Mluví-li se dnes o slavných kouscích ponorkových velitelů a jejich posádek, bývají obvykle vyzdvihováni námořníci, kteří svou národností pocházejí z tradičních námořních mocností. Tak trochu se zapomíná na ty, jejichž domov moře nemá. A mezi ně patří i Zdenko Hudeček.
Narodil se 22. června 1887 v Terezíně v okrese Litoměřice, v rodině vojenského účetního revizora (za časů Rakousko-Uherska Terezín přirozeně nebyl koncentrák, ale velká pěchotní posádka). Záhy osiřel a malého chlapce se ujal strýc. Německou školu a gymnázium Hudeček studoval ve Znojmě. Následně přestoupil na vojenskou reálku (tedy průmyslovku) ve Fischau a po maturitě byl přijat do námořní akademie ve Fiume (dnešní Rijeka). To byla tehdy velice prestižní škola, a kdo se na ni dostal, to musel být mimořádně schopný a pilný student - obzvláště neměl-li nějaký ten šlechtický titul. Po absolutoriu v roce 1910 byl Hudeček z akademie vyřazen v hodnosti seefähnrich (námořní praporčík, ekvivalent u pozemní armády je asi tak poručík), a protože K. und K. Kriegsmarine převelice dbala na všestranný výcvik svých důstojníků, do roku 1913 sloužil na lodích Tegetthof , Erzherzog Karl (obě bitevní lodě), Zenta (postarší dřevěný křižník), Custozza (důstojnický kurs), znovu Tegetthof, Kaiserin Elisabeth (prakticky to samé, co Zenta), Alfa (torpédový kurs), Szigetvar (tuším, že křižník), Tb. 12 (torpédový člun), Uskoke a Alligator (oba torpédoborce).
28. června 1913 nastoupil nadějný linienschiffsleutnant (poručík bitevní lodi - hodnost u pozemní armády odpovídající cca kapitánovi) k ponorkovému výcviku v Pule. Ten ukončil 10. března 1914 a vzápětí nastoupil službu na ponorce U-2. To byla vůbec jedna z prvních ponorek, kterou c. k. námořnictvo disponovalo, a byl to stroj konstrukčně vskutku pozoruhodný. Měl například přechodovou komoru, která dokázala vypouštět potápěče, i když byla ponorka pod vodou, a také vysouvací kolový podvozek umožňující jízdu po dně. Nicméně to byl aparát velmi nepraktický - jedna porucha střídala druhou, k vážným záporům patřila i značná nemotornost, zejména při ponoru. Přestože vychytávání dětských nemocí, všelijaké předělávky a zlepšováky činorodých námořníků a techniků nebraly konce, k boji se U-2 vůbec nehodila a nakonec sloužila jen pro výcvik a občasné strašení Italů během jejich častých pozemních ofenzív na Terst.
Služba na U-2 skončila Hudečkovi na počátku války - 31. července 1914. Pak byl převelen na dunajský monitor Maros, kterému od 1. ledna 1915 velel a aktivně se účastnil operací na srbské frontě. V srpnu 1915 Hudeček absolvoval kurs pro velitele ponorek a 9. prosince převzal velení zbrusu nové ponorky U-17. To byl sice produkt tehdejší ponorkové mocnosti č. 1. - Německa (třída UB-1, výrobce Germania, Kiel) - ale i tato koncepce byla v té době již zastaralá a malý člun se hodil spíš pro pobřežní strážní službu, než na ponorkové mise. Takže není divu, že jediným Hudečkovým úspěchem na dlouhou dobu bylo potopení čtyřicetitunové albánské plachetnice, a to přesně na Nový rok 1916.
Esem se Hudeček stal až 10. července 1916. Ten den Hudeček jediným torpédem ze vzdálenosti 500 metrů potopil moderní italský torpédoborec Impetuoso a následně se svou U-17 úspěšně unikl hlubinným náložím torpédoborce Insidioso.
6. března 1917 se Hudeček konečně dočkal velení na "pořádném" podmořském člunu - ponorce U-28 (třída UB-2, vyrobeno v Pule, v německé licenci firmy Germania, Kiel). Parametry tohoto stroje již umožňovaly operace po celém Středomoří a Hudeček jich také náležitě využil. Ne však při první plavbě. Při ní 30. května ponorku poblíž ostrova Korfu atakovaly čtyři italské letouny, poutavé svědectví o tomto útoku zaznamenal torpédomistr Antonín Rambousek:
"Byl jsem na velitelské věži s poručíkem Hudečkem a kolem sedmé hodiny ranní jsem ho upozornil na dva tmavé body ve vzduchu, které se blížily nad nás. Velitel rozpoznal okamžitě italské hydroaviony, nebezpečné ponorkám bombami. Rozkaz "potopit" byl vykonán s bravurní rychlostí a naše ponorka zmizela zrakům pronásledovatelů, kteří zbytečně plýtvali bombami.
Strojník Karel Rukser opomenul ve spěchu uzavřít akumulátorové ventilační potrubí o průměru asi 24 cm. Zatímco italští letci vrhali 50 kg bomby na místo, kde se ponorka ponořila, v ponorce samé nastala malá panika. Otevřeným ventilačním potrubím hnala se na přední část akumulátorů voda a zalila četné články baterie. Zpozoroval jsem kalamitu a rychle jsem ventil uzavřel. Těch několik vteřin však stačilo, aby voda vniklá do akumulátorů vytvořila v ponorce výbušné chlorové plyny, které posádce hrozily zadušením. Utvořené plyny přinutily ponorku k vynoření se na hladinu. Italští letci za nějakou dobu však opět zpozorovali ponorku na hladině, vrátili se a bomby padaly znovu do moře. Nebylo vyhnutí, ponorka musela znovu pod vodu. Za krátký čas vynořila se opět, a když Italové zjistili marnost snahy zničit ponorku (spíš jim ale došly bomby nebo palivo - pozn. D), odletěli a ponorce se dostalo možnosti vyčkat noci a dosáhnout přístavu v Boce Kotorské.- (Rambouskovy vzpomínky jsem poněkud zkrátil - pozn. D)
Po opravě se U-28 vydala na druhou misi do Tarentského zálivu, Messinského průlivu a Jónského moře - tedy do "jámy lvové" - kde sice bylo možno počítat s kořistí, ale též s početnými anglickými, francouzskými a italskými válečnými loděmi a letectvem. 30. června 1917 Hudeček torpédoval a potopil anglický parník J. J. Hall o výtlaku 4 809 tun a následně unikl útoku torpédoborce. O tři dny později Hudeček potopil další anglickou nákladní loď Mongara (8 205 tun).
Při třetí plavbě (9. - 28. srpna 1917) Hudeček opět potopil dvě anglické nákladní lodě o souhrnném výtlaku 7 500 tun. Ponorka byla opět bombardována hlubinnými náložemi a opět se jí podařilo uniknout.
Během čtvrté plavby (26. září - 9. říjen) U-28 hlídkovala mezi Maltou a pobřežím Severní Afriky (až k Alexandrii) a potopila nákladní loď Kirrimoor (3 296 tun). Při návratu na základnu byl však prudkou vlnou z paluby smeten námořník Karel Dvorský a zahynul.
A tak to pokračovalo. Během páté hlídky (6. - 25. ledna 1918) Hudeček potopil tři lodě a při šesté (24. únor - 17. březen) jakbysmet. Při obou těchto hlídkách byla U-28 několikrát napadena jak letadly, tak válečnými loděmi a 8. března na ni dokonce zaútočily dva japonské (!) torpédoborce. V mezidobí mezi pátou a šestou hlídkou kotvila U-28 v Boce Kotorské a posádka tak na vlastní kůži zažila tamější velkou vzpouru námořníků. Ke vzpouře proti špatnému jídlu a důstojnické buzeraci se však nikdo z ponorkářů nepřidal - nechápali ji. Oni sami měli špatné jídlo víceméně pořád a náročná a nebezpečná služba je naopak s důstojníky spíše lidsky sbližovala. Navíc si námořníci i důstojníci na ponorkách byli blízko i věkově a tudíž i zájmově - mužstvu bylo v průměru 20 - 25 let a málokterý ponorkový důstojník byl starší třiceti let.
Sedmá hlídka (22. dubna - 1. května 1918) byla pro Hudečka poslední. Operoval opět kolem Malty a tentokrát nepotopil nic. Naopak - sám musel utíkat před torpédoborcem a letadly. A co se stalo 28. dubna, to popsal Hudečkův důstojník, fregatní poručík Johann de Lafontaine hrabě Harnoncourt - Unverzagt:
"Moře bylo neklidné. My jsme se snažili dostat k útoku ze stínu. Klikatění parníků nám vše ztěžovalo a periskop v jasném měsíčním světle dělal navíc stříbrnou čáru. Proto jsme se opět ponořili, ale byli jsme již stejně spatřeni. Po příštím výhledu periskopem následoval povel "torpédo připravit" a zároveň se před námi objevila ve vzdálenosti pouhých 100 metrů příď parníku s jasným záměrem do nás vrazit! U-28 šla proto ihned do hloubky, ale brzy následoval hrozivý třesk a velmi prudký otřes. Periskop byl odtržen. Jeho dolní část sice zůstala, avšak jeho mosazné obložení bylo pokřivené a viselo na stranu. To však bylo naše štěstí! Kdybychom měli již nové, vyšší pozorovací zařízení, následné provalení vody bychom určitě nemohli zdolat. Takto sice došlo jen k nevýznamné netěsnosti, ale čtyři hodiny nám trvalo, než jsme odstranili nejtěžší škody.
Když jsme později zachytili nepřátelskou radiodepeši, zjistili jsme, že parník hlásil naše potopení. Dopřáli jsme mu tu radost!" (I tyto vzpomínky jsem poněkud zkrátil - pozn. D)
Po této hlídce šla U-28 do generálky, posádka na dovolenou a Hudeček do Německa na stáž, kde se s německými ponorkáři podělil o své zkušenosti a získal nové. Po návratu do Puly koncem července 1918 už na moře nenastoupil. Byl už příliš zkušený a dobrý a počítalo se s ním pro službu na nových, dvojnásobně větších ponorkách, které byly tou dobou ve výstavbě. Tyto ponorky však nikdy dostavěny nebyly, takže Hudeček až do konce války sloužil jako instruktor. Celkem během své ponorkové služby potopil 47 778 BRT a tento obdivuhodný výsledek je o to cennější, že ho dosáhl až v druhé polovině války, kdy Dohodové mocnosti již zavedly konvojový systém a stále zdokonalovaly protiponorkovou ochranu.
Po válce se Hudeček již 1. prosince 1918 přihlásil do Československé armády. 22. března 1919 převzal velení říční školy v Bratislavě a 1. června byl jmenován velitelem dunajského námořního oddílu. 21. prosince 1919 se Hudeček stal velitelem Československého ozbrojeného loďstva (kromě Dunaje pod něj spadal také labský a vladivostocký (!) oddíl), avšak v této funkci musel čelit různým politickým a prospěchářským tlakům. Itálie například diplomatickou cestou důrazně žádala pro Hudečka soud, kde měl být souzen jako "pirát", ke štvavé kampani se - jak je v Čechách zvykem - přidali i různí kariéristé, kteří by se rádi dostali na Hudečkovo místo. Italy sice odkázal do patřičných mezí ministr zahraničí Edvard Beneš, proti intrikám závistivců však obrany nebylo. Nakonec bylo čs. válečné loďstvo koncem roku 1921 zrušeno a zůstal jen tzv. "vodní prapor", začleněný do ženijního vojska. A z něj major Zdenko Hudeček odešel do výslužby 22. června 1922.
Protože měl kapitánský patent, značné zkušenosti a perfektní jazykové vybavení, zaměstnání našel ihned. Pracoval ve vedení civilní čsl. plavby dunajské, a to až do roku 1945. Pak se však - opět díky závistivcům a kariéristům - stalo jeho další působení v této práci nemožné. Dochoval se například tento anonymní dopis, kde jakýsi poválečný "hrdina" navrhuje:
"Centrální inspektor, bývalý c. k. marineoficír (vhodné pověsit už za 1. republiky) a přítel dalšího c. k marineoficíra Holuba - vlivného člena Legiobanky (poručík Josef Holub byl velitelem ponorky U-27 - pozn. D). Zřídil pro sebe nové havarijní oddělení, obsazené Němci a zrádci, má mnoho Čechů na svědomí a jako bývalý velitel ponorky za světové války by měl viset."
Tento anonym nebyl zdaleka ojedinělý, a tak šel Hudeček radši ve věku 58 let do penze. Usadil se na Moravě, kde žil dalších téměř třicet let životem nenápadného důchodce. Několikrát ještě navštívil Boku Kotorskou, kde se scházel se svým bývalým druhým důstojníkem z U-28, fregatním poručíkem Friedrichem Stumbergerem Basočič. Oba penzisté tam kdesi na pobřeží objevili rezavou demontovanou kajutu z rakousko-uherské ponorky a společně v ní ve vzpomínkách nostalgicky trávili volné chvíle.
Zdenko Hudeček zemřel 28. září 1974 ve Frýdku - Místku ve věku 87 let.
Ponorka U-2, třída Lake, technické parametry:
Výtlak: 223/277,5 tuny
Rozměry: 30,5 x 3,62 x 3,85 metru
Motory: 2 x benzínové (od r. 1915 diesel) a dva elektromotory, výkon 720 + 200 HP
Rychlost: 10,3/6 uzlů
Akční rádius: 950 námořních mil na hladině/15 pod hladinou
Výzbroj: 3 x 450mm torpédomet (2 x vpředu, 1 x vzadu), od r. 1915 37mm kanón
Posádka: 17 mužů
Do služby zařazena 22.6.1911, v roce 1920 připadla Itálii, okamžitě sešrotována
Ponorka U-17, třída UB-1, technické parametry:
Výtlak: 127,5/142,5 tuny
Rozměry: 28 x 5,15 x 2,73 metru
Motory: 1 x Daimler - Diesel, 1 x elektromotor, výkon 60 + 120 HP
Rychlost: 6,5/5,5 uzlu
Akční rádius: neznámý
Výzbroj: 2 x 450mm torpédomet, 37mm kanón
Posádka 15 mužů
Do služby zařazena 6.10.1915, v roce 1920 připadla Itálii, okamžitě sešrotována
U-17 v Boce Kotorské v červenci 1916
Ponorka U-28, třída UB-2, technické parametry:
Výtlak: 268/307 tun
Rozměry: 37 x 3,85 x 3,72 metru
Motory: 2 x Diesel, 2 x elektromotor, výkon 270 + 280 HP
Rychlost: 9/7,5 uzlu
Akční rádius: 6 600 námořních mil na hladině/130 pod hladinou
Výzbroj: 2 x 450mm torpédomet, 75mm kanón Škoda L/30, 8mm kulomet
Posádka: 23 mužů
Do služby zařazena 26.5. 1917, v roce 1920 připadla Itálii, okamžitě sešrotována
U-28 jsem nesehnal, tohle je U-27 , tedy stejná třída. Na věži první zleva poručík Holub
BTW: Hudeček coby Čech nebyl mezi ponorkovými veliteli žádnou výjimkou. Byl co do úspěšnosti "až" třetí nejlepší c.k. ponorkář. První byl Rakušan Georg von Trapp, druhý Rudolf Singule (z Brna), čtvrtý Josef Holub, pátý Leo Prášil...
A řádili i další Češi. Václav Voseček vybudoval námořní letectvo (v r. 1914 nejlepší na světě - zatímco piloti nad Francií po sobě stříleli leda z pistolí, rakouská letadla už měly kulomety, bomby a vysílačky!), kterému v letech 1917 - 18 velel kontradmirál Bořivoj Radoň, atd. atd.
autor článku: Lojza Bělota, alias Destroyman
článek byl zpracován pro http://www.vojna.net/portal/index.php
článek je zde uveřejněn s vědomím a svolením autora
Všem vám vřele doporučuji přečíst si i ostatní články autora na http://www.vojna.net/portal/index.php ... Jsou opravdu vynikající
Naposledy upravil aaron2 dne 27. 02. 2008, 16:50, celkově upraveno 1 krát.
_________________
ZÁKLADEM ÚSPĚCHU JE ABY SE POČET VYNOŘENÍ ROVNAL POČTU PONOŘENÍ....
. V tom článku je ale krásně vidět ten kontrast naší národní povahy, kdy byly (jsou) lidé, kteří mají, talent, schopnosti a něco dokázali, a lidé, kteří jim to závidí a chtějí je jen potopit...