Na přelomu let 1942 a 1943 začali Spojenci získávat převahu, o což se zasloužilo hlavně zdokonalení a rozšíření radaru: radiolokátory byla vybavena téměř všechna eskortní plavidla, ale i letouny protiponorkového letectva. To umožnilo přejít do ofenzívy, neboť dosah leteckých radarů se blížil až ke stovce námořních mil. Ponorky, kterým hrozilo každou chvíli objevení, se musely přemístit pod hladinu. Tam je ovšem nalézaly stále se zdokonalující hydrolokátory doprovodných plavidel, ochraňujících konvoje. Němci odpovídali zaváděním různých rušících prostředků, například tzv. Pillnwerfer, které vytvářely plynové bubliny mající znemožnit činnost hydrolokátorů, nebo rádiozaměřovače varující ponorky před zaměřením radiolokátory. V odpovědi na to přešli Spojenci na radiolokátory pracující na kratších vlnách. Naopak zavedli krátkovlnné rádiové zaměřovače HF/DF (High Frequency Direction Finder), s jejichž pomocí zase zaměřovali ponorky vysílající hlášení německému ponorkovému velitelství. Tak byla zjištěna přesná poloha vysílající ponorky a bylo na ni možno navést nejbližší stíhací protiponorkovou skupinu.
Nejvýznamnějším vynálezem, pokud šlo o výzbroj, však byly vrhače protiponorkových hlubinných střel "Hedgehog", neboli "ježci", kterými bylo možno odpálit plnou salvu 24 střel dopředu, přes příď lodi. Doprovodné plavidlo už nemuselo dohánět ponořenou ponorku, aby na ni mohlo svrhnout ze zádě či boků plavidla hlubinné nálože. Navíc střely "Hedgehog" nevybuchovaly, pokud nezasáhly cíl, a tak loď neztrácela s ponorkou akustický kontakt. V roce 1944 se pak objevil ještě účinnější vrhač "squid", jehož střely zničily ponorku, i když vybuchly až 20 nebo 25 metrů od jejího trupu. Němci na to odpověděli zesílením trupů ponorek, což jim umožňovalo ponořit se do větších hloubek. Pravým postrachem podmořských člunů se však staly neřízené raketové střely odpalované z letadel. První jimi zničená ponorka byla v květnu 1943 "U 752", kterou poslaly ke dnu rakety letounu Faiery Swordfish, operujícího z eskortní letadlové lodi Archer.
Zatímco Spojenci se maximálně snažili omezit volný pohyb ponorek, Němci se samozřejmě snažili o opak. Když musely ponorky pod hladinu, hledal se způsob, jak jim tam umožnit plout s pracujícími dieselovými motory a nabíjet ještě přitom akumulátory. Hledat se ale nemuselo dlouho, při obsazování Nizozemska totiž byly zabaveny také ponorky, vybavené zařízením pro nasávání vzduchu. Vzduchové stožáry, nebo také schnorchely, jak se jim říkalo, umožňovaly dlouhodobou plavbu v periskopové hloubce pod hladinou. Aby je přitom nenalezly nepřátelské radiolokátory, byly můstky a schnorchely potaženy vrstvou gumy - tzv. "Alberich".
Zajímavé přitom je, že několik holandských ponorek se "schnorchely" uniklo před okupací do Británie, ale tam o jejich využití nejevili zájem. Američané dokonce umístili první schnorchel na svoji ponorku až dávno po válce, koncem čtyřicátých let.
Velké naděje byly také vkládány do úplně nového pohonného systému, který nepotřeboval atmosférický kyslík - Walterovy turbíny. Jednalo se o turbínu, využívající energii vzniklou rozkladem peroxidu vodíku na kyslík a páru o vysoké teplotě (962 °C), které byly vháněny do spalovací komory s mazutem. Nový pohon umožňoval ponorkám dosáhnout vyšší rychlosti pod hladinou, U-794 tak plula při zkouškách pět a půl hodiny rychlostí 20 uzlů! I když původní zkoušky s ponorkami U-792 a U-794 byly údajně úspěšné, systém se pro velkou poruchovost neujal. Do konce války však bylo dokončeno jenom 7 ponorek typu XVII vybavených systémem Walter. Dönitz, který byl zřejmě realista a na "zázračné zbraně" moc nevěřil, prosadil u nových typů, což byly dálkové ponorky typu XXI a příbřežní čluny typu XXIII, klasický pohon - diesely a elektromotory.
Jiným způsobem, jak zvětšit akční rádius německých ponorek, byly tankovací ponorky, Spojenci nazývané dojné krávy. Šlo o ponorky typu XIV používané k doplňování paliva a zásob ostatních ponorek na moři, aby tak mohla být prodloužena doba jejich operačního nasazení. Tyto ponorky neměly jinou výzbroj než protiletadlová děla, ale vezly 500 tun paliva, jež dostačovalo pro 12 ponorek typu VIIC na prodloužení pobytu na moři o čtyři týdny. První takové doplňování ukutečnila ponorka U-459 22. 4. 1942 900 kilometrů severovýchodně od Bermud. V následujících 14 dnech zásobila dalších čtrnáct ponorek a potom se vrátila do Francie. Intenzivní používání rádiového spojení, bez něhož nemohly být schůzky uprostřed Atlantiku domluveny a koordinovány, znamenalo ale zvýšené riziko jejich odhalení spojeneckou odposlechovou službou a následné vyhledání a zničení. Bylo postaveno jenom deset ponorek tohoto typu a všechny byly potopeny.
Účinnost ponorek se dala zvýšit i tím, že dostaly lepší šanci zasáhnout cíl. Především se to týkalo torpéd a jejich zaměřování. Jeden způsob byla torpéda měnící směr plavby, což mohlo přinést výsledky při útocích na konvoje, kde se pohybovalo stejným směrem více lodí. Dalším bylo akustické torpédo, zaměřující se na hluk vytvářený lodními šrouby, tzv. "Zaunkönig". Protizbraní byla zařízení tažená v bezpečné vzdálenosti za zádi lodi a vytvářející větší hluk než lodní šrouby tzv. "foxer", nebo u torpédoborců zvýšení rychlosti nad 25 uzlů, což byla maximální rychlost akustických torpéd.
Stejně podstatné jako technická převaha bylo převedení mohutného průmyslového potenciálu Spojených států na válečnou výrobu. Lodě byly montovány z hotových sekcí dopravovaných z vnitrozemí. Masová pásová výroba umožňovala co nejracionálnější využití skluzů loděnic. Pro doplňování ztrát lodní tonáže byly stavěny mimořádně velké série nákladních lodí. Nejdříve to byla britská plavidla "Empire", v Kanadě stavěná jako typ "Park", v USA pak 60 jednotek třídy Ocean. Z amerických loděnic ovšem vzešla největší kdy ve světě vyprodukovaná série lodí - typ "Liberty", kterých bylo asi 2 700. V posledních letech války pak v USA přešli na typ "Victory", kterého bylo celkem vyrobeno 531 kusů, převážně ve verzi pro obojživelné operace. Toto množství postavených lodí nejen umožnilo nahradit ztráty, ale i zvýšit objem přepravní kapacity o 4 220 000 BRT.
V široké míře se rozběhla stavba doprovodných plavidel, ať už šlo o eskortní torpédoborce typů "Bostwick", "Buckley", "Edsall" a "Evars" ve Spojených státech, či korvety "Flower" a "Castle" , nebo fregaty "River" v Británii a Kanadě. Americké loděnice stavěly "jak na běžícím pásu" eskortní letadlové lodi, z nichž některé působily v protiponorkových skupinách aktivně vyhledávajících a ničících německé ponorky. V nejkritičtějším období Britové ještě zavedli do služby takzvané pomocné letadlovky MAC (Merchant Aircraft Carrier), což byly normální nákladní lodě vezoucí 2/3 normálního nákladu a mající letovou palubu a několik letadel vyzbrojených k ničení ponorek. To vše rozhodlo a v polovině roku 1943 Spojenci získali v "bitvě o Atlantik" rozhodující převahu.
Také Němci usilovali o maximální mobilizaci loďařského průmyslu. Díky zavedení montáže ponorek z připravených sekcí překročila produkce ponorek 20 kusů měsíčně, ale pořád to mělo daleko k požadavkům Dönitze na měsíční průměr 40 nově postavených ponorek. K tomu je třeba dodat, že základní stavěný typ "VII C" byl vylepšená, inovovaná verze jednotek stavěných už v době první světové války. Oceánský typ IX D2 vstupoval do služby teprve od roku 1942 a zajištění většího operačního dosahu pro tato plavidla vedlo k využití části z nich jako zásobovacích lodí.
Stále výrazněji se projevující převaha Spojenců si vynutila zavedení nových typů - rychlejších a vytrvalejších při plavbě pod hladinou. Rozhodnutí o stavbě typů XXI a XXIII padlo sice už v červnu 1943, ale spojeneckým bombardováním stále více rozvrácené vojenské hospodářství Německa nedovolilo, aby ještě výrazněji ovlivnily dění. Ukázalo se také, že spěch, s jakým byly dohotovovány, přinesl nedořešené konstrukční problémy, jejichž odstraňování na už hotových plavidlech stálo zbytečně nemálo času a úsilí. Hodně se spoléhalo také na paroplynové turbíny profesora Waltera, ale jak se ukázalo, problémy spojené se spolehlivou funkcí takových turbín, byly nad síly nejen tehdejší techniky.
Získání dostatečného počtu doprovodných plavidel, jejich efektivnější využívání díky osvojení si techniky doplňování paliva na moři i optimální rozdělení spolupráce mezi námořnictvy Spojenců a výrazné posílení letectva umožnilo nejen lepší ochranu konvojů, ale také přechod do ofenzívy.
Stíhací skupiny složené většinou z deseti plavidel a podpůrné skupiny s eskortní letadlovou lodí, formované od září 1942, měly za úkol nejen likvidaci ponorek právě útočících na konvoje, ale hlavně jejich samostatné vyhledávání a ničení. Ve spolupráci s letadlovými loďmi, jejichž letouny s radiolokátory prohledávaly "každou píď" oceánu, skupiny metodicky potápěly jednu ponorku za druhou. Jako jeden z nejúčinnějších způsobů ničení německých ponorek se ukázala metoda vypracovaná britským komodorem Walkerem, kdy jedna z lodí protiponorkové skupiny s vypnutými vlastními stroji v nastalém tichu vyhledávala hydrolokátorem ponorku, a když ji našla, navedla na ni ostatní lodi skupiny, které ji zničily.
Vedle palubního letectva se zasloužily o likvidaci ponorkového nebezpečí zejména letouny s velkým dosahem, jako byly PB4Y-2 Privateer. Letadla v noci často používala k nalezení a oslepení ponorky i silné reflektory a účinnost této metody vedla až k absurdnímu rozkazu německého velení ponorkám, plout ve dne a pouštět se do dělostřeleckých soubojů s letadly. Po několika úspěších, kdy byli piloti tímto způsobem boje překvapeni, začaly letouny útočit ve dvojicích, přičemž jeden zaměstnával protiletadlovou obranu ponorky a druhý na ni zaútočil hlubinnými pumami.
K rozhodujícímu obratu v Atlantiku došlo v jarních měsících roku 1943, kdy po obrovských ztrátách a minimálních úspěších ponorek uprostřed Atlantiku je německé velení odvolalo. Když ještě v červenci se dohodli Britové s Portugalci na vybudování britských leteckých a námořních základen na Azorech, německé ponorky zamířily jinam.
zdroj: www.rozhlas.cz
Naposledy upravil Andreas von Ertztete dne 09. 10. 2006, 18:51, celkově upraveno 2 krát.
Naposledy upravil Sarroth dne 05. 10. 2006, 20:55, celkově upraveno 4 krát.
Naposledy upravil Wara dne 05. 10. 2006, 19:22, celkově upraveno 3 krát.
_________________
Když vlk tak Grey Wolf
