Už 12. srpna potkal Cormoran dva parníky - japonské - v té době to byly ještě neutrálové (což nebude dlouho trvat) a tak je nechal být... 27. srpna doplul k ostrovu Majuro v Marshallově souostroví, kde se setkal s pancéřovými křižníky Scharnost a Gneisenau - jádrem flotily admirála Grafa von Spee - ten nařídil Zukschwerdtovi vést dál samostaný boj proti nepřátelské lodní dopravě...
Do velmi nebezpečné situace se posádka Cormoranu dostala při míjení ostrova Jap, kdy se ve vzdálenosti šesti mil objevila hrozivá silueta japonské bitevní lodi Satsuma, která se navíc nezadržitelně blížila... Palba z jejích děl 305 mm by smetla německou loď z hladiny a navíc byla samozřejmě výrazně rychlejší... Zukschwerdt byl velitelem na svém místě - odhadl, že se blíží tropická bouře a vsadil vše na jedinou kartu - ,, Kormidlo doprava, rychlost na maximum !!!" A skutečně, Cormoran se dostal do oblasti tropické bouře a začal kličkovat, aby za snížené viditelnosti zmizel... Po několika hodinách, když nakonec vypluli z bouře a s obavami hledali, kde se vynoří nelítostný lovec, naježený hlavněmi těžkých děl, zjistili, že se jim podařilo uniknout... Nicméně rychlá plavba se podepsala na zásobě uhlí a tak 12. října zakotvil Cormoran v zátoce neobývaného atolu Lamutrek (Lamotrek), kde zůstali v nečinnosti až do 12.prosince. Tenčící se zásoby potravin doplnili kokosovými ořechy, kterých posádka přinesla na loď 50.000 kusů - vítaná pochoutka se tak po dvou měsících stala doslova nenáviděnou a učástníci plavby později vzpomínali, že na jídelníčku byla jen dvě jídla - rýže s kokosovým mlékem a kokosové mléko s rýží...
V listopadu Leutnanti von Elpons a Frank s lékařem Gebhardtem spustili plachetní šalupu s úmyslem doplout na 3870 mil vzdálený atol Guam a od tamních osadníků zajistit nákup otravin a uhlí - po několika týdenní plavbě v bouřích a vichrech se jim to podařilo, ale na Guamu se k nim štěstí otočilo zády a místní americká správa je nechala internovat...
12. prosince na Lamutrek dorazili němečtí uprchlíci z Truku se špatnými zprávami - k směrem k atolu vypluly japonské válečné lodě... Velitel Cormoranu chtíc nechtíc musel vyplout a s posledními zásobami uhlí se pokusit dorazit na Guam... Když tam 14. prosince dorazil, bylo mu oznámeno, že podle amerických zákonů je celá loď a posádka internována...
Následovaly roky, připomínající spíš prázdniny než zajetí... Posádka se snažila zabavit a krátit čas opravami, zbavováním rzi, natíráním a údržbou vůbec. Velitelé udržovali dál vojenskou kázeň, ale vcelku vzato lenošili všichni... Američané dodávali na loď dostatek čerstvých potravin, čas od času i nějaké to uhlí, aby se udržely v chodu agregáty, vyrábějící elektřinu, ale ne tolik, aby loď dokázala odplout...
Když 7. dubna v osm hodin ráno na palubu přišel Lt. Owen Bartlett, oznámil veliteli křižníku oficiálně vyhlášení nepřátelství a vyzval jej, aby se i s posádkou vzdal. Zuckschwerdt to odmítl a po odchodu amerického důstojníka shromáždil posádku na palubě - poděkoval jí za splnění všech úkolů a poukázal na čest námořnictva a úctu k vlajce, vysvětlil, že bez uhlí nemohou odplout a poté, co internační komise zabavila výzbroj a munici, nemohou ani bojovat... Dodal však, že křižník nevydají, protože komise neodhalila zásoby výbušnin... Velitel tak vydal poslední rozkaz - k rozmístění náloží - demoliční družstvo je rozmístilo po všech kritických místech lodi. S důstojníky pak na palubu vynesl dokumenty a osobně sledoval jejich spálení. Potom, co všichni opustili loď, Leutnant Reger inicioval nálože a série výbuchů křižník potopila na dno laguny...
Z naprosto nepochopitelných důvodů však posádka nepoužila k přepravě na břeh čluny, ale doplavala na něj vlastními silami - což mělo tragickou dohru, protože sedm mužů ztratilo síly a utonulo... Posádka jim později na břehu postavila pomníček. Zuckschwerdt byl za nevydání lodě nepříteli vyznamenán Železným křížem I. třídy a před koncem války ještě povýšen.. Se svou posádkou se vrátil domů až v roce 1919 - 24. listopadu sice odešel do výslužby, ale v roce 1940 byl reaktivován. V letech 1942-1944 působil jako velitel přístavu Languedoc a jihofrancouzské oblasti. Do důchodu odešel 31. května 1944, zemřel 1. července 1945 jako Konteradmiral...
TTD S.M.S. Cormoran:
standardní výtlak 5200 BRT
plný výtlak 7250 BRT
délka 104 m
šířka 13,7 m
ponor 5,8 m
stroje 1 x parní stroj, 2 x kotel
počet šroubů 1
výkon strojů 4750 hp
dosah 13.500 námořních mil při rychlosti 14 uzlů
zaásoba uhlí 2500 tun
posádka 356 mužů (z toho 18-22 důstojníků)
hlavní výzbroj 8 x 1 x 105 mm, 1200 gvranátů
Podle knihy Němečtí korzáři - Pomocné křižníky první a druhé světové války, Ivo Pejčoch, nakl. ARES spol. s r.o., Blatenská 2166/7, Praha 4 - Chodov, rok 2005
Naposledy upravil von Kočičák dne 23. 03. 2011, 13:11, celkově upraveno 1 krát.
_________________
Plout rychle, plout tiše, čekat tiše - a pak bleskově udeřit... Jako kočka...
, ale jak se prosím ta loď jmenovala? Píšeš tu u RJZAŇ což měl být asi parník, který byl zajat Němci, přestavěn a pojmenován Cormoran?
