Obsah fóra Die Kapitäne - CZ centrum série simulátoru Silent Hunter
RegistraceHledatFAQSeznam námořníkůNámořnické spolkyHodnostiMedaileWeb Přihlášení
Zaslat odpověď Strana 1 z 1
S.M.S. VIRIBUS UNITIS aneb Zbytečná tragédie na konci války
Autor Zpráva
Citovat
Příspěvek S.M.S. VIRIBUS UNITIS aneb Zbytečná tragédie na konci války 
Píše se 1.listopad 1918, jeden z nejhorších válečných konfliktů lidstva se blíží ke svému konci, tento den začínají jednání o příměří mezi Rakouskem-Uherskem a představiteli Dohody, když se nad přístavem Pula rozburácí mohutná exploze... Pýcha a vlajková loď rakousko-uherského námořnictva, bitevní loď Jeho Veličenstva Viribus Unitis, jde ke dnu během čtvrt hodiny...

     SMS Viribus Unitis během první světové války kotvila se svými kolegyněmi, bitevními loděmi SMS Tegetthoff a SMS Prinz Eugen, v přístavu Pula na jihu Istrijského poloostrova. C. a K. Námořní velitelé věřili, že právě tento přístav, vybavenými tehdejšími nejmodernějšími ochrannými prostředky, ochrání tyto lodě před italskými útoky a že tak budou mít více štěstí, než jejich sesterská loď, SMS Szent Istvan, který byl potopen malým italským torpédovým člunem MAS-15 dne 10.června 1918 při společném pokusu těchto bitevníků o prolomení blokády u Otrantské úžiny. Všechny jmenované lodě spadaly do kategorie dreadnought, jejich stavba začala již před válkou a představovaly špičku válečného námořnictva díky mohutné výzbroji, silnému pancéřování a vysoké dosažitelné rychlosti.



    SMS Viribus Unitis byla postavena v loděnicích Tecnico Triestino v Terstu (tehdy italském). Loď nesla jméno podle osobního hesla císaře Františka Josefa, tedy Spojenými silami. Stavba začala 24.července 1910, spuštěna na vodu byla 24.června 1911 a do služby zařazena 5.prosince 1912. Uváděný výtlak byl 20.000 BRT, délka 151 metrů, šířka 27,3 metru. Loď pohánělo dvanáct kotlů Yarrow spojených se čtyřmi parními turbínami Parsons o výkonu 25.000 HP, čtyři lodní šrouby umožňovaly dosáhnout rychlosti 20,4 uzle. Při rychlosti 10 uzlů činil dosah 4200 námořních mil. Boky lodě chránil pancíř o síle 150-280 mm, dělové věže 280mm, můstek a palubu 48 mm. Posádka 1087 důstojníků a námořníků kromě jiného obsluhovala dvanáct děl ráže 305 mm, dvanáct děl ráže 150 mm a a osmnáct děl ráže 66 mm a kromě této mohutné výzbroje byly pod hladinou umístěny čtyři torpédomety ráže 533 mm.



     Pulský přístav byl chráněn trojnásobnými protiponorkovými sítěmi, minovým polem a pevnůstkami na břehu, jejichž děla chránily vstup k základně. O nedobytnosti přístavu však nebyl přesvědčen jeden muž, italský námořní poručík Rafaele Paolucci, který po jeho tajné prohlídce v květnu 1918 předložil svému velení plán útoku na rakousko-uherské lodě. Nadšenec pro potápění Paolucci předpokládal, že se mu podaří nepozorovaně vniknout do přístavu a podminovat tam zakotvené válečné lodě. Italské velení plán schválilo a povolilo autorovi zahájit výcvik pro tuto zvláštní misi.
    V červenci 1918 se Paolucci setkal s inženýrem majorem Rafaelem Rossetim, autorem řízeného vzduchem poháněného torpéda Mignetta (Pijavice).  Kromě dvoučlenné osádky mohlo torpédo nést dvě hlavice, každou o váze 175kg s časovacím mechanismem s možností odložit výbuch až o pět hodin. Následovaly další tři měsíce příprav.



     Raffaele Rossetti se narodil 12.července 1881 v Miláně. Po absolvování Královské technické školy v Turíně nastoupil na Námořní akademii, kterou absolvoval jako poručík, v roce 1906 získal titul v oboru námořního inženýrství a mechaniky na Polytechnické univerzitě v Miláně. Poté pracoval jako aktivní důstojník na ředitelství výstavby námořních prostředků. Po jeho povýšení na kapitána sloužil na lodích Regina Elena, Pisa a Vulcano. Na palubě lodi Pisa se zúčastnil v letech 1911-1912 italsko-turecké války o území v severní Africe. Od dubna 1915 působil na Technickém oddělení královského námořnictva v Janově a v červnu 1917 byl povýšen do hodnosti majora. Celou dobu se věnoval vývoji a konstrukci speciálních bojových námořních prostředků, zejména modernizaci torpéd. Za jeho spolupráce s Paoluccim vznikla Mignetta.



     Italové právem patří mezi průkopníky podvodních diverzí. Již v roce 1918 měli za sebou konstrukci obojživelného křížence tanku a člunu z dílny konstruktéra Pellegriniho. Tento speciální člun byl pro překonávání překážek vybaven pásy, dosah až 32 km a dosáhl rychlosti až 8 km/hod. Aktivity italských podvodních diverzantů se podepsaly na vzniku pozdější speciální jednotky pod velením hraběte Junia Valeria Borgheseho, která během druhé světové války útočila s dost velkými úspěchy zejména na britská válečná plavidla.
    
     Blíží se konec první světové války a C. a K. Mocnářství se začíná rozpadat. Poslední panovník, Karel I., dává 30.řijna 1918 veškeré námořní síly k dispozici Národní radě Slovinců, Chorvatů a Srbů v Záhřebu, takže na stožárech válečných lodí začínají brzy vlát vlajky rodící se Jugoslávie. Dosavadní velitel SMS Viribus Unitis Janko Vuković je Národní radou povýšen do hodnosti kontradmirála a přebírá velení nad celým loďstvem a současně s tím tato Rada vydává prohlášení o převzetí rakousko-uherského námořnictva, které se rychle dostává na stůl představitelů Dohody. V Pule se pomalu začíná slavit vítězství a konec války, Italové ale od svého plánu neustupují.
    
     Nikdo kromě pár zasvěcených neměl ani tušení, že se navečer 31.října 1918 vydal z Benátek směrem k Pule torpédový člun MAS-95 s jediným, dosti zvláštním torpédem na palubě a dvěma žabími muži, Paoluccim a Rossettim. Nezvyklý náklad je vyložen několik mil od Puly a velitel akce Rossetti instruuje posádku člunu, aby se pro ně vrátila na to samé místo následujícího dne kolem třetí hodiny ranní. Pak se oba dva oblékají do potápěčských obleků a kolem 22,15 hodin se vydávají na cestu.
    
     Ve 22,30 se torpédo s lidskou posádkou dostává k první protiponorkové síti u vstupu do přístaviště. Velitel Rossetti rozhodl o překonání překážky na hladině. Spojené rakousko-uherské a jugoslávské hlídky byly příliš zaneprázdněny oslavami konce války, než aby se staraly o to, co se děje na hladině. Diverzanti tak nakonec překonali první překážku, aby je však čekaly další včetně sílícího přílivového proudu. V jednu chvíli dokonce uvažovali o tom, že celou misi přeruší. Následujícího dne, 1.listopadu 1918 v jednu hodinu v noci se jim do cesty postavila další síť, jejíž překonání zabralo skoro celé dvě hodiny, ale pak již byla cesta volná.
    
     Ve 4,45 hodin oba Italové umístili obě nálože na trup SMS Viribus Unitis a nastavili čas exploze na 6,30 hodin. Poté se chystali rychle zmizet, byli však zpozorováni a následně zajati přístavní hlídkou, přesto však předtím stačili nasměrovat svoje torpédo na nedaleko kotvící dopravní loď Wien, která se po zásahu potopila. Oba zajatci byli dopraveni na palubu SMS Viribus Unitis před kontradmirála Vukoviće, který se ujal jejich výslechu. Rossetti mu sdělil, že loď je podminovaná a mělo by se začít s její evakuací. V nastalém zmatku, který vypukl, se oběma Italům podařilo uprchnout a skočit z paluby do moře, byli však opět zajati a bezmála lynčováni rozzuřenými námořníky, čemuž Vuković zabránil. Mezitím pokračovala evakuace bitevní lodě, nicméně když v 6,44 hod nálože vybuchly, zahynulo na SMS Viribus Unitis 400 mužů včetně velitele jugoslávského námořnictva, kontradmirála Vukoviće.
    
     Rossetti a Paolucci sledovali zkázu z paluby SMS Tegetthoff, kam byli přepraveni. Výbuch mimo jiné poškodil SMS Viribus Unitis v zadní části, kde byl uhelný bunkr a tudíž nebylo možné využít čerpadlo. Vážně poškozená loď se rychle nakláněla na pravý bok, v 7,00 se převrátila a o něco později byla již dnem vzhůru, aby se zanedlouho potopila do třicetimetrové hloubky.
    
     Druhý den po útoku vstupují do Puly italské jednotky. Protože vrak překážel lodní plavbě a vstupu do přístavu, italští potápěči do něj umisťují nálože a dalšími explozemi ho roztrhají na tři kusy. Rossetti a Paolucci jsou 5.listopadu osvobozeni a domů se vracejí jako váleční hrdinové. Rossetti obdržel po svém návratu Zlatou medaili za statečnost a značnou finanční odměnu, jejíž část rytířsky poslal vdovám po rakousko-uherských námořnících, kteří na Viribus Unitis zahynuli. V listopadu 1919 byl povýšen na podplukovníka a odešel do zálohy.
    
     Proč vlastně Italové zaútočili na lodě, patřící vlastně již novému spojenci ? Jednoduše, nechtěli připustit existenci silné konkurenční námořní flotily vznikající nové Jugoslávie na Jadranu, který považovali celý za sféru svého vlivu, dokonce si činili nárok na celé Jaderské pobřeží. A tak je otázkou, jestli byl Rossettiho a Paolucciho útok válečnou akcí nebo, jak to považují někteří lidé dodnes, zbabělý teroristický útok.

Upraveno podle časopisu Válka  revue, květen 2012,  Extra Publishing s.r.o., Brno



Naposledy upravil von Kočičák dne 12. 05. 2012, 15:00, celkově upraveno 6 krát.

_________________


Plout rychle, plout tiše, čekat tiše - a pak bleskově udeřit... Jako kočka...
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Zobrazit příspěvky z předchozích:
Zaslat odpověď Strana 1 z 1
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra.
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru.
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete hlasovat v tomto fóru.