Je v obecném podvědomí mezi nadšenci o problematiku U-bootů, že magnetické roznětky německých torpéd byly původci všeho zla. To je ale jen částečně pravda. Tento článek se pokusí zpracovat problematiku ?nevybuchujících? torpéd.
První případ selhání torpéda se datuje brzy po začátku války. Ihned po vyhlášení nepřátelství s Británii, poslala britská admiralita několik letadlových lodí do vod západně od britských ostrovů jako opatření proti pronikání německých ponorek do Atlantiku a jako ochranu ranných konvojů. Jelikož U-booty spoléhaly hlavně na hladinový útok (kde byly nezachytitelné ASDICem), konstantní letecké průzkumy nad La Manche a severním pobřežím Anglie se zdály jako dobrý prostředek proti volnému pohybu U-Bootů. Ale přesně naopak, ponorky se pokusily zaútočit na vlastní letadlové lodi. I když ne tak docela, protože letadlové lodi měly většinou početný doprovod torpédoborců a byly jedním z nejtěžších cílů, na které mohly ponorky zaútočit...
Nicméně 17. září 1939 Kapitänleutenant Glattes na ponorce U-39 (typ IX) spatřil HMS Ark Royal a podařilo se mu dostat se k ní nezpozorován doprovodem. A zde se ukázala první závada na torpédech. Glattes vystřelil salvu tří torpéd s magnetickými roznětkami, z nich všechny tři vybuchly předčasně. Horší než samotná smůla byl fakt, že to upozornilo doprovod a U-39 se rychle stala první ponorkou ztracenou v boji. Nicméně všichni členové posádky se zachránili.
Tento případ ale nevyvolal jakoukoli diskuzi nebo přezkoumávání torpéd, protože to byl první případ, kdy torpéda selhala a o ?něco? šlo. Ale pouze dva dny poté spatřil Otto Schuart na ponorce U-29 (typ VIIa) loď HMS Courageous zhruba ve stejné poloze jako předtím Glattes HMS Ark Royal. Nicméně narozdíl od Glattese měl Schuart z dřívějška špatnou zkušenost s magnetickou rozbuškou a rozhodl se tedy použít nárazové roznětky. Vystřelil salvu tří torpéd, všechny vybuchly správně a během minut se letadlový nosič Courageous potopil. Tím se podařilo Kriegsmarine něco, co si snad ani nezasloužila. Britové stáhly své letadlové lodi a ty se v blízkosti operačního dosahu U-Bootů neukázaly další čtyři roky
Další problém s torpédy (tentokrát s nárazovou roznětkou) se udál 30. října 1939. Pár dní předtím se britská admiralita rozhodla evakuovat základnu ve Scapa Flow. Admirál Dönitz předpokládal, že nová základna, která nahradí Scapa Flow se bude nacházet na západním pobřeží Skotska a že zde budou během evakuace přítomny velké bitevní lodě. Proto Bdu vyslala U-56 a U-59 do tamějších vod číhat na bitevní lodi.
Dönitz měl pravdu. 30. října 1939 zahlédl Kapitänleutnant Wilhelm Zahn na ponorce U-56 (typ IIc) skutečně šťavnatý cíl. Formaci bitevních lodí HMS Rodney, HMS Nelson a slavný bitevní křižník Hood a mnoho torpédoborců. S velkým štěstíma umem se podařilo Zahnovi proplížit až k bitevním lodím a Zahnovi se podařilo vyslat proti HMS Nelsonovi salvu tří torpéd s nárazovou roznětkou. Sám zaznamenal, jak torpéda trefily téměř pod pravým úhlem trup HMS Nelsonu a jednoduše se odrazila. Zahn upadl do hluboké deprese nad svým neštěstím, že byl samotným Dönitzem na chvíli odvolán ze služby.
Jako reakci na novou základnu začalo Bdu vysílat ponorky-minonosky s magnetickými minami. Do 1. března 1940 byla Británie prakticky celá (myšleno všechny důležité přístavy) omotána minovými poli, vysázenými U-Booty. Britské zdroje uvádějí, že díky těmto minám ztratila Británie okolo 115 plavidel o celkové tonáži 400 000 GRT v méně než šesti měsících od začátku války. Minové operace se staly tak úspěšnými, že Temže byla zablokována vraky lodí a tedy neprůjezdná. HMS Nelson, která díky obrovskému štěstí přežila Zahnův výstřel, se téměř potopila poté, co najela na minu.
Opravdová krize torpéd se ale projevila až později během obojživelné operace v Norsku: Operace Weserübung. Jako doprovod vyloďovacích skupin a bitevních lodí bylo vysláno 8 skupin ponorek, což bylo velké procento celkového počtu německých ponorek. Zde se mísily jak pobřežní ponorky (typ II), tak velké oceánské (VII). Přestože celkově bylo ponorek okolo 30-ti taktika vlčích smeček byla ?vynalezena? až o pár měsíců později.
Takto rozmístěné U-Booty měly prakticky zničit jakékoli britské expediční sbory vyslané na pomoc Norsku. Ale ponorky zklamaly na celé čáře, prakticky pouze kvůli magnetickým roznětkám. Zde je pár příkladů:
Když britské expediční síly (BEF) Bdu se dohadovalo, kde bude místo vylodění. Vrchní velení uvažovalo o fjordech Lavangen a Gratengen na sever od Narviku. Nicméně Dönitz osobně věřil, že se vylodí u Bygdenfjordu, ještě více na sever od Narviku než varianty vrchního velení. Nakonec se jeho verze ukázala jako správná, když slavný ponorkový paitán Gunther Prien (v ponorce U-47 (VIIb)) dorazil do Bygdenfjordu, kde uviděl tři velké britské zásobovací lodě (každá okolo 30 000 GRT). Nato Prien vystřelil osm torpéd, každé s nárazovou roznětkou, ale ani jedno z nich nezasáhlo cíl . Případné potopení těchto lodí by pro Brity byla velká katastrofa, ale naštěstí (bohužel?) se tak nestalo. Předchozího dne Kapitänleutenant Herbert Schultze (na ponorce U-48 VIIb, která se později stala nejúspěšnějším plavidlem Kriegsmarine s více než 312000 tunami) zaútočil na bitevní loď Warspite, taktéž bez úspěchu.
Warspite potkal později (19. dubna) znovu Gunther Prien. Vystřelil salvu dvou torpéd, které opět selhaly. Nutno podotknout, že britské válečné lodě byly pro Kriegsmarine velkou nepříjemností, stejně jako pro německé jednotky, které byly ostřelovány na pobřeží.
Den nato spatřil Prien konvoj, jihozápadně od Westfjordu, ale nazútočil, protože úplně ztratil víru v jeho vlastní torpéda. Po návratu, frustrován, řekl Dönitzovi: ?Pane Admirále, je těžké ode mě očekávat, že budu bojovat s atrapou zbraní? (Herr Admiral, I could hardly be expected to fight with a dummy rifle).
Jaké byly důvody těchto selhání? 11. dubna vydal Dönitz všem U-Bootům doporučení používat jen nárazové roznětky, protože ty jediné se zdály býti spolehlivé (což pouze o pár dní nato dementoval Prien při neúspěchu proti britským transportním lodím). Přestože technické oddělení Kriegsmarine, které mělo na starost torpéda, tvrdilo, že relativní blízkost k magnetickému severnímu pólu by neměla ovlivnit citlivost magnetických roznětek, téměř všechny torpéda s tímto druhem roznětky vybuchla předčasně.
Dönitz začal ihned hledat důvody katastrofy s torpédy a tím pomoci svým mužům v U-Bootech na severu. Po konzultaci s Vrchním velením a Torpédovým oddělením došel Dönitz k závěru, že fjordy přece jenom ovlivňují magnetické roznětky a také našel problém nárazových roznětetk. U torpéd G7e bylo mírně vychýlené zařízení pro kontrolu hloubky, takže torpéda plula o dva metry (6 stop) hlouběji, než bylo nastaveno. Poté Dönitz řekl: ?Jsme vybaveni torpédy, která odmítají pracovat ať s magnetickou nebo nárazovou roznětkou?. Řešením byla zpráva ponorkovým kapitánům, aby nadále používali magnetická torpéda, vyjma případů, kdy jsou blízko k fjordům.
Oddělení torpéd vyvinulo nová torpéda s novou magnetickou spouští s čtyřlistou vrtulí, která prošla testovacími zkouškami. Stejně ale bylo mnoho lidí, odpovědných za nefunkčnost torpéd, z personálu torpédového oddělení posláno polním soudem do vězení.
30. ledna 1941 se posádce U-94 podařilo udělat inspekci torpéd přímo na palubě, kde zjistili nadměrný tlak v části torpéda odpovědné za udržování hloubky. Okamžitě poslali zprávu na Bdu a Oddělení torpéd, které provedli stejnou inspekci u všech ponorek momentálně zakotvených v přístavech. Polovina torpéd trpěla stejným problémem a záhada ?hluokých? torpéd byla konečně objasněna. Je ale s podivem, že konečné výsledky, šetření a možná opatření vyšly až 9. února 1942.
Ale příčina? Podle Dönitzových poznámek byl tlak v torpédometech při dlouhém potopení mírně odlišný od atmosferického tlaku díky systému stlačeného vzduchu. Přestože torpédomety by měly být kompletně vzduchotěsné, jak se později ukázalo ? nebyly. Toto zjištění, společně s magnetickými interferencemi způsobovanými norskými fjordy v podstatě vysvětlilo selhání U-Bootů v Norsku, kde byly ponorky často potopeny i více než 20 hodin denně. Podle finálního shrnutí bylo při norské kampani 30-30% torpéd vadných.
Přestože námořní doktrína vyžadovala, aby jedno torpédo bylo schopno vyřadit nebo potopit kteroukoliv loď, analýzy působení U-Bootů mezi lednem a červnem roku 1942 ukázaly, že pouze asi 40% lodí bylo potopeno jediným torpédem, ostatní šly ke dnu až po dvou nebo více zásazích nebo ponorce po zásahu jediného torpéda unikly.
Po zavedení nového torpéda s vylepšeno magnetickou roznětkou, které se ale zároveň mohlo spustit nárazem, přišly do Kriegsmarine také další inovativní nápady, mezi které patřilo torpédo, které po zajeí určité vzdálenosti začalo kroužit podle naprogramovaného obrazce, což bylo velice efektivní hlavně proti konvojům, kde byla velká šance, že po minutí originálního cíle torpédo zasáhne jinou loď.
Druhou novinkou, přijatou v září 1942, bylo akustické torpédo, které se zaměřovalo na zvuk lodního šroubu. To se ukázalo jako velice efektivní (až na některé sebedestruktivní případy), protože ponorka mohla střílet z jakéhokoliv úhlu a mohla zacílit klidně i rychlé torpédoborce.
Zavedením nových druhů torpéd a vyladěním chyb u těch starých se konečně podařilo vyřešit torpédovou krizi, ale bylo již příliš pozdě. V této fázi války by již U-Booty nedokázaly potápět tak obří objemy plavidel, jaké spojenci vyprodukovali, ani se sebelepšími torpédy. Promarnili začátek, kde mohly udělat opravdu velké nepříjemnosti (HMS Nelson), a tyto ztráty se ponorkám již nikdy nepodařilo dohnat...
zdroj: překlad článku z uboat.net (http://uboat.net/history/torpedo_crisis.htm)
_________________
