V polovině roku 1943 dosáhly ztráty německých ponorek neúnosné úrovně. Příčinou byla přijatá zdokonalení spojeneckých ponorek v oblasti vybavení pro boj proti ponorkám. Admirál Dönitz se domníval, že sonar a radar, spolu se stále efektivnějším využitím lodí a letadel, jsou pro jeho kapitány příliš silným protivníkem. Do značné míry měl pravdu, neuvědomoval si však další faktor úspěchu Spojenců: účinný radio-elektronický boj, především rozluštění kódu Enigma, které spojeneckým plavidlům umožnilo, aby byla na správném místě ve správný čas. Němci dospěli k názoru, že potřebují novou ponorku, schopné dlouhodobě pobývat pod hladinou a unikat odhalení radary a sonary nepřítele. Bylo rovněž žádoucí, aby se ponorka pohybovala větší rychlostí, což by zvýšilo její šance na přežití na bojišti a únikem před hladinovými plavidly. Profesor Walther po několik let experimentoval s tvarovým řešením a pohonem ponorek. Jím navržený motor na peroxid vodíku byl pro bojové použití příliš nespolehlivý, i když se uplatnil u určitého počtu plavidel. Další možností, vedoucí k dosažení vyšších parametrů, bylo zlepšit hydrodynamické řešení tvaru trupu a podstatně zvýšit kapacitu akumulátorů diesel-elektrických ponorek. Walther navrhl tvar ponorkového trupu, který umožnil dosažení vyšší rychlosti pod hladinou než na ní. Aplikací Šnoblu, vynálezu jednoho nizozemského námořního důstojníka z konce 30. Let, se ponorce typu XXI umožnilo, aby v periskopové hloubce plula s použitím svých vznětových motorů.
Výkony nového typu ponorky byly pozoruhodné: do periskopové hloubky se dokázala ponořit během 10 sekund, do hloubky 30 metrů sestoupila během 40 sekund. Srovnatelných výkonů nedosahoval žádný z tehdy zavedených typů ponorek.
Četné vzduchové a vodní ventily přispěly ke značnému zvýšení hydrodynamického odporu. Počet otvorů se podařilo snížit, byť za cenu prodloužení času na ponoření ponorky o 15 sekund.
Bezpečná operační hloubka byla 133 m, s bezpečnostním faktorem 2,5 však mohla ponorka sestoupit až do hloubky 313 m. Účinný hloubkový dosah spojeneckých sonarů byl přitom 122 m. V dosahované rychlosti pod hladinou a vytrvalosti neměl typ XXI sobě rovného: při rychlosti 16,5 uzlu mohl pod hladinou setrvat 72 minut, při rychlosti 12 uzlů až 5 hodin a při ?tiché? rychlosti 5,2 uzlů vydržel pod vodou až 72 hodin. Pro srovnání: typ VII C při rychlosti 5-6 uzlů vydržel pod hladinou pouhých 45 minut. Šnorkl umožnil ponorce typu XXI prakticky časově neohraničenou plavbu pod hladinou. Ponorka byla tehdejšími leteckými radary téměř nezjistitelná, především při mírně zhoršených meteorologických podmínkách.
Proudnicový tvar trupu a věže přispěly k dosažení malé odrazové plochy, ztěžující zjištění sonarem, u některých exemplářů se navíc používaly povlaky trupu, snižující radarový a sonarový odraz.
Typ XXI byl konstruován s ohledem na nízkou výrobní náročnost a vyl vyroben v úctyhodném počtu 131 kusů. Koncem války se však Německo potápělo do stále většího chaosu a Dönitr rozhodl, že se typ začne vyrábět bez toho, že by se nejdříve postavil jediný ověřovací prototyp. V důsledku toho se jen malý počet ponorek podařilo dovést do stavu, v němž byl plně použitelný k boji.
Stroje, u nichž se podařilo zvládnout všechny dětské nemoci a s nimiž posádky vyrazily do bojových akcí, díky své revoluční koncepci a převratnému zdokonalení dosáhly řady úspěchů. Naštěstí pro Spojence se tyto stroje objevily příliš pozdě na to, aby mohly výsledek války podstatně ovlivnit. 120 ponorek bylo potopeno v boji nebo je Němci potopili sami, 11 ponorek se vzdalo. Loďstva Sovětského svazu, Velké Británie, Francie a Spojených států využila ukořistěné ponorky typu XXI v prvních poválečných letech ke svému vlastnímu vývoji a experimentům. Typ XXI tak výrazně ovlivnil vývoj ponorek v první poválečné dekádě, kdy se stal základem pro vývoj řady nových diesel-elektrických modelů.
Výzbroj:
Typ XXI představoval první ponorku 2. Světové války, která přinesla odklon od trendu posilování výzbroje instalované na vnějším povrchu. Ponorka měla pouze čtyři 20 mm nebo 30 mm protiletadlové kanony, lafetované ve dvou proudnicových věžích u zadního a předního konce řídící věže. Ponorka byla dále vyzbrojena šesti torpédomety ráže 533 mm a vezla zásobu 23 torpéd, z nichž mohla být část nahrazena námořními minami.
Senzory:
Mnohé německé ponorky se staly obětí leteckých útoků, což byl důsledek technické převahy Spojenců v radarové technice. Němci proto vyvinuli řadu radarových detektorů (Funkmess Beobachtungsgerät, FuMB), označených jmény ostrovů. Typ XXI byl běžně vybaven detektorem FuM-29 Bali I, s anténou upevněnou na vrcholu šnorklového stožáru. Pozdější exempláře se vybavovaly detektorem FuMB-37 Leros. Na předním konci věže byla upevněna směrová anténa.
Německé ponorky byly vybaveny aktivními radary pro detekci letadel a hladinových plavidel. Radarové soupravy nesly označení Funkmess Ordnungsgerät (FuMO), typ XXI používal model FuMO-64 Hohentwiel-Drauf s krátkou anténou na nízkém stožáru.
Radiové antény zahrnovaly vysokofrekvenční (UHF) anténu, upevněnou za můstkem, a tyčovou vysokofrekvenční (HF) anténu, upevněnou na vlastním prodlužovacím stožáru. Vzhledem k požadavku na tiché fungování je překvapující vybavení ponorky dvěma dlouhými drátěnými HF anténami, upevněnými vpředu a vzadu na trupu. Tyto antény při vyšších rychlostech ponorky vždy vibrují.
V ponorce byly použity německé sonary, které se vyznačovaly vysokou účinností. Schallortung-Gerät, neboli souprava aktivního sonaru, byla umístěna na přední hraně kormidlové konstrukce. Sonar pokrýval 100 stupňů na obě strany od svislé podélné roviny souměrnosti, směrová přesnost dosahovaly 0,5 stupně. Pod přídí byla upevněna takzvaná balkonová anténa, pasivní detekční zařízení, které svým dosahem sneslo srovnání se sonary Spojenců. Nevýhodou balkonové antény bylo, že vzhledem ke svému umístění nepokrývala horizontální úhlovou výseč mezi 150 ? 210 stupni. U pozdějších kusů ponorek typi XXI bylo proto instalováno pasivní naslouchací zařízení (Schallortung Passiv Anlage, SPA). Přístroj tvořila otočná tyč se dvěma pasivními přijímači, upevněnými pod proudnicovým krytem na zadní části trupu.
Technická data:
Země původu: Německo, první ponorka postavena v roce 1944
Druh: hlídková ponorka s diesel-elektrickým pohonem
Výtlak: na hladině 1621 tun, 1819 tun pod hladinou
Rozměry: délka 76,7 m, šířka 6,6 m, ponor 6,3 m
Poháněcí soustava: dvouhřídelový diesel-elektrický pohon, dva vznětové motory MAN M6V 40/46, každý o výkonu 1000 ks při 522 ot/min, dva elektromotory SSW nebo AEG GU 365/30, motory pro běžný provoz, každý o výkonu 2500 ks, dva motory SSW GW 323/38 po 38 kW pro tichý provoz
Rychlost: pod vodou 17,2 uzlu (5uzlů při tichém provozu)
Dosah:na hladině 11 150 námořních mil při rychlosti 12 uzlů, pod hladinou 285 námořních mil při rychlosti 6 uzlů
Operační dostup: 133 m
Posádka: 57 mužů
Tachnický nákres a barevné provedení XXI.
1.
2.
3.
4.
5.
6.
motor.
foto.
fotoA.
plan1:100A.
plan1:100B
plán1:100aa.
plan1:100bb.
Barevné schéma typu XXI dle návodu pro stavbu modelu 1 : 144 "Revell" včetně typu použitých barev.
A = light grey, silky-mat 371 ? světlešedá, hedvábně matná
B = grey, matt 57 ? šedá matná
C = antracite grey, matt 9 - antracit, matná
D = dust grey, matt 77 ? prachově šedá, matná
E = aluminium, metallic 99 ? hliníková metalíza
F = lank grey, matt 78 - pancéřově šedá, matná
G = 75% silver, metallic 90 (stříbrná metalíza) + 25% brass, metallic 92 (mosazná metalíza)
H = 80% yellow, matt 15 (žlutá matná) + 20% white, matt 5 (bílá matná)
I = white, matt 5 ? bílá, matná
Rozvržení barev XXI.
Použito manuálu pro stavbu U-Boot XXI http://www.revell.de/manual/05004.PDF
Literatura: Waldenar Trojca, U-BOOTWAFFE 1939-1945; Encyklopedia okrétov wojennych, U-Boats in action; THE TYPE XXI U-BOAT, Fritz Köhl a Ebehard Rösseler; Moderní válečné ponorky, David Miller, John Jordan, NV;
Pluj hluboko, pomalu a potichu !
Naposledy upravil Günther Königg dne 13. 07. 2009, 23:13, celkově upraveno 1 krát.
Naposledy upravil Sarroth dne 22. 01. 2008, 03:06, celkově upraveno 1 krát.
Naposledy upravil elksar dne 09. 12. 2007, 14:56, celkově upraveno 10 krát.
...
