřítomný zápach petroleje. Kvůli nesnesitelně vysoké teplotě se rychle kazily zásoby potravin a podle pamětníků ponorky mnohdy připomínaly spíš lazaret, když posádky trpěly horečkami a průjmy. Dalším mučivým prvkem byly výbuchy hlubinných bomb a zvuky tření ponorky o kotevní lana min. Takové skřípání mohlo znamenat nemilosrdný konec. A ani počasí nebylo zrovna přívětivé. V zimě vál od chorvatských hor ledový silný vítr zvaný bóra třeba i čtrnáct dnů v kuse, navíc způsoboval krátké a ledové vlny, ve kterých hrozilo zlomení hloubkových kormidel. V létě zase byly vody Jadranu tak průhledné, že bylo možné identifikovat ponorku podle tvaru trupu i hluboko pod vodou.
Neuvěřitelné štěstí měla během jedné ze svých plaveb U-28 pod velením Zdenko Hudečka, pocházejícího z Terezína. Blízko mysu Santa Maria di Leuca zpozorovala hlídka dva blížící se italské létající čluny. Velitel nařídil ponoření, ale strojník ve stresu zapomněl zavřít akumulátorové ventilační potrubí a ponorku zalila voda, která poškodila baterie. Vnitřek ponorky začaly plnit výbušné plyny a veliteli Hudečkovi nezbylo nic jiného, než jít s ponorkou opět na hladinu. Italové je samozřejmě zpozorovali a začali ponorku bombardovat. Svou práci ale dělali hodně mizerně, ponorku netrefili ani jednou a tak U-28 s posádkou šťastně doplula do Boky Kotorské.
Velitel U-28 Zdenko Hudeček, na druhé fotce stojí vpravo vedle věže
NEOMEZENÁ PONORKOVÁ VÁLKA
Prvního února 1917 vyhlásilo Německo neomezenou ponorkovou válku. Mladý rakouský císař Karel I. a jeho ministr zahraničních věcí hrabě Ottokar Czernin sice nesouhlasili, ale nakonec se podřídili. Rakouské ponorky nicméně vzhledem k malému akčnímu radiusu operovat především v Egejském, Jónském a Tyrhénském moři. V dubnu potopila U-29 u Malty dvě britské obchodní lodi, U-27 zničila v Jónském moři dva řecké parníky. To už seděl v křesle velitele námořnictva viceadmirál Maximilian Njegovan, když velkoadmirál Anton Haus zemřel v únoru 1917 na zápal plic.
V květnu opět slavila úspěch ponorka U-4, která počátkem měsíce zaútočila na silně chráněný italský parník PERSEO s vojky 61.pluku na palubě. Setkání s ponorkou se stalo osudným pro 150 mužů. Na seznam c. a k. Ponorek přibývala loď za lodí, včetně japonského torpédoborce SAKAKI, na kterém zahynulo 50 mužů. Japonsko totiž vyslalo do Středozemního moře 14 torpédoborců s úkolem doprovázet konvoje. Ke cti c. a k. námořnictva slouží skutečnost, že velení zakázalo svým ponorkám útočit na nemocniční lodi nepřátelských států, i když se všeobecně vědělo, 6e mocnosti Dohody zneužívají tato plavidla pod vlajkou s červeným křížem k přepravě vojáků a zbraní. Navíc kapitáni těchto lodí často rádiem hlásili polohu ponorky, jejíž posádka je nechala proplout, vojenským plavidlům. Počínání rakouských ponorkářů je o to sympatičtější, vezmeme-li v úvahu, že v březnu 1916 neváhal kapitán francouzské ponorky torpédovat a potopit rakouskou nemocniční loď.
Jedním z klíčových míst středomořského bojiště byl právě Otrantský průliv. Státy Dohody neustále posilovaly svou námořní a leteckou přítomnost v této oblasti, ale německé a rakouské ponorky proplouvaly touto úžinou i nadále. Mezi dubnem a zářím 1918 proto spojenci začali s budováním ohromného zátarasu. Šlo o ocelovou síť, dlouhou 66 kilometrů, kterou na dně měly držet stovky betonových bloků, přičemž začínat měla deset metrů pod hladinou a dosahovat hloubky až 60 metrů. Vybavenou několika tisíci min americké výroby ji měly držet plováky, dokázala by odolat silným proudům a přitom nebránila lodní dopravě. Celou oblast dále křižovaly spojenecké ponorky a lehké válečné lodě, ve vzduchu měla oblast krýt námořní letadla. Přesto ponorky pronikaly dál, i když s velkými problémy.
V posledních měsících války, přesně 4.června 1918, zasáhlo západně od Terstu italské torpédo z ponorky F-12 rakousko-uherskou ponorku U-20. Zahynula celá posádka 18 mužů. Šlo o jedinou ponorku c.a k. námořnictva, zničenou jinou ponorkou. V roce 1962 byla věž ponorky vyzvednuta a je dnes exponátem vídeňského vojenského muzea .
Vezmeme-li v úvahu malý počet ponorek rakousko-uherského námořnictva, pak způsobily silám Dohody značné ztráty. Skromná ponorková flotila potopila 11 velkých nepřátelských válečných lodí, 4 další vážně poškodila, ke dnu poslala celkem 108 obchodních lodí. Vojenští historici se mnohdy shodují, že to byla právě ponorková flotila, která odradila Spojence od vylodění na rakousko-uherském pobřeží. Z 27 ponorek sedmi typů bylo v průběhu první světové války ztraceno sedm. Ve č případech zahynula celá posádka, během útoku na U-2 zemřelo 10 námořníků a při zničení U-16 dva. Když ponorka U-6 uvízla v ochranných sítích, posádka ji sama potopila a skončila v zajetí. Celkem činily ztráty 99 mužů, z toho 6 velitelů, do zajetí se dostalo 46 mužů, přičemž dva zemřeli ještě před koncem války.
Zpracováno podle článku Žraloci císaře pána, Mgr. Juraj Červenka, časopis Válka revue, září 2011.
Naposledy upravil von Kočičák dne 14. 09. 2011, 16:31, celkově upraveno 10 krát.
_________________
Plout rychle, plout tiše, čekat tiše - a pak bleskově udeřit... Jako kočka...
